Věděla jsem, že zrovna den mých třiadvacátých narozenin je pro mě obzvlášť důležitý. Na vysoké škole jsem totiž právě skládala asi jednu z nejtěžších zkoušek a hned potom měl následovat pohovor do zajímavého zaměstnání, Tedy spíš konkurz, poslední kolo náročného přijímacího řízení. A aby toho nebylo málo, na večer jsem měla naplánovánu schůzku se svým partnerem, s nímž mi to už nějakou dobu moc neklapalo. Prostě to byl den D, na kterém mi strašně záleželo.

Že jsem skoro celou noc nespala, asi nemusím nějak zvlášť zdůrazňovat. Ale to, co následovalo potom, by mě fakt nenapadlo ani v tom úplně nejčernějším snu!

Zmeškaná tramvaj a výluka té další, pak kávou politá halenka, totálně zvrzaná zkouška a pohovor, kde jsem se kvůli nervozitě opravdu příšerně ztrapnila. No, a potom večer samozřejmé přišlo to, co zákonitě přijít muselo — zbytečná, ale o to bouřlivější hádka a rozchod s přítelem!

Kolem půlnoci jsem pak uléhala s pocitem, že už snad vůbec nic nemůže být v mém životě horší. Koukala jsem do tmy a mluvila sama se sebou nahlas, jako jsem to dělávala kdysi, když jsem byla ještě malá a bála se ve tmě: „Prosím, ať zítra není zítra, ale zase dnes. Kéž bych mohla všechno udělat znovu a líp!"

Ráno jsem vstala — kupodivu zcela svěží - a hned jsem přemýšlela, co bych mohla ze včerejška napravit. Jenže v tom jsem zaslechla z puštěné televize neuvěřitelnou věc. Hlásili včerejší datum! Ano, nepřeslechla jsem se, bylo to mně dobře známé datum mých narozenin! Myslela jsem si, že se určitě spletli, ovšem ani datum na mém mobilním telefonu nebylo jiné.

Bylo prosté včera. No, ano, opakoval se včerejšek! Říkala jsem si, že asi blázním, jenže vtom se ozval telefon a moje maminka, stejně jako včera, vlastně dneska, mi přála k narozkám!

„Janinko, tak hodně štěstí! Ať ti ta tvoje zkouška dobře dopadne! A ten pohovor v zaměstnání taky. Hlavně se ničeho neboj, jsi nejlepší!" brebentila vesele a já si říkala, že by měla o hodně jiný tón, kdyby věděla, jak to se mnou dopadlo. Nebo dopadne?

Nevěděla jsem, co si mám vlastně myslet. Hlavou se mi honilo snad tisíc otázek najednou. Ocitla jsem se v nějaké časoprostorové smyčce? Nebo je to nějaký vtip? Nalíčil to na mě někdo a teď se na mě dívá a směje se mi? Anebo jsou to nějaké halucinace?

Až pak mě napadlo, že je to skutečnost. Prostě další pokus téhož dne. Bylo to hodně bláznivé a zároveň tak lákavé! Jako v nějakém filmu.

Rychle jsem vyběhla ven z domu a utíkala na metro, abych se raději vyhnula té výluce. Kávu z automatu jsem si taky odpustila, abych si nepobryndala halenku. Zkoušku jsem samozřejmě udělala excelentně, vždyť jsem otázky znala dopředu! I pohovor do nového zaměstnání dopadl skvěle, jak by také ne... A večer s přítelem? I ten dopadl mnohem lépe než předchozího dne, kdy skončil rozchodem.

„Janičko, ty dneska vypadáš skvěle, miluju tě moc a moc! Prosím tě, můžeš mi odpustit, že jsem byl poslední dobou na tebe bezdůvodné protivnej? Víš, měl jsem teď nějaký starosti v práci a nespokojenost jsem si pak hloupě vyléval na tobě," říkal mi můj kluk přiškrceným hlasem a mně z toho vyhrkly slzy do očí. Jak se může takhle ptát, když ho mám tolik ráda...

Tentokrát jsem večer usnula okamžitě. Probuzení už tak skvělé nebylo. Datum na televizní obrazovce ukazovalo, že je den po mých narozeninách. Ale já vážně netušila, co se včera Či předevčírem stalo, jestli se mi vše třeba nezdálo. Tak jaká tedy bude skutečnost? Rozešli jsme se s mým přítelem? Anebo jsme si naopak všechno krásně vyjasnili a zjistili, že se oba vzájemně milujeme? A co ta těžká zkouška? Zvládla jsem ji, anebo mě vyhodili?Napadlo mě probrat kapsy kabátku a zkontrolovat jízdenky, které si vždycky pro pořádek schovávám. Bude tam lístek z metra, nebo z tramvaje?

Otevřela jsem skříň, vytáhla ramínko s svým oblíbeným kabátkem a zalovila v jeho kapsách. S obrovským údivem jsem našla dva lístky. A oba byly použité, oba se stejným datem - a dokonce i časem! Nevěřícně jsem na ně zírala a málem přeslechla zvonění mobilního telefonu.

„Ahoj, miláčku! Tak jak se ti dneska spinkalo, Janičko? Ani nevíš, jak hrozně moc jsem rád, že jsme se usmířili. Uvidíme se dneska? Skončím v práci o něco dřív a potom si můžeme někam vyjít, třeba do kina nebo parku, zaleží jenom na tobě, kam budeš chtít," slyšela jsem přítelův hlas a pochopila, že jsem narozeninový den prožila opravdu dvakrát. Prostě jsem dostala druhou šanci, kterou jsem dokázala využít!