L. P. 1596 - VYZNÁNÍ ALŽBĚTY, RODEM Z MĚSTA PARDUBIC, DĚVEČKY SLUŽEBNÉ, KTERÉŽ JEST UČINILA PŘED SPRÁVCEM DUCHOVNÍM, CO SE JÍ PŘIHODILO V DOMĚ JANA NOVOBYDŽOVSKÉHO, SOUSEDA V OSADĚ SV. KLIMENTA V NOVÉM MĚSTĚ PRAŽSKÉM, TAKTO: 

Ve čtvrtek po slavné památce Seslání Ducha sv. seděla sem na pavlači nad řekou po druhé hodině na noc a tu z veliké náruživosti a z nerozumu svého, maje sobě k tomu bolestně příčinu danou, řekla sem: "Ale kýž mne čert tím spíše z toho domu vezme." A jakž sem to řekla, ukázal se mi muž černej a řekl mi: "Uvaž se, oběš se!" A hned v tu chvíli obešla mne hrůza velmi velká. I posadila sem se na té pavlači, kdež pojednou omráčil mne a v půli popadl, i ohlechla sem a nevím, kam sem se děla, jako bych s tou pavlačí do řeky upadla; vtom sem jako ze sna trochu prohlédla a voda se pode mnou zablejskla, i nesl mne přes nějaký kostel a přinesl mne do velmi velikého a hrozného skalí a posadil mne v jakéms koutě tmavým, toho nemohu rozuměti, jak sem tu dlouho seděla. 

Potom se ukázala veliká světlost od ohně, a já pozdvihši vzhůru oči, viděla sem nad sebou skalí vysoké a hubu měla sem příliš dlouhou, z toho veliký strach přišel na mne a sklonivši hlavu, hleděla sem na tu hubu. Ale pamatovala sem na Pána Boha a modlila sem se sama v sobě: "Můj milý Bože, co ráčil na mne pro mé velké a těžké hříchy dopustiti, do jakého místa hrozného já jsem se tuto dostala? Račiž mi svou milostí býti přítomen a mne odsud vysvoboditi."

V tu chvíli velmi starý a šedivý muž ve všem bílém rouše dlouhém mnou potrhl. I hleděla sem na něho a nic mne hrozno nebylo. Stál přede mnou a podal mi kamene pěkného bílého, okrouhlého jako za peníz žemle, a řekl mi: "Jez." A já řekla: "I co jest to?", a on mi řekl: "Jest chléb." A já opět řekla: "Ó neníť to chléb, nebuduť já ho jísti." I položila sem ten kámen podle sebe. A on mi řekl: 
"Když nechceš jísti, nejez, co budeš moci nejdéle." I stál při mně vždycky, ale já sem se nesměla z místa hnouti. Vtom když sem se na stranu ohlédla, viděla sem široký sklep a v něm mnoho kotlův, ano pod nimi hoří veliký oheň, a plamen žlutý, modrý, zelený, červený, černý, a na těch kotlích smůla vře. Po chvíli šlo mimo mne mnoho lidí šeredných, ti všickni skákali do těch kotlův a zase z nich vyskakovali. I slyšela sem křik a jekot velmi hroznej, ale žádný z těch zase odtud nevyšel. I řekl mi ten starý a šedivý muž: "Neboj se, nic se tobě zlého nestane, já tobě odsud pomohu."

Tu hleděla sem do toho sklepu, i viděla sem mezi těmi kotly a ohněm opět jiných mnoho mužův a žen, an mají veliké dlouhé okruží okolo hrdla, a co má býti napřed pod bradou zapnuto, to mají za hrdlem zadu zapnuto a zadu voči. A tváře mají někteří půl svinský a půl člověčí. Viděla sem také děvečky, které se nepoctivě chovají a zle na světě živy sou, ano za vrkoče visí při jakés zdi; a ženy, ano chodí sem i tam skrze oheň, an mají na hlavě veliké tlusté vrkoče, čepce zlaté a na nich paučníky nabrané, a pod bradou roušek nemají. Jiné pak na tu zeď derou se a mají prsty rozčepýřené u rukou a píší čáry dlouhé. Jiní šklebí se a na sebe škaredě a přes tlamu vyplazují na loket dlouhé jazyky. Jiné, any z provazu dojí mléko do džberův a sejry dělají. Mezi těmi stojí hroznej a vysokej ďábel, maje velmi veliké, dlouhé a tlusté pazoury u rukou i u noh, a mnoho jiných čertů šeredných okolo něho, a ti tlukou smetanu. Potom se ti všickni čerti ztratili, toliko sám tu zůstal ten s těmi velikými pazoury. I řekl mi ten šedivej muž: "Pospi trochu." A hned spadla dřímota na mne, nevím, co se více dálo. 

V noci na neděli zase sem na témž místě, z kterého mne vzal, na pavlači ležela v mdlobě, však nevím, jak dlouho, až mne tak velmi u srdce zabolelo, jako bych ihned umříti měla. I upamatovala sem se a zkřikla sem: "Pane Bože, rač se mnou býti!" A posadivši se, již sem té dlouhé huby neměla, ale šaty na mně byly všecky zmákané, než toho pamatovati nemohu, abych kde v jaké vodě býti měla. Potom sem lezla na kolenou po té pavlači na síň a volala sem na druhou děvečku, která v světnici ležela, a když mi se neozvala, tu sem na té síni na jakés malé stoličce seděla i slyšela sem pět hodin bíti. A když mne tak hrubě zima rozrazila, že sem zuby jektala, šla sem do komňaty a svlékla sem z sebe všecky šaty, kteréž velmi sírou a jakýms smradlavým ohněm smrděly. I položila jsem se do lože, ráčil mi Pán Bůh dáti libej a pokojnej sen. A když sem procejtila, ano již den byl, nic mně hrozno nebylo. Pánu Bohu sem poděkovala a vstavši pomodlila jsem se a jemu poručila. Toho dne i druhého nic sem nejedla, až teprva v outerý k večerou snědla sem kus chleba a trunk piva napila. A tak z daru milosti boží před nepřítelem pokoj mám a nic mně ani ve dne, ani v noci hrozno není, často na svá kolena klekaje Pánu Bohu se poroučím a milosti jeho z toho děkuji.