Ač silné folianty klášterních pamětí strahovských obsahují hlavně životopisy jednotlivých členů, zprávy o stavbách, opravách, prodejích a sporech, přec v suchopárném tom materiálu potkáme se tu a tam se záznamem strašidelných událostí, jež jsou dokladem, jak i ve vzdělaných a duchovenských kruzích hovělo se v uplynulých dobách pověrčivosti. 

Tak zápis o r. 1650 uvádí tuto podivnou událost: 

Polní maršálek císaře Ferdinanda II., Jan hrabě z Aldringen, odkázal r. 1634 Strahovskému klášteru své panství Nové Hrady u Loun. Statek ten byl však zatížen pohledávkou 30.000 kop, kterých Aldringen Ilburkovi z Vřesovic, od něhož statek ten koupil, za života nesplatil. Nad to měl klášter ještě vyplatiti čtyřem řeholním řádům odkaz 10.000 zl. Pro nejasné znění poslední vůle došlo ke sporu, v němž i tato povinnost byla r. 1650 Strahov uložena. Nemaje tolik peněz na hotovosti, nucen byl Strahov Nové Hrady zase prodati za 40.000 zl. markraběti braniborskému Kristianovi. Nenadálou tuto ztrátu odkázaného majetku ohlašovalo již po několik neděl předem, jak klášterní zápisy sdělují, stále se opakující, jakoby ze záhrobí pocházející kvílení, které z blízkých lesů v noční době doléhalo až k oknům klášterních bratří, na Nových Hradech sídlících a nemalou hrůzu jim nahánělo. 

Ale i v klášteře samém nejednou řádila strašidla a bouřila klidné obyvatele. Ze dne 12. na 13. září r. 1663 slyšeti bylo na př. poblíž místa, kde se bratří shromažďovali k jitřní modlitbě a po celém klášterním ochozu hrůzyplné bědování, aniž možno bylo dopátrati se původu. 

O několik let později, r. 1670, ukázala se v předvečer svátku Sv. Ondřeje Matoušovi Keilovi, stařičkému chovanci klášterního špitálu Sv. Alžběty (stojí podnes na začátku Úvozu, poblíž Pohořelce), po třikráte »duše« jeho synovce P. Ondřeje Keila, kdysi člena kláštera teplského, oděna jsouc bílým rouchem řeholním a hlavu majíc pokrytu bílým kloboukem. Dušička prosila jej, aby sloužena byla za ni nazítří jedna mše sv. v kapli Sv. Norberta za vysvobození z očistcových muk. Přikázala mu spolu, aby obstaral na oltář šest svěc a aby‚ za peníze, které měl si strýc vyprositi od přátel a známých, koupen byl též zvoneček k oltáři. Když pak vyžádaného dne odslouženo bylo za pokoj duše několik mší sv. u oltáře sv. Norberta, ukázala se »duše« strýci po druhé a nařídila, aby vyslovil všem díky za pomoc, že již očistcových muk jest prosta. 

Údivu v klášteře nebyl však ještě konec. Po mši Sv. za něho totiž odsloužené, ač všechny svíce na oltáři zhašeny byly a mřížová kaple uzavřena byla, shledalo se, že jedna svíce na evangelní straně znovu jasným plamenem hořela. Stařeček Keil, muž to prý naprosto věrohodný, vyprávěl vše se slzami v očích. Když po této příhodě psáno bylo do Teplé o bližší údaje životní P. Ondřeje, oznámeno bylo, že P. Ondřej Keil oblečen byl řeholním rouchem r. 1588 nebo 1589, po vysvěcení svém byl farářem v Otročíně (Landeku) a v Chotěšově, kde dne 10. března 1641 zemřel. Byl mužem počestného života toliko prý jedné vášni hověl, že si velmi rád zahrál v karty, z čehož prý mu nejednou vzešla nemalá škoda. 

V téže době, kdy stala se příhoda s P. Keilem, slýchán byl zase dnem i nocí velký hluk po světnicích v přízemí opatské budovy, poblíž jídelny služebníků a dílny klášterního truhláře. Když pátráno bylo příčině takového rušení klášterního ticha, shledáno bylo, že dělníci, dělajíce poblíž vchodu na opatství sklep, vykopali jakési lidské kosti vedle kostelní zdi, a ač jim nařízeno bylo, aby je pohřbili, nechali je ležeti v truhlářské dílně. Když potom kosti ty pochovány byly do svěcené země u kostelíka sv. Rocha na nádvoří, ustal také jakýkoli hluk a znepokojování. 

Také r. 1676 po smrti klášterního purkrabího Tobiáše Mayera ukazovaly se v prádelním domě různé strašidelné zjevy, působící nehorázný hřmot, ale po odsloužení několika mší Sv. výjevy ty přestaly. 

O dvě léta později znepokojován byl novic kláštera Hradiště u Olomouce, jménem Vilém, kterousi dušičkou v očistci úpící. Tato napsala na list papíru, jenž na stole zůstal ležeti a poněkud ohněm zžehnut byl, tato slova: »Ó Viléme, ó Viléme! Ó neslýchané, ó nevýslovné, ó nesnesitelné, ó hrůzy plné jsou tresty očistce, jimiž už po 177 let, 14 dní a 20 hodin jsem trápen. Svým časem pohřben jsem byl pod novou branou tohoto kostela, nyní pak dána mi byla od Boha milost, abych mohl u tebe se ohlásiti, po jehož modlitbách nejen já, nýbrž i více duší na tomto místě, jak mi tu a tam sdělily, touží. Žádám od tebe písemně tyto přímluvy: přísný půst po 17 dní, dvacet sv. přijímání, 19 zpovědí a jednu generální zpověď. Budeš se modliti týdně jednou modlitby za zemřelé po 18 téhodnů, šlehů pak si dáš 500. Tyto mně prokázané služby vysvobodí mne z převelikých muk očistcových. Oznamuji ti to jen písemně, protože nebylo mi od Boha dáno dovolení, abych mluviti mohl. Přes to však ohlásím se ti v některých dnech a tu se nepolekej!« K této zprávě přičinil strahovský opat Jeroným z Hirnheimu, známý asketa, poznámku, že záležitost ta není bez příchuti pouhého výmyslu, zvláště proto, že zakazováno jest novici, aby zmínil se o této věci někomu jinému, zvláště ne řádovým představeným. Mimo to seznáno bylo později, že nedávno před tím nalezen byl pod chrámovou branou nebožtík, který přenesen byl už jinam, a z toho asi že zosnováno bylo to zjevení.

Roku 1678, dne 12. června, zemřel v Doksanech probošt Štěpán Kielman. Výše uvedený strahovský opat Jeroným vyprávěl při volbě jeho nástupce o zemřelém proboštovi, že předpověděna mu byla smrt na počátku jeho nemoci. Když totiž seděl jednou se svým lékařem z Litoměřic před psacím stolem, který mu opat Jeroným dal v Praze udělati a pohlížel na obraz sv. Štěpána, jímž stůl nahoře byl ozdoben, pohnul se stůl povážlivě a vydal ze sebe hrozivý zvuk a praskot bez jakékoli přirozené příčiny. To zajisté byla předpověď nastávající smrti, že také jemu po nedlouhé době budou nebesa otevřena, neboť obraz sv. Štěpána opatřen byl chronostichem: »StephanVs ProtoMartyr VIDIt Caelos apertos et IntrolVlt.« (1670. »Prvomučedník Štěpán viděl nebesa otevřená a vešel do nich.«) 

R. 1691 vznikl dne 3. září o 4. hodině ranní v budově semináře Sv. Norberta (nyní státní úřady v Revoluční třídě, kde do nedávna byl ústav šlechtičen) oheň od trámu, jenž neopatrně zazděn byl do komína z kuchyně vedoucího. V zápětí však šťastně byl oheň ulit. Bylo to vykládáno za přispění nadpřirozených sil, neboť usedla prý na tom místě, kde oheň nad střechu pronikati počal, bílá holubice podobně, jako stalo se r. 1689 o velkém požáru pražském, kdy také bylo viděti bílou holubici obletující budovu semináře, která jako genius chránila kolej před návalem plamenů.

K roku 1695 uvádějí Strahovské letopisy pověst, o níž stala se zmínka již r. 1901 v Českém Lidu (roč. X., str. 209). Tam uvedeno jest, že od Strahova jezdí po Hradčanech na bílém koni o půlnoci bílé strašidlo (podle pověstí pražských), bezhlavý jezdec v rouchu praemonstrátském, hlavu drží na klíně. Byl potrestán za to, že nechtěl hned, kdy byl zavolán, odebrati se k nemocnému, aby se nevytrhoval z hříšné hry. Pověst provázena jest kopií rytinky z r. 1787, na níž zobrazen jest na bílém, trojnohém oři premonstrátský řeholník se svojí hlavou v náručí, kterou nešťastně si srazil, spěchaje k nemocnému. V pozadí spatřuje se Strahovská brána a průčelí tří domů, stávajících ještě za mé paměti na západní straně Pohořelce a kamenná hráz rybníka, jenž prostíral se před palácem Kolovratovským (nyní u Kunraticů). 

Zajímavo jest sledovati, jak tato pověst povstala a jak se ponenáhlu odívala rouchem vždy větší sensačnosti. Strahovské letopisy za opata Víta Seipla vypravují již r. 1695 toto: 

»V Praze koluje od dávných časů až podnes rozšířená pověst, že jakýsi bezhlavý jezdec jezdívá o půlnoci sem a tam po Malé Straně, nejvíce však Úvozem (Hlubokou cestou) až k rybníku na Pohořelci, a to na bílém, ale toliko trojnohém koni. Objevuje se zvláště tenkráte, když Smrt, známá jezdkyně s rukou na záhubu lidí kosou ozbrojenou, chystá se na báječném oři smrtelnou ranou postihnouti některého ze strahovských bratří. Pravdivost pověsti té nedala se však posavad nikterak doklady zjistiti. Ale tohoto léta ohlásila se kterási dívka, asi 18 let stará, uvádějíc, že bývá v noci od jakéhosi ducha strašena, a že onen bezhlavý jezdec proto byl odsouzen k trestu objížďky, protože neukázal, jak povinností jeho bylo, převeliký poklad, který v našem kostele před propuknutím husitských bouří byl prý ukryt. Toho trestu pak že bude zbaven teprve tehdy, až poklad bude objevu. Aby se to uskutečniti mohlo, bylo prý jí rozkázáno, aby k nám došla a ohlásila, že poklad ten ukryt jest u oltáře Sv. Martina a tam že čeká na své vyzdvižení. 

Ačkoliv dobře známa jest povídavost ženského pohlaví..., přec uznal jsem za dobré po sdělení těchto věcí dívku onu vyslýchati. Ale ta, dosti pevně trvajíc na pravdivosti svých výpovědí, odvolávala se, aby se jí spíše věřilo, na svoji paní, u které se učila vyšívati, že i ona o té věci ví a že nejednou onoho ducha mluviti slyšela. Když pak také tato žena přivolána byla k výslechu, shledalo se, že přemrštěně povídají, obě ženy, jak paní, tak i dívka, a tak pátrání po pokladu ponecháváme budoucnosti s přáním šťstného nálezu.«

V době od roku 1695 do roku 1787 stal se tedy z bezhlavého jezdce již bezhlavý premonstrát, a zároveň vymyšlen nový důvod, proč nešťastník odsouzen byl k překotnému objíždění. K výpovědi oné dívky mohu dodati, odkud asi její »duch« věděl o pokladě v strahovském kostele ukrytém. Dívka slyšela patrně někde vyprávěti, že v strahovském chrámě schován byl poklad u oltáře sv. Martina. Byla to pravda. Za 30 leté války dal skutečně přenésti president válečné rady císařské hrabě Jindřich Šlik, jenž bydlil v paláci svém na Pohořelci (kde nyní Paedagogické museum Komenského) značnou peněžitou hotovost, zlaté a stříbrné náčiní,. před nepřítelem na Strahov, kde za noční doby, aby členové kláštera o tom nezvěděli, dal s vědomím opata ukrýti vše za oltářem Sv. Martina. Švédové však, doslechnuvše se o tom a prohledávajíce kostel i hrobky, našli konečně poklad ten v polovici listopadu r. 1648 a odvezli ho za hranice.

Opat Vít Seipl navštívil r. 1695 město Kounice na Moravě, kde stával kdysi klášter premonstrátek. Tam slyšel od stařenky, která bývala ženou kuchaře u kardinála Františka z Dietrichšteina, že když se přiblížil čas kardinálovy smrti, kdy nemohl se již pro vetchost ani pohybovati a všecek zimomřivý byl, musilo jej několik žen, mezi nimiž i tato stařenka bývala, s místa na místo v prostěradlech přenášeti a různými prostředky zahřívati. Kardinál měl prý ve své ložnici také obrazy Sv. Františka, Benedikta a Norberta. Když už byl smrti blízek, ukázal prý okolostojícím na tyto obrazy prstem a pravil: »Tohoto, sv. Františka, se tak nebojím, že bude na soudu na mne žalovati a proti mně státi (neboť kardinál nazýval se František a františkánů i kapucínům na Moravě několik klášterů vystavěl), ale těch druhých dvou se obávám, že před soudnou stolicí Boží de mne účty, žádati budou.« 

Kromě toho slyšel opat Vít, že když z pobořeného kláštera použito bylo kamení na jakousi stavbu ve hradě, byl prý celý hrad znepokojován strašidly a duchy, kteří veliký hluk působili proto, že části bývalých příbytků pro řeholnice použito bylo — pro obydlí osob světských. Také místní farář vyprávěl, že častěji vídal jakéhosi bílého kněze s brevířem procházeti hradem. Kníže Ferdinand z Dietrichšteina, jemuž, tou dobou panství náleželo, vždy navštívil zpustošený klášter v podhradí, kdykoliv do Kounic přišel, a m* prý naříkal na to, že kardinál panství to rodu získal Poručil též každého roku dáti faráři několik měřic ovsa, aby e užil 12 mší Sv. za usmíření duší zemřelých řeholnic s rodinou dietrichštejnskou. Také choť hejtmana kounického panství, jenž požíval zahrady, kdysi abatyši patřící, stěžovala si, že nemůže zahrady té v klidu užiti a že ze všeho velmi onemocněla. Proto dával hejtman každého roku sloužiti mši 5v. po svátku Dušiček za zemřelé v klášteře pochované.

Když pak opat Vít sám dne 24. května navštívil zříceniny kláštera a stanul v hlavní bráně kostela, jsa pln obav, aby na ohroženém místě nebyl zříceninami zasypán, sletěli k nohoum jeto tři vrabčíci, což opat, odvolávaje se na výrok s. Augustina: 
»Vrabec bude míti domov stálý a skončí se trápení jeho,« považoval za dobré znamení, že klášter záhy povstane ze zřícenin. Předtucha opatova náhodou se vyplnila, neboť r. 1698 získal sám trosky klášterních budov od Leopolda Dietrichšteina, syna výše uvedeného knížete Ferdinanda, a vystavěl na tomto místě do r. 1699 chrám a residenci pro dva řádové kněze. Před vysvěcením tohoto kostela vyprávěl pražský arcibiskup opatovi tuto pověst o kounickém klášteře: 

Když před 25 léty, jsa generálním vikářem olomouckého arcibiskupa knížete Liechtenšteina, visitoval diecési, bylo mu vyprávěno, že kterýsi měšťan z Kounic nalezl ve zpustošeném kostele lebku. I odnesl ji domů a vložil ji pověrečně do holubníku za napajedlo holubům, aby hodně se množili a mor jich míjel. O půlnoci viděl však ten muž, kterak ubírá se kolem něho velká řada bíle oděných jeptišek, z nichž poslední byla bez hlavy. Tato, ač neměla jazyka, nařizovala muži na lůžku ležícímu, aby hlavu její zase do kostela vrátil. Muž však nedbal toho. Následující noci totéž bezhlavé tělo opakovalo příkaz s výhružkou, že neučiní-li to, ztratí hlavu sám. Přestrašen opakujícím se zjevením, vyhověl příkazu a vidění pak přestalo. 

Metropolitní kanovník u sv. Víta v Praze Tobiáš Becker sdělil zase r. 1696 opatovi Seiplovi jinou pověst. Když byl ještě děkanem v Hostinném, slýchával od starých lidí, že asi půl mile od Hostinného stával kdysi klášter premonstratskeho řádu, jehož trosky dosavad lze viděti. (Premonstráti neměli v té končině nikdy kláštera. Patině jde tu o probošství »Labská«‚ Albia, řečené, které v předhusitských dobách stávalo ve vsi Klášterci, nebo té Klášterní Lhota zvané, a náleželo benediktinskému klášteru v Opatovicích). Klášter ten býval bohatý proto kterýsi muž, kouzlům věřící, chtěje nalézti v rozvalinách poklad, vnikl do podzemních sklepení. Skutečně vytoužený poklad nalezl a odnášel si klobouk naplněný penězi. Při tom však uslyšel výstražný hlas ducha, aby po druhé neopovážil se k pokladu přijíti, nechce-li, aby mu byl krk zakroucen. Přes tuto výstrahu, žádostiv jsa zlata, vnikl ještě jednou do sklepení, ale nalezen byl později mrtev, maje krk do zadu zvrácený. Po nějaké době napadlo některým měšťanům z Hostinného, že dají zbořeniště vyvésti a vyčistiti, aby mohli se tak zmocniti pokladu ve prospěch města. Ale kopajíce v rozvalinách, našli jen kryptu plno kostí. Tu jednomu měšťanu napadlo, aby kosti ty vyházeny byly do Labe podél tekoucího. Stalo se. Ejhle však! Kosti zůstávají v řece seskupeny a ničím nedají se rozděliti. Tím občané přestrašeni, dávají kosti zase z řeky vybrati a na dřívějším místě pochovati. Záhy po té zemřel onen občan, jenž radil k vyhození kostí do řeky. A když kopán byl pro něho na hřbitově hrob, naplnil se celý vodou, ačkoliv nikdo nikdy na těch místech vody nevídal. To opakovalo se po třikráte, i když na jiných místech hrob byl kopán. Považujíce to tedy za trest měšťanu přisouzený, pochovali mrtvé tělo do hrobu zatopeného vodou až do vrchu. 

V letech 1667— 6. byl děkanem v Táboře strahovský premonstrát P. Dominik, rodilý z  slavě. Jmenoval se vlastně Kopřiva, ale jméno své polatinil psal se důsledně Urtica. Když za předchůdce jeho P. Anselm Kramsiho táborské děkanství vyhořelo,poskytla Urtikovi po sedm let útulku ve svém domě paní baronka Říčanská z Říčan vdova po krajském hejtmanu. Tato vyprávěla kdysi P. Jiří ze Strahova, jak P. Dominik vyhnati jednou zlého ducha z posedlého venkovana. Sedlák jakýsi chtěl se dáti převézt a řece Lužnici. I volá na přívozník jednou, po druhé, po třetí a když se nikoho dovolati nemůže, kleje si od plic: »Kdybych aspoň nějaký ďas přišel!« Přišel opravdu a sedláka posedl. Děkan P. Dominik pokusil se vyhnati jeho ducha z posedlého. V děkanském kostele, v přítomnosti velkého zástupu lidí, přikročil k exorcismu. Ale když zlého ducha zaklínati počal, z venkovana vyšel a trápiti ho přesto vece zloduch: »Nikdy mne nevyženeš!« Otázán byv, proč ne, odvětil: »Protože obtížen jsi těžkým hříchem.« Děkan hájí se tu slovy: »Ačkoliv jsi otcem lži, přec zaklínám tě, abys‘ veřejně řekl, co jsem spáchal, neboť potom jsem hotov, vyznati před tváří všeho lidu, že takovým hříšníkem jsem. Vždyť beztoho budou mé hříchy jednou zjeveny před celým světem." 

Když však zlý duch zdráhal se tomu vyhověti, donutil ho děkan zaklínáním, že vypověděl: »Protože nechtěl jsi mne odňati s mojí Dorotou.« Ve skutečnosti byl s ní oddán. Jsa potom účinnějšími exorcismy svírán, prosil zloduch, aby směl uniknouti z kostela stropem. Když mu to odepřeno bylo, že by snad, poboře strop, mohl všechny přítomné spadlou klenbou zahubiti, prosil znovu, aby směl vyjíti aspoň pod prahem hlavních dveří. Ale i to nebylo mu pro možné nebezpečenství dovoleno. Konečně bylo mu přikázáno, aby odešel oknem. I vyletěl u oknem v podobě myšky, výraziv toliko dvě tabulky ve středu okna. 

O tomto zakladateli poutní svatyně v Klokotech, kde zavěsil na hlavní oltář milostný obraz P. Marie, jejž v rodném svém domě v Čáslavi od mládí uctíval, vypravují letopisy strahovské tuto pověst: Když P. Dominik Urtika dne 5. prosince r. 1665 v stáří 48 let v milevském klášteře zemřel, spatřeno bylo té noci, kdy v Milevsku pochován byl, dlouhé procesí bílých kněží se svícemi v rukou, kterak přenášejí rakev s tělem P. Dominika do kostela, který kdysi v Klokotech zbudoval. Zvony chrámové, samoděk se rozezvučely a probudily kostelníka, který viděl kostel osvětlený a slyšel zpěv vpravdě andělský. Syn kostelníkův, r. 1701 ještě žijící, dosvědčoval, že průvod byl asi tak výpravný a početný, jaký kdysi vedl zemřelý P. Dominik z Tábora do Sepekova, když s dovolením pražské konsistoře světiti směl marianský kostelík, jenž stával na místě nynějšího chrámu r. 1733 v Sepekově postaveného. Netrvalo to dlouho a z průvodu bílých kněží, přenášejících za »andělského« zpěvu mrtvého spolubratra, stali se v ústech lidu andělé.

Nacházím aspoň v krátkém životopise Urtikově z r. 1726 (opis v Dlabačově sborníku »Manuscripta varii argumenti, tom. II.) původní pověst změněnu v tom znění, že tělo P. Dominika přeneseno bylo od andělů jako lilium do liliové zahrady Marianské v Klokotech. Ponocní města Tábora pod přísahou prý ztvrdili, že viděli anděle přenášet povětřím jakousi rakev posvátným světlem ozářenou. Zachoval se dokonce obrázek tohoto výjevu v strahovské knihovně, dosti zručná pérokresba (14 x 9 cm.) z prvé polovice XVIII. stol., na níž se spatřuje, jak dva andělé přenášejí za měsíčné noci rakev od opevněného Tábora do svatyně klokotské s obrazem Bohorodičky.