V létě roku 1932 zazvonila u našeho bytu neznámá žena a nabídla mé matce, že jí bude věštit budoucnost. Zřejmě si tak vydělávala. Moje matka byla ovšem velmi nedůvěřivá, dost se styděla a bylo jí to trapné, takže odmítla. Samozvaná vědma ji ale násilím chytla za ruku a začala jí věštit.

Napovídala plno věcí a nakonec řekla doslova: „Až zítra pojede váš manžel do práce, stane se mu neštěstí, ale bude zachráněn."

Když se otec vrátil domů, matka mu vše vyprávěla. Oba se tomu, i když trochu nervózně, zasmáli.

Druhý den ráno už na příhodu zapomněli. Otec sedl na své nové kolo a jej do zaměstnání. Bydleli jsme v Praze-Bubenči a otec pracoval na Valdštejnském náměstí. Když jel Chotkovou ulicí dolů na Klárov, v poslední pravotočivé zatáčce do něho narazil policejní vůz, který vyjel v protisměru z ulice u bývalých Brusnických kasáren (v té době se jezdilo vlevo).

Otec byl nárazem vymrštěn tak silně, že přeletěl těsně před projíždějící tramvají až na druhou stranu ulice, kde dopadl na všechny čtyři. Kromě lehce odřených dlaní a zaprášených nohavic ale neutrpěl žádnou újmu. Jen zcela zničené kolo musel dát na náklady řidiče policejního vozu opravit.