Stručně řečeno zde Meyrink píše o tom, že někdy v dobách před kněžnou Libuší, tedy podle Meyrinka někdy kolem roku 700 n. I. přišlo na místo, kde dnes stojí Hradčany, sedm mnichů z Asie a za nějakým tajným účelem zde zašili rýži, což ovšem také mohl být „trpasličí jalovec" rostoucí kolmo vzhůru a nabývající podivných tvarů. Tito mniši patřili k sektě Asijských bratrů, označované dokonce za „dábelskou". Též se jí prý říká zvané „bratrstvo Sát Bhajů", resp. „Sát Bhai a Sikha". Tato sekta údajné sídlila ve městě Allahabád v Indií, přičemž jméno tohoto města značí „práh". Sekta poslala "své lidi" založit sedm měst a každé mělo mít v názvu „práh". Tato sekta podle Meyrinka existovala ještě v roce 1760 a jejím posledním velmistrem byl prý hrabě Špork. Lóžová budova sekty či bratrstva stávala v Jindřišské ulici na místě dnešní hlavní pošty tam, členy lóže byli Karel IV., Cola di Rienzo a Petrarca. V Opatovické ulici je prý na jednom domě k vidění kamenný znak Asijských bratrů (blíže nepopsaný) a nad tím papežská koruna (tíára). Cleném sekty byl podle Meyrinka i jakýsi obchodní cestující Zahrádka, zástupce továrny na prádlo v Bílé Vodě, který do sekty vstoupil v Indii „kvůli obchodu". Zástupci sekty dnes, tedy v Meyrinkově době, žijí na několika nejmenovaných adresách v Anglii a v Uríse v Indii.
A co je na tom všem pravdy? Podívejme se postupně na jednotlivé prvky této povídky:

1) Asijští bratři

Sekta není zmíněna v žádné jiné literatuře kromě Meyrinka. Žádnou povědomost o ní nemá ani dnešní Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, kde o néčem odobném „v životě neslyšeli".

2) Allahabád

Skutečné existuje. Je to dle Ottova slovníku prastaré město, v současných i nepříliš podrobných atlasech je uvedeno pod jménem lláhabád. Jeho nejstarší název je Pratištana, od 3. st.n.l. se jmenuje Pragaja (čili Obětiště a ne práh), koncem 19. století se mu říkalo Preág. Někdy je též nazýváno Fakírabád pro množství mnichů, fakírů a žebráků, kteří se zde shromažďují. Hlavní Meyrinkova indicie, totiž příbuznost pojmenování tohoto města a Prahy, tedy padá.

3) trpasličí jalovec

l když jalovcovité rostliny rostou prakticky v celé Asii i na vysokohorských lokalitách, tento konkrétní druh jalovce neexistuje. Nejblíže mu může být nějaká zakrslá forma jalovce (podobné jako borovice kleč) nebo jalovcovitá rostlina jménem Microbiota decubata, která dosud nemá české jméno. Dorůstá, různě pokroucena, do maximální výšky 30 cm.

4) rýže

Do Evropy přišla tato plodina s Římany, po zániku říše římské byl její dovoz na nějakou dobu zastaven, v 8. st. n.l. ji začali pěstovat Arabové (Sicílie, Pyrenejský polostrov), potom Turci (Balkánský polostrov, Uhry). Jinak je zjevně nesmyslem sít rýži na skalnatý ostroh nad Vltavou, kde nemůže bez vody a bahna ani vyklíčit ani dozrát - pokud by to nebyl akt čisté symbolický.

5) hrabě Špork

Je spojován s tajnými společnostmi, zvláště pak zednáři, avšak tato spojitost je nejistá. Nicméně je faktem, že hraběti skutečné patřil pozemek, kde dnes stojí hlavní pošta (postavená v letech 1871-1874). Zde byla nejprve ve 14. století botanická zahrada, roku 1715 zde Špork postavil klášter celestýnek, který byl po zrušení 1782 proměněn na továrnu na tabák a v roce 1871 zbořen. Nicméně hrabě zemřel již roku 1738, což je s Meyrinkovou povídkou v rozporu.

6) Cola di Rienzo (1313-1354)

Italský humanista, který chtěl obnovit římské impérium, roku 1350 byl uvězněn v Cechách Karlem IV., potom obnovil svoji moc v Římě, byl však svržen povstáním, v němž zahynul. Tři osoby, které Meyrink označil za členy řádu (Cola di Rienzo, Petrarca a Karel IV.) jsou sice současníky a navzájem se znali, tím však veškeré spojitost končí. Těžko si také představit ortodoxního katolíka Karla IV. jako člena nějaké nekřesťanské asijské sekty.

7) Urísa

Kraj v Indii, kde se nachází slavný Sluneční chrám čili Konárak. Žádná souvislost s prahem nebo Prahou.

8) Bílá Voda v Cechách

Chytilův Místopis z roku 1930 uvádí pět různých Bílých Vod, avšak ani jedna není v Čechách, všechny jsou na Moravě. Protože jsou slova Bílá Voda psána kurzívou, snad je zvýraznil sám autor. Může jít odkaz na mytické Bělovodí, jakousi ruskou obdobu Agharty, rovněž lokalizovanou do „srdce Asie" (odkud podle Meyrinka přišli i oni Asijští bratři).

9) Opatovická ulice

Skutečné v Praze existuje, nejsnadněji je dostupná ze Spálené ulice přes Ostrovní ulici. Opatovická je potom první vlevo. Tam, kde se tato ulice lomí v pravém úhlu, se vlevo nachází dům. čp. 160. Nad jeho portálem je umístěn znak opatů kláštera sv. Jana Pod Skalou i s letopočtem 1719 a zkratkou AASJ, což znamená Aedes abbatis Sancti Joannis čili Příbytek opatství sv. Jana. Tato zkratka sice mohla Meyrinkovi připomínat něco asijského, ovšem naprosto neoprávněně.

Meyrinkova Neviditelná Praha je tak mimo veškerou pochybnost pouze básnickou licencí autora, konec konců částečné vyvěrající i z jeho konverze k buddhismu na sklonku života. V žádném případě tak nemůže být citována jako seriozní pramen, pouze jen jako uměle vytvořená legenda. Autor se v závěru své povídky ptá: „Vyjde někdy najevo, jak všechny tyto věci spolu souvisejí?" Nuže myslím, že to najevo vyšlo již dostatečně. Ledaže by se objevily nějaké nové skutečnosti.