Řezníček bydlil roku 1890 v Praze, v přízemí jednoho nového domu v Karlíně. Po několik týdnů nepozoroval žádného vyrušování, ale najednou zazněl v noci mezi jednou a druhou hodinou elektrický zvonek u jeho bytu. Okamžité šetření ukázalo, že nikoho u dveří nebylo. Od té chvíle zvonilo to každou noc v tutéž dobu, aniž bylo možno přistihnouti pachatele přes veškerá opatření. Konečně byla vsunuta mezi zvonkové kladívko a zvonek tříska, poněvadž se domnívali, že elektrické vedení je v nepořádku.

Řezníček pak píše dále: "Když jsem byl s touto prací hotov a chtěl jsem odejíti na lůžko, slyšel jsem zvenčí prudké ťuk, ťuk, ťuk, tak jako by někdo kostnatým prstem netrpělivě stlačoval knoflík zvonku. Vyskočil jsem ihned ven — tentokráte jsem měl s sebou světlo — a viděl jsem, jak onen knoflík se stlačoval a zase vyskakoval, stále rychleji a konečně nepřetržitě a se šílenou rychlostí. V témž okamžiku vypadla tříska ze zvonku a kladívko počalo po několik minut strašně řáditi nočním tichem, takže postupně se sběhl celý dům. Ale mně to nebylo po chuti. Rozhodl jsem se krátce, a sňal jsem celý zvonek a šel jsem spát. 

Následujícího dne přišel elektromontér, klepal zde, naslouchal tam a konečně mínil, že není vyloučeno, že příčinou toho je nějaká elektrická porucha, že existují vedlejší proudy, krátká spojení atd. Nedal jsem již zvonku připevniti a na dveře jsem pověsil štítek s nápisem: „Prosí se, aby bylo zaklepáno.“ Pak byl na několik týdnů klid.

„Najednou jedné noci počalo to klepati v touž hodinu na dveře naší ložnice. Klepalo to krátce, ale silně, takže jsme se já i moje manželka probudili zároveň ze spánku. Chtěl jsem věc vyšetřiti, ale nic jsem neviděl. Od této chvíle klepalo to každou noc a sice nejprve na naše dveře, ale pak stále více to bilo jako pěstmi do všech dveří a konečně to vypadalo jako by se na dveře vrhalo lidské tělo s plnou silou. Ale pak to počalo také bušiti ze sklepa do naší podlahy. Zkrátka — byl to pekelný lomoz. 

Oznámil jsem věc policii, která nahlédla do sklepa právě při největším povyku, ale nemohla právě tak nic najíti jako obyvatele domu a sta lidí, stojících na ulici a poslouchajících tuto „švandu", neboť zpráva o „strašidelném domě" se roznesla do širších kruhů a v celé čtvrti se o ničem jiném nemluvilo. Ale já jsem se chopil pořekadla: „kdo uteče, ten vyhraje" a použiv paragrafu o neobydlitelnosti, rychle jsem se vystěhoval.

„Později jsem se častěji dotazoval na osud svého dřívějšího bytu. Byl dlouho prázdný, ale později byl zase pronajat. O strašení (alespoň pokud jsem zůstal v Praze) nebylo však již nic slyšeti."