Druhý infarkt mého muže byl těžký. Do nemocnice ještě stačil dojet taxíkem, ale dovnitř už nevstoupil. Před dveřmi klesl k zemi a ztratil vědomí. Oživovací pokusy byly marné, nepřebral se ani na jednotce intenzivní péče.
Mě, syna a snachu přijal ošetřující lékař vlídně, mnoho naděje nám však nedával. "Maximálně třicet procent," řekl, ale bylo vidět, že tomu sám nevěří. "Musíme doufat, že se do rána probere." Z nemocnice jsme odcházeli skleslí, s pocitem, že nás ráno zřejmě nic dobrého nečeká. Najednou se snacha zastavila a otočila se k nám. "Vždyť my vlastně nejsme tak bezmocní," řekla a zvedla ruku se třemi stisknutými prsty -palcem, ukazovákem a prostředníčkem. "Vzpomeňte si na náš kurs!" Podívali jsme se na sebe a pocítili úlevu. Navštěvovali jsme společně kurs, kde jsme se učili sebedůvěře, řešení různých situací a síle pozitivních myšlenek. A právě před několika dny bylo na programu prosazování pozitivní vůle a předávání energie. Uvědomili jsme si, že nemusíme jen trpně čekat, co se stane, ale že můžeme sami něco udělat pro to, aby se manžel uzdravil. Rozcházeli jsme se plni důvěry, že když spojíme síly, musí se to podařit.
Celou noc jsme se stisknutými prsty intenzivně mysleli na našeho drahého, který byl blíž smrti než životu, posílali mu energii a přesvědčovali ho, že to nesmí vzdát. Když jsme se ráno sešli v nemocnici, byli jsme úplně vyždímaní. Ale nelitovali jsme. Odměnou nám byla skvělá zpráva. "Je to přímo zázrak," přivítal nás lékař s úsměvem. "Probral se kolem čtvrté ráno. Měl velké štěstí!"
Léčení trvalo dlouho, následovala operace a dva bypassy. Je to už sedm let, ale pokaždé, když si na to vzpomenu, zahřeje mě u srdce. Ta vyčerpávající noc nebyla marná.

Jana G., Praha