Vážená redakce,

příhoda, o kterou bych se s vámi rád podělil, se stala mé babičce, praktické ženě s velkým smyslem pro humor. Na nějaké nadpřirozené jevy či předtuchy až do určité doby vůbec nevěřila.

Jednou, za jejích mladých let, navštívila s rodiči kostel, o němž se říkalo, že člověku splní to, co si uvnitř bude přát. Po návratu se jí synovec zeptal, co si ve svatostánku přála. Nejdříve ji otázka zaskočila, protože ji ani nenapadlo, že by si měla něco přát. Ale jelikož měla smysl pro legraci, po krátkém přemýšlení mu odpověděla: „Aby mně pánbůh přidal tolik let, kolik tobě ubere.“ Všichni se tomu zasmáli a zakrátko na vše zapomněli.

Když bylo babičce kolem šedesátky, jedné noci se vzbudila s nutkavým pocitem, že v ložnici je kromě ní a manžela někdo třetí. Otevřela oči a spatřila u své postele postavu zahalenou v šedém hábitu. Polekala se tak, že by se v ní tak říkajíc krve nedořezal. Posadila se na posteli a budila dědečka s tím, že v místnosti někdo je, načež se postava zvolna otočila a skrze zavřené dveře prošla do chodby. Děda se konečně probral a ještě babičce vyčinil, proč ho budí takovými nesmysly, že se jí určitě jen něco zdálo. Do rána však nemohla usnout a druhý den se dozvěděla, že v noci zemřel její synovec ve věku nedožitých padesáti let. Ihned se jí vybavila osudová věta, kterou před lety v žertu vyřkla.

Babička zesnula ve svých třiaosmdesáti a do konce života byla přesvědčena, že tenkrát v noci viděla smrt, která si původně šla pro ni, ale vzhledem k rádoby vtipné odpovědi si vzala synovce.