Ghoulové mezi námi?

 Nejnižší třídu – či chcete-li kastu – démonů, reprezentují tzv. ghoulové. Jsou oboupohlavní a ve své přirozené podstatě mají podobu neforemných a těžkopádných monster, zdání ovšem, jak známo, klame. Vylučují hojně po hnijícím mase páchnoucí sliz, podle něhož, stejně jako podle typického mrtvolného puchu, se dají snadno rozeznat. A to i když na sebe vezmou lidskou podobu, z níž dávají přednost té ženské.

Živí se mrtvolami a vynikají nesmírným apetitem, proto se v minulosti často přidávali k armádám na válečném tažení. Pokud nebyla odhalena jejich pravá totožnost, vynikali nadlidskou silou a velkou statečností.

 Ghoula lze zabít jen několika způsoby, např. utopit ve svěcené vodě, spálit nebo probodnout do srdce posvěcenou zbraní(šíp, dýka, meč nebo kopí).  

 Muslimské národy k likvidaci ghoulů navíc užívaly s výhodou speciálního antidémonického biče. 

 Nejzajímavější na těchto démonech ovšem je, že údajně pocházeli od nás z Čech, konkrétně a bezprostředně z okolí Prahy.  

Snad vůbec první historická zmínka o existenci ghoulů je starší než tisíc let. Dávný kronikář, účastník první křížové výpravy do Palestiny, tehdy zaznamenal podivný a hrůzostrašný zážitek francouzského rytíře Berriho. To byl nejen ničeho se neštítící rabiját, jak se na křesťanského reka oné doby a navíc křižáka sluší a patří, ale ještě navíc vyhlášený smilník a svůdce paní a dívek - jedno, zda urozených či nikoliv. S Berriho jednotkou táhlo na dvacet nejen nadmíru statečných, ale hlavně svůdně krásných žen lepých tvarů. Není divu, že na jednu z nich ve své samolibé pýše dostal milý Berri takhle v noci zálusk. A jaképak s tím okolky a dlouhé štráchy, či dokonce namlouvání! Bern, jist si svou neodolatelností, mužným šarmem i sexappealem, vlezl krasavici, doprovázen jedním ze svých druhů, přímo do stanu a rovnou do postele. Snad se domníval, že když už dívka bude na loži, vše se zjednoduší. Opak byl ovšem pravdou. Dívka snadno unikala, a když při honičce stanem nahmátla bojovou sekeru, stačil jediný rázný pohyb. Berriho přítel měl hlavu na dva kusy. O to ale ani tak nešlo - podobné výjevy znal francouzský rytíř důvěrně z bitevního pole. Šlo o to, co vzápětí následovalo. Milá krasavice jako by na Francouze zapomněla a začala se věnovat jen mrtvole Berriho přítele. Rozsápala ji na kusy a začala ji dychtivě a s mlaskáním konzumovat. Zhrzený donchuán naštěstí neztratil duchapřítomnost a rychle hledal, kde nechal krejčí ve stanovém dílci díru. Celý rozklepaný a ztumpachovělý se pak běžel rychle vyzpovídat křižáckému kaplanovi.

Z bitevního pole do Říma

 Knězi, jemuž se Berri vyplakal na rameni, bylo na Francouzově favoritce a jejích družkách něco podezřelého už dávno předtím. Berriho zážitek byla tedy ona příslovečná poslední kapka. Kaplan proto záležitost ještě téže noci konzultoval se svými kolegy a rozhodl se k ráznému opatření. Protože ony ženy jsou dozajista ghoulové, je nutné je vyhubit!

 Křižáci podnikli na stany krasavic - ghoulic - útok hned s ranním kuropěním. Čekalo je ale trapné překvapení a zklamání: stany byly prázdné. Až později napadlo kteréhosi křižáka podívat se na nedalekou planinku, kde předchozího dne došlo k bitce se Saracény a kde se ještě povalovala nepohřbená těla mrtvých nevěřících. Ženy - bojovnice tam skutečně zastihli a pohled, který se jim naskytl, byl vskutku otřesný. Ghoulice totiž přijaly svou pravou podobu rosolovitých monster, hojně vylučovaly páchnoucí sliz a lačně požíraly mrtvé Araby. Z křesťanů se jako první vzpamatoval německý rytíř Lothar a se založeným dřevcem a spuštěným hledím zasadil koni ostruhy. Jedna z příšer ho nechala přiblížit přibližně na dvě koňské délky. Pak s rozmyslem utrhla hlavu mrtvole, na níž právě hodovala, a s obrovskou silou jí mrštila proti rytířově přilbici. Rozprsklo se to jako rozmáčknuté vejce a statečný Němec se v polovědomí poroučel ze sedla. Než se stačil vzpamatovat, ghoulice mu jeho vlastním mečem usekla hlavu a hbitě z ní vysála krev. 

Křesťanští rytíři pochopili, že s nadpřirozenem se běžnými prostředky bojovat nedá, a vyklidili bojiště. Kdo uteče, vyhraje. Bylo ovšem třeba o celé záležitosti zpravit Vatikán, konkrétně samotného Svatého otce, papeže. A tahle úloha, jak se dozvídáme ze starých letopisů, byla úloha smrtelné nevděčná. Papež Urban II. se od rytíře pověřeného poselstvím chtěl pochopitelně dozvědět co nejvíce. Zároveň ale o existenci démonů - ghoulů nesměly slyšet jiné, nepovolané uši. Nešťastný posel proto skončil na mučidlech, kde na něm papež, poté, co se dozvěděl, co potřeboval, vyžadoval přiznání, že si vlastně všechno vymyslel. Proč? Aby se dostal do hrdinských písní minstrelů a trubadúrů. Rytíř zvýšenou péči papežského kata pochopitelně nepřežil. Od mocných se vděku nedočkáš.

Svaté komando smrti

Papež Urban II. (vlastním jménem Oddo Chatillom Lager, 1043 až 1099, původně převor v Cluny; papežem od 1080) byl obratným diplomatem a schopným politikem. Dokázal to mj. kupříkladu exkomunikací francouzského krále Filipa I. za dvojženství i vyhlášením první spojenecké křížové výpravy k osvobození Kristova hrobu z rukou pohanů na církevní synodě v Clermontu roku 1095. Pochopitelně, že o Kristův hrob a věci víry šlo až v bůhvíkolikáté řadě, prioritu měly jako vždy v dějinách majetkové a mocenské zájmy. Křesťanské vojsko první křížové výpravy byla půlmiliónová sběř náboženských blouznivců a fanatiků, ale také banditů, žoldáků a vůbec živlů toho nejhrubšího zrna, rekrutovaných ze všech koutů tehdejší křesťanské Evropy. To bylo v pořádku, všichni tihle darebáci měli na svém tažení dovoleno leccos i víc při současném odpuštění hříchů minulých i budoucích, prémie byla přislíbena jako věčná spása a radovánky s anděly v luzích nebeského ráje. Tohle se ovšem týkalo pouze lidí, démony, konkrétně ghouly, ač jejich existenci oficiálně popíral, ve svém vojsku papež trpět nesměl a ani nemohl. Jak by to také vypadalo, kdyby se rozkřiklo, že na straně křesťanů proti nevěřícím bojují ty nejtemnější pekelné síly? Do Palestiny proto vyslal tucet speciálně vycvičených papežských bojovníků, neuvěřitelně zručných v boji s lidským i pekelným nepřítelem. 

V podstatě šlo o speciální komando extratřídy a exkvalit, na které nikdo nestačil. Celou věc měli tihle agenti na místě prošetřit, a pokud ghoulové opravdu existují, dovléci vzorek do Vatikánu před svatopetrskou papežskou stolici a zbytek vyhubit. 

Za povšimnutí stojí výzbroj těchto elitních zabijáků: v době, kdy jedna kráva představovala slušnou obživu pro celou rodinu, přišla relativně kvalitní výzbroj a výstroj jízdního rytířského těžkooděnce v přepočtu na čtyřicet, padesát kusů hovězího dobytka. To, čím ale disponovalo vatikánské komando, vysoce převyšovalo i naznačený standard. Kromě běžných zbraní v nejvyšší kvalitě své doby papežští agenti měli i stříbrné svěcené meče a dýky se záštitami v podobě kříže, do tvaru kříže byla vytvářena i oka jejich drátěných košil brnění. Muži se živili pouze tím, co cestou ulovili, a pili toliko pramenitou vodu. Navíc s sebou nesli zvláštní pečivo, které bylo poživatelné jen po maceraci ve vodě - prakticky šlo o předchůdce dnešních preclíků. Je pochopitelné, že řadovým křižákům byl asketický způsob života papežských hrdlořezů trnem v oku a že svým oblečením, výstrojí a výzbrojí budili všeobecnou závist. Kam až to vedlo, k tomu se ještě dostaneme.

 Byly jim svěřovány jen úkoly té nejvyšší neřešitelnosti. Vedl je muž, kterému křesťané přezdívali Naran - to podle speciálního antidémonického biče. Jeho řemeny byly podle arabské mytologie spleteny do pětibokého pramene, provlečeného pomyslným kruhem. Jeho účinek na démony byl údajně zničující: okamžitě dokázal oddělit hlavu od těla, jen letmým dotykem. Druhou zázračnou zbraní Tarponů bylo speciální stříbrné ukazovátko, zhotovené z kovu, jenž nešel tavit ani kout. Jeho prostřednictvím bylo možné zastavit čas a Arabové je prý kdysi, snad na počátku věků, dostali darem od Rytířů z hvězd. Není určitě bez zajímavosti, že obě dvě komanda spolu úzce spolupracovala, rozdílnost ras a náboženského přesvědčení nebyly nikterak na překážku! Tak tomu ale už bývá, když lidem teče z úzkých do tenkých.

 Italové se sice začali příšerám statečně bránit, nebylo jim to ale nic platné. Démoni »v klidu« započali s další hostinou. V tom ale na místo dorazili jak vatikánští bojovníci, tak Tarponi. Začal masakr, který do té doby neměl obdoby. Ke slovu přišly především zázračné zbraně Tarponů. Jeden z vatikánských specialistů později do hlášení podrobně vypsal, jak s jedna ghoulice uťala jinému vatikánskému agentovi ruku v rameni i s mečem, obratně ji za jízdy chňapla, servala z ní brnění - a rychle ji okousala až na kost! Přitom stačila, jen tak mimochodem, ještě zabít dva zrádné Italy... Krátce nato zachránilo výše zmiňované stříbrné ukazovátko život veliteli vatikánského komanda, rytíři Paschalidesovi. Již již na jeho přilbu s děsnou silou dopadal meč v rukou jedné ghoulice, když se stříbrnou tyčkou přispěchal vůdce Tarponů Naran. Zastavil čas - a meč v poslední chvíli nedopadl. Pak stačilo jen švihnout antidémonickým bičem - a nejen ruka s mečem, ale i hlava příšery se válely na zemi v kaluži černé krve. Toho dne slavili vatikánští bojovníci se svými arabskými kolegy zasloužené vítězství.

Ghoulové v Praze  

Na místě dávného kostela sv. Petra je dnes známá a vykřičená hospoda U Zpěváčků. Zatímco v minulosti byla proslulá tím, že se zde scházívala pražská bohéma, dnes je populární téměř legální konzumací nejrůznějších drog. Ať si starousedlíci stěžují sebevíc, není to nic platné. Řada drog ovšem, jak známo, podporuje agresivitu. Že by se historie opakovala? Že by zase... ghoulové? 

Zdeněk M. Martin 

Jeho autor, Zdeněk M. Martin, se odvolává na nejmenovanou křižáckou kroniku se skutečně pestrým dějem. Tak třeba:

„Z křesťanů se jako první vzpamatoval německý rytíř Lothar a se založeným dřevcem a spuštěným hledím zasadil koni ostruhy. Jedna z příšer ho nechala přiblížit přibližně na dvě koňské délky. Pak s rozmyslem utrhla hlavu mrtvole, na níž právě hodovala, a s obrovskou silou jí mrštila proti rytířově přilbici. Rozprsklo se to jako rozmáčknuté vejce a statečný Němec se v polovědomí poroučel ze sedla. Než se stačil vzpamatovat, gúlice mu jeho vlastním mečem usekla hlavu a hbitě z ní vysála krev..."

Ještě překvapivější je však informace téhož autora o původu gúlů:

„… pocházeli údajně z Čech, především z Prahy a jejího okolí. (…) Farář Zvojíř pro příští generace poznamenal, že si gúlové v ulici Na Strouze otevřeli i krčmu, v níž čepovali levné patoky, do nichž přidávali agresivitu vzbuzující a podporující látky. Neměli prý vůbec nic proti tomu, když se jejich hosté poprali a zabili. Čerstvým soustem, jak známo, žádný gúl nikdy nepohrdl.“

Tolik nových informací o gúlech mě samozřejmě vedlo k dotazu, z jakých pramenů autor své senzační historky čerpá. Kromě jiného i (a hlavně) proto, že jeho informace se dosti rozcházejí s tím, co o gúlech sdělují jiné prameny. Dotaz, bohužel, zůstal zatím bez odpovědi.

Podívejme se tedy zatím na pramen pravděpodobně ještě starší, než ona údajná křižácká kronika, a to na příběhy Tisíce a jedné noci. V celém osmisvazkovém vydání je napadení člověka gúlem, resp. gúlou, jak zní správně ženský rod této bytosti, popsáno kupodivu jen jednou. Královský syn nalezne v poušti krásnou dívku, údajně dceru indického krále, která se ztratila své karavaně. Zachrání ji a ona ho dovede k jisté zřícenině. Vejde do ní za účelem vykonání potřeby. Když se mladíkovi zdá, že jí to trvá nějak dlouho, vydá se za ní. A překvapí ji právě v její gúlí podobě, jak říká svým dětem: „Děti moje, přivedla jsem vám dnes tučného chlapce.“ Mladík se vytratí ven, za ním i gúla, opět v dívčí podobě. Příběh skončí šťastně, mladík se gúly zbaví nenásilným způsobem – modlitbou k Alláhovi. V tomto případě tedy nic drastického. Překladatel, věhlasný arabista Felix Tauer, ve vysvětlivkách konstatuje, že gúl(a) je bytost ženského rodu, zřídka mužského, která na sebe bere různé podoby, lidské i zvířecí, sídlí v pustinách a na hřbitovech a tam se živí mrtvolami. Svádí také pocestné z cesty, zabíjí je a požírá. Významovým posunem potom gúl v arabštině znamená „lidožrout“ nebo jen „žrout“. Žravost tedy bal zjevně jeho základní charakteristikou.

Ve stejném duchu o této bytosti hovoří i Ottův slovník naučný a Encyklopaedia Britannica. Objevují se zde ale ještě některé další informace. Podle některých legend jsou gúlové přiřazování k džinům, konkrétně jsou považování za potomky Iblise, muslimského „knížete temnot“. I když jsou schopni neustále měnit podobu, stále jim zůstává jejich charakteristický znak – oslí kopyta na nohách. Jejich historie je však starší než muslimská, protože se objevují ještě v předislámské poezii. Gúlové potom snadno přešli do berberského folklóru, bohatého na různé přízraky a démony. Nakonec pronikl i do západní Evropy a přibrali nové charakteristiky: rád se přestrojuje, jezdí na psech a zajících a v noci zapaluje ohně, aby svedl poutníky z cesty (čímž zdatně konkuruje bludičkám). Gúla je možné zabít, ale jen jednou ranou. Druhá by ho zase oživila.

Někdy bývá gúl dokonce zaměňován se sílem, další pouštní bytostí nejasného původu. Podle tradice je to žlutý had, žije v pouštním písku a má hlavu připomínající hlavu člověka. Jeho uštknutí je smrtelné. Pohled na něj je tak děsný, že zabíjí také. Arabští filologové ho sice ztotožňují s baziliškem, jenže ten je v evropském pojetí poněkud jiné zvíře, jakýsi kříženec ještěrky a kohouta, a ne had. Stejně jako síl ovšem dokáže zabíjet pohledem.

Jisté gúlovské rysy mají také obři-lidojedi. I když se tradiční prameny o velikosti gúlů nijak zvlášť nezmiňují, přiřazují je v podstatě k džinům, jejichž základní charakteristikou je právě doslova obří postava. Z uvedené ukázky také vyplývá, že podobně jako někteří obři lidojedi mají sklony k rodinnému životu.

Jak tedy přišel gúl vlastně na mytologický svět? Podle střízlivého výkladu symbolizoval kočovníkům nebezpečí pouště. Sejít ze stezky a navždy se ztratit v poušti je i dnes docela snadné. Ztraceného nešťastníka pohřbí písečná duna a ten tak zmizí beze stopy, jako by opravdu někdo celého sežral. V té nejstarší vrstvě se možná skrývá prehistorický strach člověka z toho, že ho někde něco sežere. A kdo ví – třeba nešlo ani tak o sežrání fyzického těla, jako o pohlcení duše – proč by se jinak držely stráže u zemřelých? O duši ale také jde jinému „kopytnatci“, v Evropě mnohem známějšímu ďáblovi… Gúl by tedy měl být příbuzný přinejmenším džinům, obrům, bazališkům, sílovi, bludičkám, upírům a nakonec i ´dáblovi…

Tak spletitá rodinná historie by si zasloužila asi podrobnější vztahovou analýzu. Zvláště, když Zdeněk M. Martin, kromě jiného píše: „…nejen ruka s mečem, ale i hlava příšery se válely na zemi v kaluži černé (!) krve…“ Že by dokonce mimozemské?

Jitka Lenková