Kdyby se tady neobjevil nový muzikál Golem, kdoví, jestli by dnešní mladí vůbec věděli kdo nebo co to ten golem je. Staré pověsti české nečtou a když běží jednou za rok v televizi starý film Císařův pekař a pekařův císař, taky si ho asi nikdo z nich nepustí. Konečně, je to dobře, neboť ten film by je jenom zmátl. Hliněná neforemná socha šoupající se po podlaze, které se vkládá do důlku v čele šém v podobě hliněné kuličky, nemá s pravým golemem nic společného. Tato falešná podoba měla jen pobavit filmového diváka ale přitom způsobila, že někteří fantasté dnes často spekulují s myšlenkou, že golem byl robot-mechanická figurina či nějaké technické zařízení dávné civilizace nebo snad mimozemšťanů. A šém - podle nich zásuvný modul s programem oživující počítač uvnitř stroje, spínač elektrického obvodu či dokonce spouštěč řízené nukleární reakce - to uváděl do chodu.

Jak to tedy s golemem je? Začtěte se do knih o kabale a židovské mystice, a hle! Zjistíte, že vypadal jako obyčejný člověk. Nebyla to tedy žádná neforemná socha a neměl žádnou kuličku v důlku na čele. Byl sice vyroben z hlíny, ale po zázračném oživení pomocí kouzel židovské kabaly se proměnil v člověka z masa a krve, i když němého a poněkud neohrabaného. Šém nebyl žádný spínač, nýbrž kouzelné hebrejské slovo, tedy nehmotná písmena seřazená do určité podoby. Se supermoderní technikou mimozemšťanů neměl zcela určitě nic společného, přesto tím nic neztratil na své záhadnosti.

Je otázkou, zda zachované návody na golemovu výrobu jsou pouhou fikcí, nebo zda k oživování golema docházelo skutečně. V návodech můžeme nalézt postupy vedoucí k náboženské extázi, ke změněnému stavu vědomí, kdy se člověk dostává do jiné reality. Je to především koncentrace na písmena a řízený dech (holotropní dýchání). Celý obřad si nelze představovat materialisticky, poněvadž stvoření golema byla původně ryze duchovní záležitostí. Pro většinu z nás je těžko uvěřitelné, že člověk, který se naučí vyřadit mozkové filtry racionálního rozumu, je schopen svou realitu ovlivňovat. I neskutečný svět se stává realitou a je pak možné třeba stvořit golema.

Nikdo nahoru nesmí!

Ze všech legend o golemovi je nejznámější a nejslavnější ta o golemovi pražském. Vytvořil jej prý koncem 16. století hlavní rabín pražského židovského města Jehuda Lőw ben Becalel.

Hlavním úkolem golema bylo odhalovat zločiny svalované na židy a chránit je před útoky křesťanů. Zpočátku vykonával i ty nejtěžší domácí práce, ale pro svou strašlivou sílu a omezený rozum většinou napáchal víc škody než užitku. A tak ho Rabbi Lőw raději nakonec zbavil života a jeho tělo ukryl na půdě Staronové synagogy. Půda pak byla uzamčena, schodiště strženo a za dlouhá staletí se tam dostal jen málokdo. "Ten, kdo se tam odváží vystoupit, na místě zemře," tvrdili Židé. A skutečně se prý stalo, jak píše Ruthova Kronika královské Prahy, že "když starosta obce jednou pověřil jakéhosi stavitele, aby budovu opravil, zřítil se stavitel i s pomocníky se střechy.“ Rovněž v roce 1883 odtud spadl pokrývač Vondrejc a na místě zemřel.

Samozřejmě, že několik lidí už na půdě golema hledalo a ve zdraví to přežili. Snad úplně první byl v 18. století vrchní pražský rabín Landau. Než si nechal přistavit dlouhatánský žebřík, pohroužil se do modliteb. Nahoře však strávil jen několik minut. Když se vrátil, byl prý strachem celý bledý, třásl se po celém těle a ihned obnovil přísný zákaz vstupu. Co na půdě viděl, nikdy nikomu neřekl. Zhruba o sto let později si chtěl legendu o golemovi ověřit významný lvovský rabín Josef Saul Nathanson, ale na půdu se nedostal. Zakázal mu to devadesátisedmiletý chrámový sluha, který půdu střežil.

A znovu se situace opakovala o pár desítek let později. Starosta židovské obce dr. Rosenbacher se chtěl ze zvědavosti na půdu podívat, ale nakonec dodržel tradiční zákazy a od svého úmyslu upustil.

Jako další se na půdu dostal až teprve v roce 1920 známý židovský novinář Egon Erwin Kisch. Se získáním povolení měl velké problémy, ale po dlouhém vyjednávání se mu to přece jen podařilo. Přestože půda byla prázdná a golema nenašel, naznačil, že by se ledacos mohlo skrývat pod podlahou. Do novin tehdy napsal: „Mezi hlubokými vypouklými hřbety klenutí nad opěrnou zdí je po staletí štěrk. Je-li tam pohřben výtvor velkého rabbiho Lőwa, je tu pohřben do soudného dne. Kdyby se měl exhumovat, zřítil by se dům boží“.

Půda Staronové synagogy je nepřístupná dodnes. K jejím vstupním dvířkům ve výši 10 m nad zemí vede jen pár železných skob, zatlučených do zdi. Pochopitelně, že tam občas musí pokrývač nebo údržbář, ale sotva kdo jiný. O povolení ke vstupu každou chvíli marně žádají filmaři, novináři i různí badatelé.

Porušit tradiční zákazy a hledat golema se však jako zázrakem podařilo v roce 1985 mně. Půdu jsme prozkoumali s pomocí geologického radaru, který byl schopen nalézt jakýkoliv předmět, třeba i ukrytý pod podlahou. Byl to vzrušující pocit, prolézat mezi mohutnými střešními trámy tajemné půdy, stále ještě skrývající své tajemství. Pás grafického papíru geofyzikálního radaru se pomalu s tichým bzučením odvíjel a na záznamu se postupně objevovaly oblouky klenby pod námi. Podle měřítka nebyla klenba silnější než 40 cm, což vylučovalo, aby v ní bylo něco zakopáno. Náš hlavní zájem však patřil prostorám zasypaným drobnou sutí těsně u zdi a nad sloupy, "kde by mohlo být ledacos ukryto," jak kdysi naznačil Kisch. Tělo golema jsme tam však nenašli. Pod zásypem nebyla žádná cizí tělesa, žádné dutiny. To ale neznamená, že tam golem kdysi skutečně nebyl. Na jednom trámu jsme totiž našli vyrytý letopočet 1883. Jak jsem později vypátral, v roce 1883 byla prováděna oprava synagogy. Při ní byly vyměněny i ztrouchnivělé trámy na půdě a také zřízen provizorní žebřík ze železných skob na vnější zdi. Půda musela být vyklizena a nalezené věci prý byly sneseny dolů a zakopány na hřbitově. Jaké věci to byly už ale nikdo neví. Nenašel jsem žádný soupis, žádný záznam, prostě nic. Nebyly tam i zbytky golema?

Golema ukradli

Samozřejmě, že existují ještě další verze, které vysvětlují, proč dnes golem na půdě není. Egon Ervín Kisch údajně viděl za první světové války u jednoho haličského žida starý rukopis, ve kterém se psalo, že tělo golema bylo ukradeno z půdy ještě dříve, než byl vydán zákaz vstupu na půdu. Hned druhý den po pohřbu je tajně snesl dolů pomocník rabbiho Löwa Abraham Chájim a společně s chrámovým sluhou Pinkasovy synagogy Abrahamem Secharjou a svým zetěm Balbiererem se jej marně pokoušeli oživit, aby jim mohl sloužit. V té době v Praze vypukla morová nákaza a Balbiererovi zemřely dvě děti. Pokládali to za trest a tak v noci potají vyvezli golema v rakvi za město a pochovali ho na morovém hřbitůvku na svahu Šibeničního vrchu, míli a dvě stě sáhů za novoměstskou branou.

Dnes je toto místo už dávno obestavěno domy žižkovské čtvrti, ale malinký kousek hřbitova, spíše jenom symbolická památka, tam zůstal. Ostatní vzalo za své při stavebních úpravách v roce 1958 a potom při stavbě žižkovského televizního vysílače. Náhrobní kameny na hřbitůvku už jsou zvětralé, hebrejské nápisy nečitelné a jméno Balbiererových dětí jsem tam hledal marně.

Jan Werich měl pravdu, když v závěru své Strašlivé písně o golemovi zpíval, "…je tu ovšem ještě verze další, myslím čtvrtá v pořadí… proto když vám ji neřeknu, tak to skoro vůbec nevadí."

 Ivan Mackerle