Sibiŕské údolí smrti

Na internetu se na stránkách milovníků záhad dočítáme o podivných objektech „zaručeně“ mimozemského původu, vyrobené z neznámého materiálu, které dosud vědci neprozkoumali. Každého hned napadne – jak je to v dnešní době možné? Odpověď je jednoduchá. I když jsou tyto tajemné objekty často popisovány do všech detailů, nikdo přesně neví, kde leží a neexistují ani jejich fotografie. Zdá se, že je to vše pouze fantazie.

Sibiřská tajga je stejně nedotčená a neprozkoumaná jako třeba amazonská džungle. Více než sto tisíc čtverečních kilometrů v západní části Jakutska je naprosto neobydlených, bez jakýchkoliv cest. Jen velmi zřídka sem vstoupí lidská noha. Je tu hustý lesní porost s vyvrácenými stromy a rozsáhlými bažinami, k tomu spousta komárů. Ideální místo pro vznik pověstí a legend o neznámých zvířatech a anomálních zónách, kde se dějí podivné věci. Zdejší divoký člověk Čučuna by nebyl ani nic tak mimořádného, ovšem největší pozornost vzbuzuje podivná legenda o Údolí smrti se svými „kotli“. Kočovní Evenkové, Jakuti a náhodní lovci, kteří se na tohoto území dostali, zde odedávna nacházeli jakési podivné domy v podobě velké červené polokoule vyčnívající z věčně zmrzlé půdy. Jednalo se o útvary naprosto hladké, s otvorem na vrcholu, odkud údajně vedlo točité schodiště dovnitř, do kruhové galerie s mnoha kovovými místnostmi. Uvnitř bylo příjemné teplo a to navzdory čtyřiceti pod nulou venku.

Kotle, které zabíjejí

Záhadné domy Jakuti nazývali olguje, což znamená kotle. Tvrdili, že jsou vyrobeny z neznámého kovu, barvou připomínajícího měď, ale neuvěřitelně tvrdého, s hranami ostrými jako břitva. Nikomu se nepodařilo odseknout třeba jen úlomek. Místní si ale všimli, že se kotle v průběhu času pomalu propadají do zmrzlé země a mizí v ní. Na povrchu zůstávají jen velké kruhové skvrny odlišného rostlinstva. Tato místa však vždy znamenala nebezpečí pro všechno živé. Člověku se na nich začala točit hlava, onemocněl neznámou chorobou a bez příčiny zemřel. Proto sem starci zakázali chodit, oblast prohlásili za prokletou a nazvali ji Uljuju Čerkeček - Údolí smrti.

V roce 1936 našel jeden geolog nedaleko řeky Olgujdach, což v překladu znamená Kotlová, jeden kotel dosud zcela nezapadlý. Byla to ze země vystupující hladká, kovová polokoule červené barvy, jejíž okraj byl ostrý jako břitva. Její stěny byly tlusté asi 2 cm. Ze země vyčnívala sotva pětina, ale otvorem pod kopuli mohl projet člověk sedící na sobu. Geolog poslal její popis do hlavního města Jakutsk ale nikdo tomu nevěnoval pozornost.

Příběhů lidí, kteří v tajze na kotel náhodou narazili, je víc. Některé znějí reálně, jiné vypadají fantasticky. Michal Koreckij z Vladivostoku napsal do redakce novin Trud, že v Údolí smrti byl třikrát. Poprvé s otcem v roce 1933, když mu bylo deset let, podruhé v roce 1937 a naposledy v roce 1947 se svými kamarády. Viděl celkem sedm kotlů, všechny vypadaly záhadně a měly průměr od šesti do devíti metrů. Rostlinstvo kolem bylo ale zcela nepřirozené, mnohem bujnější. Obrovské lopuchovité listy, dlouhé lodyhy a zvláštní tráva až dvakrát větší než výška člověka. V jednom kotli přespali a nic se jim nestalo. Až na jednoho, kterému pak během měsíce vypadaly všechny vlasy. A Koreckému se na tváři, na které ležel objevily tři malé vřídky, které se mu dodnes nezahojily.

Tato místa byla ve vzdálené oblasti, dostupné pouze vrtulníkem a kotle nikoho nezajímaly natolik, aby se je vydal zkoumat nebo na ně upozornil odborníky. Podobným nezájmem skončil i nález jednoho starého evenského lovce. V roce 1971 objevil u řeky Cheljugir (železní lidé) v zemi kovové doupě, ve kterém leželi hubené, černé, jednooké bytosti v železných oblecích. Nikdo mu nevěřil, i když nabízel, že tam kohokoliv dovede. Bohužel mezitím zemřel. Až teprve v roce 1979 se kotle vydala prozkoumat archeologická expedice z hlavního města Jakutsk. Navzdory tomu, že sebou měla průvodce, starého usedlíka, který v mládí kotle viděl, vrátila se expedice bez úspěchu – kotel nenašla. V průběhu let se oblast jejich výskytu velmi proměnila. Porost je tam tak hustý, že ani na vzdálenost deseti kroků není vidět, jakýkoliv nález je tedy spíše otázkou náhody. Na tak náročný průzkum dosud nikdo neměl čas ani peníze, a tak zůstávají jenom dohady. Kdo je vyrobil? Za jakým účelem? A existují vůbec?

Očití svědci už nejsou

Tato naprosto nová a dosud nevyřešená záhada jakutského Údolí smrti se svými kotli mne uchvátila. Nalézt a prozkoumat záhadné kovové polokoule dříve, než všechny zmizí navždy hluboko pod zemí by byla světová senzace. Dosud neexistuje žádná jejich fotografie, metalurgové by o vzorky podivného tvrdého a přitom houževnatého kovu velmi stáli. Nemoci a vypadávání vlasů jakutských lovců, kteří kotle navštívili, by svědčily o zvýšené radioaktivitě objektů. Nikdo ale neví o co se jedná a jak je „to“ nebezpečné. Ruští ufologové přispěchali s domněnkou, že může jít o vraky létajících talířů po jejich hromadné havárii nebo bitvě. Ruský badatel dr. Valerij Uvarov dokonce tvrdí, že to jsou raketové odpalovací základny, chránící naši Zemi před nebezpečím z vesmíru. Vybudovali je v pradávných dobách mimozemšťané a dnes běží v automatickém režimu. V roce 1908 sestřelily Tunguský meteorit, v roce 1984 Čulymský meteorit a naposledy v roce 2002 Vitimský meteorit. Dnes prý tam znovu stoupá radiace a zvěř opouští les, jakoby se k něčemu opět schylovalo. Nevěřili jsme ani na UFO, ani na černé jednooké bytosti, zajímalo nás pouze, zda kotle skutečně existují a co jsou vlastně zač.

Konkrétní údaje o poloze kotlů neexistují. Pouze neurčitá zpráva, že snad kdesi poblíž řeky Olgujdach, přítoku řeky Viljuj. Hluboko v tajze. Teď už jen zbývalo vyřešit, jak kotle na tak velkém území těžce průchodné tajgy najít. Očití svědci, kteří by nás k nim dovedli najednou nebyli k nalezení, a hledat naslepo, pěšky v rojnici, bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Jediné, co připadalo v úvahu byl průzkum z ptačí perspektivy v době, kdy tam slezl sníh a dosud nevyrašilo listí na stromech, které by zakrývalo pohled na zem. To, co bychom pěšky prozkoumali za měsíc, prozkoumá pilot za hodinu. Létal by nad vybraným úsekem a filmoval krajinu pod sebou. Po návratu na zem bychom v natočeném materiálu hledali anomálie v krajině. Na helikoptéru jsme ale neměli. Jedna hodina totiž stojí 1500 dolarů. Člen expedice, pilot Jirka Zítka posléze vyloučil i pro nás dostupné motorové rogalo. Jak by v hustě zalesněné oblasti odstartoval a v případě nouze přistál? Nakonec jsme vymysleli motorový paragliding, tedy létání na padáku s motorovým pohonem. S tím se dá odstartovat i přistát na malém prostoru.

S padákem nad tajgou

Automobil odjel po prašné silnici zpět do města Mirnyj a my jsme osiřeli pod mostem přes řeku Olgujdach s obrovskou hromadou výbavy a zásob jídla na 14 dní. Seděl jsem na napěchovaném lodním pytli a v hlavě si znovu srovnával myšlenky. To, k čemu jsme se právě chystali byl skutečně jediný způsob, jak projet tajgou a prozkoumat při tom okolí po obou březích této řeky. Tak obrovský náklad bychom na zádech neunesli a hustým lesem zarostlou krajinou bez cest neprojede ani nejlepší terénní automobil. Zvolili jsme tedy už osvědčený způsob cestovatelů v pralesích – plavbu po řece. Nafoukli jsme gumový raft, který se teď stával našim nejdůležitějším společníkem. Zásoby, které se už k nám do něj nevešly jsme vezli na dalším připoutaném, přeplněném gumovém člunu.

Proplouvali jsme strašidelnou, mrtvou krajinou s holými, polámanými, či vyvrácenými stromy. Provázel nás místní průvodce, Sláva Pastuchov, materialistický člověk, který legendám nevěřil a s námi jel proto, aby si zalovil ryby, střílel kachny a hlavně nám pomohl v tajze přežít. Ovšem i ten se tam cítil špatně a pospíchal pryč. Pak se zas krajina stala přívětivou, objevila se zvířata, ale za chvíli další zhoubné místo. Říká se, že Údolí smrti je ve skutečnosti celý řetěz údolí okolo toku řeky. Abychom mohli prozkoumat asi 200 km dlouhý úsek řeky, rozdělili jsme si jej na několik částí. V každé z nich jsme na pár dní zastavili a pokud zarostlé a bažinaté břehy dovolily, postavili jsme si tam tábor. Z něj jsme pak podnikali průzkumné výpravy do okolí.

Startovat s padákem v tajze ale nebylo nic jednoduchého. Rozběhnout se s třiceti kilogramy váhy na zádech po mokrém rašeliništi s nerovným povrchem plným obrovských drnů a zrádných děr vyžadovalo silné nohy a velké zkušenosti. Dokázal by to jen málokdo. Nad sibiřskou tajgou dosud nikdo s motorovým padákem nelétal a pro našeho dalšího pilota, Pavla Štěpána to byl, svým způsobem, i unikátní sportovní výkon.

„Něco mám!“, zakřičel na nás Pavel jednoho dne hned poté, co bravurně s padákem dosedl na zem. „Tamhle tím směrem jsem viděl divný kruh,“ máchl rukou na východ od řeky. Shlukli jsme se kolem kamery a přehrávali si natočené záběry. Skutečně, uprostřed jednotvárné zeleně lesního porostu bilo do očí naprosto dokonalé mezikruží. S pomocí počítače jsme z padáku pořízený snímek tajgy s anomálií srovnali se satelitním snímkem uvedeného místa na Googel Earth a určili jeho přesné souřadnice. Zaradovali jsme se, že možná máme první kotel, a otevřeli láhev vodky.

Co skrývá bažina?

Navzdory tomu, že byl červen, nás přes noc bohužel překvapila sněhová nadílka. Když sníh ani druhý den neslezl, nevydrželi jsme a vydali se záhadné místo hledat. S „džípíeskou“ v ruce jsme se vyšplhali na nízký kopec, prodrali se zasněženým houštím do prolákliny na vrcholu a strnuli úžasem. Něco takového jsme ještě neviděli. Nebyla to toužebně hledaná, ze země vyčnívající hladká kovová polokoule, ale kruhové jezírko o průměru asi padesát metrů. Uprostřed z něj vystupovala zasněžená kruhová plošina s průměrem přes třicet metrů a s vodou zatopeným otvorem ve středu. To nevypadalo jako obyčejný přírodní útvar. Pavel si ulomil dva holé suché stromky, použil je jako dlouhé hole a brodil se v rybářských holinách polozamrzlou vodou na zasněženou plošinu. Vystoupil na sníh na mezikruží a holemi zkoušel půdu pod sebou, zda to není zrádná bažina. Hůl ale narazila pod sněhem a tenkou vrstvou bahna na něco tvrdého a hladkého. Byl to jenom led? Opatrně postupoval až do středu kruhu a stanul před zatopeným otvorem. Skoro třímetrová tyč tam zmizela pod vodou. Na čem to jen mohl stát? Pramen vody by ledové mezikruží rozpustil. Že by obrovský kotel, dnes už zcela utopený ve zmrzlé půdě? To zasněžené mezikruží mohl být poslední viditelný zbytek hladké polokoule dosud neponořené až pod zem se zatopeným vstupem uprostřed.

Sníh zmizel a štěstí se na nás opět usmálo. Několik kilometrů níž po proudu řeky jsme objevili podobné místo. V přesně kruhovém jezírku, tentokrát jen desetimetrovém, byla v hloubce asi půl metru potopena hladká, tvrdá, obrovská a lehce zaoblená kopule zakrytá vrstvičkou bahna. Pomocí tyčí jsme ohmatali její tvar, ale bohužel jsme nebyli vybaveni tak, abychom povrch polokoule odkryli. Museli bychom vodu odčerpat a odhrabat bahno. Naše expedice neměla bohaté sponzory a tak jsme si z finančních důvodů nemohli dovolit vzít do letadla patřičné vybavení nad váhový limit.

V dalším zkoumání nám zabránily i podivné zdravotní potíže, které se projevily náhle po pobytu u „ponořených kotlů“. Hned následující den mne postihly silné závratě vedoucí k mdlobám, naprostá ztráta rovnováhy, dávení a zimnice. Zcela bez příčiny. Přesně tak, jak říkaly legendy a varování starých Jakutů o Údolí smrti. Neudržel jsem se na nohou, ztrácel jsem zrak a nemohl jsem nic vypít ani pozřít. Krize trvala celý den, přitom znovu napadl sníh, zasypal naše stany, zimu ještě podporoval vítr, všichni jsme byli promáčeni. Jakoby se proti nám spikli všichni zlí démoni tajgy. Neměli jsme sebou doktora a když se můj stav nezlepšil ani příští den, tak jsme raději nasedli do člunu a celou noc a další den projížděli peřeje a sjížděli řeku, abychom Údolí smrti co nejrychleji opustili.

Neodjížděli jsme ale s prázdnou. Důkaz o tom, že v námi nalezených místech jsou v zemi utopeny skutečně ony kotle z neznámého kovu, jsme nenašli. Ale zato jsme objevili něco jiného, dost významného. Ložisko titanové rudy!

Souřadnice na prodej

Při pátrání po kotlích jsme totiž našli ještě další místo, které z výšky vypadalo velice podivně. Světlý, téměř dokonalý kruh. Vyklubalo se z toho kruhové pole rezavě hnědých balvanů. Střelka kompasu se tam však zbláznila. Magnetická hora? Asi.

Celá oblast je totiž z geologického hlediska unikátní. Pod nohami jsme neměli běžné zvětralé horniny a sedimenty jako jinde na světě, ale pevný vyvřelý Sibiřský štít, který pochází až z prahor. V některých místech je proražen sopouchy vyplněnými diamantonosnou horninou. A to ho činí výjimečným. V městě Mirnyj, centru zdejšího kraje odkud jsme do tajgy vyjeli, je největší diamantový důl. Dnes už opuštěný kráter má hloubku 525 m a průměr neuvěřitelných 1200 metrů. Diamanty, zlato, vzácné prvky… to vše tady můžete při troše štěstí najít. Nad vzorkem kamene, který jsem z té magnetické anomálie vláčel v báglu až do Prahy, geologové zajásali. Byl to magnetit a ilmenit, železná a titanová ruda. Hodně užitečný kámen. Souřadnice naleziště prý bychom mohli Rusům výhodně prodat.

Co když ony legendami opředené záhadné kotle jsou jen neobvyklé nebo v takových rozměrech dosud neznámé geologické útvary? Železné klobouky neboli gossany, lávové sféroidy, obří kulové konkrece či geody? Popisované vnitřní schodiště si už možná jen přimysleli fantasté a ufologové. Jisté je, že zemské útroby pod sibiřskou tajgou skrývají velká bohatství a tajemství. Kromě drahých diamantů to jsou i kotle, znepokojující záhada, kterou se dosud nepodařilo objasnit.

Historie záhady

Staré jakutské pověsti a legendy popisovaly opakující se ničivé exploze a ze země vylétající ohnivé koule provázející bitvu mezi bohy Njurgun Booturem a Tong Duurajem. Ve zničené tajze prý po boji zůstaly hladké kopulovité „železné domy“.

1853. Ruský výzkumník Sibiře R.K.Maak píše v knize Viljujský kraj, že nedaleko břehu přítoku řeky Viljuj je v zemi utopený obrovský měděný kotel, ze kterého vystupuje pouze jeden okraj, ale rostou v něm stromy.

1908. Nad Sibiří došlo k dosud neobjasněné explozi ohnivé koule dnes nazývané Tunguzský meteorit. V roce 1984 následoval tzv. Čulymský bolid, který překvapivým způsobem zopakoval dráhu Tunguzského meteoritu.

1989. Archeolog N.D.Archipov uvádí ve své knize Starověké Jakutsko, že mezi obyvateli povodí řeky Viljuj odedávna kolují zprávy o bronzových kotlích olgujích.

1996. V malém ruském časopise vyšel článek od ufologa A.Guteneva o záhadě kotlů a Údolí smrti, kterou dával do souvislosti s mimozemšťany.

2004. Rozšířený a doplněný článek uveřejnil na internetu dr. Valerij Uvarov v anglickém jazyce a tak se o záhadě dozvěděl svět.

Po návratu z naší expedice jsem uveřejnil výsledky v českých časopisech a jeden článek vyšel i v ruštině v časopisu pro Rusy žijící v Česku „Ruskoe slovo“ a měl jsem rozhovor pro ruské vysílání Českého rozhlasu. Oboje bylo umístěno na internet a ihned se objevil velký zájem z ruské strany. Telefonovali mi novináři, jak z Jakutska tak z Moskvy.

Zanedlouho vyšel velký článek v jakutských novinách Jakutija s názvem : Dolina smerti.- Kto sljedujuščij? (Údolí smrti – kdo bude další?)

Článek shrnoval dosavadní znalosti o Údolí smrti, popisoval naši expedici a její výsledky a vyzýval ruské badatele, aby se pustili do pátrání. Je prý ostuda, když jejich velké záhady jezdí luštit badatelé z ciziny (tedy my) a oni nic nedělají.

Na základě článku mně kontaktovali dva různí ruští výzkumníci: Andrej Jevteev z města Mirnyj a Jurij Krivoručko z Moskevské oblasti. Chtěli uskutečnit vlastní expedice a vydat se o našich stopách. Žádali mne o souřadnice kotlů.

Současně chtěl souřadnice i jakutský ufolog z města Mirnyj Sergej Makarov, se kterým jsme se setkali už během naší expedice.

Všichni plánovali vydat se do Údolí smrti v létě 2007, ale nakonec nikdo z nich nejel.

Začátkem roku 2008 se ozval další zájemce – Maxim Šapiro z Petrohradu, který ale teprve sháněl technickou výbavu. V květnu se ozvala moskevská novinářka Jelena Jarovikova z novin Žizň, že se chystá expedice a ona možná pojede s ní. Prosila mně o fotografie pro její článek.

A zanedlouho se telefonicky ozval Jevgenij Trošin , redaktor filmového studia Render z Moskvy, že dělají pro ruskou televizi seriál „Cestovatelský deník“ a chystají se do Údolí smrti hledat kotle. Chystají velkou expedici a nabídl mi účast. Má se ji účastnit geolog, archeolog, geofyzik, psychotronik, lékař a jejich televizní štáb. K dispozici budou mít malou dvoumístnou helikoptéru Robinson R 22. Původně plánovali rozpočet 100 tis. dolarů a účast televizních společností National Geographic, Discovery apod. Skupina Trošina ale chtěla hledat a zkoumat jen ty kotle, které ještě stále vyčnívají nad zem. Námi nalezená místa je prý nezajímají, hledat utopené kotle pod zemí je prý těžká a zbytečná práce. Nebylo by tam také co filmovat. Přesto si souřadnice vzali. Z bezpečnostních důvodů se chtěli chránit před zářením a chtěli si vzít sebou obleky z látky, pro obleky kosmonautů.

Peníze na obrovskou expedici jak ji původně plánovali nakonec nesehnali a tak v srpnu 2008 vyrazili na expedici jen dva. Jevgenij Trošin a pilot vrtulníku Sergej Ananov.

U řeky Olgujdach nic zajímavého nenašli, ale třetí den uviděli asi 300 km severněji, nedaleko městečka Ajchal pravidelné okrouhlé kopečky.Z dálky vypadaly, že mají hladký povrch, jakoby tam někdo vysypal z obrovské nádoby písek. Byly to ale kameny. Na některých kopečcích byly na vrcholu plošinky. Domnívali se, že mohly vzniknout podzemním výbuchem, protože v 50tých letech zde prováděli Rusové tajné jaderné zkoušky. U jednoho kopečku přistáli, změřili jeho radioaktivitu a s úžasem zjistili, že je menší, než bylo pozadí o několik metrů dále nebo v Moskvě. Naměřili jen 4 až 6 mikrorentgenů. Další důvod svědčící proti podzemním jaderným výbuchům bylo odhadnuté stáří kopečků. Podle lišejníků a stromů, které na některých rostly, ho odhadli na min. 100 let. To ještě atom. bomba neexistovala. Na vrcholu jedné homole uviděli zbytky dřevěné chatky, buď lovců nebo nějakého šamana, který zde rozmlouval s duchem těchto kopečků. Kopečky byly vysoké asi 10 až 15 metrů.

Příští den letěli pátrat západně od vesničky Markoka, což jim poradil Alexandr Gutenev, který jako první záhadu Údolí smrti zkoumal. Tam objevili další podobné kopečky, ale když přiletěli blíže, zjistili, že jsou z obrovských balvanů o průměru asi 1 m. Mezi nimi nebyly malé kaménky. Šplhat na vrchol bylo obtížné, museli skákat z kamene na kámen, zatímco po včerejších kopečcích se jim lezlo dobře. Byly také vysoké 10 až 15 m. Některé byly kruhové, kuželové, jiné měly po stranách táhlé plošiny. Měly přesný tvar, jakoby je někdo upravoval gigantickým buldozerem. Jeden vypadal jako pyramida, geometricky přesný s plošinkami po straně. Kdyby byli v Egyptě, mysleli by si, že to je nějaký chrám.

Jak útvary vznikly je zatím záhada. Je to otázka pro geology. Některé z nich ale připomínaly Patomský kráter, podobnou dodnes nevyřešenou záhadu, nalezenou v roce 1949 přes 1.000 km západně. Pod Patomským kráterem, který vědci důkladně prozkoumali, byla zaměřena v hloubce 80 až 100 m velká magnetická anomálie. Možná velký meteorit.

Trošin magnetometr neměl, takže se neví, jestli pod těmi jeho kopečky je také velký kovový objekt.

Moskevská novinářka Jelena Jarovikova se mezitím spojila s jakutskou novinářkou Irinou Jefimovou z novin Večerní Jakutsk a dohodly se, že uskuteční vlastní expedici a pojedou jen po našich stopách, navštívit naše jezírka s kotli. Nakonec jela jen Jelena s jejím společníkem (novinářem) a spojili se s našim bývalým průvodcem Slávou Pastuchovem, z Mirnyj, který je doprovázel. Jeli v srpnu, nejspíš na našem raftu, který jsme Slávovi nechali. Navštívili náš kotel č. 2, který byl nejlépe dosažitelný. Zkoušeli zase jeho tvar a tvrdost s pomocí klacku. Nad „kotlem“ se jim točil kompas. Takže je asi kovový. Bohužel magnetometr si nevzali, aby zjistili přibližnou velikost kovového tělesa. Zůstává však možnost, že pod zemí jsou jen kameny ilmenitu, jaké jsme našli i my. Takže Jelena jen zopakovala to, co jsme udělali už my. Nic nového nezjistila. Stále bohužel tedy neexistuje důkaz, že to přece jen není přírodní útvar.



Ivan Mackerle