Vyrostl jsem na samotě a záhy po smrti rodičů jsem si opatřil psa. Se svým děvčetem jsme často chodili k jezeru na procházku, a také se osvěžit ve vodě. Všichni tři. Toho dne jsme šli též k jezeru. Plavali jsme a já vylezl na břeh dříve, abych zapálil oheň k ohřátí kávy, co jsme si vozili s sebou. Pak jsem se ohlédl zpět k jezeru, abych zavolal obligátní „z vody ven". Bylo tiché a prázdné. 

Vrhl jsem se do vody a hledal. Svou dívku jsem našel asi po patnácti minutách — srdce nebylo, dech žádný. Křísil jsem ji, ale marně. Slzy mi tekly a já si přál umřít a být s ní. Místo toho jako by umíral les i hájek. Zmlkli ptáci a bylo ticho. A pes, který olizoval její tvář, zpozorněl, nastražil uši a větřil. Pak zježil chlupy a vrčel směrem k hájku. Slyšel jsem blížící se kroky, ale nikdo tam nebyl. Ale pes šílel hrůzou, stáhl ocas a kňučel. Z ničeho nic začal jemně vát vítr a jakoby přivál postavu, která se zjevila náhle přede mnou. Žena (mladá), delší vlnité tmavé vlasy vyčesané do culíku, černé šaty, plášť. Nesmírně elegantní. Sklonila se ke mně, vzala mou hlavu do dlaní a upřeně se mi dívala do očí. A pak mě políbila. Začalo mi být slabo, točila se mi hlava a poté byla tma. 

Probral jsem se a viděl ji klečící i u těla mé dívky a rukama nad ní přejížděla tam a zpět. Zářila stříbrným, modravým světlem, které přecházelo až do duhy. Měl jsem chuť zeptat se, co se děje, ale obrátila se. Má dívka ožila, neznatelně dýchala. Vrhl jsem se k ní a třásl s ní. Obrátil jsem se právě včas, abych viděl jak neznámá žena mizí, jen vůně listí po ní zůstala. A vzpomínka. Ačkoli jsme potom pátrali několik let, nikdy jsme nezjistili, kdo to byl a stejně jako co znamenaly písmena na náramku záhadné postavy — S. D. W. Čas běží, máme dvě děti a já jsem rád, že se to stalo. 

Martin N., Praha 2