Začneme u starých českých pověstí. Kosmas ve svém vyprávění o pohanských dobách kmene Čechů píše, že kněžna Libuše vyslala poselstvo vedené bílým koněm, které dorazilo ke Stadicům, kde oral Přemysl Oráč s párem volů. Když vyslechl vzkaz od kněžny, jenž jej vyzýval k usednutí na knížecí stolec, zavřel voly i s rádlem do skály a vydal se na Vyšehrad. Někteří historikové se snaží z této zprávy vyvodit, že šlo o franckého kupce Sáma z kraje Sonnenonge v dnešní Francii, u nějž nelze vyloučit částečný galský původ. Jiní tvrdí, že událost se stala ještě před vystoupením Sáma, jiní zase odkazují na kroniku tzv. Kristiána z 10. století, kde se píše, že v Čechách vládla čarodějnice s knížetem Přemyslem. Vezmeme-li v potaz mýtické spojení funkce kněžky s funkcí vladařskou, není v této poloze Kristián daleko vzdálen pohledu kronikáře Kosmy. Ať byl Přemysl knížetem malého kmene Lemuzů, či ať byl oním knížetem všech západních Slovanů, jak píše Fredegarova kronika o Sámovi, všimněme si doposud opomíjené části onoho mýtu, vyslání bílého koně kněžnou Libuší.

Staří Indové pořádali občas obřad zvaný Ašvamédha (oběť koně), který pořádal jen nejstarší nebo nejbohatší a nejmocnější ze všech vladařů árijské Indie. Spočíval ve vybrání správného hřebce, jenž měl na svém těle 108 božských znaků, neboť dle Brhadáranjaka upanišady je tento kůň podobou celého stvořeného světa. Při obřadu s ním manželky čtyř védských obětníků vykonaly sexuální styk, čímž byly síly čtyř Véd vrcholně posvěceny. Sám o sobě byl tento kůň podobou putujícího boha Slunce - Súrji. Po skončení obřadů vyslal indický rádža družinu nejlepších členů bojovnické kasty kšatrijů (aristokratů) a ti následovali obětního koně na jeho cestách, aniž by mu přikazovali cestu. Pakliže se některý panovník cítil silnější než rádža, jenž ho vyslal, pak se koni s dary nepoklonil, ale se svou vojenskou mocí ho zadržel. Takový čin často končil velkým válečným střetnutím. Pakliže se to nikdo neopovážil udělat, znamenalo to faktickou svrchovanost krále, jenž posvátného hřebce vypustil ze své říše. Získal titul Čakravartin (Pán kruhu celého světa).

Co dělá kněžna Libuše? Vysílá družinu s bílým koněm, která se jím nechá vést k údajnému novému knížeti. Pověst o tom, že kněžna za Přemyslem tajně dojížděla, bude pozdějším dokreslením, pocházejícím z nepochopení tohoto rituálu. Představme si vykonaný rituál s obětním, zvlášť vybraným koněm. Doprovází jej početná družina, aby se jako vždy zopakoval rituál symbolické převahy českého knížectvíčka nad okolními kmeny usazenými v Čechách. Přemysl, kníže Lemuzů, koně zastavuje, družinu poráží, a tím mu náleží jakožto vítězi místo na posvátném stolci, který ale patrně neležel v Praze, ale na hradišti Libušíně u Kladna. Území Prahy bylo spíše posvátným místem. Čechové pěstovali malé koně odedávna v okolí Prahy, kde pro to místní polostepi vytvářely dobré podmínky. Ostatně na Libušíně byla v opukovém kameni pocházejícím z jeho hradeb nalezena rytina postavy jezdce se štítem a kopím, pocházející asi z konce 9. a počátku 10. století. Těžko říci, zdali se tento rituál vysílání koně udržel ještě delší dobu, protože o něčem podobném již Kosmas nepíše. Navíc víme o tom, že od konce 7. století pronikají do Čech a na Moravu irští křesťanští misionáři a od 9. století je tento tlak stále větší, hlavně ze strany francké říše.

Tím se asi tento rituál přestal konat a ostatní knížata, ať již dobrovolně nebo nedobrovolně, měla ve svém čele, zvláště v dobách války, Přemyslovce.

To je první indicie vztahů Čechů a Indů v oblasti rituálu. Ostatně chrám svatého Víta na Hradčanech byl předtím božištěm slunečního boha Svantovíta, kterému Čechové přinášeli ještě v 17. století černé kohouty na hrad. Protože bylo jasné, že nelze hlavní božstvo země jen tak odstranit, vyřešili to staří Čechové vskutku geniálně. Zasvětili hlavní svatyni svatému Vítu, v jehož jméně zůstal Svantovít zachován, a tím byla zaručena spokojenost na obou stranách - pohanů i křesťanů. Znovu opakuji, že bílý kůň Indů byl zasvěcen bohu Slunce. Nyní si připomeňme to, že astrologicky leží Praha pod ochranou znamení Lva, ve Lvu vládne Slunce, Slunce je Svantovít. Navíc nechal Karel IV. vsadit do svatováclavské koruny největší drahokamový opracovaný rubín dosud známý na světě, mající hmotnost 250 karátů, doplněný velkým počtem červených spinelú a safírů. Podle nejstarších indických tabulek o přiřazení drahokamů k jednotlivým znamením patří rubín Slunci a Lvu, jeho zástupným kamenem je, mimo jiné, červený spinel, safír je kamenem Kozoroha, v němž začíná zimní slunovrat, čas, kdy je třeba vítat znovuzrozené sluneční božstvo. Není to zvláštní soubor tzv. náhod? Chci předeslat, že evropské tabulky vztahů kamenů a znamení jsou plné zmatků, jelikož v Evropě se celá řada drahých kamenů nenalézala, a tak je bylo zapotřebí nahradit něčím jiným. Mimo jiné pocházejí kameny na naší koruně z Barmy (rubín), Cejlonu a z Indie.

Další vztahovou oblastí je jazyk. Jedině čeština a to, z čeho vznikla slověnština, obsahovaly samohláskové r a l, které je jinak typické pouze pro védský jazyk a sanskrt. Kupř. slova jako sloveso zmrzati, krk, kŕv, vlk apod., v Indii Krśna, Vrndávana, vrtti apod. Mimo to je obrovské množství slov s vysokým stupněm vzájemné lingvistické a významové podobnosti obsaženo v obou jazykových skupinách. V době okolo 4. - 7. stol. byl sanskrt v Indii nesmírně rozšířen.

Další indicií je název měst Praga a Prajága. Prajága znamená místo, které se prvotně vynořilo z vod v povodí Gangy po potopě světa. Je to místo setkání tří řek - Gangy, Jamuny a podzemní Sarasvatí. V tántrické mystice je toto město ztotožněno s částí lotosu ádžňá ve středu hlavy, kde se stýkají tři nádí Idá, pingalá a sušumná, zastoupené symbolicky těmito třemi posvátnými řekami. Jága bhúmi znamená posvátné místo chráněné bohy, které je určeno k obětem. I slovanské jazyky znají pojmy jako baba Jaga (čarodějná kněžka chránící posvátný okrsek), o níž se ve starých legendách vypráví jako o zlé ženě vládnoucí kouzly, konající lidské oběti a znalé bylin a lékařství. Velmi často se místo takového posvátného území vyznačovalo kamenným sloupem. Dosud se vedou spory o to, jestli tyto kameny v oblasti Ukrajiny a střední Asie stavěli Turkotataři, nebo někdo jiný.

Nejstarší zmínka o Praze je z díla židovského kupce z 10. století, který píše, že město Frága je vystavěno z kamene a vápna. Jelikož židé neznají čisté P, ale PH vyslovované jako F, vyloučil bych teorii, že Praha se jmenuje podle latinského Fragensis, neboť prý to bylo jediné místo, kde Vltava vytváří prostor pro obchodní stanici. Mohlo opravdu dojít ke zkrácení názvu Prajága na Prájga a Prága. Stejně tak se Praha nebude jmenovat od přitesávání prahu, jak říká jedna ze starých pověstí, majících silně romantický nádech.

Další indicie se skrývá v popisu Království českého od Bohuslava Balbína, který píše, že obyvatelé Zbraslavi si pamatují na to, že na opačné straně Vltavy stálo město Bójů (což vylučuje odchod všech Keltů z Čech), a nazývá je Kašín, patrně po kněžně Kazi. Avšak nedaleko Prajágu leží Benáres (Varánasí), jehož prastarý název je Kasí. Zase jen další náhoda? Nebo jakési vytýčení bran východoárijského západu a východu ? A jestliže Slované přinesli do Cech jakési mystérium podobné indickým kultům, kde je vzali? Nebo musíme dále do minulosti, ke Keltům?

Začněme u Keltů. Víme, že se jejich kmenová skupina asi po 1000 let částečně formovala i na území Čech. Jsou prvními nositeli železné kultury v této oblasti a dali celé zemi dokonce své jméno - Boiohaemium - Bohemia regni. V tomto území vytvořili systém mocných opevnění - oppid a svatyní, jež leží hlavně ve středních Čechách. Přejali umění megalitické architektury od svých předchůdců a měli dědičnou kastu kněží a kněžek - druidů, kteří si, podobně jako bráhmani v Indii, předávali vědění tajně z úst do ucha. Jelikož je na rozdíl od Indů později nezapisovali, zachovalo se nám z něho jen velmi málo. Splynuli s germánskými Markomany a Kvády a později ještě se Slovany. Tento proces se dokončil asi okolo roku 1250, kdy v Čechách záhadně mizí dlouholebé obyvatelstvo a nastupuje krátkolebý, povětšinou širokolebý lid. Proces této mutační změny je dosud záhadou a bude patrně souviset s působením duchovní mentální sféry na člověka a jeho genotyp. České obyvatelstvo již dnes jen velmi vzdáleně připomíná Kelty a většina tzv. českých novokeltů má s nimi společného asi tolik, co Přemyslovci s černošskými kmeny v Africe. Není však vyloučeno, že se změnou duchovních vibrací se začne dlouholebý typ vracet opětně na scénu.

Keltové se patrně na svém putování směrem na Východ mohli v oblasti Malé Asie nebo Ukrajiny střetnout s vlivy, pronikajícími okolo 3. stol. př. Kr. z Ašókovy říše v Indii, neboť jeho državy sahaly, jak dokazují archeologické památky, až po Aralské jezero a snad i dále na západ. Navíc indičtí Áriové a Keltové čerpali z tzv. záhadné severní hyperborejské kultury megalitů, jak o tom svědčí nedávno objevený text Vástusútra upanišad mudrce Pippálady, starý asi 3300 až 5000 let. Pojednává o přesných pravidlech zakládání megalitického obětiště s vytyčenými sloupy z kamene, zná již Pythagorovu větu a pravidla v něm uvedená jsou součástí indické chrámové architektury dodnes. Takže záhadní mudrcové z Indie mohli do oblasti dnešní Prahy dorazit již před přelomem letopočtu. Našli zde kvetoucí keltskou kulturu mající obdobné duchovní základy, velké město na dnešní Závisti a posvátná božiště po celém středu země Bójú. Ostatně pro to, že Keltové se udrželi do 7. století alespoň v povodí velkých řek, svědčí názvy jako Jizera - Isér (franc.), Vltava - Moltava, Ohře - Agwa apod. Kdyby zmizeli beze zbytku, pak by tyto řeky nesly germánský nebo slovanský název. Ostatně, jméno knížete Kroka znamená v keltských jazycích hrnec, plot zase znamená dřevěné opevnění apod. Do Pannonie po spálení většiny oppid na území Čech spíše odešla bójská bojovná vrstva. Závist asi sloužila germánskému Marobudovi jako jeho sídlo a Keltové zde tvořili řemeslný a zemědělský lid. Tím bychom vysvětlili přítomnost keltských výrazů v češtině, ale odkud se vzaly ve slovanském jazyce sanskrtské výrazy? Tak se dostáváme z 2. stol. př. Kr. do další možné doby, a to do 4. až 6. stol. po Kr.

Na árijská království ležící v okolí Aralského jezera útočí Bílí Hunové, vyvracejí jedno království za druhým, jejich moc v pátém století zachvacuje celou severní Indii až po povodí Gangy. Dali tak poslední ránu indickému vlivu v oblasti Střední Asie, protože po nich již přijde arabská expanze, útoky Tatarů a Turků, Tamerlán a období zmatků. Části poničených vojsk ustupují s obyvateli směrem na západ, před nimi utíkají Gótové a Vizigótové, za nimi je postupující hunská armáda ničící vše, co jí přijde pod ruku. Ale kam ustoupit ? Na jedné straně je mocné Římské impérium, jehož Západní část je ve vleklé krizi, na druhé straně jsou území v dnešním Polsku a Německu, obývaná divokými germánskými kmeny. Jedinou možností jsou hvozdy pralesů Českomoravské vysočiny a dolních Čech. Ustupují do středočeské kotliny? Kdo ví. Cestou se mohli potkat s prvními Slovany, a dokonce jim tvořit jakousi ozbrojenou ochranu. Našli tu malé knížectví, které se postupně formovalo ze zbytku posvátné oblasti v jakýsi pozdější keltsko-slovanský kmenový útvar? Byli záměrně zastřeni Kosmou pomocí postavy praotce Čecha? Měl-li kníže Krok keltské jméno, mohl tu být nějaký slovanský praotec Čech? Nebylo to spíše splývání zbytků etnika keltského a germánského s přicházejícími Slovany, kteří mezi sebou měli jazykově příbuzné z rozbitých říší okolí Aralského jezera? Byl tak otcem Libuše Kelt a matkou Slovanka, nebo žena z indického kmene? Ostatně, co víme o původu předků Slovanů - Venedech, kteří uctívali Trojhlavého boha Triglava podobně jako Indové Trojhlavého Šivu, což přejali ještě od praobyvatel Indie.

Pomalu zjišťujeme, že naše tisícileté provázání s křesťanskou kulturou, pocházející hlavně od západu, nás úplně odklonilo od řešení otázky, odkud jsou skutečně naši předkové. Možná, že jakýsi malý počet védských obětníků byl zbytky Bójú přijat náhradou za ztrátu druidské vrstvy. Ostatně i slovanská vědma ví tajemství bohů, Véda je od slova vědění (vidjá). Snad se podařilo přesvědčit pány tohoto území, jestli tu v těch dobách zůstala ještě nějaká vládnoucí domácí vrstva zachována, aby přijali nová jména starých posvátných míst - Prajága a Kašín.

Pak by se tito indičtí kněží museli nazývat Šat bhrátri - bratrstvo šesti a jeho tradice by se musela v Prajágu udržet alespoň po 1500 let. Je dokonce možné, že se vydali po určité době zjistit, co se se zmizelými severoindickými (z území okolo Aralskébo jezera) skupinami stalo, nebo se pokoušeli opětně navázat na zaniklé kontakty s Bóji. Záleží na tom, platí-li varianta první z doby Bójů, pak by se jednalo o záměrné vyslání poselstva z Prajágu na západ asi ve 3. stol. př. Kr., nebo jestli šlo o ústup zbytků árijských vojsk před Huny, zde by naopak šlo o snahu vytvořit si malou posvátnou Indii ve středu Čech.

Neosobuji si právo na jediný možný výklad. Je mi také zcela jasné, že řada historiků si po přečtení mého článku bude přát jediné, moji hlavu. Odvažuji se tvrdit, že nejdůležitější objevy nás čekají na hranicích časových období, kdy jedny kmeny a národy mizely do propasti dějin a druhé se vynořovaly; u nás se tomuto období mezi zánikem keltské kultury v celé střední Evropě (nikoli Keltů) a dobou 7.stol. věnuje málo pozornosti.

Mimo jiné se také vypráví pověst o příchodu prvních Židů do Čech za vlády kněžny Libuše. Ti měli vizi o tom, že jejich předkové při jakési cestě zakopali v místě dnešní Pinkasovy synagógy kámen z jeruzalémského chrámu. V historických souvislostech je možné, že se tu židovští kupci objevili v době pozdního Říma, neboť údolím Vltavy vedla obchodní stezka. Spíše však znamená tento příběh mystické ohodnocení významu Prahy a opětovný odkaz k jakési důležité události z doby vlády této kněžny. Vezmeme-li to kolem a kolem, je území našeho hlavního města s jeho okolím zdrojem množství neobyčejných tajemství. Kupř. čtverec u Makotřas u Prahy je orientován jako základy védských obětišť po směru Slunce k severu a k jihu. Cesta k severu je cestou bohů a cesta k jihu je cestou předků, podle toho, stoupá-li Slunce nad severní obzor, nebo sklání-li se k jihu. V nálezech archeologů se též našly symboly fallů - lingamů a náš výčet by mohl pokračovat donekonečna.

Nyní se vrátíme na půdu historických faktů.

Jedna z tezí odkazovala na bratrstvo Devíti neznámých, které ustanovil císař Ašóka okolo poloviny 3. stol. př. Kr., aby strážilo veškerou starou moudrost Indů. To je vše, co se o něm neustále dokola opakuje. V tántrické tradici se mluví O devíti strážcích středu světla Pravědomí všech světů - Devíti pánech (Nava nátha). Tři z nich mají podobu čistého světla nebes a jsou bez podoby a tváře (Divjanátha), tři z nich mají nebeská těla a plují vesmíry jako velcí učitelé (siddha nátha), tři z nich se objevují na zemi jako zakladatelé nauk a velcí učitelé lidí (mánava nátha). Jejich devatero podob se kupříkladu objevilo mezi 8. a 12. stoletím po Kr. v severní Indii, kde obnovili řadu tántrických kultů a obklopili se skupinou 84 světců. Mezi ně patřil i Góraknátha, zakladatel hathajógu, alchymista Nágárdžuna, Tilopa, Naropa a další velcí mudrcové.

Tito náthové se svým kultem působili již mnohem dříve, ale z předchozích dob o nich máme jen kusé zprávy. Navíc je třeba rozlišovat mezi náthou - pozemským učitelem a náthou - kosmickou inteligencí. Člověk je výtvorem průniků jejich světel v tomto kosmu.

Robert Nový