IVAN MACKERLE - POVOLÁNÍ : ZÁHADOLOG


Albert Einstein kdysi řekl: Nejkrásnější pocity, stojící u kolébky skutečného umění a skutečné vědy, vyplývají ze záhad. Člověk, který se neumí divit a neumí žasnout, je prakticky mrtvý. Jedním z těch, jimž se pátrání po záhadách stalo životním koníčkem a posléze i profesí, je ing. IVAN MACKERLE, podle nějž je člověk na prahu třetího tisíciletí stejně jako kdysi vystavován otázkám života a smrti....

Ivan Mackerle (*1942), záhadolog a publicista, vystudoval Fakultu strojního inženýrství v Praze. Výzkumem záhadných a neobjasněných jevů se zabývá už pár desítek let. Veřejnosti se stal známým svými přednáškami a audiovizuálními pořady z cyklu Krásné záhady naší planety, se kterými projel v letech 1978 až 1990 celou republiku. O svých výzkumech napsal knihy Tajemství pražského Golema (1992), Drakulovi v patách (1992), Odkud přicházejí (1996), společně s Jiřím Podzimkem Záhady a mystéria (1999) o natáčení stejnojmenného televizního seriálu a spolu s Jitkou Lenkovou, Vladimírem Šiškou a Janem Zemanem Velkou knihu tajemství a záhad (2001) a Velkou knihu otázek a záhad (2002). Přispívá do mnoha českých i zahraničních periodik. Zorganizoval řadu expedic do nejrůznějších částí světa, například ke skotskému jezeru Loch Ness (1977), do rumunské Transylvánie za hrobkou hraběte Drákuly (1975, 1980), do mongolské pouště Gobi (1990, 1992, 2004), na Madagaskar za lidožravým stromem (1998) či do Austrálie (2000) a Tichomoří (2002). O svých expedicích natáčí dokumentární filmy.

Ivan Mackerle tak nabízí jedno z možných vysvětlení pro znovu narůstající zájem o mystiku, astrologii či dokonce vampyrismus - teď ovšem s tím rozdílem, že se nemluví o krvi, ale odnímání životních energií. Racionální snahy o technický rozvoj a konzumní společnost tak mohou zcela logicky vést k iracionálním pohledům na svět. Stejně jako třeba proslulý Švýcar Erich Daniken odmítá laciné senzace a nesouhlasí se zavrhováním či zesměšňováním neobvyklých jevů a záhad, pokud nebyly objektivně prozkoumány a vítá každou možnost na vlastní oči se o nich přesvědčit.

Proto se Mackerle vydal za tajemnou příšerou "Nessie" - po staletí nevyjasněnou záhadou skotského jezera Loch Ness. V Rumunsku pátral po stopách hraběte Draculy, na půdě Staronové synagogy v Praze hledal náznaky existence Golema. Podnikl několik výprav, jejichž smyslem bylo ověřit některé lidové pověsti o podzemním městě a pohanských modlách pod Radhoštěm, vydal se do Altaje hledat divokého muže Almase a ještěra Zamba - Zaru. V mongolské poušti Gobi pátral po obludném červu olgoj chorchojovi. Byla to vůbec první výprava na světě, zabývající se hledáním tohoto vědě dosud neznámého tvora, který nefiguruje ani na seznamu Mezinárodní kryptozoologické společnosti. Existuje však v legendách místních pastevců. Vyskytuje se prý v nejvyprahlejších oblastech západní Gobi. Nemá končetiny ani hlavu, měří víc jak metr a připomíná střevo. Dokáže prý zabíjet i na vzdálenost několika metrů. Navíc prý vypouští tekutinu, která rozleptá i kov. První písemnou zmínku o něm nacházíme v knize The New Conquest of Central Asia, pojednávající o americké paleolontologické expedici za kostmi dinosaurů, která se uskutečnila v roce l922. Mongolský premiér měl tehdy šéfa výpravy R. Ch. Andrewse požádat, aby se pokusili jaksi mimo program ulovit olgoj chorchoje, což se nepodařilo. Později mongolská marxistická vláda v rámci boje proti pověrám jakákoli pátrání zakázala. Ivan Mackerle podnikl cestu za olgoj chorchojem už dvakrát. Naposledy v roce l993. Ačkoli se s tímto tvorem nesetkal, byla to výprava poměrně úspěšná, protože se podařilo shromáždit dosud neznámé informace. Možná, že jde o reliktního živočicha, který v několika exemplářích v nepřístupné Gobi přežívá, tvrdí I. Mackerle a doufá, že tím pátrání neskončilo.

K jeho badatelským výpravám za světovými záhadami patří také cesta do neprobádaných oblastí Madagaskaru za masožravým stromem zvaným tepe, o kterém německý cestovatel Karl Linné tvrdí, že dokáže pohltit člověka. Sám prý viděl, jak větve stromu obemkly mladičkou dívku, kterou mu domorodci obětovali. Po deseti dnech sevření povolilo a na zemi zůstaly jen kosti. Bylo tam hodně zajímavého, ale masožravá rostlina tepe zůstává i nadále vědě neznámá. Něco na způsob Adéla ještě nevečeřela. Naše loňská expedice směřovala do jedné z nejnebezpečnějších a dosud neprobádaných oblastí Austrálie - do deštného pralesa poloostrova Cape York.

Pokud vím, tak Australské středisko pro vyšetřování tajemných jevů v Canbeře vypsalo za jeho chycení odměnu 6500 dolarů a za fotografii 1000 dolarů. Zatím bezvýsledně, i když se prý podle různých zpráv začal objevovat i v hustěji obydlených místech. Nás ale zajímal i tasmánský tygr.

Do té kategorie nepatří. Jde o zvíře, které častěji pozorovali někdy v sedmdesátých letech a které trochu připomínalo německého ovčáka s úzkou hlavou, krátkýma zakulacenýma ušima a kančími tesáky vyčnívajícími z horní čelisti. Dost lidí si myslelo, že by mohlo jít o vakovlka, kterého před sto lety chovatelé ovcí vybíjeli jako škodnou, vláda za jeho odstřel vyplácela odměny a dnes ho kryptozoologové považují za vzácné a nejpíš už vyhynulé zvíře. Čas od času tu však zpozorují zvíře, které se vakovlku nápadně podobá. Když jsme tam byli my, pohybovalo se v okolí Jowalbiny, tedy přímo na naší trase.

Například tam nejsou žádné mosty, ale zato neuvěřitelné množství řek a říček, kterými je poloostrov doslova propleten. A když není most ani převozník, musíte se přebrodit. Ale než se začnete brodit, musíte zjistit, jestli vodou vozidlo vůbec projede. Takže tam musíte vlézt. A řeky jsou plné krokodýlů. K tomu připočtěte nesnadný, neprobádaný terén, jedovaté hady, pavouky a nevypočitatelnost původních obyvatel Aboriginů - bývalých kanibalů, na jejichž území nesmíte bez jejich souhlasu vstoupit.

To se nedá naplánovat. Každý kryptozoolog vám řekne, že je to převážně věc náhody. Když nevíte, jak hledaný tvor žije, neznáte jeho zvyky, musíte mít i štěstí.

Svým způsobem ano. Vraceli jsme se z národního parku Iron Range do Archer River Roadhouse. Kolem nás hluboký prales, nikde nikdo a my se jen tiše modlili, aby nám vydržela naříznutá pneumatika. Kousek za brodem přes řeku Nichol Greek bylo mírné stoupání. A právě ve chvíli, kdy jsme se blížili k horizontu, vynořil se za ním jakýsi pes. Klusal zvolna proti nám, na dinga příliš velký, připomínal spíš ovčáka. Ale kde by se tady uprostřed hlubokých lesů ovčák vzal. A najednou námto došlo: Co když je to vakovlk? Bylo něco kolem třetí odpoledne. Zastavili jsme, vypnuli motor a Vláďa Čech začal natáčet. Podivný pes se zastavil, chvíli nás pozoroval a pak jako blesk zmizel v křoví.

Tak to je věc, na které jsme se do dneška neshodli. Přestože se nám ho podařilo natočit, nejsme o nic chytřejší. Hlavou se vakovlkovi podobal, ale ocasem připomínal psa. Viděli jsme ho z boku sotva dvě vteřiny, takže jsme se nikdy nedohodli, jestli měl pruhy nebo ne. To, co někteří z nás viděli, mohly být také jenom stíny od žeber. Konzultoval jsem všechny fotografie s anglickým kryptozoologem dr.Karlem Shukerem, který je kapacita přes zkoumání sporných obrázků záhadných zvířat.

Má příliš dlouhé nohy a pruhování také trochu jiné. Takže to vakovlk asi nebyl. Třeba ho někdy najde někdo jiný. Je snadné dokázat existenci tvora, kterého lze popsat, změřit, osahat... Ovšem prakticky nemožné je dokázat opak, tedy jeho neexistenci. Aby se dalo přesvědčivě dokázat, bylo by potřeba jezero Loch Ness zcela vypustit. Ale i pak by zůstaly pochybnosti, zda Nessie neunikla při vypouštění.

 

Zdroj: Miroslava Picková, 2007, rodinaonline.cz