"Bylo krátce po válce a já jsem se nacházel v Praze. Šel jsem po ulici a zaslechl volání o pomoc. Rozhlédl jsem se a spatřil, jak tramvaj pomalu vleče pod rámem vlečňáku ležící dívku, zoufale křičící.

Utíkal jsem k ní, abych jí poskytl pomoc. Sehnul jsem se k dívce, uchopil ji za ruku a nohu, běžel vedle ní a škubavými pohyby jsem se ji snažil vytáhnout z rámu. Podařilo se mi to, nebožačka měla jen roztrhané šaty a punčochy. Poděkovala mi a já jsem zmizel mezi okounějícími diváky. 

Poté jsem šel ke známým, kde jsem čekal na přítelkyni, která se chystala odjet do zóny okupované armádou USA.

 Objevila se se značným zpožděním a měla na sobě potrhané šaty a punčochy. Vysoukala ze sebe v šoku jen několik slov: "To jsem měla štěstí! Spadla jsem pod tramvaj a zachytil mě a vlekl rám vlečňáku. Nakonec mne uchopil jakýsi neznámý muž za ruku a za nohu a vytáhl mne zpod tramvaje."

Byl jsem velice udiven tím, co řekla, neboť čas i děj obou událostí byl téměř stejný, ale vše se odehrálo na dvou rozdílných místech a s jinými osobami."

 J. B., Praha