Bylo mi pětadvacet, když se mi objevily nevysvětlitelné příznaky nemoci zažívacího traktu. Oběhla jsem kolečko lékařů, kteří mi udělali veškerá myslitelná vyšetření. Analyzovali krev, provedli rentgen, kolonoskopii a mnohé další zdravotní testy, ale zdroj mého úporného neduhu neobjevili.

A to jsem byla (a dodnes jsem) sportovec, který pravidelně cvičí, chodí běhat a leze po skalách, a do té doby jsem nezastonala. Lékařské seriály pro mě byly nepochopitelnou, nudnou kratochvílí!

Můj stav se zhoršoval. Zjistili mi počínající žaludeční vřed, zhoršily se mi jaterní testy, zlobila mě slinivka - i nad stavem střevní peristaltiky lékaři kroutili hlavou. Tvrdili, že mám v těle několik zánětů, ale kde se vzaly a jak je léčit, netušili. Dieta ani medikamenty vůbec nepomáhaly.

Můj známý bylinkář mi naordinoval čaje, které mi částečně ulevily, ale k vyléčení nevedly, spíš mi po nich, řekněme, nebylo hůř. Uzemnil mě, když mi doporučil svého známého jasnovidce, protože to už bylo opravdu to poslední. „Nikdo si se mnou neví rady, chybí už jenom, aby na mě zavolali vymítače ďábla! Je se mnou zřejmě konec. Nepiju, nefetuju, chlapy nehoním, čím jsem si to jenom zasloužila?" stěžovala jsem si všem.

Pan senzibil mě ve své pracovně překvapil už tím, že byl v obleku, žádná kočka na rameni, žádné tajuplné symboly na zdi, vyloženě exaktní přístup. Jeho pracoviště, to bylo něco mezi lékařskou ordinací a normální, jen trochu exkluzivnější kanceláří. Přejel mě virgulí a pak asi ze vzdálenosti deseti centimetrů otevřenou dlaní. Tvářil se přitom chápavě, avšak neutrálně.

„Navštívila jste v poslední době Afriku?" zaskočil mě nečekaným dotazem.

„Před rokem jsem byla v Kamerunu," řekla jsem udiveně. „Asi měsíc. Jak to víte?"

„Afrika je kontinent krve a smrti," řekl senzibil. „Tamější magie odráží rychlý koloběh zrození, divokého boje o život, množení a mření..."

„Čeho?" byla jsem zmatená.

„Umírání. Je to nepřetržitý proces přírody, kdy nové vzniká a staré zaniká, v džungli je vzdálenost mezi zrozením a smrtí krátká..."

„A co to znamená pro mě?"

„Krátce řečeno: jste pod vlivem kouzla. A to dlouhodobě. Buď ho tam na vás někdo seslal, nebo... Nepřivezla jste si z Afriky něco domů? Vázu, sošku? Suvenýrek?"

„Ježíšmarjá! Totiž, ehm, chci říct - ano!" vyjekla jsem.

Naše sezení se přesunulo ke mne domů. Ukázala jsem panu jasnovidci na zdi domorodou masku. Zakoupila jsem ji na trhu v Ebolowě na jihu Kamerunu od šamana, který měl stoleček plný opicích lebek, amuletů a podobné veteše. Známí o masce tvrdili, že z ní jen s obtížemi odtrhávají oči, a podobné na tom byl i senzibil. Vybalil z kufříku virguli, která se mu v rukou divoce roztočila, pak si sedl, vstal, začal chodit sem tam a přitom krabatil čelo a mnul si bradu.

„Máme zdroj vašich problémů, to je jisté," řekl. „Je to zdroj silné negativní energie." „Jestli je to tak, zbavím se jí. Prodám ji anebo rovnou vyhodím do popelnice!" „To nestačí," prohlásil. „Ten zdroj se totiž musí naprosto zneškodnit - rituálním způsobem, jinak nezmizí prokletí, a tedy ani vaše zdravotní potíže."

"Vy byste si ji ode mě nevzal?" zeptala jsem se naivně. „Třeba na pokusy, když je v ní ta energie..."

„To vám tedy mockrát děkuji, ale v žádném případě," odmítl rázně senzibil. „Život mě dosud neomrzel a nejsem Evangelista Purkyně, abych konal pokusy sám na sobě. Symbolický očistný rituál, nic jiného vám nezbývá!"

„Aha. A jak by tedy měl ten rituál vypadat?"

„Tak to opravdu nevím. Ten si musíte vymyslet, měl by obsahovat to, čemu věříte. Ve víře je naopak zase pozitivní energie, která vypudí a nahradí tu negativní."

S rituálem mi tedy senzibil neporadil, ale rozhodně mi pomohl. Věděla jsem, na čem jsem. Jako katolička pár věcí uznávám, a tak jsem si v kostele nabrala do skleničky svěcenou vodu, vzala masku a vyrazila za známými do trampské osady u Sázavy. Poprosila jsem je, aby mi večer u táboráku trochu vypomohli.

S houstnoucí tmou přírodomilní hoši zažehli oheň, začala zábava, zpěv a pijatyka. Před půlnocí jsem za všeobecného zájmu položila masku na zem, vyzvala zlé kouzlo k rezignaci a třikrát ten předmět pocákala vodou z kostela.

Pak jsem masku hodila do plamenů a vybídla přítomné k rituálnímu očistnému tanci kolem ohně, v čemž mi zcela ochotně vyhověli. Zbytek večera si nepamatuji, jen divný pocit z hořící masky a halekajících trampů. Jejich obličeje svítily v odlescích ohně a kroutily se, jako bych byla pod vlivem drogy.

Co vám mám povídat, ráno mi bylo skvěle, necítila jsem ani kocovinu. Kluci dokonce tvrdili, že mi zmizely nějaké vrásky. Za spolupráci nic nechtěli, ale pořídila jsem jim aspoň novou volejbalovou síť. Ani senzibil ode mě žádný honorář nepožadoval, jen svolení, že může o mém případu napsat do své chystané knížky.