Dlouhý příběh, ale absolutně nejzásadnějsí zážitek mého života 

1. Kvůli objektivnějšímu kontextu: CO JSEM DĚLAL PŘED ULEHNUTÍM

Pozdní večer 30. prosince se přehoupl přes půlnoc a tak začal poslední den roku 2000, a zatímco můj spolubydlící už dávno spal, já nemohl usnout. Přemýšlel jsem o tom, že zase něco končí, probíral jsem se v myšlenkách svým dosavadním životem, vzpomínal na nejsilnější zážitky, na všechno dobré i špatné, co se kdy přihodilo mně, mojí rodině a všem mým blízkým, vzpomínal na všechny, kteří ovlivnili můj život a já jejich, na všechny přátele a lásky. Náladu jsem měl melancholickou, ale do budoucna jsem hleděl s optimismem. 

Seděl jsem tedy v našem malém pokojíku, který sdílím se svým spolubydlícím, v horním patře budovy s církevní modlitebnou kdesi v přízemí, před věčně zapnutým počítačem, pročítal si nějaké zajímavé texty z internetu a poslouchal svou oblíbenou muziku. Zhruba ve dvě ráno jsem dokončil poslední z mých novoročních přáníček a rozhodl jsem se roznést je osobně. Oblékl jsem se tedy a vyrazil ven. 

Byla velice krásná noc a Praha, srdce Evropy a stověžatá Matka měst, byla zahalena tichou a skutečně mystickou atmosférou, na nebi bylo víc hvězd, než jsem snad kdy vůbec viděl. Strávil jsem asi dvě hodiny procházkou po prázdných právě čerstvě zasněžených ulicích, jen já a moje myšlenky, podpořené hudbou ve walkmanu - poslouchal jsem R1, hráli tiše a klidně, samé krásné a meditativní kousky: etno, slow jungle, trip hop, two step, všechno co mám rád, a bohudík skoro vůbec do toho nemluvili. Byl to pro mě skutečně kontemplativní čas. Došel jsem tak až k domu mé milované E., hodil svoje a dopis do schránky, bylo něco kolem třetí ráno a já nemohl nikoho budit. I když jsem ji toužil vidět a obejmout a popřát jí osobně, v tuhle chvíli tak silně, nechtěl jsem dělat rozruch v její rodině, a navíc mezi námi zatím nic vlastně nebylo. Vydal jsem se tedy na cestu zpátky do bytečku a dorazil jsem tam něco okolo čtvrté ráno. Spolubydlící stále spal a já, příjemně unavený ze své procházky, jsem se rozhodl konečně také zalehnout. 

Rád usínám s muzikou, takže jsem počítač nechal zapnutý a do winampu jsem sestavil playlist "na dobré spaní". Protože to pro následující zážitek považuji za podstatné, bylo to přesně tohle: 

1. Great Compassion Mantra (překl. zhruba: mantra velkého soucitu) 
2. Guru Mantra (mantra duchovního vedení) 
3. Love Encompassing Dharma King Mantra (mantra láskou obklopeného krále dharmy) 
4. Namobuddha Shakyamuni Mantra (mantra velkého buddhy světa) 

Dohromady přes půl hodiny velmi duchovní "nejen hudby", kterou jsem den předtím nalezl na stránce True Buddha School net, a ještě jsem si to ani pořádně neposlechl. Netušil jsem, jaký je ten zdroj, jestli to je originální verze nebo nějaký paskvil, ale každopádně jsem si řekl, že teď je na to ta pravá chvíle a že tím rozhodně nic zkazit nemůžu. Jak se ukázalo později během této noci, něco na tom skutečně je, protože to všechno dohromady fungovalo neuvěřitelným způsobem. 

Poslední věc, kterou si pamatuji v "normálním stavu vědomí", bylo to, jak se monitor přepl na šetřič obrazovky - což byl vlající a jako had se vlnící symbol Sri Yantry, modře zářící na černém pozadí. 

Náš malý pokojík byl ponořen do tmy, kterou iluminovalo měkké a třepetavé světlo vlající Sri Yantry a vyplněn rytmem a chorusem manter, a tohle dohromady, zároveň s tím, že byl fakticky právě začátek posledního dne druhého milénia, tvořilo jistě samo o sobě dost mystickou atmosféru, ze které může hluboce přesvědčený materialista a duchovní skeptik vytušit pravý a jediný důvod následujících zážitků. (Já sám jsem nikdy takovýhle pohled na svět neměl a po této noci se mé přesvědčení absolutně a definitivně a NAVŽDY ukotvilo. O tom jsem hluboce a naprosto přesvědčen.) 

Přestože jsem byl docela unaven, moje hlava byla stále plná myšlenek, které mi nedovolovaly usnout. Rozhodl jsem se uklidnit podle technik hathajógy (André van Lysebeth), našel jsem si tedy pohodlnou polohu na mé matraci na zemi a začal jsem "dýchat správným způsobem", a jak mantry tiše a klidně vibrovaly místností, brzy jsem našel ten správný rytmus, který relaxoval moje tělo a mou mysl a pomalu jsem se začal přibližovat vytouženým branám spánku. Jenomže tuto noc jsem zřejmě otevřel nějaké "jiné dveře". 

2. SEN NEBO SKUTEČNOST ???

Odsud dál už nejsem schopen objektivně posoudit, zda jsem byl ve stavu bdění nebo ve snu, tyhle kategorie se rozplývají beze smyslu, byl to absolutně jiný druh fyzického i duševního stavu, který jsem nikdy předtím nezažil tak silně a plně a dlouho, abych si ho vůbec dokázal pořádně uvědomit, natož ho uchopit nebo se v něm orientovat. Zde je můj pokus vyjádřit to všechno slovy: 

Jak to začalo

Myslím, že nejblíže popsatelný stav je vědomí těsně na pokraji spánku. Vím, že v určitou chvíli jsem přestal vnímat své "kontrolované" dýchání - myslím tím ovšem že jsem samozřejmě dýchal nějak dál, jenom jsem si to už vůbec neuvědomoval ani neřídil způsob mého výdechu a nádechu jako na počátku (protože nejsem žádný dvacet let praktikující jogín, musím se na dech soustředit když ho chci kultivovat, nejde mi to samo), ale nevím, jestli se mi dařilo dýchat správně zcela neuvědoměle, nebo jsem spíš prostě dýchal dál zas "normálně" (=povrchně), protože už mi to docela stačilo. Efekt se totiž dostavil. Také jsem stále slyšel zvuk mantry a fyzicky jsem cítil své tělo ležet na matraci, ale všechno bylo najednou ÚPLNĚ JINÉ. 

Pamatuji si, že první nezvyklý pocit bylo horko, rozlévající se celým mým tělem, zřejmě jako hlavní důsledek vysokého okysličení krve díky jogínskému dýchání. Ale nejenom teplo, ale i jemné mravenčení, hlavně chodidla jsem měl jako na jehličkách a celý jsem se cítil nabitý, jako kdybych měl prsty v zásuvce. Nebylo to vůbec nepříjemné, třeba jako když si přeležíte ruku, naopak spíš takové lechtivé a hřejivé,, ale bránilo mi to v úplném usnutí, což jsem si přál, konečně se "vypnout" a ponořit se do Limbu, a do náruče snů. (Mám totiž někdy fantaskně nádherné a živé sny a moc jsem si přál, aby se mi tuhle noc zdálo o mé lásce, protože jsem s ní nemohl být ve skutečnosti). Myslel jsem jen na lásku a ten pocit mě celého úplně naplnil, celý trup mě brněl a polévalo mě horko, vím, že jsem se kroutil na lůžku a hledal tu nejlepší pozici na usnutí, ležel jsem na levém boku a tiskl si palce v dlaních a snažil se utišit svou mysl, ale bylo to nemožné, moje tělo i mysl byly v tomhle podivném stavu a pak se stalo tohle: 

Všechna ta energie, co vibrovala chaoticky mým tělem a způsobovala ono mravenčení, jakoby se náhle stáhla do jednoho místa (do toho, kde je vždycky nejsilněji cítitelná - a není to vůbec shoda náhod, protože tam je její prvotní centrum, Muladhara, tady "Had" spí), v tu chvíli se vytratilo napětí z mých rukou a nohou, nebo spíš najednou moje končetiny tak nějak zmizely úplně, prostě jsem je necítil a přestal je vnímat stejně jako celé moje fyzické tělo, které leželo na matraci na zemi. 

Jediný fyzický pocit, který odkazoval na vnímání mého těla, přišel zároveň s tím, jak mi "zmizely končetiny", a to byl pocit toho, jakoby se mi začala otvírat hlava nahoře vzadu na vršku (zhruba tam kde vlasy vyrůstají ve tvaru "vrtulky"), přirovnal bych to k tomu, jako kdybyste si najednou uvědomili, že na vršku hlavy vzadu máte ještě jedna ústa a ta se náhle rozhodla poprvé se pořádně doširoka otevřít a promluvit. Nedokážu posoudit, jak dlouho otvírání trvalo, ale byl to docela pomalý proces, zhruba tak tři sekundy, a prožíval jsem to asi tak jako kdybych měl na hlavě poupě, které se najednou probudilo a během chvilky se rozhodlo rozkvést do plné krásy bohatého květu, dokonce jsem prožíval pohyby rozvíjejících se "okvětních lístků", přibližně něco jako když se vás někdo dotkne rukou špičkami svých spojených prstů a ty pak s lehkým tlakem roztáhne do stran (tzv. pavouk, který se obvykle provádí na koleně a je provázen lechtivým až mrazivým pocitem, ne úplně nepříjemným, ale zkrátka při tom většině lidí přejede mráz po zádech), jenomže těch "okvětních lístků (nebo pavoučích nožek)" nebylo pět, ale nepočítaně, prostě tisíce. Ten proces jsem vnímal velice zvláštním způsobem, na jedné straně se to dělo mně vzadu na mojí hlavě - tedy tam, kam si nevidím - tak jsem to zhruba "fyzicky cítil" , ale na druhé straně jsem to tak nějak sledoval jako svědek odjinud, jako kdybych to zároveň i viděl. Slovy se to opravdu velice těžce popisuje, když neplatí obvyklé vnímání prostoru a rozměrů podle "fyzikálních zákonů". Podstatné ovšem přitom bylo, že jsem v ten okamžik neměl vůbec žádný strach nebo obavy, že se se mnou děje něco špatného nebo nepřirozeného, naopak jsem se radoval jako dítě, a i když jsem byl velice překvapený, vnímal jsem to jako zázrak, tak jak se musí cítit někdo třeba slepý nebo chromý, když se vyléčí a se podívá na svět, resp. poprvé skutečně postaví na svoje nohy a najednou vidí a stojí a je ohromený a šťastný a dojatý a přímo se koupe ve vodopádu čiré radosti. Tak i já v tu chvíli jsem absolutně nemohl rozumem pojmout to, co se děje, ale to mi bylo tak nekonečně fuk, protože to bylo všechno tak neskutečně nádherné a božské a přišlo mi to opravdu úplně nejpřirozenější a nejkrásnější ve své skutečné a jediné podstatě, která se mi právě jako ten květ otevřela a já byl v tom květu a byl jsem i ten květ a nebyl jsem nic než vůně toho květu a svět a všechno nebylo najednou nic než ta nádherná a éterická vůně, která se nedá popsat ani změřit ani polapit a uzavřít do krabičky, tou se dá prostě a jednoduše jen opájet. 

(Tohle je jen chabý pokus vepsat ten zážitek do slov, která sama o sobě nikdy nebudou stačit, hlavně proto, že nejsem žádný skutečně velký básník, který umí ten pocit vyjádřit metaforou nebo jinak ho uchopit a vtěstnat alespoń trochu z něj do nějakého díla, které potom vhání do očí slzy dojetí, stejně tak jako geniální hudebník nebo jakýkoliv jiný skutečný umělec, který se opravdu umí "dotknout hvězd" a jejich světlo přivést sem na zem, pro ostatní. ) Všechno co jsem tu zatím popsal, je ale jenom začátek. Nyní se pokusím popsat to, co se dělo postupně dál, tak, jak si to pamatuji a jak mi omezené možnosti jazyka dovolí. Když se mi tedy náhle má hlava "otevřela" a já jsem už vůbec nebyl jednoduše a omezeně jenom "já" (ale stále jsem BYL, tedy jsem se nerozplynul, ale prostě jsem se vším co je SPLYNUL bez omezení), stále tu zůstaly nějaké další "jevy" nebo chcete- li rozdíly, diference, které jsem si uvědomoval a jichž jsem byl svědkem. Proces, který prvotně začal zřejmě mou meditativní procházkou a naplno se spustil tím, co jsem popsal myslím detailně (dýchání atd.), neskončil s tímto "otevřením a splynutím s universem", naopak tohle všechno jakoby teprve byl ten skutečný začátek. Jako když otevřete dveře do nekonečného prostranství, odkud ve své podstatě pocházíte a do kterého patříte, a i když ty dveře v tu chvíli zmizí a vy si plně uvědomíte, že tu vlastně žádné "dveře" nejsou, že jste tu odjakživa a vždycky tu budete stejně tak jako všechno co je, bylo a bude, jenom si to prostě většinou vůbec neuvědomujete a cítíte se odděleně a jednotlivě, což vás ve svém důsledku plní tím nejhlubším zmatkem. Tak to JE. 

Pokračuji v rámci přirovnání: dveře se tedy otevřely a já jsem vstoupil. A protože moje nejvnitřnější já (ve smyslu uvědomování si něčeho jako sebe samotného, sebeovlivnitelného a ZA SEBE ODPOVĚDNÉHO - mohli bychom to nazvat třeba duše, pojem zde v kulturně-historickém kontextu Evropy asi nejbližší) vůbec nezmizelo, naopak se doslova nejabsolutněji OTEVŘELO A ODHALILO, nastal okamžik té nejhlubší pravdy a TOTÁLNÍ KONFRONTACE. To je ta věc, která se snad v křesťanské Bibli nazývá "Boží soud". 

Z pohledu psychologie je to jednoduše chvíle, kdy se snažíte (nebo jste někým třeba nuceni) podívat se sami na sebe a na to co jste, na všechny svoje myšlenky a činy a na všechno co kdy ovlivnilo vás a na všechno co jste ovlivnili (udělali, dokázali nebo spáchali) vy sami, ať už vědomě nebo nevědomky, bez rozdílu a bez omezení, protože v tuhle chvíli NIC PŘED NIČÍM, A UŽ VŮBEC NE SAMI PŘED SEBOU NESCHOVÁTE, NEZATAJÍTE, NEOBELŽETE, VŠECHNO CO JSTE SI S SEBOU PŘINESLI TU JE A JE TO VIDĚNO A HODNOCENO A ODKRYTO AŽ NA KOST. PRÁSK A JE TO! VYPLUJE TO Z VÁS JAK BUBLINA VE VODĚ, KTEROU NEZASTAVÍTE, PROTOŽE JSTE TO VY SAMI A KDYBY ZMIZELO TOHLE, ZMIZELI BYSTE I VY. A JE TO SÍLA. 

Důležitá věc ohledně tohoto okamžiku je ta, že to je absolutní a neměnné (protože JEDNODUCHÉ A PROSTÉ) a skutečně VŠEVIDOUCÍ. A to je právě kvůli té PRAVDĚ a PODSTATĚ toho všeho - postatě toho, co jsme my a co je všechno - VŠECHNO JEDNO A TOTÉŽ JEST. 

NEJHORŠÍ A ZÁROVEŇ NEJKRÁSNĚJŠÍ NA TOM VŠEM je to, že jste to především VY SAMI, kteří tento "soud" nad sebou provádíte. Nic vás nenutí ale přijde to tak zákonitě, jako když otočíte vypínačem a žárovka se rozsvítí. A nejhorší a nejkrásnější právě proto, že s tím, jak zmizí všechny omezené "lidské" kategorie, pojmy a pohledy, zmizí i všechny osobní a vnitřní iluze, veškeré sebeklamy a blokace a naučené způsoby hodnocení sebe sama a světa, zkrátka za nic se sami před sebou neschováte, ničím svoje chyby neomluvíte. Teď se skutečně poprvé TVÁŘÍ V TVÁŘ UNIVERSÁLNÍ A ABSOLUTNÍ PRAVDĚ (právě díky tomu, že VE SPLYNUTÍ A NEKONEČNÉ A NEODDĚLITELNÉ JEDNOTĚ S TOUTO PRAVDOU) vidíte a chápete a POSOUDÍTE SE skutečně na těch nejspravedlivějších a nejpřesnějších váhách. 

Tomu nemůžete uniknout, protože to je veskrze to absolutní VŠECHNO, KTERÉMU JSTE SE OTEVŘELI. Jelikož je uvědomění podstaty universální a absolutní, vztáhne se s vaším okamžitým "prozřením" nejen na všechno kolem, ale okamžitě též na vás jako na jedince, který je neoddělitelnou součástí toho "všeho". Příjde to jako vlna, vy jste kapka v moři a jste vlastně to moře, a jste i tou vlnou v moři. A je to očistec i ráj zároveň. Jedno bez druhého nelze dosáhnout. 

Musím teď přiznat, že to pro mě byl neskutečný šok. 

3. Světýlka

Vypadaly jako malé zářivé bílé kuličky, jako malé kulové blesky, barvou si nejsem jistý, protože jsem to předevsím "neviděl očima", takže žádné kategorie co se týče vnímané části světelného spektra neplatí. Každá se "zjevila" ve své formě teprve až v momentě, kdy dosáhla otevřeného květu na vrcholu hlavy. Jejich stádium ještě v rámci těla (tedy tam, kde jsem předpokládal, že to tělo mám, ale cítil jsem právě jen ty stoupavé vlny energie - v podstatě celé moje fyzické tělo v tu chvíli nebylo nic než stoupavé vlny nějaké VELMI příjemné energie), tedy před opuštěním jakési "interní oblasti" v tuto chvíli "vnímané" jako tělo, si nedokážu nijak vybavit. Teprve jak to vylétalo ze mě ven, bralo to na sebe podobu malých světelných kuliček, bublinek, nebo co to bylo. Každá okamžitě začala stoupat a zrychlovala nahoru, a při každém "startu" se ozval jemný, ale pronikavý vibrující zvuk, jako zadrnčení struny nebo elektronicky vygenerovaný bzuk, znělo to přibližně jako: "rrzzaaaauuummm", až to odeznělo. Od té doby hledám nějaký podobný zvuk, který by mi to připomněl, a nejblíž je asi doznívající alikvóta (jako třeba z tibetské mísy nebo z chorálového zpěvu), ale poněkud "urychlená a nahuštěná", abych se vyjádřil jako totální hudební laik, což v tomhle směru jsem. 
Kam směřovaly nebo mizely nemám ani ponětí - k Bohu? Do nekonečna abstraktního vesmíru? Nejsou žádná slova, která by popsala co jsem v tu chvíli cítil. Byla to směsice absolutního pohlcení radostí a štěstím, očistné jako v tom nejsilnějším a skutečném smíchu a pláči zároveň, pocit že jsem spojený se vším co existuje, nebyly žádné jen špatné věci ani žádné jen dobré věci, všechno bylo tak jasné a jednoduché a byla to čistá láska. Nevím jak dlouho to trvalo, pamatuji si nejméně čtyři vlny a pak už nebyl žádný čas, nezůstalo už nic změřitelného ani popsatelného. Nevím ani jak to skončilo. 

Jsem přesvědčený, že to nebyl pouhý mystický sen ani halucinace, protože to bylo opravdu SKUTEČNĚ VELMI SILNÉ FYZICKY. Určitě nad rámec toho, co je schopen člověk sám ve svém snu "zažívat" jako fyzické pocity - a tím mám namysli i "vysnění si" orgasmu, tedy tolik známý "mokrý sen". Ne polluce, ale orgasmus z fantazie. A tohle bylo silnější než cokoliv, co jsem dosud prožil i v bdělém stavu, včetně všech orgasmů. 

Když jsem si opět uvědomil, že ležím na zemi na matraci v místnosti, můj spolubydlící stále klidně spal. Byl jsem dost otřesený a dokonce jsem si nejprve myslel, že se mi stalo něco vážného. Mozková mrtvice, nebo infarkt, nebo nějaký druh epileptického šoku, ale přitom jsem se cítil MNOHEM LÉPE než kdy předtím, lépe než při jakémkoliv druhu extáze kterou jsem jako člověk na zemi dosud poznal. Naplnilo mě to nekonečným klidem a optimismem, cítil jsem se skutečně šťasten a protože jsem na sobě nepociťoval žádné špatné následky nebo nepříjemné pocity, strach okamžitě zmizel a já si zcela vychutnával ten božský pocit absolutního porozumění a uspokojení. Hladina oceánu se vyrovnala s nebem a splynula v jediné zářivé modři, zrcadlíce se tak všechno vzájemně do sebe. To je ten pocit, který bych chtěl také zachytit graficky. Jedna taková myšlenka, která mi ho vždy připomene, je: 

"Cesta ven z kruhu vede do středu kruhu."

Tohle jsem si tak nějak uvědomil a trochu mě to zaskočilo, ovšem nevystrašilo, spíš jsem tomu tak nějak byl nezúčastněným svědkem, ovšem vynořily se mi myšlenky na to, že se to přece děje MNĚ TADY A TEĎ - jako rácio věčně se snažící pojmově kategorizovat a škatulkovat, jenomže už nebylo žádné JÁ a tak jsem neměl o nikoho strach, a nebylo ani žádné TADY A TEĎ, tak se to vymykalo všemu že jsem to okamžitě přestal řešit a nechal jsem SE a ONO tak aby prostě jednoduše BYLO, a v tom BYTÍ jsem tedy prostě jednoduše BYL i já jako SVĚDEK a přitom i SOUČÁST onoho BYTÍ. 

Nejblíže popsatelný pocit je snad RADOST dítěte, když celou svou pozornost věnuje něčemu ohromujícímu, čemu třeba vůbec nerozumí, a protože je dítě, tak to neřeší, nemá žádnou potřebu to vysvětlit, prokouknout, nebo zavřít do krabičky a odnést si to domů, jen si to prostě absolutně čistě a celou svou okamžitou existencí totálně užívá. 

Stejný pocit jsem měl i já a jen jsem tak vnímal že vnímám, a vnímal jsem to kontinuálně takto: jak jsem již popsal, ztratil jsem ve chviličce kontakt se svýma rukama a nohama a vůbec ten "obvykle vnímaný" prostoročas okolo mě a ve mně se najednou vymkl veškerým popisům a hranicím, s těmito kategoriemi ovšem nezmizela moje individualita, tedy taková ta věc, na které my lidi tolik vždycky lpíme, bohužel často až chorobně. Moje já se tedy nerozplynulo do nicoty, nezmizelo někam pryč, neztratilo se mi a nepřišel jsem o sebe, byl to jistě stav depersonalizace, ovšem ve smyslu persona jako ohraničená jednotka podléhající dělení na vnitřní svět a vnější svět, a v rámci subjektu dále psychologicky dělitelná na vědomí a nevědomí a kdovíco ještě, zkrátka tohle všechno mi stále zůstalo a stále to v tom stavu BYLO, totiž NAOPAK teď jakoby TEPRVE SKUTEČNĚ A ABSOLUTNĚ BYLO, ALE VŠECHNY HRANICE A DĚLENÍ A ROZLIŠOVÁNÍ PŘESTALY DEFINITIVNĚ PLATIT. POCIT SMYLU BYTÍ V TOTÁLNÍ CELISTVOSTI A JEDNOTĚ, A TA JEDNOTA BYLA NEPOPSATELNÁ A NEKONEČNĚ NÁDHERNÁ EXTÁZE EXISTENCE. 

TO CO ZMIZELO:

V první řadě dělení na kategorie "já" a (a nebo "versus"?) kategorie "okolí". V rámci mě samotného (subjektu) jakékoliv dělení na tělo- rozum- city- vědomí- nevědomí- atd. Všechny osobní cíle a přání a osobní touhy zůstaly MALICHERNÉ A NEPODSTATNÉ, ba přímo SMĚŠNÉ A TVÁŘÍ V TVÁŘ ABSOLUTNÍ PRAVDĚ SEBEPONIŽUJÍCÍ A ZBYTEČNÉ. 

V rámci okolí, (objektu, chápej jako světa, vesmíru) pak veškerá rozdělení na to co se mě TÝKÁ či NETÝKÁ - TO SI MŮŽEME ZE SLOVNÍKU ROVNOU VYŠKRTNOUT a všechna třídění a kategorie čehokoliv existujícího, PODLE JAKÝCHKOLIV SMĚŠNÝCH A MATOUCÍCH CHARAKTERISTIK, KTERÉ VNÍMÁME V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ JAKO TOLIK PODSTATNÉ JENOM PROTO, PROTOŽE JSME SLEPÍ A PODSTATU NEVIDÍME. A PROTOŽE TA PODSTATA JE V NÁS NEDĚLITELNĚ - MY SAMI JSME TÉ PODSTATY A VŠECHNO KOLEM TAKY - A MY TO NEVĚDOMKY VŠICHNI VÍME, PROTO JI STÁLE NĚKDE HLEDÁME, ZBYTEČNĚ KOLEM SEBE A JEN SE CHYTÁME SAMI DO SVÝCH HOZENÝCH SÍTÍ. 

Ta pravda je tak jednoduchá a čistá a dnes a denně vidíme projevy a důsledky toho, jak se s ní (a tím i s námi, se vším!!!) zachází. Vidíme směšnou vědu, která se onu pravdu snaží neustále změřit a detailně rozpitvat a pak co? Vystavit v muzeu? Vidíme náboženství a na nich často parazitující instituce církví, kteří nás zase mnohdy svádějí na scestí iluzí o tom, že je tu cosi všemocného, co nám tu pravdu odhalí jednou samo a za nás vyřeší naše problémy. 

CO ZŮSTALO:

TA PRAVDA TU JE ODJAKŽIVA, BYLA TU PŘED TISÍCI LETY A BUDE TU DÁL, JEDNODUCHÁ A GENIÁLNÍ, NEJKRÁSNĚJŠÍ A NEJPRAVDIVĚJŠÍ Z PRAVD. JE UVNITŘ NÁS A MY JSME UVNITŘ JÍ. A TA PRAVDA ZNÍ: VŠECHNO JEDNO JEST. Člověk je jenom ve svých rukou. 

Teď se nám v naší rodné češtině nabízí skvělá hrátka se slovy: 

STANOVISKO A.

"Všechno jedno jest" znamená, že je to všechno teda jako úplně stejně jedno a fuk a na hovno se tím vůbec zabejvat. Tak se na to jako vykašlem a budeme žít ty svoje životy každej po svým, užijem si to dosytosti, třeba půjdem přes mrtvoly, proč ne, když je to jedno? Mně je jedno, co se každýmu děje a každýmu může bejt jedno, co se děje se mnou. 

Kdo je blb, tak se o sebe nepostará a bude se mít blbě. Kdo myslí v první řadě na sebe, tak když není úplně neschopnej, tak ty ostatní ochčije a využije a bude se mít dobře. Ostatní můžou třeba chcípat, mě se to netýká. Já nikomu necpu svoje problémy, a problémy někoho jinýho mě nezajímaj. Život je krátkej boj a všichni ostatní jsou mi nepřítelem. Jedinej, komu na mě ve skutečnosti záleží, jsem já a tak jediný, na čem mně záleží, jsem zase já. A tak to je u všech a každej jsme tady na tý zemi sám. Sám pro sebe. Nikdo nikoho nepotřebuje a nikdo nic nechce. Všichni všechno maj. Když nemaj, tak jsou neschopný, protože si to nedokázali opatřit. Ať třeba chcípnou, mně to je jedno. 

Co se děje za rohem se mě netýká, až se něco bude dít mně, taky za nikým nepolezu. 

STANOVISKO B.

"Všechno jedno jest" chápeme tak, že jsme my všichni a všechno kolem nás stejné podstaty. Všechno je spojeno. Všechno ovlivňuje všechno, i když to na první pohled nemusí být vždy patrné. Týká se mně cokoliv, co se děje špatného nebo dobrého kdekoliv se to děje. Ke všemu můžu, resp. měl bych být schopen zaujmout své stanovisko. Zajímá mě co se děje mému bližnímu a očekávám, že i jeho zajímá, co se děje mně. Všichni a všechno si je rovnocenné a stejného původu a ve své podstatě i stejného účelu - všechno prostupuje jednotný univerzální princip, ať už ho nazýváme jakkoliv. Třeba že všechno je z atomů. Nebo že všechno je dílo boží. A nebo obojí. Na kategoriích a dělení v té nejhlubší redukované absolutní podstatě přece nezáleží. Na každém skutku a činu a myšlence ovšem naopak NAPROSTO ZÁLEŽÍ, a to právě proto, že je všechno spojeno. Zlo plodí zlo a dobro zase dobro. Ale nic není jenom dobré a nic jenom zlé. Všechno je ve všem. Mikrokosmos je makrokosmos. Nikdy nejsme sami. Tak jako cizí trápení trápí i nás, tak i radosti jiných těší i nás. A protože se ovlivňujeme a z ovlivňování navzájem se nemůžeme vymanit, můžeme (resp. logicky je jasné, že bychom přímo měli) posuzovat důsledky svého jednání, protože jim se nijak nevyhneme, i když si to třeba můžeme myslet. První teze tuto možnost popírá, protože zkrátka a jednoduše, všechno je spojené se vším. Zacházej s ostatními tak, jak bys chtěl, aby ostatní zacházeli s tebou. Když někdo škodí mě, škodí i sobě a vice versa. S dobrem taky tak. 

Jak tedy volit? Podle čeho? Svědomí, Desatero, Karma sútra. Všichni to známe a kdo tvrdí, že ne, lže, pravděpodobně protože žije podle stanoviska A. 

Smutné na tom je, že si většina lidí na světě vybírá stanovisko A.