Dokumenty
Klement, biskup, sluha sluhů
božích,
na věčnou památku. Zaslechli jsme stížnosti a hořký pláč, protože čas
přichází. V pravdu nastal, kdy bůh vznese svůj nesouhlas skrz svého
proroka.
Tento dům vzbudil můj hněv, proto ho odstraním, kvůli zlu
jeho členů, protože mě provokovali k hněvu, obracejíce se ke mně zády,
a vztyčili v domě své bůžky čímž znečistili i mé jméno. Obětovali
bohu Baaovi, zasvětili své syny bůžkům a démonům. Těžce zhřešili. Když
jsem se dozvěděl o těchto hrůzných skutcích – kdo kdy slyšel o takovém
zneuctění?
Zdrtilo mě to. Temnota zahltila mé srdce. Hlas lidu, hlas
Boha, vyžadují odplatu svým nepřátelům. Prorok je nucen zvolat: Ať se
scvrknou jejich dělohy (ať jsou neplodné) a vyschnou jejich ňadra. Jejich
bezcennost byla odhalena jejich zlem. Vytrhej je i s kořeny, ať nenesou
ovoce, ať tento dům dále nepůsobí hořkost, ať není bolavým trnem.
Není dost velkým trestem odsoudit syny tohoto domu, ponechat
je démonům a ne Bohu. Tento dům budiž proklet, zanechán hněvu Božímu, jímž
opovrhli.
V tomto domě nebude života, ať každý opovrhuje jeho
ranami. Neboť bůh si nevybral lid kvůli místu, ale místo kvůli lidem. Bůh
vyjevil Šalomounovi, když budoval Boží chrám, Šalomounovi, který byl plný
moudrosti jak řeka vody: Když se tvoji synové ode mne odvrátí, uctívajíc
jiné bohy, zavrhnu je, odejmu jim zemi, kterou jim věnoval a chrám se změní
v ruiny. Každý, kdo půjde kolem, úžasně se bude ptát: „Proč Bůh
dopustil, aby se toto stalo s tímto chrámem?“ A odpověď bude:
„Protože zradili Boha a uctívali raději Baala a jiné bohy, vzývajíce a
sloužíce jim. Proto na ně Bůh seslal všechno zlo.“
Vskutku nedávno, v začátcích našeho pontifikátu,
když jsme přijeli do Lyonu k naší korunovaci, obdrželi jsme tajné,
velmi intimní informace o Mistru i dalších bratřích Řádu rytířů
Jeruzalémských, i o Řádu samém. Tito muži byli zvláštním vojskem
katolické víry a zdálo se, že nesou hlavní břemeno v obraně Svaté
Země.
Byli ctěni a všemožně podporováni, každý věrný křesťan
je opakovaně obdarovával majetkem. Proto bylo proti Ježíši Kristu, aby
propadli smrtelným hříchům, včetně vzývání bůžků. Nezdálo se možné,
aby muži tak oddaní, riskující své životy, postící se, zapomněli na
spasení svých duší, dopouštěje se hříchů proti víře. Tento řád měl
dobrý a svatý počátek, proto jsme nebyli ochotni naslouchat těmto obviněním.
Proti rytířům, přimknuvši se k Bohu a biblickým textům.
Pak zasáhl náš drahý syn v Kristu, Filip, král
Francie. Ty samé zločiny byly hlášeny i jemu. Nepoháněla ho lakota. Nechtěl
a neměl naprosto žádné požadavky na jakýkoli majetek Řádu. Pouze s vášní,
hodnou jeho předků, chránil ortodoxní katolickou víru. Obdržel tolik
informací, kolik bylo dle práva možné. Potom, aby nám osvítil tento problém,
dal nám je na vědomí po poslech i v dopisech. Začal se vyvíjet skandál
ohledně Řádu. Dokonce jeden rytíř Řádu, muž vznešené krve a značného
postavení, tajně přísahal, v mé přítomnosti, že určitý rytíř Řádu,
s s ještě několika ostatními, prohlásil, že zamítá Krista,
plival na kříž a vyzýval k tomu, i je.
Podle svého svědectví se i Velký Mistr Řádu choval takto
v kapli, kde se účastnilo nejméně dvě stě bratrů Řádu.
Svědek nás také ujistil, že slyšel, že toto je způsob,
jakým jsou přijímáni noví členové Řádu: plivání na kříž, hanobení
Ježíše Krista a jeho zamítání.
Byli jsme velmi zaneprázdněni, abychom se okamžitě věnovali
tak tragické a opakované stížnosti. Když se však kromě Filipa Francouzského
ozvali i další Baroni, šlechta, kněží i obyčejní lidé z Francie,
uvědomili jsme si naši těžkou zodpovědnost: že Mistr, následovníci a další
bratři Řádu i Řád samotný byli zapleteni v těchto i dalších zločinech.
Toto se zdálo dostatečně prokázáno v mnoha přísežných svědectvích,
zpovědích i prohlášeních. Navíc špatné zvěsti narostly do takové míry,
že nepřátelství proti Řádu i jeho jednotlivým členům nemohlo být více
býti přehlíženo bez hrozby těžkého skandálu, nebo ohrožení samotné víry.
Přestože se necítíme hodni toho, představovat Krista na Zemi,
rozhodli jsme, protože kráčíme v Jeho stopách, celou věc prozkoumat.
Svolali jsme mnoho vznešených a vysoce postavených členů Řádu. Dostali požehnání
ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého, a byli ujištěni, že jsou na bezpečném
místě, kde se nemají čeho obávat, ať už dříve svědčili jakkoli před
jinými lidmi. Chceme znát jen čistou, průzračnou pravdu.
Vyslechli
jsme 72 členů Řádu, všechna svědectví byla potvrzena notářem a Naší přítomností.
Za několik dní tato svědectví byla čtena vyslýchaným, každému v jeho
vlastním jazyce.
Potom jsme rozhodli vyslechnout Velkého Mistra, hlavní představitele
Řádu, a hlavní představitele z Outreme, Normandie, Akvitanie a Poitou,
zatímco jsme pobývali v Poitiers. Někteří z nich však byli
nemocní a nemohli jet na koni ani jinak býti pohodlně dopraveni do naší přítomnosti.
Pokud však jejich svědectví bylo vydáno před inkvizitorem Království
Francie a podpořeno notáři, případně dalšími dobrými muži, uznáme je
za pravdivé. Zplnomocnili jsme naše milované syny biskupy, pod vedením
kardinála Berengara, aby pečlivě vyšetřili, jaká je pravda o Velkém
Mistru a obviněních proti Řádu.
Kardinál a biskupové mají právo udělovat milost a
nevyobcovat z církve ty, kteří přiznají svou vinu a pokorně a oddaně
budou o milost žádat.
Církevní představitelé navštívili Velkého Mistra a vysvětlili
mu důvod své návštěvy. On přísahal na Svatou Bibli, že řekne plnou a čistou
pravdu. Byli vyslechnuti i další členové Řádu, jeden po druhém, bez nátlaku
a zastrašování. Mimo jiné přiznali, že zapírali Krista a plivali na kříž
při proceduře přijímání do Řádu. Někteří přiznali dokonce další
hrozné zločiny a nemorální skutky, o kterých se nechceme nyní zmiňovat.
Rytíři přiznávali, že skutky, se kterými se svěřovali inkvizitorovi,
byly pravdivé.
Jejich doznání byla zaznamenána čtyřmi notáři a zveřejněna.
Každý rytíř dostal své doznání psané v jeho jazyce. Nakonec všichni
provinilí prosili církevní hodnostáře o milost nebýt vyobcováni z církve.
Prosili na kolenou, pokorně se sepjatýma rukama i s pláčem.
Protože církev nikdy nezatvrdí své srdce proti hříšníkovi,
který se obrátil, bylo jim odpuštěno.
Všechny výpovědi, soukromé i ve formě veřejných listin,
byly svěřeny do naší úschovy, včetně posudků chování těchto rytířů.
Z těchto přiznání a zpráv jsme zjistili, že byly spáchány
těžké zločiny, ačkoli někteří se provinili méně než druzí. Rozhodli
jsme, že takové kriminální činy nemohou a neměly by být nepotrestány,
neboť tím by byl uražen vznešený Bůh a každý katolík. Rozhodli jsme
prozkoumat znovu všechny případy i Řád samotný.
Velmi pečlivě jsme my i naši bratři kardinálové Svaté Církve,
muži důvěryhodní a věrní katolické víře, někteří z nich preláti.
Toto se konalo v Malaucene ve Vaisonské diecézi.
Po našem příjezdu do Vienne, kde již byli shromážděni všichni
členové svatého koncilu, jsme se seznámili s důvody, proč byl svolán.
Protože jsme považovali za vskutku nemožné vést diskusi o tak hrůzných
zločinech, byli vybráni ti, o nichž jsme věřili, že jsou nejschopnější,
diskrétní, a obratní konzultovat tak důležitou záležitost. Předčítání
listin zabralo mnoho dní, zejména ve viennské katedrále. Posouzení těchto
listin bylo posléze věc patriarchy z Aquilei, jakož i dalších věrných
arcibiskupů a biskupů. Tyto vybral koncil velmi pečlivě a uvážlivě.
Potom tito zmínění muži absolvovali tajnou konzultaci s námi
o dalším postupu. Naprostá většina členů koncilu, vskutku čtyři pětiny,
byli přesvědčeni, že Řád by měl dostat příležitost se bránit, neměl
by být odsouzen, zejména pro ty případy, kdy nedošlo k urážce Boha
nebo nespravedlnosti. Někteří však prohlásili, že bratři by neměli mít
povolení hájit Řád, neboť toto povolení by dalo špatný příklad a
neznamenalo by přínos pro Svatou Zemi. Rozhodování bylo zdlouhavé, s mnoha
odklady a velkou diskusí.
Přestože zatím není možný legální proces, který by Řád
definitivně vyobcoval, dobré jméno tohoto Řádu v podstatě vzalo za své
díky hříchům s ním spojovaným. Navíc i Velký Mistr Řádu i další
významní muži mohli být obviněni jen díky jejich spontánnímu přiznání.
Tato přiznání Řád velmi oslabují a uvrhují na něj velké podezření, čímž
je i nevěrohodný Svatému Chrámu Božímu, jakož i každému katolíkovi. Je
nanejvýš pravděpodobné, že od nynějška se nenajde žádný dobrý člověk,
který by chtěl vstoupit do Řádu, tudíž Řád se stane neužitečný Domu
Božímu, i zájmu Svaté Země, což byl jediný důvod jejich existence.
Dále, odklad rozhodnutí o Řádu, kvůli němuž pořádáme
tento koncil, by se vší pravděpodobností vedl k totálnímu zmatku,
destrukci a rozpadu templářského majetku. Ten byl dlouho střádán a opatrován
věrnými, k pomoci Svaté Zemi a potlačení nepřátel křesťanské víry.
Zazněly tedy dva názory: podle některých měl být Řád
okamžitě zakázán pro své zločiny, druzí uváděli, že od počátku vyšetřování
do teď uplynula příliš krátká doba, aby pravé spravedlnosti bylo učiněno
zadost. Bez rozhlížení se vpravo či vlevo, pouze s Bohem na mysli, jsme
rozhodli i v zájmu ostatních křesťanů, že je třeba zabránit skandálu,
zahnat nebezpečí a zachránit majetek pro Svatou Zemi. Zmínili jsme zejména,
že když jsou přijímáni noví členové, musí přísahat, že neodhalí
pravdu o přijímacím ceremoniálu nikomu a že Řád neopustí. To vytváří
velmi nevhodný dojem. Tento skandál, o němž se mluví, je nemožné
zlikvidovat, pokud bude existovat Řád. Vidíme také nebezpečí pro víru a
duše lidí, spousty hrozných skutků tak mnoha bratrů i další důvody,
vedoucí nás k následujícímu rozhodnutí.
Pro Boží slávu,
zachování křesťanské víry, pomoc Svaté Zemi a mnoho dalších dobrých důvodů
potlačujeme Řád, určujíce, aby jeho majetek byl používán pro to, proč
byl vytvořen: Tento způsob byl shledán lepším, než právo Řádu
k obraně, čímž by se jen opozdilo a pozdrželo rozhodnutí o Řádu.
Také upozorňujeme, že církev potlačila i jiné důležité řády z důvodů
mnohem méně závažných, než těch zmíněných výše, aniž by bratři těchto
řádů se čímkoli provinili.
S těžkým srdcem, se
souhlasem Svatého koncilu rušíme Řád templářů, jejich zákon, zvyky i
jméno, zakazujeme komukoli, aby od nynějška se pokoušel vstoupit do Řádu,
přejímal jejich zvyky, nebo o obě prohlašoval, či jednal jako templář.
Pokud se někdo takto
zachová, bude automaticky vyobcován z církve. Dále, podržujeme jak
osoby, tak majetek k naší dispozici.
Naše rozhodnutí musí
být prospěšné Bohu, rozšíření křesťanské víry a k užitku
Svaté Zemi. Přísně zakazujeme jakéhokoli postavení, vměšovat se
jakýmkoli způsobem do záležitosti členů či majetku templářů.
Zakazujeme každou akci, která by měnila či upravovala naše rozhodnutí. Každý
takový pokus je neplatný, ať vědomý či páchaný z neznalosti. Tímto
rozhodnutím potvrzujeme, že nechceme poškodit rozhodnutí biskupů nebo
provinciálních koncilů, kde proběhly nebo ještě proběhnou procesy
s jednotlivými templáři.
Ve Vienne 22. března
v sedmém roce našeho pontifikátu
22. března
1312