Při současné debatě nad problémem „kontaktéra“ Billy Meiera a jeho českých obdivovatelů, jsem se znovu zastavil nad otázkou poznání a skepse.
Nejen, že mě zaráží, jak může někdo vážně a zasvěceně hovořit o cizí planetě, o životě na ní, a dalších podrobnostech, aniž by měl cokoli v ruce, čím by své tvrzení mohl doložit, mimo stejně nepodložených blábolů jiných, ale i ta skutečnost, že to někdo může poslouchat bez totálního sebezapření.
Inu - jsme každý jiný a já to respektuji – pokud se to někomu líbí, prosím. Ovšem to neznamená, že tato tolerance je také tolerancí k obsahu takových sdělení. Pokud totiž kdokoli šíří své názory, musí počítat s tím, že i druzí mají na své názory právo a mohou je šířit stejně nerušeně. A to i v případě, že jsou s prvními názory v přímém protikladu. To je základ diskuse.
Vůbec mi nejde o to, abych kohokoli přesvědčoval o své pravdě – chcete-li poslouchat o záhadných Plejáďanech-Plejářanech, vyslankyni Semjase a všemi atentáty nezlomeném všeumětelovi – kontaktérovi Billym, prosím. Ale připravte se na to, že pokud se kdekoli s Vašimi názory setkám, řeknu i svůj názor. Mám na to plné právo.
Kolik už jsem slyšel řečí o toleranci, o lásce a snášenlivosti! Zajímavé je, že vždy se tyto vlastnosti připomínaly mně a dalším kritikům. Kde však je snášenlivost a tolerance druhé strany ?
A že se zastáncům tohoto i jiných „kontaktérů“ mé názory nelíbí? Chápu to. Je to asi proto, že bourají a rozhání jejich vzdušné zámky. Jejich problém.
A tak tomu bude i nyní. Sdělím, jakým způsobem jsem se s „kontaktérem“ UFO – Billy Meierem „seznámil“.
Bylo to v roce 1991, kdy vyšla kniha Q. Mosbruggera „UFO – a přece létají“ (ETNA, Praha 1991). Už při prvním prolistování mi padly do očí obrázky a fotografie. Viděl jsem jasné modýlky, vydávané za UFO, na jiných barevné efekty, které lze získat od kterékoli sběrny fotografií jako různě zkažené snímky. Se záběry UFO si nikdo nedal zrovna velkou práci – jejich malé rozměry lze snadno odhadnout podle velikosti jehličí stromů v pozadí, a ani filmy, které jsem viděl později, na mne žádný dojem neudělaly. Na jednom jsem viděl vystřiženou černou siluetu talíře, pohybující se po skle okna, na jiném se známý modýlek komíhal mezi stromy – pohyb jasně ukazoval zavěšený předmět na gumičce.
K odhalení pravé podstaty jsem nepotřeboval žádnou zvláštní technologii NASA – stačila mě prostá lidská zkušenost s porovnáním velikosti různých předmětů, kterou každý člověk získává už jako batole asi v 1 – 3 roce života a dále zkušenost již s pokročilým technologickým vynálezem zvaným „jo-jo“.
Co to má znamenat, pomyslel jsem si. Knihu jsem si přečetl, a už po prvních stránkách jsem ji bral jako humoristické oddechové čtení. A pochopil jsem, jak se věci mají.
Člověk, který se protlouká životem, jak se dá (výčet povolání opravdu svědčí o mnohém), náhle pochopí, že nejlépe a vcelku bez námahy se lze živit na hlouposti jiných. Proč se nepoučit na zkušenosti jiných kontaktérů, a nezajistit si vcelku bezproblémovou existenci? Ke cti pana Meiera lze přičíst, že se neověnčil tituly jako „profesor“ Adamski, a spokojil se s famiárním „UFO Billy“.
Vzpomínám na jednu z nesčetných povídek Jaroslava Haška, který popsal rozhovor dvou jarmarečníků. Ti se dohadují, na čem se dá ještě vydělávat – zda ukazovat kámen z Marsu nebo mořskou pannu. Nakonec docházejí ke geniálnímu závěru, že nejlépe je neukazovat nic. Zvědavý návštěvník, bažící po neobvyklém zážitku po zaplacení vstupného padá v tmavé místnosti do rukou svalovce, který jej bleskurychle vyhazuje druhým východem ven.
Billy Meier zřejmě tuto povídku nečetl a tak se neustále pachtí za něčím, čím by své pohádky doložil. Tu fotografie, tu filmy, posledním hitem je kovový úlomek mimozemské lodi…
To jiní výhody řešení Haškových hrdinů pochopili už dávno. Boom psychotroniky od počátku 90. let 20. století umožňuje ověnčit se jinak nevnímatelnými kvalitami, zahalit se do hávu mystických termínů, spleti filozoficko-náboženských kliček, této eklektické směsice spolu s ufologií i mnoha bohapustými výmysly – a úspěch je zaručen! Lidé tak odkývají i nebetyčné nesmysly, spokojí se tím, že mimozemšťany vnímá jen „ta pravá“ osoba, a aby nevypadali sami blbě před ostatními, kteří unisono hlásí přítomnost čehokoli, tak tvrdí, že vnímají totéž. Za projev mimozemšťanů lze tak prohlásit bouchnutí dveří, bliknutí zářivky nebo mlhu nad polem. Takový „kontaktér“ má úspěch zaručen. Na dotěrné otázky se zásadně neodpovídá, protože velký guru se nebude zabývat nepodstatnými maličkostmi. Zbytek zařídí kamarila nohsledů a všeobecná atmosféra takové skupiny.
Nutno také uvést, že učení Billy Meiera neoplývá zvláštní nápaditostí, natož originalitou.
Zatímco Adamski se dostal do trapné situace, když kosmické sondy začaly létat k Venuši a odhalily horké atmosférické peklo na rozdíl od jím popisovaných kvetoucích měst, Billy musel své příchozí umístit do pořádné dálky, kam by se jen tak někdo nedostal. Navíc to muselo být velmi atraktivní místo. A tak se přišlo na Plejády.
Je to krásná hvězdokupa. Každý už o ní slyšel – když ne od astronomů, tak při četbě antické mytologie. Brzy však dotěrní šťouralové zjistili, že tamní hvězdy jsou příliš mladé na to, než aby u nich byly planety. Řešení se našlo – za hvězdokupou jsou další hvězdy, kde ony planety jsou. Ach, ti odporní skeptici! Z libozvučných Plejád se staly odporné „Plejáry“.
Podobně se došlo i na tamní planetu. Ta má být „dvojníkem Země“. Jak poznáme, nikoli ve vzhledu. Jestliže název Země je „Terra“, pak plejáranské planetě umažme T – a máme zde planetu „Erra“!
Originalita je vůbec v kontaktérském panoptiku neznámý zjev. Ve jménu vesmírného šéfa Aštara Šerana slyšíme jméno Aštary nebo Ištary, babylónské bohyně nebes, která v jednom mýtu sestupuje do podsvětí. Ach, jak symbolické!
A tak by se dalo zajisté pokračovat. Věřím, že složitá situace vnitro – i zahraničně politická vytvoří podmínky pro vznik dalších kontaktérských hvězd, spolu s jejich vesmírnými přáteli a s tím spojených kuriozit faktických i myšlenkových. Těším se na ně.
A ještě něco. Často od zastánců „kontaktérů“ slyším, jak mohu být členem Klubu psychotroniky a UFO, badatelem v této oblasti a přitom (jaká hrůza!!!) zastávat tak skeptická stanoviska? Neměl bych přece jenom v rámci bádání být nepředpojatý a podrobně vše nezaujatě prozkoumat?
Stalo se. Věc byla dávno prozkoumána a závěr je jasný. Co dále řešit? Stále se zabývat evidentními bláboly, nesmysly a záměrnými podvody? Proč? Máme víc badatelských úkolů, než utrácet čas na nějakých výmyslech. Snad jen studovat sociologické, psychologické a psychopatologické aspekty tohoto hnutí stojí za námahu.
Každému říkám na rovinu: badatelská činnost v Klubu psychotroniky a UFO není pro lenochy nebo pro ty, kteří se nechají opít rohlíkem. Vše se musí prověřit a prozkoumat. Ale ti, kteří by chtěli poměřovat jevy bez patřičné dávky skepse, bez kritického uvažování, nemají u nás místo.
L. Šafařík
Tajemník Klubu psychotroniky a UFO
Z časopisu ZAZ č. 2, roč. 2003