Není snad zahraničního turisty, který by se při prohlídce Prahy nezastavil na Staroměstském náměstí. Hodinu co hodinu zde čekají početné skupinky lidí, až zazní údery hodin a na orloji začne defilé apoštolů. Nám však tentokrát nejde o upozornění na tuto zvláštnost, ale o poodhalení tajemství, které se objevilo kolem samotného vzniku této pozoruhodné pražské památky.

Vznik staroměstského orloje je již po staletí spojován se jménem hodinářského mistra Hanuše z Růže. Postava tohoto muže se stala zásluhou Jiráskových Starých pověstí českých legendární. Nebyla to ovšem jen záležitost Aloise Jiráska.

O legendu kolem mistra Hanuše se zasloužil písař a všeuměl Jan Táborský z Klokotské hory, sám správce orloje v polovině 16. století.

Tento písař na 14 pergamenových listech vypsal městské radě pražské roku 1570 výklad a historii těchto unikátních hodin. Zde také poprvé upozornil, že pozoruhodné hodiny, zdobící věž radnice Starého Města, byly zhotoveny „nějakým mistrem Hanušem".

Jan Táborský vypráví, že hodiny vypočítal a zhotovil Mistr Hanuš, hvězdář a bakalář matematiky na vysoké škole pražské. Jako rok díla označuje Táborský rok 1490.

Táborský napsal, že se tento údaj dověděl jen z ústního podání od pamětníků, kteří mu poskytli jen málo potřebných údajů, takže z jejich zpráv nic určitého o Hanušovi nezjistil. Pokoušel se objasnit vznik orloje také tím, že hledal nebo snad nechal hledat v radních knihách záznam, který by o vzniku astronomických hodin cokoli prozradil. K žádnému výsledku však tehdy nedospěl.

Po smrti Hanušově orloj spravoval jeho žák a přítel Jakub a to až do roku 1530. Po smrti tohoto jediného znalce díla svěřila městská rada opatrování hodin jakémusi Jiřímu Zvůnkovi, druhému hospodáři staroměstské radnice. Ten však stroji vůbec nerozuměl a tak museli radí povolat hodináře z Norimberka, ale ani ten si se strojem nevěděl rady.

Ani Zvůnkův syn Václav, další z opatrovníků stroje mu neporozuměl a tak požádal o pomoc jakéhosi hodináře Hanuše z Platnéřské ulice. Ten však hned druhý den klíče od orloje odevzdal městské radě a prosil ji, aby jej této povinnosti "pro všechny svaté" zprostili, jinak že se z hodin zblázní.

Teprve až v roce 1552 se našel muž, který problém složitého stroje zvládl. Byl jím právě Jan Táborský, který sice uvedl stroj opět do chodu, ale o pár let později, v roce 1556 způsobil, že mohl nejen orloj, ale i celá radniční věž shořet, a tak jej městská rada odvolala a správu orloje svěřila Václavu Tobiáši. A tak se situace brzo opakovala. Stroj vypověděl službu a Tobiáš si s ním nevěděl rady.

Bylo tedy nutné vzít Táborského zpět do služby a umožnit mu opatrování orloje.

Jan Táborský patřil v pestré historii orloje k těm několika málo správcům, kteří složitému stroji dokonale porozuměli. Podařilo se mu hodiny nejen opravit, ale i zdokonalit. Pronikl do tajů mechanismu a na rozdíl od svých předchůdců nám zanechal pozoruhodnou zprávu, v níž do nejmenších podrobností vylíčil funkci i součásti stroje, jemuž se sám nesmírně obdivoval. Tento obdiv vycítíme nejlépe z jeho slov, kdy říká: „Orloj olomúcký v svém mistrovství tak daleký jest od mistrovství pražského, jako Olomouc od Prahy."

Po smrti Táborského se o stroj staral jeho přítel a žák Jakub Špaček, a to až do roku 1620.

Dalších 9 let dílo chátralo. Roku 1629 byl sice stroj opraven, ale zřejmě jen nakrátko, protože dalších 150 let o jeho provozu nejsou zprávy.

Roku 1760 byl stroj ve velmi špatném stavu. Tehdejší městská radnice však neučinila nic k jeho záchraně. Odmítla pomoc hvězdáře pátera Jana Kleina z hvězdárny v Klementinu, který se nabídl, že stroj uvede opět do chodu. Stroj však dále chátral do té míry, že roku 1787 městská radnice podala návrh na prodání zbytků hodin do starého železa. Naštěstí jednomu z radních, V. Fischerovi se podařilo tento návrh zvrátit. Za pomoci hvězdáře prof. A. Strnada se podařilo orloj uvést do chodu až do roku 1824.

V 60. létech 19. století hodináři Jan Holub a Lud. Hainz orloj opravili a stroj zdokonalili. 1. ledna 1866 byl stroj slavnostně spuštěn a zastavil se až při opravě věže v letech 1880 - 1883.

Těžce poškozen byl však při květnovém povstání pražského lidu v roce 1945. Po zásahu německého tanku byl zničen jak ciferník, tak i vnitřní stroj po zřícení podlah, které prohořely při požáru.

Pozoruhodný popis orloje pořízený Táborským se stal základem nejen pro studium toho, jak asi orloj v nejstarších obdobích vypadal, ale také důležitým zdrojem odborného poučení pro všechny, kdož se stali jeho následovníky ve funkci správců orloje.

Z toho důvodu vznikl neznámý přepis zprávy, jenž byl pořízen již po smrti Táborského na konci 16. století. Tento přepis se stal pracovní pomůckou staroměstských orlojníků, kteří z textu nejen čerpali své vědomosti, ale rovněž sami občas upřesňovali a doplňovali znění vlastními poznámkami.

Jejich zásluhou se zachovala pozoruhodná zpráva, vepsaná do knížky dodatečně v roce 1628. Jde o opis listu purkmistra a konšelů Starého Města v Praze, který svým obsahem ukazuje, že historie orloje, která se již zdála dostatečně objasněná, skrývá v sobě ještě další tajemství.

Dovídáme se v ní, že staroměstský orloj byl vytvořen daleko dříve, než se dosud předpokládalo, a to na samém sklonku 15. století. A co je nejdůležitější — u jeho kolébky nestál legendární Hanuš, ale někdo docela jiný. Touto novou osobou je horologista Mikuláš z Kadaně, který, jak se z obsahu zprávy dovídáme, vytvořil orloj již v období předhusitském - v roce 1410. — A právě tento Mikuláš — jak opět prozrazují jiné archívní záznamy — vytvořil „astrolabium, v němž slunce svůj pravý běh vykonává jako na obloze nebeské, spatřuje se na něm, jak slunce každého dne vychází a zapadá ukazujíc poledne a půlnoci s rovnými a nerovnými hodinami... kdy měsíce ubejvá neb přibejvá každé čtyři neděle jako na nebi."

V popisu se dočteme, že původní orloj měl rovněž kalendářní část s vyznačením svátků. Z uváděných skutečností pak vyplývá závěr, že se původní orloj z počátku patnáctého století výrazně nijak nelišil od stroje, který je o více než sto let později popisován Táborským. Orloj se stal nepochybně chloubou Prahy a cennou ozdobou Staroměstské radnice, založené již roku 1338. Radní dům byl doplněn v šedesátých letech 14. století mohutnou věží, na níž byly na přelomu století zprvu umístěny obyčejné hodiny — tehdy rovněž nazývané orlojem — a několik let poté byl lesk radnice ještě zvýšen zhotovením astronomického orloje. Podmínky pro jeho vytvoření musíme hledat ještě v době Karla IV. Za tohoto panovníka se v nebývalé míře projevovala snaha získat pro Prahu, která se stala sídelním městem císařovým, vše nové a potřebné z toho, co se počalo objevovat v cizích zemích. Karel IV. získal pro svůj dvůr i prvního hodináře. Byl jím věhlasný horologista Martin. Vzácnost nového, zejména z Itálie se šířícího řemesla, poznáme z toho, že kromě Martina najdeme ve starých záznamech do roku 1410 již jen tři další hodináře působící v Praze. Jsou to Jan, Albert a Mikuláš.

Poslední z nich pracoval tedy pro pány staroměstské a vytvořil základ díla, jemuž se podnes obdivujeme — staroměstský orloj. Odměnou za svou práci získal dům, který se nalézal v těsné blízkosti Havelské brány. Husitské období významně zasáhlo do poměrů na Staroměstské radnici. Čeští měšťané zaujali místa upřených německých předchůdců. Tehdy také byla nejspíše ztracena jakákoliv povědomost o písemných materiálech o vzniku orloje. Hanuš z Růže pak podle všeho byl prvním, kdo orloj celkově opravoval, předělával a doplňoval. Co všechno kromě nové výzdoby a úpravy přístavku bylo děláno, nemůžeme zatím říci. Jisté však je, že 80 let starý orloj, jehož se Hanuš ujal, opravy vyžadoval. Stejně tomu bylo i přibližně půl století po Hanušovi, kdy se žalostně vyhlížejícího orloje ujal Jan Táborský. Hanušova oprava byla patrně natolik rozsáhlá, že ji mohli někteří jeho současníci mylně považovat za vytvoření nového orloje.