Jednou, to už studovala na vysoké škole, jsme s manželkou uklízeli a třídili nepotřebné věci. Našel jsem v nich i staré kresby naší dcery. Většinu z nich jsem vůbec nikdy neviděl, a tak mé překvapila jejich reálnost, která nic nenapovídala o tom, že autorem bylo malé dítě, Vedle náčrtů různých plavidel a vesmírných korábů, měst na cizích planetách a map galaxií mé zaujaly podobizny mimozemšťanů, astronautů či umělých lidí. Byl jsem obrázky poněkud zaskočen, a tak jsem se později dcery musel zeptat, podle čeho je kreslila. Sdělila mi, že podle vlastních představ, že to všechno prostě viděla ve svých hrách. Prý nemělo cenu někomu něco vysvětlovat, ale velice ji zajímalo, na základě čeho to všechno funguje. A proto zvolila obory studia, které nám nešly na rozum.

Dcera má, podle všeho, ve všem jasno. My s manželkou však chápeme čím dál méně věcí. Je nám však zřejmé, že tím, že něco neumíme vysvětlit, to nezaniká nebo nemizí. Prostě jsou jedinci, kteří ví více než my ostatní, a nám nezbývá, než tento fakt přijmout.