Dodnes si není jistá, co přesně ji zastavilo. Myšlenka na malou dceru a na to, co s ní bude, to tedy rozhodně nebyla. Trpěla pocity, že je na světě zbytečná, nic neumí, je ošklivá a dcerce bez ní bude líp. Ten den odvedla dcerku ráno do školy jako jindy a toulala se městem. Vybírala si místo, kde skočí pod auto. U jedné křižovatky se jí to zdálo dobré, tak přecházela kolem a čekala na vhodný okamžik. Opravdu by to byla udělala, kdyby jí na rameni najednou nepřistál bílý holub. Strašně se lekla a chtěla ho setřást, ale nechtěl se nechat. Podařilo se jí to až po nějaké chvíli a utíkala pryč. Cestou narazila do jakési ženy. Ta ji popadla za ramena a chvíli si mlčky hleděly do očí. Pak jí ta paní povídá: „Děvče splašené, nepospíchej, není proč." A ona z ní nemohla spustit oči.

Žena se jí zeptala: „Copak se děje?" A kamarádka byla schopná jen říct, že má neuvěřitelné oči, že je v nich něco krásného. A ta žena na to jen řekla: „Ale v těch očích jsi přece viděla jen sebe." A pak vykročila po chodníku dál. Kamarádka naprosto konsternovaně stála, pak se ohlédla, ale po paní jako by se země slehla. A ji naplnil pocit, že si zaslouží žít a všechno nějak zvládne. A zatím se jí to daří...