Víme přesně, kdy se onen obraz ocitl v majetku naší rodiny. Praděd sloužil léta u rakouské větve rodu von Roonů, dožil se zdárně šedesátky a k jubileu dostal od pana hraběte nečekaný dárek: obraz s tvrdě se tvářícím tureckým nájezdníkem. Řada předků rodu Roonů se totiž zúčastnila dávných válek s Turky. Bylo to působivé, velmi krásné plátno a dalo by se za pár předválečných stovek zpeněžit. To ovšem u pradědečka nepadalo do úvahy, dárek se neprodává!

Pověsil si ho doma ve světnici a při nedělním obědě si malbu zálibně prohlížel. Dlouho si ji ale bohužel neužil. Jednoho lednového dne uklouzl na schodech paláce, které v životě sešel a vyšel asi tak desetitisíckrát, a zlomil si vaz.

Obraz s Turkem pro sebe získala moje maminka. Malbu ani nepověsila na zeď, chtěla ho výhodně prodat či směnit za potraviny, ale už to nestihla. Zemřela za války na horečku omladnic, když porodila mého bratra Vítka.

Obraz pak strávil dlouhou dobu za kredencí, všichni na něj víceméně zapomněli, táta se znovu oženil a začátkem šedesátých let slavil svatbu právě náš nejmladší, Vítek. Tatík při přemítání o svatebním daru dospěl až k obrazu. Vytáhl jej zpoza skříně, otřel a na svatbě s ním sklidil zasloužený úspěch.

Manželé pak odjeli na svatební cestu a u Tábora smetl jejich jawu ze silnice náklaďák. Bylo to sice strašné, avšak pořád to ještě vypadalo jako nějaká hodně krutá náhoda, žádná souvislost s obrazem nás tehdy ani nenapadla.

Nešťastný táta odešel do penze a hledal útěchu v historické literatuře. Při své četbě o Habsburcích padl i na rakousko-turecké války. Zjistil, že rod Roonů se v nich něco náboj oval, jeden z příslušníků získal dokonce přízvisko „Turkobijce". Počínal si nelítostně. Tam, kde byl, tekla krev, takže ho proklínali nejen Turci, ale i vlastní vojáci.

Otci, který byl absolutně mírumilovný člověk, se obraz od hrabat Roonů vyloženě přestal líbit. Projevil dokonce přání ho rozřezat a vrazit do kamen. To by byla bezesporu škoda, proto zasáhla moje spořivá macecha. Zbavit se té mazaniny - proč ne? Ale ničit ji?! Nejsme barbaři! Turka vzala a odnesla do Antikvy, kde jí slíbili, že ho zkusí dát do komise.

Jenže když se pak šla za týden zeptat, jak to s obrazem vypadá, ve vchodu do starožitnictví stál policajt a dovnitř ji nepustil. Ukázalo se, že předchozího dne večer kdosi krám přepadl a pan antikvář útok nepřežil. Pachatel ho prý probodl prvním, co mu na místě padlo do ruky. Velikou šavlí.

O náš obraz jsme se raději ani nehlásili, patrně skončil někde ve státním depozitáři.

Hlavně že ta mazanina byla konečně z domu!