Červencové slunce bylo oslnivě jasné a nebe bez mráčku. Byl kouzelný letní den, vesnice však byla vylidněná, protože všichni pracovali na polích. Byly žně. První naložené vozy s obilím přijížděly už kolem osmé hodiny ráno do vsi. Žízeň hnala lidi do hospody.

Také Toník, muž po šedesátce, silný a rozložitý, kypící zdravím, tam pospíchal. Jeho přátelé už v hospůdce seděli a dychtivě čekali na pivo. Toníka měli všichni rádi a těšili se na chvilku odpočinku s ním a na jeho vtipy a různé průpovídky, kterých měl vždy nepřeberné množství. On ale dnes
upil piva a zarazil se: „Hoši, musím domů, jedu pryč a spěchá to." Sousedé se divili a litovali, že odjede. Vždycky byl veselý a rád zpíval, zpíval i teď, na celé kolo a spěchal domů.

U chalupy už na něj čekala jeho žena. I ona se divila, proč se tak rychle vrací a ještě k tomu v takové veselé náladě... Spěchal i doma. „Honem, mámo, ohřej vodu, abych se umyl." Chtěl také připravit své sváteční šaty a všechno hned. Nerozuměla tomu, chtěla vědět, co se stalo a proč ten spěch...

„Ranila mě mrtvice," řekl jí a hned ukazoval na nohy, že prý tam „to právě má". Babička tomu sice příliš. nevěřila, vždyť na to nevypadal, ale udělala všechno, jak si přál. „Prospí se a bude mu dobře," myslela si. On ale pokračoval: „Honem, mámo, ať se mnou potom nemáš práci." A hned poručil, aby se poslalo pro dceru, která byla provdána v sousední vsi, a pro syna, kterého měl moc rád. Po celou tu dobu babičce ukazoval, jak mrtvice „postupuje". Dělala všechno, co chtěl, byla ale zmatená a děda radil: „Po mé smrti odejdi k dceři, barák prodej..." Když přijela dcera, děda už nemluvil, jen psal, jako by chtěl všechno stihnout. Syna se vsak nedočkal, zemřel dříve, než přijel. Děda opravdu odjel, jenže tak daleko, že už se nemohl vrátit. Můj milý a vždycky žertující dědeček tak zemřel klidně, skoro s písničkou na rtech. Babička se přestěhovala k nám a o posledních chvilkách dědečkova života nám často vypravovala. Znělo to tajemně a napínavě, takže nám z toho naskakovala husí kůže. Dědeček prostě zemřel v plné síle, bez nemoci a náhle, neumím však pochopit, jak mohl sám sobě určit tak přesnou diagnózu. 

M. K., Praha