Jsem evangelický kněz a za svého života jsem zažil již řadu příhod, jež ukazují na existenci onoho jiného, nám neviditelného světa, kam odcházejí zesnulí.

Skutečně zajímavý případ mi popsal můj kolega kněz, na jehož místo jsem nastupoval po jeho odchodu do důchodu.

Stalo se to v malém městečku poblíž Prahy. Mezi členy tamní církve patřila i jedna stará zbožná žena, která jako někteří křesťané měla výhrady proti pohřbu žehem. A tato zbožná babička, přesvědčená, že kremace je nekřesťanská, si na místním hřbitově udržovala pro sebe předplacený hrob. Mého kolegu kněze nezapomněla důsledně zavázat k tomu, aby ji, až zemře, nenechal pohřbít jinak než do země a jinam než do jejího hrobu.

Po čase babička skutečně zemřela. Nastal však problém. Zařizování pohřbu se ujala její jediná žijící příbuzná z okolí. Ta však s předplaceným hrobem měla zcela jiné záměry, a tak rozhodla, že babička bude navzdory své poslední vůli zpopelněna a pohřbena v urnovém háji.

Starý kněz se jí to snažil vymluvit a připomněl přání zesnulé i slib, který jí sám dal. Ale bylo to marné. O pohřbu bylo rozhodnuto. Poslední rozloučení se mělo konat v pražském krematoriu.
„Na ten den," vyprávěl pak kněz, „nikdy nezapomenu. Jako by se vůle zesnulé stařenky postavila mezi mě a onen obřad."

Začalo to hned ráno. Vlakový spoj, který po léta jezdil vždy na čas, měl zpoždění jako nikdy. Když kněz konečně dorazil do Prahy, bylo již tak pozdě, že hromadnou dopravou neměl žádnou šanci stihnout obřad včas.

Vzal si tedy taxi. Sotva však projeli několik ulic, vůz dostal defekt. Zoufalému knězi se podařilo zastavit jiné auto a přesvědčit šoféra, aby jej do krematoria dovezl. Během jízdy se přitom převlékal, aby zpožděni bylo co nejmenší.

V krematoriích se vyhrazený čas neprodlužuje, tím méně v krematoriích pražských. Konečně dorazili na místo. Udýchaný kněz vešel do smuteční síně, kde před katafalkem seděli již smuteční hosté.
Když dozněla úvodní skladba a kněz vystoupil na kazatelnu, stačil pouze oslovit pozůstalé.

Mechanismus katafalku se náhle z nevysvětlitelných důvodů dal do pohybu! Rakev zajela, opona se zatáhla a bylo po pohřbu. Zmatený kněz a zděšení pozůstalí byli jako opaření.

Kněz se ihned odebral do kanceláře krematoria, kde nechal sepsat protokol o události a stížnost. Ale nešťastní zřízenci se zapřísahali, že nevědí, co se mohlo stát. Bylo kolem toho dost zmatku i zlé krve.

Zjistit skutečnou příčinu předčasného odjezdu rakve ze scény se nepodařilo. Celá série podivných okolností však naznačuje, že nebožka o zpopelnění rozhodně nestála.