Únosy lidí neznámými bytostmi

Únosy lidí neznámými bytostmi

Výklad

Někdy známé též jako "vesmírné únosy", nebo běžněji jen jako "únosy". Zakládají se na tvrzeních lidí, kteří udávají, že byli uneseni neznámými bytostmi, obvykle na zvláštní místo plné magického světla. Často bývá toto místo interpretováno jako místnost uvnitř neidentifikovaného létajícího předmětu (UFO). K únosu dochází téměř vždy proti vůli oběti, která je obvykle ženského pohlaví a zřídka starší pětatřiceti let. Nejčastějším dějištěm těchto únosů je postel oběti v časných ranních hodinách, nebo nějaké jiné tiché místo, například automobil, kterým jede na odlehlé silnici uprostřed noci osamělá řidička.

I když jsou známy i únosy více lidí, obvykle několika členů jedné rodiny nebo skupinky přátel, většina těchto příhod se stala jednotlivcům. Téměř 80 procent známých případů se událo ve Spojených státech, ale dosti frekventované jsou únosy také v Británii a Jižní Americe. V poslední době je zaznamenáván vzrůstající počet případů ve východní Evropě a v Austrálii. Téměř žádné případy nebyly hlášeny z Číny, Japonska, Indie ani z jiných oblastí Dálného východu.

Při pokusech složit z úlomků obrazů ve vědomí dohromady celistvější vzpomínku potřebovala přibližně polovina obětí zvláštní terapii, jako je například hypnotická regrese. Většina svědků si však pamatuje aspoň něco - někdy jen to, že po setkání s UFO určité časové období zmizelo z jejich života, nebo se jejich vzpomínky podobají obrazům z podivných snů, v nichž se objevují děsivé postavy.

Únosy lidí neznámými bytostmi patrně posunuty dopředu začátek tajemství UFO nejméně o deset let. Před rokem 1957 nebyly zaznamenány žádné nesporné případy. Některé byly sice uváděny zpětně, ale unesení si na ně vzpomněli teprve nedávno, když se začal v této oblasti provádět výzkum. Tři čtvrtiny všech známých únosů se udály od roku 1980. Vědečtí pracovníci se shodují v tom, že se dnes únosy šíří jako epidemie. Rozcházejí se však v tom, zda to znamená skutečné zvýšení počtu případů, nebo pouze častější výskyt zpráv, které byly dříve až příliš dobře vědomě potlačovány, takže nebylo možné je vystopovat.

Průzkum veřejného mínění prováděný v USA v roce 1992 ukázal, že v této zemi mohou žít milióny lidí, kteří byli uneseni. Ve sledovaných skupinách jich bylo zaznamenáno téměř tisíc. Většina členů průzkumného týmu naznačuje, že méně než jeden z deseti případů - možná jen jeden ze sta - oběti únosu zveřejnily. Tito lidé se na rozdíl od mylné představy, která o nich panuje, jen velmi zřídka starají o slávu a bohatství a neradi otevřeně o svém navštívení hovoří. Vlastně se často cítí jako zneužité oběti násilí a jejich psychologický profil po únosu vykazuje nápadné shody se stavy obětí znásilnění.

Pohled do historie

Někteří vědci, jako Jacques Vallée a Hilary Evans, spatřují paralelu mezi těmito historkami o únosech a podobnými zprávami založenými na mytologickém pojetí, jako jsou například vědy o nadpřirozených bytostech nebo démonologie. V těchto zmíněných případech svědkové tvrdili, že je podivné bytosti unesly do jakési říše, kde čas a prostor byly úplně jiné, a pak je zase vrátily do jejich normálního prostředí. Lidé, kteří během těchto setkání oběti viděli, často uváděli, že byly ve stavu podobném transu nebo že byly posedlé ďáblem.

Je stále otázkou dohadů, zda tyto podobnosti znamenají, že únosy moderního typu se vlastně děly po staletí a drive byty mylně chápány jako dílo démonů, nebo zda vždycky existovala určitá forma psychického zážitku, která se prostě v daném kontextu měnila v závislosti na kultuře a přesvědčení. Stejné příznaky, zaznamenané v roce 1596, by jejich svědek i vědecký pracovník hodnotil zcela jinak než případ, který se odehrál v kosmickém věku v roce 1996. Na druhé straně podobnosti mohou být spíše zdánlivé než skutečné a k opravdovým únosům neznámými bytostmi možná doopravdy nezačalo docházet dříve, než byl zaznamenán první případ, tedy v roce 1957.

Sexuální podtext únosů

V říjnu toho roku se brazilského farmářského pomocníka Antonia Villase Boase zmocnili pozdě v noci, když pracoval s traktorem, menší, lidem podobní tvorové. Potom ho svedla jedna zrzavá samička, která štěkala jako pes. Od této doby se zprávy o únosech trvale zaměřují na sexuální reprodukci. Tato skutečnost může stvrdit vztah s jinými historickými precedenty, jako byl incubus, neviditelný milenec, který se prý uprostřed noci zmocňuje svých obětí (viz filmový horor The Entity /Bytost/, údajně natočený podle skutečné události, nebo epizodu ze seriálu Star Trek: The Next Generation /Star Trek: Příští generace/, nazvanou »The Child" /Dítě/, ve ktere Deanna Troiová počne za těchto okolností dítě).

V případu Villase Boase ona ženská bytost tvrdila, že chce být oplodněna člověkem. V dalším případě, hlášeném ještě předtím, než brazilský lékař, který vyšetřoval Villase Boase, zveřejnil jeho příběh, toto téma pokračovalo.

V září 1961 se manželé Betty a Barney Hillovi z Nové Anglie vraceli z dovolené v Kanadě autem přes White Mountains a na obloze spatřili podivný objekt. Teprve když dojeli domů, uvědomili si, že jim z paměti vymizela více než jedna hodina. Oba byli poté léčeni na psychiatrii, protože trpěli neodbytnými nočními děsy a v jejich snech se zjevovaly ohavné obličeje s kočičíma očima. Teprve pod vlivem psychiatrické léčby dokázali odhalit, že byli uneseni. Po několik měsíců je bostonský lékař dr. Benjamin Simon léčil pomocí hypnotické regrese, až se jim nakonec paměť vrátila. Barney tvrdil, že mu odebrali vzorky spermatu, a Betty popisovala, jak jí nějací malí tvorové vyšetřovali pohlavní orgány, přičemž ji telepaticky informovali, že se jedná o "těhotenský test".

Další případy

Brzy se začaly podobné případy objevovat po celém světě. V roce 1965 kontaktovali jakési vysoké bytosti venezuelského gynekologa a tvrdili, že se snaží vytvořit genetický program, na základě kterého by se dal odchovat kříženec člověka a mimozemšťana. Mnoho naprosto nezávisle na sobě vyprávěných příhod do sebe přímo hrůzně a tajuplně zapadalo. Velká většina případů však byla hlášena v USA, kde byla po vzoru doktora Simona jako léčebná metoda při pokusech o rozluštění ztráty paměti při setkáních s UFO používána hypnotická regrese.

První systematický program vypracoval psycholog dr. Leo Sprinkle, kterého povolal na Univerzitu v Coloradu státem financovaný tým pro výzkum UFO. Hypnotizoval policistu Herba Schirmera, který se v prosinci nedaleko státní silnice v Ashlandu v Nebrasce setkal s UFO. Neznámé bytosti tvrdily, že se zabývají vyhodnocováním jakéhosi rozmnožovacího procesu. Schirmerovi pouze předali informaci, aby si ji uchoval v podvědomí do budoucna pro další plánovaná setkání s těmito bytostmi - nezvyklý scénář, který už začínal být téměř pravidlem.

Postupně se povědomí o těchto případech rozšiřovalo. Nejdříve v americkém společenství ufologů a potom do celého světa. Z Británie byly první případy únosů hlášeny v letech 1974 až 1977 a podobně tomu bylo i v různých dalších evropských zemích. Austrálie reagovala o něco pomaleji, ale v osmdesátých letech, kdy vědci s vervou pátrali po takových historkách, se začaly zprávy objevovat i odtamtud. Mnoho lidí má pocit, že se podobné případy stávaly odedávna, nebyly však odhaleny díky tomu, že za hranicemi USA panovala značná nechuť k používání takových kontroverzních metod, jako je hypnóza. V Británii vědci dokonce v roce 1988 používání hypnózy zakázali.

Knihy a filmy

Při natáčení filmu Close Encounters of the Third Kind (Blízká setkání třetího druhu) v roce 1977 Steven Spielberg úzce spolupracoval s ufology, aby vytvořil realistickou dějovou linii příběhu, založenou na skutečných událostech. Objevilo se tu i téma únosu, i když za mnohem dramatičtějších okolností než ve skutečném životě. Malý Barry byl odvlečen na obrovskou kosmickou loď, obklopenou rozžhavenými mraky. Sexuální prvky zde nefigurovaly, protože dokonce ani ufologové, kteří brali vážně výzkum únosů, je obecně neuznávali.

Název Spielbergova filmu vycházel z klasifikačního schématu UFO, které vytvořil průkopník tohoto vědního oboru dr. J. Allen Hynek. Třetí druh setkání znamená takové setkání, při němž cizí bytosti vidíme. Po velkém úspěchu filmu se plánovalo jeho pokračování, které se mělo odehrávat na kosmické lodi. Jako Spielbergův poradce probíral dr. Hynek tuto situaci s ufology. Nápad, že by se film mohl jmenovat „Blízká setkání čtvrtého druhu“, vznikl na základě úprav a doplnění Hynkova systému v diskusích s Jenny Randlesovou a dalšími odborníky. Přestože film dosud nebyl natočen, tento termín, nebo zkráceně jen CE IV (Close Encounters of the Fourth Kind), je dnes mezi ufology velmi rozšířen a znamená únos mimozemskými bytostmi.

Newyorský umělec Budd Hopkins se v roce 1982 stal jedním z prvních vědců, který napsal knihu pouze o únosech. Missing Time (Chybějící čas) popisuje půl tuctu případů, kterými se zabýval, většinou spolu s psychiatričkou dr. Aphrodite Clamarovou. Podle jeho teorie existují stovky lidí, kteří byli uneseni a nemají o tom ani tušení, protože vzpomínky na tuto událost byly v jejich vědomí potlačeny. Hopkinsova kniha podněcuje větší zájem o svět UFO, ale téměř žádný zájem o svět obecně.

O Vánocích roku 1985 dostal úspěšný spisovatel horrorů Whitley Strieber dárek, který byl zřejmě míněn jako žert, protože se o tyto věci vůbec nezajímal. Byla to knížka „Science and the UFOs“ (Věda a UFO), kterou napsal Peter Warrington a já. Vycházela z článku o počátcích Hopkinsovy práce o embryích, který jsme publikovali v časopise New Scientist. Strieber si uvědomil, že děsivé vidiny, které se mu občas zjevovaly ve spánku, by mohly být vzpomínkou na skutečný zážitek. Navštívil Budda Hopkinse, začal k němu docházet na terapii a odhalil složité předivo ztracené paměti. Své vzpomínky zveřejnil v roce 1987 v působivé a následně i zfilmované biografii „Communion“ (Společenství). Kniha byla propagována plakáty, na nichž byl obrázek malých trojúhelníkových obličejů, které si Strieber vybavil. Její obrovský úspěch způsobil, že snad není člověka, který by o únosech neměl tušení. A skutečně, desetitisíce lidí se dnes snaží své podivné vzpomínky z minulosti spojovat s možností, že je unesli mimozemšťané. Ufologové měli brzy o práci postaráno.

Díky Strieberově úspěchu se proslavil také Budd Hopkins. V roce 1987 vydal druhou knihu, „Intruders“ (Vetřelci), o tom, jak rodinu z Indiany přepadli a unesli mimozemšťané. Na základě knihy byl v roce 1992 natočen televizní seriál. I když byl průběh značně zbeletrizován, částečně odrážel skutečnost, kterou Hopkins a jiní zaznamenali. V roce 1993 následoval další film, „Fire in the Sky“ (Oheň na nebi), což byla dramatizace skutečného případu únosu, který se odehrál v roce 1975 v Arizoně. Nesoustředil se ani tak na detaily únosu jako spíš na společenské drama, které celou událost obklopovalo. Patrně nejlepší umělecké ztvárnění únosu se objevilo v roce 1992 v „Star Trek: The Next Generation“, v epizodě "Night Terrors" (Noční hrůry). Únos je zde velice zdařile situován do budoucnosti.

Stanovisko vědy

V Institutu technologie v Massachusetts (Massachusetts Institute of Technology) se v červnu 1992 konalo sympozium s vyloučením veřejnosti. Tuto týdenní debatu zorganizoval jeden fyzik z tohoto institutu a uznávaný psycholog z harvardské zdravotní školy (Harvard Medical School) dr. John Mack. Sešla se zde přibližně stovka vědeckých pracovníků, aby přednesla zprávy o klíčových případech a o původních experimentech, z nichž mnohé byly prováděny jen pro účely sympozia. Přednesené zprávy měly být milníkem ve výzkumu únosů. Když byly na počátku roku 1995 zveřejněny, seriózní vědecký výzkum se vrhl na tajemství únosů mimozemšťany Dr. Mack riskoval svou reputaci, když v roce 1994 pod prostým názvem „Abduction“ (Únos) zveřejnil svůj zápisník, v němž popisuje svůj vlastní případ. Díky vysokému kreditu jeho osoby měla tato publikace veliký vliv a vyvolala značnou pozornost. V listopadu 1994 vysílala BBC dokument „Horizon“ (Obzor), který pátral po lékařském vysvětlení tohoto jevu ve spánkovém laloku mozku.

V průběhu méně než deseti let se z okrajové oblasti ufologie stalo téma, o němž se mezi vědci živě diskutuje, i když většinou velmi skepticky. Aspoň dnes už jen málo lidí pochybuje o tom, že k únosům skutečně dochází - jedinou otázkou zůstává, jak si máme vykládat jejich význam a máme-li jejich podstatu hledat ve vnějším, nebo vnitřním prostoru.

Když vás unesou mimozemšťané

Únos neznámými bytostmi patří mezi nejtraumatičtější paranormální zážitky. Obvykle se přihodí naprosto nečekaně a oběť by událost nejraději vymazala z povrchu zemského. Reakce unesených se často podobají pocitům oběti znásilnění. Mohou si připadat utlačovaní, izolovaní, pátrají po tom, „čí je to vina", někdy viní dokonce sami sebe a cítí se být touto příhodou pošpiněni. Situace je ještě zhoršena tím, že relativně málo lidí dokáže uznat případy únosů jako fakt, natož se do pocitů oběti vžít. Proto se obvykle stává, že nepříjemná vzpomínka je zatlačována hluboko do podvědomí a dotyčný se o ni nepodělí ani s blízkými členy rodiny. Následkem toho často trpí po léta nočními děsy, napětím a úzkostí.

Musíme mít však na paměti několik věcí. Za prvé, pokud za těmito únosy skutečně stojí mimozemšťané, nemáme žádné důkazy o tom, že vůči nám mají nepřátelské úmysly. Zážitek se možná může zdát nepříjemný, často je to však spíše důsledek extremního strachu, který oběť pociťuje, než setkání samotného. Pokud se nalezne řešení v oblasti psychologie nebo fyziologie, není důvodu předpokládat, že jde o halucinace, nebo dokonce o fyzickou chorobu. Téměř všechny studie udávají, že svědkové CE IV (blízkého setkání čtvrtého druhu) mají nadprůměrnou inteligenci a tvůrčí představivost, jsou obvykle zdrávi a ve většině případů naprosto rozumní a upřímní.

Oběti mají většinou strach o ostatní členy rodiny. Ženy se mohou například bát, že se příštím objektem únosu stanou jejich děti. Je však důležité nenosit takové úzkosti v sobě, protože to může mít neblahé účinky na celou rodinu.

Svépomoc a hypnotická regrese

Velmi dobré je co nejdříve se o svou zkušenost podělit. Můžeme ji sdělit blízké osobě, manželovi nebo partnerovi, což může značně zmírnit napětí, které jinak dozvuky únosu zahalí temnými barvami. Také je užitečné vyhledat zodpovědného odborníka, který by náš příběh vyslechl. Projděte si zde uvedený seznam knih a organizací, ale nejdříve se ujistěte, že vám bude zaručena důvěrnost a mlčenlivost a že daný vědecký pracovník má v první řadě zájem o vás, a ne o případ jako takový. Zeptejte se, zda mají zákoník praxe, jak tomu je u některých skupin, jako např. v Británii u organizace BUFORA, nebo v „Australském středisku pro výzkum UFO“ (Australian Center for UFO Studies).

Některé skupiny, zejména v USA, buď přímo pořádají, nebo mohou obětem únosu zprostředkovat svépomocná setkání s lidmi, kteří také únos zažili. Někdy může člověku pomoci, když se o své zážitky poděli s ostatními, kteří prodělali podobné trauma. Navíc Ann Druffelová v americkém časopise MUFON uvedla několik metod, jimiž lze nebezpečí dalších únosů odvrátit, pokud se jich oběť obává. Tyto metody zahrnují cvičení duševního sebeovládání, díky němuž člověk dokáže rozlišit, co je skutečně kontakt s mimozemskou inteligencí a co jen proniká z jeho podvědomí. I když úspěšnost těchto technik je stále předmětem diskusí, někteří lidé by je třeba rádi vyzkoušeli. Dnes se můžete proti únosu mimozemšťany dokonce pojistit, někteří vědci to však pociťuji jako podvodný manévr a jsou vůči němu opatrní. Někteří američtí pojišťovatelé argumentují tím, že takové opatření zajistí obětem únosu skutečný klid mysli. Je však dost nejasné, jak by se dalo prokázat, že někdo skutečně byl unesen.

Mnoho lidí, které pronásledují útržky vzpomínek, snové představy nebo úryvky ze zapomenutého časového úseku, čtou populární knížky o únosech a vyhledávají hypnotickou regresi. Než tak učiní, měli by si však prostudovat speciální lékařskou literaturu o léčkách a úskalích hypnózy a věnovat pozornost takovým problémům, jako je syndrom falešné paměti. Hypnóza není kouzelný proutek - může navrátit vzpomínky, ale stejně dobře může také vyprovokovat fantazii, a pacient nemusí být schopen je od sebe odlišit. Pokud se tito lidé smíří s touto nejistotou, a přesto si přejí být hypnózou navráceni do časového úseku, který v jejich paměti chybí, měli by si vždycky být plně vědomi toho, že nakonec mohou být ještě více popleteni než dosud. Mnoho ufologických skupin sice posílá oběti únosu k hypnotizérům, tito lidé však nemuseli vždy projít lékařskou instruktáží. Záleží na pacientovi, zda se svěří do rukou člověka, který se nemůže prokázat žádným diplomem. Výše zmíněný zákoník praxe (který dosud přijalo jen velmi málo ufologických organizací, trvá na tom, aby u hypnózy byly přítomny lékařsky vzdělané osoby, které by bděly nad blahem pacienta. Já bych doporučovala přinejmenším tuto alternativu.

Je třeba také uznat, že vedlejší účinky únosu bývají často pozitivní. Není ničím neobvyklým, když oběť mívá po únosu posílené umělecké schopnosti. Velice dobrý způsob, jak se vyrovnat s přestálým traumatem, je využít těchto dovedností a vyjádřit jimi své pocity například prostřednictvím malování nebo psaní. Mnoho unesených zjistilo, že to je ta nejlepší, nejsnadnější (a nejlevnější terapie.

Výzkum únosů

V dnešní době již není ničím neobvyklým, když oběť vyhledá odborníka a naznačí mu, že možná byla unesena. Pro něj je důležité nejprve zjistit, proč si tento člověk myslí, že se stal obětí únosu, jaké knihy na toto téma četl a jaké viděl filmy. Často totiž bývá film či kniha podnětem k tomu, aby tito lidé vyhledali ufologa. Obvykle touží odhalit čas chybějící v jejich paměti, často prostřednictvím hypnózy.

Vrhnout se střemhlav na takovou práci může být velice lákavé. Únosy patří koneckonců k těm nejnapínavějším příběhům. Vědcům zajistí mezi kolegy prestiž, a mohou dokonce vést k lukrativním filmovým nebo nakladatelským smlouvám. Altruisticky vzato mohou být i klíčem, který odemkne hlubší tajemství jevu zvaného UFO.

Je však důležité si uvědomit, že jako vědec se v první řadě zabýváte lidskou bytostí, a teprve v druhé řadě mimořádnou událostí. Vědcům, kteří se prostřednictvím hypnózy snaží vypátrat "fakta" k doplnění svých znalostí nebo dokázat určitou teorii, jako například kontakt s mimozemšťany, může tato stránka věci připadat nanejvýš důležitá. Pro uneseného to znamená otevření skříňky, již možná už nikdy nebude moci zavřít. Z této skříňky však mohou vycházet znepokojivé představy, které byly z ryze psychologických důvodů v mozku uzamčeny. Takový člověk se potom může s tím, co mu hypnóza odhalila, vyrovnávat celý život.

Každopádně je jen otázkou času, kdy budou vědci voláni k zodpovědnost, pokud pacienta vpustí na toto minového pole bez adekvátního ochranného doprovodu lékaře. Nedávno byl v USA odhalen takzvaný syndrom falešné paměti, který viní hypnózu (ať už právem, či neprávem) z toho, že místo aby pacientům paměť vracela, vytváří nové "vzpomínky". Jedná se například o neexistující případy zneužívání dětí, které byly použity proti konkrétním osobám. Je pochopitelné, že za takových okolností může z hypnózy vzejít mnoho trpkosti a rozhořčení. Sezení u hypnotizéra pak může mít dokonce dohru v soudní síni. Je povinností vědeckého pracovníka, aby oběti únosu zajistil náležitou pozornost ze strany lékařů. Není-li to možné, neměl by si v žádném případě pohrávat s psychikou uneseného člověka tím, že jej vystaví neuvážené hypnotické regresi.

I když za předpokladu, že máme na paměti všechna její úskalí, může hypnóza přispět k doplnění našich znalosti, není však jedinou a možná ani ne nejlepší metodou práce s unesenými. Pokusy s tvůrčí představivostí naznačují, že tato metoda může být stejně efektivní. Požádáme oběť, aby si krok za krokem vybavila okolnosti únosu a popsala, co cítí. Užitečné může být rovněž zaznamenávání snů bezprostředně po únosu. Třetí metoda využívá latentní tvůrčí schopnosti - oběť svůj zážitek maluje, kreslí nebo o něm píše. Je překvapující, jak často mohou tyto metody být stejně účinné jako tucet sezení u hypnotizéra.

Únosy dnes

Únosy patří mezi ty paranormální jevy, které se dnes velice rychle šíří. Postupně si získávají jistý respekt v oblasti vědy, i když k pochopení jejich podstaty máme stále ještě daleko. Jsou chápány buď jako jakési halucinace, nebo doslovně jako fyzický únos člověka mimozemšťanem. Pravda je ovšem mnohem komplikovanější. Média kladou na tyto případy přehnaný důraz, jako by teorie

únosů byla již ověřeným faktem. V USA sice toto přesvědčení panuje, ale všude jinde nachází jen velice malou podporu.

Sympozium MIT v červnu 1992 bylo první známkou toho, že věda dokáže na toto téma reagovat pozitivně. V roce 1993 přišel s objektivním komentářem dokonce časopis New Scientist. Ve svém listopadovém čísle uveřejnil údaje z výzkumu, který provedl tým katedry psychologie Carleton University v kanadské Ottawě (nejprve byly publikovány ve specializovaném vydání odborného časopisu Abnormal Psychology). Jednalo se o výsledky testů prováděných se vzorkem populace a s oběťmi únosů a účastníků blízkých setkání. Bylo zjištěno, že druhá skupina není "méně inteligentní, nemá větší sklony k fantaziím, ani není náchylnější k mentálním poruchám" než kdokoli jiný.

Zveřejněné výsledky mnoha lidem mohly připadat jako senzační odhalení. Podpořily však jen tvrzení badatelů, kteří měli po léta možnost vidět tento fakt na vlastní oči. Vědci prováděli experimenty, které vedly k podobným závěrům. Oběti únosu byly například tajně poslány coby uchazeči o náročné povolání k přijímacímu pohovoru u psychologa. V profilech těchto uchazečů nebylo ani stopy po tom, že by na nich bylo něco zvláštního. Nic netušící lékařce potom sdělili, že všichni uchazeči z této skupiny tvrdí, že je unesli mimozemšťané. I když všechny údaje opětně vyhodnotila, nemohla než potvrdit svou diagnózu, že jsou všichni psychicky normální.

Šedivci a seveřané

Z několika různých studií o únosech vyplynulo mnoho konkrétních údajů. Dr. Thomas Bullard, folklorista z Univerzity v Indianě, zpracoval hlavní databáze více než osmi set pečlivě zkoumaných případů z celého světa. Denys Breysse z Francie pracoval několik let na počítačové statistice, kterou nazval Project Bécassine. Já jsem podrobně prostudovala všechny zprávy o únosech z Británie a porovnala jsem je s údaji z Evropy a z Ameriky. Šlo o jeden z mnoha experimentů, které v současné době probíhají.

Na základě těchto nedávných výzkumů bylo zjištěno, že existují dva základní typy bytostí (vyskytují se buď zvlášť, nebo často i pohromadě), zaznamenané v dvaadevadesáti procentech případů. Označujeme je obecným názvem šedivci (greys - podle šedavého pigmentu jejich kůže, jsou menší než normální člověk, mají velkou vejčitou hlavu a obrovité oči~ a seveřané (Nordics - protože jsou vyšší než průměrný člověk a vzhledem připomínají Skandinávce, mají světlé vlasy, modré oči a bledou kůži, ale kočičí nebo šikmé oči). Tyto dvě skupiny jsou tak vyhraněné, že se vzpírají psychologickým teoriím, jež by měly předpokládat rozmanitost lidské představivosti. V představách lidí by podle nich mělo figurovat množství různorodých mimozemšťanů.

Z této práce dále vyplynulo, že únosy jsou pouze součástí celoživotní řady paranormálních zážitků, kterými oběť prochází. Únosy bývají často opakované a unesený má pod vlivem současného kulturního klimatu sklon klást na ně příliš velký důraz. Oběti mívají také nadprůměrnou schopnost pamatovat si události z raného dětství, poměrně často mají eidetickou (tj. téměř fotografickou) paměť a jsou nepochybně nadány výjimečnou tvůrčí představivostí. Tyto objevy možná dokazují, že v lidském mozku existují určité faktory, které člověka predisponují k únosům nebo mu usnadňují kontakt s vnějšími silami. Je to něco podobného, jako když říkáme, že média se „vyladí“ na jinou inteligenci, která se pokouší s nimi komunikovat.

Únos a zážitek blízké smrti

Dr. Kenneth Ring, psycholog z Univerzity v Connecticutu, vypracoval studii, v níž srovnává unesené s lidmi, kteří prodělali zkušenost blízké smrti (v angličtině se pro tyto zážitky používá zkratky NDE - near death experience - viz str. 228). Získal přesvědčivé důkazy o tom, že zkušenost těchto lidí vykazuje jistou podobnost, což naznačuje, že tyto zdánlivě nesourodé jevy mohou mít nějakou souvislost. Dr. Ring se vyhýbá myšlence, že je třeba rozhodnout, zda únosy probíhají "v mysli", nebo "ve skutečném světě" (což je velice obtížné, protože polovina důkazů podporuje první a druhá polovina druhé vysvětlení. Místo toho navrhuje zavedení termínu tzv. imaginální říše, do nějž se vejde obojí.

K podobným výsledkům jsem při detailním výzkumu jednotlivých případů došla i já. Všechny tyto jevy jsem nazvala živé sny v bdělém stavu. Chtěla jsem tak vést paralelu mezi vlastními živými sny (viz str. 108), kdy člověk vědomě manipuluje svými snovými představami a uvědomuje si, že se jedná o sen. Výsledkem je ohromující živost snu. Tento proces by mohl fungovat i opačně. Lidské podvědomí by v bdělém stavu manipulovalo zdánlivě skutečným sněním a vytvořilo by stejně živé a zdánlivě skutečné zážitky. Tento proces by se odehrával v přechodné oblasti lidského polovědomí, stejně jako je tomu u živých snů.

Nezávislí pozorovatelé

V současné době probíhá množství interaktivních experimentů, které mají zkoumat reálný základ únosů. Jedním a nich je pátrání po lidech, kteří byli nezávislými svědky únosu jim neznámé osoby, jako se například náhodní chodci stanou mimoděk svědky bankovní loupeže. Dosud byl zjištěn jen jeden dobře doložený případ.

Udál se roku 1989 na Manhattanu v New Yorku a vyšetřoval ho Budd Hopkins. Několik svědků nezávisle na sobě uvedlo, že viděli ženu, jak se vznáší ze svého bytu ve vysokém poschodí, doprovázena šedivci. Ti ji dopravili do létajícího talíře, který letěl nad řekou! Mezitím, co tito lidé vystoupili se svým svědectvím, se dotyčná žena již obrátila na Hopkinse a pomocí hypnózy odhalila tutéž událost z vlastního pohledu, a navíc vzpomínku na lékařské vyšetření uvnitř UFO.

Na první pohled se jedná o případ, který má velikou váhu. Ze strany ufologů se však stal terčem značné kritiky, protože jen málo vědeckých pracovníků je ochotno riskovat svou pověst tím, že budou horlivě podporovat jeden netypický případ. Ve světle níže uvedených událostí se však možná jejich přístup změní.

Nejméně v šesti dalších případech z celého světa viděli nezávislí pozorovatelé oběti v tu dobu, kdy podle jejich pozdější výpovědi byly uneseny nebo byly uvnitř UFO. Všichni tito nezávislí pozorovatelé však uváděli, že oběti fyzicky nikam necestovaly. Byly ve změněném stavu vědomí a vypadaly buď jako opilé, nebo tvrdě spící, nebo jako by byly v transu. Na základě těchto zpráv lze usuzovat, že ať už jsou únosy jakékoli povahy, vždy se dějí ve změněném stavu vědomí.

Lorne Goldfader ve spolupráci s týmem psychologů, sociologů a antropologů z Institutu pro výzkum UFO v Kanadě (UFO Research Insdtute) provádí nyní experiment, při němž se pokouší do podvědomí unesených uložit hluboce potlačené posthypnotické příkazy, které by si měli vybavit při následujících únosech. V dlouhodobém výzkumu se snaží objevit, jaký účinek mají tyto příkazy na obsah pozdějších popisů únosů týchž obětí.

Výzkum únosů bývá také často zamlžován a komplikován různými spornými případy Jeden z nich se udál v listopadu 1993 v Manchesteru v Anglii. Jedna žena natočila videokamerou světlo na obloze a místní skupina ufologů, NARO, se pustila do vyšetřování. Na základě objektivního výzkumu se zjistilo, že se patrně jednalo o balón a svědkyně jej mylně považovala za UFO. Jiný tým ufologů, aniž by měl ponětí o tomto výzkumu, později však svědkyni podrobil hypnotické regresi, při níž se začal vynořovat příběh, který byl v souladu s jejím původním prohlášením. Žena si vybavila, že byla unesena z domova na neznámé místo.

Diskuse nad tímto případem je dosud ve stadiu zrodu, je však dozajista třeba vznést závažné otázky týkající se důvěryhodnosti jednotlivých informací. Odborníci z NARO se samozřejmě mohli mýlit a světlo na obloze mohlo být něco mnohem podivnějšího, než se domnívali. Ale pokud to skutečně byl jenom balón a následující vzpomínka pod vlivem hypnózy připomínající únos byla opravdu mylná, znamenalo by to zpochybnění mnoha dalších stejně skutečných zážitků únosu.

Tyto bezděčné případy s úryvky vědomé paměti jsou pro ty, kteří se snaží tento záhadný jev rozluštit, nejtěžším oříškem. Například jeden obchodník se časně ráno vracel autem ze schůze. Byl unavený, proto zastavil u silnice nedaleko Leek ve Staffordshiru, aby si trochu odpočinul. Na polích zahlédl podivná světla, která se k němu rychle blížila. Dál si už vzpomíná jen na to, že se schovával za stromem a celý omráčený utíkal pryč. Zjistil, že je skoro nahý. Když přiběhl k autu, jeho šaty byly úhledně složené vedle něj. Když si oblékal kalhoty, byly nabité statickou elektřinou, jako by je někdo vymáchal v jakési tajemné lázni.

Oz faktor

Jindy jela mladá žena se svým přítelem po opuštěné silnici v Suffolku navštívit známé. Najednou se na obloze objevilo podivné modré světlo a zhasl motor u auta. Vystoupili, aby zjistili, v čem je závada. Všude kolem bylo nepřirozené ticho, ani ptáček nepípl. Toto je běžný příznak nadcházejících setkání, který vědci nazývají jako tzv. Oz faktor. Světla pak přilétla k nim. Žena pocítila impuls, který ji nutil se přiblížit, a potom byla zasažena světelným paprskem. Dál si pamatovala jen, jak už zase stála vedle svého přítele. Teprve později zjistili, že se z jejich paměti nějak vytratily celé tři hodiny.

Ta mezera v její paměti a neschopnost vzpomenout si, co se událo, ženu tolik trápila, že se odhodlala podstoupit hypnotickou regresi. Z té se však s výkřikem probudila, když se jí vybavilo, že ji lékařsky vyšetřovali šedaví tvorové s velkýma černýma očima, kteří jí sdělili, že chtějí, aby porodila mimozemské dítě. Žena měla dosud na těle jizvy a další hrůzná svědectví jejich "prohlídky". Podle soudu lékařů tato jednadvacetiletá žena, jež až dosud byla ve skvělém zdravotním stavu, zřejmě nebude moci mít děti.

Každým rokem se vyskytuje několik podobných případů, které naznačují, že za tímto záhadným jevem přece jen bude něco víc a že se nejedná o pouhou iluzi.

Nejnovější svědectví

V roce 1995 se pozornost soustředila na nový případ z Austrálie, který vypadá velmi slibně, a přitom se možná prokáže, že plně souhlasí s výpověďmi nezávislých svědků únosu. Mezi hlavními vyšetřovateli tohoto případu je chemik Bill Chalker a známý odborník na výzkum UFO John Auchettl.

Přihodilo se to časně ráno osmého srpna 1993. Mladá žena s manželem cestovali autem mezi Monbulk a Fountain Gate nedaleko Belgrave v Dangenongs, což je pohoří ve státě Victoria. Zpozorovati něco zvláštního na obloze, zastavili, aby se podívali, a pak pokračovali dál. Nedaleko spatřili na silnici auto, jehož osazenstvo zřejmě rovněž úkaz vidělo. Manželé však touto oblastí jen projížděli a neměli sebemenší tušení, kdo by tito jejich spolusvědkové mohli být.

Za několik týdnů se vzpomínka na prožitou událost ženě začala navracet. V noci ji mučily hrozné sny, v nichž se nad ní skláněla jakási vysoká postava. Měla pocit, jako by jí z těla cosi odsávali, a vybavily se jí některé další věci, které uváděly tyto sny do souvislosti se zapomenutými událostmi, jež následovaly po tom, co zastavili a dívali se na UFO. Žena byla také vyšetřována pro nečekané menstruační krvácení a kvůli podivným trojúhelníkovým skvrnám, které měla na břiše. Lékaři říkali, že její stav připomínal spontánní potrat, a byli zcela vyvedeni z konceptu, když žena trvala na tom, že těhotná nebyla.

Další šetření v průběhu roku 1994 odhalilo, že manžel oběti si rovněž jasně vzpomíná, že když se díval oknem dovnitř létajícího talíře, viděl vysokou postavu. Ženino svědectví o prohlídce uvnitř UFO nabývalo stále konkrétnější podoby a nebylo závislé na hypnóze. Tuto metodu uplatnili odborníci v rámci vyšetřování pouze jednou a potom od ní zase upustili, protože se ukázala jako bezcenná. Žena se také zmínila o podivných událostech, připomínajících útoky hlomozících strašidel.

Po jistém úsilí vypátrali vyšetřovatelé ono druhé auto. Byli v něm muž, žena a jejich přítelkyně, kteří neměli ani ponětí o tom, že někdo kromě nich ještě UFO viděl, protože první pár svůj příběh nezveřejnil. Tři noví svědkové také viděli vysokého tvora, ale nikde to nehlásili. Pomocí hypnotické regrese se u nich začíná dařit odhalovat zablokované vzpomínky, které mohou doplnit zcela nezávislý příběh prvního páru.

Zatím je příliš brzy, aby se dalo říci, jak tento případ bude důležitý. Bill Chalker o tom moudře říká: "Osoby, které takový zážitek prožijí, by neměly být nerealisticky podporovány obhájci mimozemské existence. Neměly by však ani být zesměšňovány skeptickými názory. Měla by jim být poskytnuta pomoc, aby se dokázaly se svou zkušeností vyrovnat, ať už se později zjistí, že jejich zážitek byl úplně všední, hluboce pravdivý, nebo naprosto mimořádný."

Prameny

Organizace

Níže uvedené organizace se zabývají zprávami o únosech. Mají k dispozici zdravotnický personál, který je připraven pomoci všem svědkům. Organizace označené hvězdičkou přijaly zákoník praxe, zformulovaný odborníky na UFO, ostatní mohou mít vlastní směrnice.

UFO Research Center for UFO Studies (UFORA/ACUFOS)

- UFORA, PO Box 1894, Adelaide, SA 5001, Australia

- ACUFOS, PO Box W42, West Pennant Hills, NSW 2125, Australia.

British UFO Research Association (BUFORA), Suite 1, 2C Leyton Road, Harpenden, Herts, ALS 2TL, UK.

Northern Anomalies Research Associadon (NARO), 2 Grosvenor Road, Congleton, Cheshire, CW12 4PG, UK

UFO Research Institute of Canada (UFORIC), Suite 25, 1665 Robson Street, Vancouver, BC, V6G 3C2, Canada.

Project Bécassine, 9 Avenue St. Exupéry, 92160 Antony, France.

Dr. J. Allen Hynek Center for UFO Studies (CUFOS), 2457 West Peterson Avenue, Chicago, IL 60659, USA.

Jednotlivé poradny pro svědky setkání

UFO Witness Group, 64 Nightingale Lane, Hornsey, London N8 7QX, UK.

Intruder's Foundation, PO Box 30233, New York, NY 10011, USA.

Jak se vyhnout únosům vám poradí:

Ann Druffelová, c/o MUFON : Mutual UFO Network, (největší skupina v USA, která se zabývá výzkumem UFO), 103 Oldtowne Road, Seguin, TX 78155, USA.

Periodika

Debata na téma únosů v současné době probíhá na stránkách následujících tiskovin:

International UFO Reporter (adresa CUFOS) a MUFON Journal (adresa MUFON) se zaměřují na historie častých případů a debaty kolem nich, většinou mezi odborníky v oblasti Spojených států, ale i jiných zemí, zejména Británie a Austrálie.

Britskými případy se zabývá časopis méně orientovaný na mimozemské teorie, čtvrtletník New UFOlogist, 293 Devonshire Road, Blackpool, Lancashire FY2 OTW

BAE (Bulletin of Anomalous Experience), 711 South Hanover St, Baltimore, MD 21230-3832, USA. (Bulletin nejvíce specializovaný na únosy. Vydává jej psycholog dr. David Gotlib a je vynikajícím pramenem diskusí, debat a přehledu důležité tradiční psychologické a psychiatrické literatury. Začíná opět vycházet po roční pauze, během níž se dr. Gotlieb přestěhoval do USA, ale i opožděná vydání stojí za to podrobně prostudovat.

Knihy

Níže uvedené knihy vám poskytnou k danému tématu dobré základní vědomosti:

Dr. John Mack: Abduction (Simon & Schuster, New York and London, 1994) - zatím jediná kniha, jejímž autorem je psychiatr (z okruhu Harvard Medical School). Místy poněkud drsná, ale dobrá.

Philip Klass: UFO Abductions: A Dangerous Game (Prometheus, Buffalo, NY, 1988) - je naprostým opakem předchozí knihy. Skeptický pohled novináře, který argumentuje proti veškerým podivným skutečnostem v těchto případech.

Následující tři tituly jsou všeobecné přehledy. První takovou knihu na toto téma napsal Budd Hopkins. Moje kniha je prvním mezinárodním přehledem, který odhaluje modely únosů v různých kulturách, a Jacob napsal nejnovější souhrn amerických případů.

Budd Hopkins: Missiag Titne (Merak, New York, 1982).

Jenny Randles: Abduction (Robert Hale, 1988),

Jenny Randles : Headline, (1989), v USA uveřejněno pod titulem Alien Abductions, Global Communications, (New York, 1990).

Dr. David Jacobs: Secret Life (Simon & Schuster, New York, Fourth Estate, 1992, znovu vydáno ve Velké Británii pod názvem Alien Encounters, Virgin, 1994).

Následující knihy si všechny zasluhují pozornost, jedná se postupně o první zveřejněnou studii o únosu, světový bestseler na toto téma, sugestivní výpověď očitého svědka, a možná nejpodrobnější diskusi o jednom případu, podle níž byl později natočen televizní miniseriál.

John Fuller: The Interrupted Journey - případ Betty a Barneyho Hillových. (První vydání v Diai Press v roce 1966 v USA, obnovené a doplněné vydání v roce 1982 v Souvenir Press.).

Whidey Strieber: Communion (William Morrow, New York, 1987, další vydání v mnoha zemích po celém světě).

Budd Hopkins: Intruders - případ Kathy Daviesové (Random House, New York, 1987)

Teoretické studie jsou v následujícím pořadí - pokus o psychologické řešení problému, nejpodrobnější přehled vizí, kniha o imaginální teorii a studie, která se zabývá otázkou, proč byl ten který člověk k setkání s mimozemskými bytostmi vybrán.

Keith Basterfield: UFOs: The Image Hypothesis (Reed, Australia, 1980).

Hilary Evans: Visions, Apparitions, Alien Visitors (Aquarian Press, 1984).

Dr. Kenneth Ring: The Omega Project (William Morrow, New York, 1992).

Jenny Randles: Star Children (Robert Hale, 1994)

Jenny Randles: Sterling (New York, 1995).

V současné době jsou k dispozici zprávy ze sympozia MIT a kniha novináře, který asistoval účastníkům sympozia a vedl s nimi rozhovory. Jedná se o nepostradatelné referenční prameny.

Alien Discussions, autoři Pritchard, Mack, Kasey a Yapp (North Cambridge Press, USA, 1995).

C. D. Bryan: Close Encounters of the Fourth Kind (Weidenfeld a Nicolson, 1995).