Před třemi lety jsem byla hospitalizována na plicním oddělení s astmatickým záchvatem. Ležela jsem na pokoji s pěti dalšími pacientkami, přičemž jedna postel byla volná. Uprostřed týdne přibyla na tuto postel paní kolem sedmdesáti let, jejíž zdravotní stav nám ostatním podvědomě naháněl hrůzu. Tato žena byla velice vyhublá, její oči ze tváří přímo žhnuly zvláštním světlem a když si večer sundala paruku, zoufalý dojem se ještě zintenzívnil.

Časem se nám svěřila, že je po chemoterapii a kvůli plicním problémům umístěna na naše oddělení.

Tato paní velice špatně jedla a její zdravotní stav se rapidně zhoršoval. Koncem týdne však nastala změna. Paní byla veselá, žertovala s námi a měla úžasnou chuť na oběd. Poprosila mě, abych jí nakrájela knedlíky, kterých snědla hned šest kousků. Prostě jsme všechny začaly věřit, že se její zdravotní stav zlepší. 

Večer jsem dostala infúzi a nemohla se tedy pohybovat. Na pokoji kromě mě zůstala jenom tato paní. Ostatní pacientky se šly dívat na televizi. Pozorovala jsem, jak ta žena vedle mne podřimuje! Za nějaký čas začala vydávat zvláštní chrčivé zvuky, párkrát někoho volala jménem (jménu jsem nerozuměla) a po chvíli ztichla! Cítila jsem to, jako kdyby ztuhla. Snažila jsem se zvonkem přivolat sestru! Než přišla, dívala jsem se na ženu, která byla podle všeho již mrtva, a já nemohla uvěřit tomu, že vedle mne právě zemřel člověk. Najednou se kolem těla té páni žluté světlo jako kolem svíčky. Chvíli okolo ní zářilo a začalo ustupovat do tmy, až záře pohasla úplně. Měla jsem pocit, že v tom pokoji je ještě něco jiného kromě mě a ženy na sousední posteli. Pokojem se rozhostilo přímo posvátné, zvláštní ticho. (Doslova mi vstávaly chlupy na rukou, bála jsem se pohnout.) Sestřička konstatovala smrt a otevřela okno. V tu chvíli jsem měla pocit, že tím oknem opravdu něco odešlo, a byla jsem strašně ráda, že jsem té ženě mohla před smrtí posloužil alespoň tím rozkrájením knedlíků.

Od té doby mě smrt už tolik neděsí. Pracovala jsem ve zdravotnictví a viděla velmi mnoho lidského trápení, ale na tento zážitek nezapomenu do konce svého života.

Jana Š., Praha 5