Chtěla bych se s Vámi podělit o zážitek, který se mi stal 1.8. 1992 v dopoledních hodinách.
Vystudovala jsem na vysoké škole psychologii a jsem tedy obeznámena i s hypnózou. Nikdy by mne však nenapadlo, že bych byla nějak obzvlášť vhodným médiem. Na hypnózu jsem se dívala pouze jako na psychoterapeutickou metodu, která může pomoci pacientům v jejich problémech. Musím se otevřeně přiznat, že k tzv. inkarnační regresi neboli k návratu do minulých životů jsem se stavěla velmi skepticky, zkrátka jsem tomu nevěřila ani trochu. Až do onoho srpnového dopoledne, kdy můj kolega, ovládající hypnózu, mne vyzval ke zkoušce. Když prý jsem takový skeptik, ať si to vyzkouším sama. Nic jsem nenamítala a ulehla jsem na pohovku v kanceláři svého kolegy, který mne uvedl během chvilky do hypnotického spánku. To, co následovalo, mne šokuje ještě dnes!
Jednalo se o nesmírně intenzívní zážitky, které jsem prožívala jako kdyby se jednalo o skutečnost. Měla jsem pocit, jako kdybych se dívala na televizní obrazovku, kde se přede mnou odvíjel nesmírně dramatický děj, ale současně jsem měla pocit, že jsem součástí celého děje. Viděla jsem sama sebe, jak stojím na prknech a přede mnou byl popravčí špalek. Po mé pravé straně stál kat s kápí přes hlavu a v ruce držel sekeru. Byla jsem mladým mužem ve věku kolem dvaceti let. Dokonale jsem se vžívala do jeho pocitů, měl smrtelný strach a současně mu bylo nesmírně smutno, neboť v davu lidí, který se tísnil kolem popraviště stála krásná dívka s dlouhými světlými vlasy, kterou velmi miloval. V okamžiku, kdy mladík spatřil její nádhernou tvář a kanoucí slzy, jsem se stala jeho součástí, byla jsem v jeho nitru.
Jmenoval se William a byl křivě obviněn z vraždy. Skuteční vrazi stáli na náměstí a dívali se, jak má dojít k popravě nevinného člověka. Katův pacholek mne přinutil pokleknout a položit hlavu na špalek. Pak dopadla na mou šijí sekera. Jenže to nebylo všechno! Během chvilky jsem se ocitla ve výšce nad svým tělem a viděla jsem, jak mé tělo leží v tratolišti krve na popravišti a má hlava dopadla do připraveného koše u popravčího špalku. Najednou bylo vidět i celé náměstíčko, kde ke všemu došlo.
Bylo to anglické město, psal se rok 1634 a já jsem již cítila nevýslovný pocit štěstí a krásy. Má dívka plakala a já jsem cítila její smutek, chtěla jsem jí říct, ať se netrápí, že jsem s ní a budu s ní i nadále. Cítila jsem
intenzivní pocit sounáležitosti s tou krásnou dívkou.
Pak se celý obraz ztratil a následovala jenom tma. Najednou se vše rozjasnilo a já jsem opět zcela jasně viděla před sebou obrazy, které se odvíjelo jako na plátně kina nebo v televizi. Byla jsem starou ženou, ležela jsem na lůžku a zápasila se smrtí. V chudé světničce se kolem mého lože tísnili příbuzní, přátelé a sousedé. Byla noc a mne zaráželo, že jsem měla pocit, jako bych se účastnila jakési slavnosti. U mých nohou ležela kniha, tušila jsem, že je to Bible. Do místnosti pronikl závan ledového vzduchu, jak se otevřely dveře, kterými vstoupili dva muži. Všichni přítomní jim projevovali hlubokou úctu. Starší z mužů se nade mnou sklonil a řekl, že se již blíží konec. Mladší muž mi řekl, abych poprosila staršího muže, aby se u Boha za mne přimluvil. Učinila jsem to. Všichni přítomní byli velice rozechvěni, vnímala jsem jejich myšlenky. Starší z mužů mi přiložil na hlavu svatou knihu, mladší muž mi položil své ruce na tělo. Všichni přítomní začali odříkávat "Otče náš", modlitbu danou nám Kristem. Cítila jsem, že smrt se blíží a pak opět následovala tma a velké ticho.
Vše, co jsem zažila, bylo nesmírně živé, plastické a reálné. Kdyby mi někdo předtím vyprávěl, to co jsem zažila já sama, asi bych jej pokládala za fantastu a snílka. Stále musím o svých zážitcích přemýšlet a navíc jsem si všimla, že se se mnou stala velká změna. Cítím se od té doby mnohem lépe, uvolněněji, jako bych se stala jiným, novým člověkem.
PhDr. J. N., Praha
|