Různé doby a různí lidé dávají stejným symbolům různé významy tak, jak jim velí jejich zkušenosti a zájmy.  

Takový je osud i pentagramu a hexagramu. Dokonce někteří z nás mají tendenci vidět v těchto hvězdách i cosi neblahého, děsivého a magického. Psychotronici i citlivější lidé tvrdí, že tyto hvězdy vyzařují jakousi energii, podle někoho pozitivní, podle jiného negativní, vychylují virguli a otáčejí kyvadlem.

Kdyby někdo chtěl zanechat nějakou zprávu budoucím generacím a neměl jinou možnost, symbol pěti nebo šesticípé hvězdy by stačil sám o sobě. Říkal by, ano, byl tady někdo, kdo věděl. A pokud hvězda skutečně vyzařuje nějakou energii, hvězdy zachycené v ornamentech, klenbách, dlažbách, freskách - ty všechny musí mít nějaký vliv na místo, kde se nacházejí i na ty, kteří se nacházejí na těchto místech. Mohou ovlivnit jejich psychiku, pozitivně, negativně, vzkřísit i zabít...

Magická praxe vyžaduje, aby pentagram byl nakreslen jedním tahem a aby všechny jeho cípy byly uzavřené. Jinak do hvězdy tzv. "poteče". Stačí úplně malé přerušení nakreslené čáry a už to není pentagram, jenom bezvýznamná čmáranice. Jak také jinak, když pěticípá hvězda svojí nekonečností připomíná kruh, který, nedotažený, nikdy nebude kruhem. 

V magické praxi je pěticípá hvězda označována i jako muří noha a obrazně zvaná planoucí hvězda mágů. Rozlisuje se dokonce pentagram bílé a černé magie, podle toho, zda je jedním cípem obrácena nahoru nebo dolů. Do hvězdy s cípem nahoru je možné dokreslit lidskou postavu, do té druhé rohatou hlavu kozla, tradiční symbol ďábla. Takové dokreslení však už směřuje nad rámec prostého symbolu pentagramu, nemluvě o dosti problematickém rozlišování magie na černou a bílou, protože to, co může jednomu pomoci (bílá magie) může zároveň jinému ublížit (černá magie). Nicméně se striktně doporučuje, aby měl ten, kdo vykonává magické operace, při každé z nich pentagram zavěšený na prsou. 

Neméně zajímavé je i magické pojetí šesticípé hvězdy, vzniklé překrytím dvou rovnostranných trojúhelníků. Ten se špičkou nahoru představuje živel ohně, ten druhý vodu. Jejich spojení znamená v alchymické praxi "mystickou svatbu", jejich rozdělení (posun do konečného tvaru kosodélníku) je symbolem smrti, oddělené ohně od vody, hexagram tak v sobě obsahuje i základní tajemství Smaragdové desky, údajně svojí historií sahající až k egyptskému hermetismu (starší ostatně neexistuje, budeme-li egyptskou kulturu považovat za nejstarší, kterou známe. Což je sporné, protože egyptskou kulturu můžeme považovat i za první - snad - kulturu po Zlomu, přímou dědičku předzlomové civilizace. Celý text Smaragdové desky zní takto:

"Jest pravdivé, jest jisté, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře, a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby byly dokonány divy jediné věci. 
A jako všechny věci byly učiněné z jediného, za zprostředkování jediného, tak všechny věci se zrodily z této jediné věci přizpůsobením. Slunce je jeho otcem, Měsíc je jeho matkou, vítr nosil je ve svých útrobách, Země je jeho živitelkou. On je otcem univerzálního teleesmatu celého světa. 
Jeho síla je celá, když byla proměněna v Zemi.
Oddělíš zemi od ohně, jemné od hrubého, opatrně a nanejvýš moudře. On vystupuje od Země k nebi a zase znova sestupuje z nebe na zemi a přijímá sílu věcí horních i doleních. Takto budeš mít slávu celého vesmíru, veškerá temnota prchne před tebou. 
Tu sídlí síla, ze všech nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou. Tak stvořen byl vesmír. 
Odtud vzejdou přizpůsobení podivuhodná, jichž způsob je zde. Proto jsem byl nazván Hermes Trismegistos, maje tři části filozofie celého vesmíru.
Co jsem pověděl o magisteriu Slunce, je úplné."

Takový všeobecný popis je ovšem možné aplikovat prakticky na cokoliv. Takže nic nebrání tomu, aby jako symbol Smaragdové desky mohla posloužit i hvězda sedmicípá - heptagram - která ovšem už dříve sloužila a dosud slouží i v astrologii, protože jejích sedm cípů symbolizuje sedm astrologům známých planet. Jedno z nejstarších vyobrazení pochází už ze sumerské klínopisné destičky. Že by další poselství některé z předzlomových civilizací? 

Důvěrně známá je ale i hvězda čtyřcípá. Na mapách znázorňuje čtyři světové strany, pokud by se však jeden její cíp protáhl, vznikne znamení kříže, další mocný symbol. Všechny tyto hvězdy a kříže řadí magie mezi tzv. pantakly. Pantakl je tradičně magický obrazec vyrytý do kovu nebo namalovaný na pergamen (dosud nepoužitý). Mág používá různé pantakly k poutání různých sil, s nimiž operuje. Hvězda nebo kříž jsou pantakly graficky velmi jednoduché, většina pantaklů má složitější grafickou podobu. Mág se bez pantaklů ve své magické praxi neobejde, přičemž pentagram je považován za pantakl univerzální. 

Hvězdu jako univerzální symbol přebralo i křesťanství, zvláště katolické. Kristus je v bibli označován jako "jasná hvězda jitřní", Panna Marie jako stella maris. Panna Marie Neposkvrněného početí má korunu v podobě kruhu, vytvořeného z dvanácti hvězd. Snad je to tentýž tucet hvězd, který je Velkou Matku, zahalenou v černém nebo tmavomodrém stojící na obráceném půlměsíci. Někdy je tato Velká Matka nazývána Isidou, nejspíše se však bez ohledu na název bude jednat o další z Jungových archetypů. Už proto, že Isis v této podobě je skutečně předobrazem křesťanské Panny Marie, zejména v podobě tzv. černé madony nebo černé Matky boží. Navíc se vypráví, že v místech, kde se vyskytuje "černá madona", jako obraz, poutní místo, kaplička nebo název, se nachází podzemní prostory, chodby.

V případě domu U černé Matky boží na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu v Praze to platí stoprocentně, protože podzemní prostory (nejen obvyklé sklepy) se nachází prakticky pod celou starou Prahou. Prý existují podzemní spojnice od města k městu, od země k zemi, od Prahy až do Himalájí a Tibetu, podzemní chodby prostorné tak, že jimi pohodlně projede vůz tažený koňmi. Původně však mohly být určeny pro úplně jiné dopravní prostředky.

Podzemní prostory nepůsobí obvykle na člověka dobře, vnímá je jako anomálii, geopatogenní zónu. Vyzařuje snad dům U černé Matky boží tak negativně a intenzivně, že způsobil krach firmy Caster, která v něm měla začátkem devadesátých let sídlo? Od podnikatele se vyžaduje systematický stoprocentní výkon, den za dnem, rok za rokem. A podávejte takový výkon s geopatogenní zónou pod svým manažerským křeslem.
Vraťme se zpátky ke křesťanství. Hvězda se stala atributem Tomáše Akvinského, sv. Dominika a Mikuláše Tolentinského a mágové (králové, mudrci) z Východu následovali hvězdu (ať už to bylo cokoliv) a došli do Betléma. 

Hvězda, resp. šest zářících bodů je znamením pro alchymistu, že se při svých pokusech o výrobu kamene mudrců vydal správnou cestou. Snad se tedy jedná také o hvězdu, i když povaha tohoto znamení není jasně specifikována. Mohou to být krystaly ve tvaru hvězdy stejně dobře jako protržení vrstvy kysličníku na povrchu rozpouštěné směsi a pod ní zářící kov s odrazem hvězdné oblohy, anebo něco úplně jiného. Ať je ale povaha toho znamení jakákoliv, zasvěcený alchymista ho pozná, když ho uvidí.
Hvězda fascinuje i další esoteriky, nejen alchymisty. Stříbrná hvězda - Astrum Argentum - byl řád, který konkuroval nejen známému Zlatému úsvitu, ale i své vlastní starší anglické větvi. Aleister Crowley, který se je pokusil usmířit a sjednotit, zastával názor, že "každý muž a každá žena jsou hvězdou" a "nejvyšším smyslem našeho bytí je překročit propast."

Symbol hvězdy je tak lákavý, že ho hledáme i v rostlinách. Stačí připomenout vánoční hvězdu, (pryšec nejpěknější), kde kontrast červených a zelených listů je jasný. Ale kokoříku mnohokvětému se říká také pečeť a je tím myšlena pečeť Šalamounova (to je původní lidový název, který se pro praxi zkrátil.) Důvodem je šesticípý průřez stonku, tedy nic na první pohled nápadného. Astry nejsou nic než hvězdy v latině a hvězdičky se říká i sasankám. 

Prostě hvězdy nacházíme na každém kroku a nesmíme zapomenout, že hvězdu můžeme vepsat i do každého, jakéhokoliv kruhu. Potom by vznikly celé další rozsáhlé skupiny mocných hvězd, například vepsané do Stonehenge a jiných kamenných kruhů nebo vepsané do kruhů, objevujících se na polích.

Kde je kruh, tam může být nejen hvězda, ale také pěti nebo šestiúhelník. To jsou údajně geometrické tvary, které doslova hýbou celou naší Zemí. Už Pythagoras tvrdil, že Země má tvar "sešitého míče z dvanácti kousků kůže". Pokud tento model přijmeme, není těžké vysledovat na hranách, vrcholech a středech těchto pětiúhelníků různé zajímavosti, např. Mohendžodaro, Tasílie, Egypt, Velikonoční ostrov, útočiště reliktních druhů živočichů, místa proslavená jako shromaždiště ryb, a tudíž vynikající pro rybolov, hnízdiště ptactva, migrační tahy zvířat a ptáků, nedostatek důležitých prvků, které způsobují v dané oblasti mutace, naleziště nerostů, ropy, diamantů, silná vulkanická činnost, poruchy zemského magnetického pole, extremní hodnoty atmosférického tlaku, způsobující cyklony a uragány, vlny tsunami, obrovské víry, Bermudský trojúhelník, proslulý stlačením mořské hladiny pod obvyklou úroveň okolního moře s podivnými boulemi, podobně známe Ďáblovo moře.

Podle všeho má naše Země snahu získat tvar dvanáctistěnu a toto jsou pouze průvodní jevy tohoto procesu. Jádro Země už tento tvar má a teď jde o to, aby se přizpůsobil i zbytek. Celou, podrobně zdůvodněnou a dokázanou teorii "krystalové" Země vypracovali Gončarov, Makarov a Morozov. Podle nich se podobně chová tak nejen Mars, Venuše, Měsíc a Slunce, ale také celé Galaxie, včetně té naší. Nejpikantnější na celé této teorii je skutečnost, že výše uvedení sovětší vědci a Pythagoras nejsou první, kdo o ní věděli. Po znalostech jiných civilizací nám na památku zůstaly zlaté modely krystalů z Vietnamu, síť menhirů a možná i archetyp zářící hvězd. Motiv pěti nebo šestiúhelníků nebo hvězdy si oblíbila i modernější architektura, než je gotická. Sedmicípou hvězdu, nejspíše úplně náhodou tvoří ulice ve Znojmě. Do hexagonu jsou vysázené květiny ve francouzském parku, americký Pentagon je také symbolem sám pro sebe. Myšlenka, že síly americké demokracie napřely proti v mystickém slova smyslu zlému komunismu absolutně všechno a svoje ministerstvo obrany pro jistotu vystavěly v podobě ochranného pentagramu, je na první pohled sice šílená, ale ne vyloučená. Vždyť esoterické pozadí má i symbol "božího oka" na jednodolarové bankovce, který pochízí od zednářů, kteří ho přejali (snad) od templářů, kteří ho přejali (asi) od johanitů, a ti ho přejali nejspíše od Devíti neznámých, kteří... snad skutečně věděli? 

Absolutně fantastickou stavbou z tohoto hlediska je stavba letohrádku Hvězda. Tvar šesticípé hvězdy je neoddiskutovatelný. A její skrytý význam bude nejspíš fascinující už jenom z toho důvodu, že je postaven v "magické a "mystické" Praze, ve středu Evropy, na dně grálu.

Jenže ani takové nahromadění indicií nemusí znamenat důkaz a výsledná stopa může být i falešná. 

II. Hvězda falešnice 

O letohrádku Hvězda se uvažuje jako o tzv. "filosofickém obydlí", dokonce jako o filosofickém obydlí par excellence v tom smyslu, jak o něm hovoří Fulcanelli v souvislosti s gotickými katedrálami. Ovšem výstavba takového obydlí vyžaduje už pečlivý výběr staveniště. Obvykle můžeme takové význačné stavby nalézt na místech, která byla ke kultovním účelům v nejširším slova smyslu používána už kdysi v neolitu. Taková pověst se také k místu, kde byla Hvězda postavena, skutečné vztahuje. Na jejím místě rostl údajně původně posvátný dub, pod ním hořel posvátný oheň. Do ohně se vhazovaly vonné byliny, jejichž dým přinášel věštecké sny. Jednou ročně se pod dubem konala slavnost a obětovalo se ptákům a zvěři. Oheň zhasl se zvukem prvního křesťanského zvonu, při položení základního kamene břevnovského kláštera do dubu uhodil blesk. Kousky dřeva pak ještě sloužily jako talismany, podle jiné verze byl dub normálně pokácen a jeho dřevo posloužilo na krov břevnovského kláštera. V této druhé verzi navíc se na dubu navíc zdržoval čert. 

Bohužel se jedná jenom o pověst.Jako Historicky doložený se zde uvádí pouze les Malejov (les, žádný posvátný háj) a v něm, na místě dnešní Hvězdy, tvrz, jakých byly ve středověkých Čechách desítky a možná i stovky.

Ani motiv dubu jako posvátného stromu není ojedinělý a pověst o dubu se mohla různě "stěhovat". Nejzajímavější je na ní to, že slovo dub a dveře má v řadě evropských jazyků údajně (dle V. Farkase) stejný kmen. Po prostém nahlédnutí do moderních slovníků se o této sice teorii dá s úspěchem pochybovat (něm. die Eiche / die Tur, ang. oak/door, fr. le chene/la porte), jenže moderní slovníky neříkají nic o dávnější podobě jazyka. Pokud by zde existovala taková úzká vazba mezi těmito pojmy, bylo by možné ji dohledat třeba až v jakémsi hypoteticky předpokládaném indoevropském prajazyku. Později tuto vazbu např. u Slovana nepochybně zastínila tehdejší magická praxe, kdy se názvy některých věcí, zvířat a stromů nesměly nahlas vyslovit, aby se nepřivolalo neštěstí. Tyto tabuisované názvy se v běžné řeči obcházely náhradním pojmenováním. U Slovanů potkal takový osud třeba medvěda, kdy jeho původní název byl nakonec úplně zapomenut. Stejně dopadl dub, oproti reálně nebezpečnému medvědovi zcela neškodný. Pokud by ovšem dub znamenal zároveň dveře, možná bylo nebezpečné jimi projít. Ten, kdo jimi prošel, se možná už nikdy nevrátil. A pokud se vrátil nebyl to už on. Kam vedly tyhle "dveře"? Do jiné dimense nebo času, do paralelního vesmíru, za zrcadlo nebo prostě do nikam? Můžeme na ně narazit i dnes a zmizet?

Mladší pověst se váže i k vlastnímu založení letohrádku, podle které Hvězdu i oboru založil roku 1459 Jiří Poděbradský na památku svojí první ženy Kateřiny ze Šternberka. Tento rod měl hvězdu v erbu a vzhledem k umístění rodového sídla, Šternberků, by zde byla neoddiskutovatelná vazba mezi letohrádkem Hvězda a zatím nedokázanými technickými znalostmi dávných civilizací, případně i včetně návštěvy mimozemšťanů.
Jenže tato vazba ale tady bohužel není, protože se jedná skutečně jenom o pověst. Stavbu navrhl a realizoval český místodržící, arcivévoda Ferdinand Tyrolský, syn Ferdinanda I., základy byly položeny v roce 1555. Z hlediska umístění stavby byl asi rozhodující okolní volný prostor a les s hojností zvěře. Arcivévoda totiž zakládal spíše oboru než filozofické obydlí. Na tomto zcela prozaickém účelu stavby nezmění nic ani to, že Hvězda měla původně přídomek Zlatá. Ten se ostatně brzy po dostavění vytratil a Hvězdě se začalo říkat Bílá nebo Světlá, snad podle barvy zkorodovaného zinkového plechu na střeše. 

Ostatní tomu odpovídají i další skutečnosti, či spíše neexistence. Letohrádek není v žádné, ale vůbec v žádné souvislosti s ostatními význačnými pražskými stavbami — a že mezi nimi samými se nachází souvislostí požehnaně. Hvězda zarputile vzdoruje i zařazení do jiných souvislostí, zejména astronomických, neleží na slunovratové linii, ani na rovnodenostní, ani na liniích keltských svátků, nelze ji spojit do linií, trojúhelníků nebo kruhů, ani s jinými význačnými objekty v Čechách a v Evropě. Prostě je úplně mimo, což je u široce kompozičně pojatého "obydlí filosofů" přinejmenším neobvyklé.
I když je Hvězda jasným hexagramem, dokonce trojrozměrným, těžko určit, zda si byl její stavitel vědom všech souvislostí anebo zda se mu prostě zalíbil neobvyklý tvar, podporovaný navíc tehdy panující harmonickou, souladnou a symetrickou renesancí.

Samozřejmě je v Hvězdě možné dohledat leccos esoterického, jako v každém hexagramu. Pravděpodobně však tyto esoterické souvislosti vystudují na povrch až druhotně, ostatně třeba symboliku čtyř živlů je možné dohledat v každé čtyřpodlažní budově. 

Ani vnitřní výzdoba neposkytuje žádné esoterické indicie, mytologické náměty, čerpající z antiky, patří mezi nejčastější snad jedinou magickou operaci, týkající se vzniku hvězdy, můžeme s klidem považovat umístění zlatých mincí a medailí do základu stavby.

Nicméně stavba tak či tak vznikla a novou dominantou krajiny se stala šesticípá hvězda. Z hlediska magie - nebo esoteriky - se jedná o hexagram skutečně monstrózní velikosti. Uvážíme-li dále v podstatě ochranitelskou funkci hexagramu je na první pohled jasné, že takový obří hexagram, navíc trojrozměrný, by měl svým magickým vlivem ochránit přinejmenším aspoň Čechy, ne-li celou Evropu, ať už to jeho stavitel, arcivévoda Ferdinand Tyrolský zamýšlel nebo ne. 

O této ochranitelské funkci Hvězdy však můžeme k bitvě na Bílé Hoře a jejímu konečnému důsledku pro české země mít určité a to nemalé, pochybnosti. Nepomohl tehdy ani sv. Václav se svými rytíři, který se v Bílé Hoře zdržuje, podobně jako v Blaníku. Nakonec Hvězda nedokázala ochránit ani sama sebe, za třicetileté války vojsko letohrádek i oboru několikrát vydrancovalo včetně vybití zvěře a vykácení stromů. Za Josefa II. sloužila jako prachárna (kolik asi chybělo, aby nějakou další náhodou nevyletěla do vzduchu?). Od častějších návštěv obory i muzea v Hvězdě umístěného odrazuje i dnes její odlehlost a při pohledu z dálky působí letohrádek vysloveně zlověstně, což je u letohrádků přinejmenším podivné. Kde je lehkost, bezstarostnost a optimismus renesance, která mu byla kmotrou? Považovat tedy Hvězdu za filosofické obydlí, od počátku s tímto záměrem stavěné, tedy asi nakonec nelze. Jakmile však jednou byla vytyčena a postavena, začala žít svým vlastním životem, a nepochybně ovlivňovat své okolí, přinejmenším jako inspirace. Jak píše Breton: 

"Na okraji propasti se otevírá zámek, postavený z kamene mudrců, zámek ve tvaru hvězdy." 

Letohrádek Hvězda však není jedinou hvězdou, kterou v Čechách máme. Ta následující je daleko méně zřetelná, či lépe řečeno na první pohled není patrná vůbec. O to je podivnější.

Jitka Lenková