Nimbem tajemnosti obestřená postava pražského kata Jana Mydláře přitahovala pozornost už jeho současníků, A ještě víc dráždila fáma o jeho hrůzostrašném řemesle nervy mnoha následujících generací.

Senzacechtivosti publika využilo několik romanopisců, popularizátorů historie a filmařů. Popustili uzdu své fantazie a Mydlářovu pověst dále okořenili.
Josef Svátek, který hrstku zachovaných zpráv opředl sítí výmyslů, si pro své "Paměti katovské rodiny Mydlářů" získal zejména mnoho čtenářů.

Kdo to byl Jan Mydlář? Podle romanopisců synek počestného chrudimského řemeslníka a student na pražské universitě, který se dal na katovské řemeslo z lásky k půvabné Dorotce, odsouzené k smrti pro úkladnou vraždu obstarožného manžela. Nešťastný zbožňovatel chtěl svou milou zachránit. Proto se vetřel do vězení jako katův pacholek, i když věděl, že se tím nadosmrti vyřadí z počestné lidské společnosti. Útěk se nakonec stejně nezdařil a Janu Mydlářovi zůstalo na krku jho příšerného řemesla. Skutečně dojemná historie. Škoda jen, že zcela vymyšlená.

O Janu Mydlářovi a zejména o jeho mládí se zachovalo tak málo ověřených zpráv, že nemáme jistotu ani o jeho rodišti a tím méně o rodných datech. Je velmi nepravděpodobné, že skutečně studoval medicínu, protože v universitním archívu není po něm ani stopa, a rodinná kronika Mydlářů se zrodila ve Svátkově fantazii. Střízlivý historik se bohužel musel omezit na suchá konstatování, že Jan Mydlář se katovským pacholkem a potom městským katem pražským skutečně stal, přestože pravděpodobně nepocházel z katovské rodiny a řemeslo tedy nezdědil. Nevíme ani, kdy to bylo, nejspíše někdy na přelomu 16. a 17. století.

Kdo chtěl tehdy provozovat katovské řemeslo, musel mít určité fyzické a psychické předpoklady. Popravy se prováděly nejrůznějšími velmi nevybíravými způsoby — od prostého věšeni a stínání až po lámání kolem, probíjení kůlem a upalování. Ale kat též vyslýchal pomocí útrpného práva, natahoval na žebřík, lámal kosti, drtil klouby, pálil boky. Toto mučení propracovaly generace středověkých katů do otřesných forem, překonaných teprve v osvíceném 20. století. Málokterý vyslýchaný vyvázl tehdy z katových rukou a poprava mu byla většinou vysvobozením z ukrutného utrpení.

Takové řemeslo si zvolil Jan Mydlář. Tehdejší společnost je považovala za nečisté a kata se všichni nejen báli, ale i štítili. V Mydlářově době existovala celá řada ustálených pravidel, která nesměl kat ve styku s veřejností překročit. Jeho domek tehdy stál za starým židovským hřbitovem při vltavském břehu, v místech, kde se dodnes říká Na rejdišti. Výslechy ovšem prováděl v městském vězení, ve sklepení Staroměstské a Novoměstské radnice. Do města nesměl vkročit některou z hradebních bran, ale výhradně malou brankou, jež bývala ve staroměstských hradbách v místech dnešního Palachova náměstí. Měl vyhrazenou i zvláštní zastrčenou lavici v kostele sv. Valentina, který stával tam, kde ústí Valentinská ulice do Kaprovy.

Přestože se kata každý štítil, nejeden pražský měšťan jej tajně vyhledával jako zázračného lékaře, kupoval od něj kusy oprátek z oběšenců a jiné dotýkané předměty, jimž pověrčivá společnost přičítala tajemnou léčivou moc. Katovské řemeslo však vynášelo i jinak. Každý úkon městská rada platila podle přesné taxy. Avšak daleko větší zisk měl z úplatků, jimiž přátelé delikventů kupovali katovu přízeň a milosrdnost. Čas od času provázel kat městské úředníky kontrolující správnost měr a vah kramářů a řemeslníků a trestal zjevné nepoctivce. Taková trestná výprava se ovšem také neobešla bez vydatných úplatků úředníkům i katovi. Zkrátka katovské řemeslo vynášelo, a není divu, že o systemizovaná místa městských katů býval velký zájem. Dost možná, že lákavé vyhlídky přivábily i Jana Mydláře. Avšak nic bližšího o prvních letech jeho působení v Praze, kromě suchých zmínek o provedených exekucích, se už nedovíme, protože historické prameny mlčí jako hrob. V prvních dvou desetiletích 17. století měl pražský kat plné ruce práce s nejrůznějšími zloději, žháři a občas i s vrahy a Mydlářovo jméno budilo hrůzu mezi městskou spodinou i mezi počestnými měšťany.

V tehdejší společnosti panovaly tvrdé mravy a nikdo nevěděl, kdy se octne v rukou kata, ať již právem nebo na udání závistivého souseda. Avšak jméno Jana Mydláře by zůstalo jedním z tisíců bezvýznamných, kdyby nedošlo k tragické události, která je rázem smutné proslavila nejen po celé naší zemi, ale i za hranicemi.

Roku 1618 se čeští stavové vzbouřilí proti habsburské vládě. Povstání ukončila bělohorská porážka a vítězní Habsburkové se krutě pomstili. Zvláštní soudní tribunál odsoudil 27 předáků povstání k trestu smrti. Hromadná poprava předních feudálů neměla obdoby a zvěst o ní vzrušila celou Evropu. V mnoha městech se objevily tištěné letáky a noviny popisující slovem i obrazem hrůzné divadlo, jehož smutným hrdinou se stal kat Jan Mydlář. Jemu bylo svěřeno vykonání ortelu nad českými pány.

Jméno Jana Mydláře se rozlétlo Evropou. Na pokoutních trzích se dokonce objevovaly jako suvenýry zaručeně pravé Mydlářovy rneče, některé i s vyrytými jmény popravených pánů a s Mydlářovým monogramem. Jeden takový padělek je dochován v pražském muzeu a jiný meč se dostal dokonce do skotského Edinburghu, kde jej český student koupil roku 1878 u vetešníka a přivezl do Prahy.

Jan Mydlář žil a provozoval své řemeslo ještě několik desetiletí a stal se zámožným mužem. Přestala mu vyhovovat stará katovna u Vltavy a spolu s manželkou Alžbětou koupil roku 1637 domek se zahradou na okraji Nového Města, kde se dodnes říká Na bojišti — nedaleko proslulé hospody U kalicha. O pár let později Mydlář přikoupil ještě sousední pozemky, a když v polovině 17. století umíral, odkázal své druhé ženě Kateřině slušný majetek. Katovské řemeslo zůstalo, jak bývalo zvykem, několik generací v rodině. Z Mydlářových potomků známe jménem Jana Václava a jeho syna Jiřího, rovněž pražské katy.

Taková je skutečná historie pražského mistra popravčího Jana Mydláře. A není ani divu, že tyto kusé faktické údaje přímo vybízejí k domýšlení a dohadům, které mnohdy vypadají tak pravděpodobně, že jim čtenáři uvěří.