Klub psychotroniky a UFO
1) Čertův (Zardanův) sloup, 2) Kámen u chrámu sv. Petra a Pavla 3) Menhir v rohu Karlachových sadů 4) Stéla u rotundy 5) Zkamenělé pasačky
4) Nachází se asi 25 m východně od rotundy sv. Martina, v parkovém prostoru pod svahem hradebního valu.
5) Nezachovaly se, měly se nacházet na svahu zhruba směrem k podolské porodnici.
Názory, hypotézy
1) Podle pověsti zde čert z příkazu svatého Petra měl pomáhat při přestavbě vyšehradského chrámu. Ďábel se vsadil s knězem, že donese sloup ze svatopetrského chrámu v Římě dříve, než kněz doslouží mši. Kněz sázku vyhrál jen proto, že svatý Petr třikrát srazil čerta u Benátek k zemi. Když přiletěl pozdě, ze vzteku mrštil sloupem na kostel. Sloup prorazil střechu a na podlaze kostela se roztříštil na 3 kusy. Až do roku 1785 visel v kostele za sklem v rámu list, který sem z Říma v roce 1665 zaslal jakýsi duchovní původem z Kladska. Psal v něm, že když vymítal ďábla z jakéhosi Švýcara, přiznal se prý onen ďábel, že sloup do Prahy přinesl a sdělil i své jméno - Zardan. K vyšehradskému sloupu bude prý přikován navěky neviditelnými řetězy.
Dosavadní nejvýznamnější názory:
- megalitický objekt typu menhiru. Nelze vyloučit, že by mohlo jít o christianizaci menhirů, pro které byl již primárně vybrán materiál velmi trvanlivý a zároveň velmi odlišný od podloží. Z menhirů se staly v Čecháchnapř. podstavce křížů. Podobně mohly být pohanské modly velmi pečlivě přetesány do válcového tvaru a vloženy do křesťanské svatyně jako sloupořadí. Pokud u nás umění práce s tvrdými horninami ovládal ještě málokdo, nebylo by ani divu, kdyby pouze za tímto účelem byli přizváni kameníci - specialisté z ciziny.
- časoměrný ukazatel starých Slovanů. Podle názoru Václava Emingera (8) stával na kopci Petřín kdysi tzv. "časoměrný sloup". Píše o něm v roce 750 v knize "Geograf Bavorský". Tehdejší pražský biskup Vojtěch Slavníkovec však poručil sloup vyvrátit a převézt jej do svého sídla na Vyšehradě. Při převozu se sloup rozlomil na tři kusy. Eminger tuto příhodu spojuje se třemi kusy "čertova kamene".
- sloupy z někdejšího posvátného háje v podhradí, které původně nesly sošky pohanských bohů, svržené pak do Botiče (2). Košnář (4) hovoří o sloupu se sochou Svantovíta a klade tuto legendu – byť s pochybnostmi – do souvislosti s místním názvem Na slupi. Není vyloučeno, že v roce 1420 zde ještě zbytky sloupů mohly existovat jako překážející kameny. Proti této hypotéze se ovšem opět staví především použitá hornina.
- podle jedné pověsti pocházely kameny z doby obléhání Vyšehradu husity v roce 1420, kdy sem byly vrženy prakem, kterému se říkalo Čert. Podle jiných názorů velitel oněch husitů se jmenoval Čert. Mělo jít o zbytky sloupů ze zbořeného kostela v podhradí, vystřelené proti Vyšehradu z obřího samostřílu. S tímto názorem koresponduje poměrně nelogické zaoblení vrcholů, původně asi pouze odlomených (jak je dodnes patrno na nejmenším fragmentu). Opracování je zřetelně druhotné; kdosi tu nejen zahlazoval nerovný lom, ale s nemalým vynaložením energie zabrušoval pevnou vyvřelinu do aerodynamického tvaru (třebaže poněkud asymetricky – dle všeho jde však o nedokončenou práci). Jako kdyby se kameny opravdu měly stát obřími projektily, a to ovšem nikoli metanými z praku, nýbrž vystřelovanými v ose, jakoby z hlavně. Počítáme-li, že nejdelší fragment může mít délku cca 270 cm (při asi 50 cm zapuštění pod terén) o obvodu cca 160 cm, pak při objemové hmotnosti požárského granodioritu 2,68 g.cm-3 (7) vychází jeho celková hmotnost 1,48 t. Aniž bychom podceňovali úroveň středověké válečné techniky, přece zůstává otázkou, zda mohl jakkoli gigantický prak být schopen dopravit takový kámen po balistické křivce na vzdálenost nejméně 300 m s převýšením asi 70 m nad rovinou výstřelu. Takovými parametry sotva mohla disponovat i zmíněná velká puška, i když na tehdejší dobu šlo jistě o velmi výkonnou zbraň. (1)
Nikde ale není zmínka o existenci děla ráže kolem 500 - 560 cm v Čechách. Největší dělo - Car-puška v Kremlu má ráži 900 mm a nikdy se z něho nestřílelo. Existence takového děla by se těžko dala utajit. Natož aby stříleno nikoli koulemi, ale 2 m dlouhými válci. Navíc technicky není možné střílet z děla projektily o různé ráži.
- o projektily určené k obraně Vyšehradu. Trochu tomu nahrává zajímavý Volfův postřeh, že totiž sloupy jsou nyní sestaveny povojensku do jehlanu – tedy tak, jak se rovnaly pušky i velká munice. Víme, že tak byly uspořádány při posledním přemístění v roce 1888, když byly předtím dlouho volně položeny na okraji hřbitova. Pro domněnku, že by kameny byly náboji do konstruovaného (a nedokončeného) velkého děla, tak dobře utajeného, že o něm dnes nevíme, platí totéž, co v předchozím odstavci.
- středověké patníky nebo ukazatele cesty, pro což svědčí ohlazení vrcholů. Splňují určitou normu nebo konvenci požadovaného tvaru. Šlo by jen o trochu neadekvátní vynaložení značného úsilí. Každopádně však je zřejmé, že úprava nebyla dokončena.
- sloupy ze zbořeného románského kostela v prostoru Vyšehradu, pak několikrát přemisťované. Na rozdíl od předchozích domněnek existuje fakty podložený názor, že tento sloup patřil k podpěrným sloupům klenby původního románského kostela sv. Petra a Pavla. Roku 1503 se však sloup rozlomil a zřítil se na podlahu i s částí klenby. Zbytek, jakoby zázrakem vydržel a tak se s opravou nepospíchalo dalších 300 let. Sloup tedy spočíval na podlaze chrámu a nad ním byl otvor v klenbě. V 17. - 18. století patřil k hlavním relikviím chrámu, jakoby dokládající starou legendu. Až Josef II. nařídil vykázat sloup z chrámu a umístit jej mimo. Po vynesení sloupu 11. října 1787 dvanácti dělostřelci mimo kostel na tehdejší hřbitov a po zazdění otvoru začal kostel rychle chátrat a na konci 19. století byl již polozřícený. Proto bylo rozhodnuto jen zbořit a vystavět nový, který je na Vyšehradě dodnes. (9) Také Nechvátal (6), dosud nejpodrobnější monografista Vyšehradu, který Čertovu sloupu věnuje spíše okrajovou pozornost, se domnívá, že šlo o části stavby.
Proti případnému importu – v duchu pověsti, která hovoří o sloupu z římského kostela Panny Marie, čemuž by mohlo nasvědčovat i zvýrazněné R („Romae“) v nápisu – ovšem svědčí evidentně domácí materiál. Není vyloučeno, že málo používanou surovinou měla být zdůrazněna výjimečnost stavby. To by opět ukazovalo na autochtonní původ v prostoru Vyšehradu, tedy na místě zvláštního významu pro český stát.
S jistotou víme, že kameny zde byly před barokní přestavbou Vyšehradu, kdy nejspíš vznikla pověst o sázce kněze s čertem o přenesení sloupu, neboť je zachycená na jednoduché barokní fresce v chrámu sv. Petra a Pavla.
Ve středních Čechách však téměř nenajdeme středověké sloupy zhotovené z vyvřelin – snad s výjimkou desetibokých románských sloupků z hrubozrnné porfyrické žuly z baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, uložených dnes v lapidáriu. Románské žulové sloupy jako hlavní, byť nadstandardní stavební prvek se zachovaly až v Chebu (tedy v oblasti německého kamenického vlivu), zatímco na většině ostatního území se pro náročnější kamenické práce používaly sedimentární horniny – opuka a pískovec. Tím je možné zároveň vyloučit i domnělý staroslovanský či dokonce keltský původ, protože tyto kultury ještě neznaly větší ušlechtilou kamenickou práci ani v sedimentech, natož v kompaktním granitoidu.
2) Nelze vyloučit že jde jen o spodní část přeražené stély. Překvapující (i přes odlišnost materiálu a tvaru) je jistá analogie s českými megality, jako je například menhir v Chabrech, některé menhiry na Slánsku apod. Spočívá především v podobném přístupu k materiálu, kdy tvůrci dobře znali jeho možnosti, záměrně vybírali horninu mimořádně trvanlivou i výrazně odlišnou od podloží a typologicky vycházeli z určitého standardu velmi jednoduše až primitivně (snad to dokonce bylo záměrem) přitesané stély. Bohužel, v tomto případě neznáme původní tvar kamene, který by tento předpoklad mohl potvrdit či vyvrátit. Nabízí se otázka, zda objekt může mít souvislost s Čertovým sloupem. Napovídal by tomu materiál, předpokládaný způsob dovozu i nynější umístění v blízkosti chrámu. Zda tyto kameny byly původně součástí téhož celku, přičemž pouze části Čertova sloupu byly druhotně opracované, lze se ovšem pouze domnívat. Nelze však vyloučit, že zde původní menhir zahroceného tvaru byl rovněž upravován v křesťanské éře – minimálně alespoň přeražen a tím získán podstavec pro kříž, sochu světce nebo oltářní stůl. (1)
3) I když objekt materiálem i typologií dobře zapadá do souboru menších českých pískovcových menhirů (srov. Horoměřice, Kersko, Orasice, Smečno atd.), mohlo by jít o novodobý mezník vyznačující hranu svahu, nebo pseudomenhir, snad na místě jiného odstraněného kamene. (1)
4) Nápadná a překvapivá je podobnost s tzv. libenickou stélou, umístěnou dnes na nádvoří Archeologického ústavu AV ČR v Letenské ulici na Malé Straně. Obdobný je materiál, způsob práce s ním a do jisté míry i tvar. Tato stéla byla odkryta ve zbytcích svatyně laténského stáří v Libenicích na Kolínsku a má se za objekt prokazatelně keltského původu (ačkoli o jejím významu dosud neutichla diskuse). Pozoruhodné ovšem je, že na Vyšehradě není keltské osídlení vůbec prokázáno. Připustíme-li však eventualitu keltského stáří vyšehradské stély, pak je několik možností vysvětlení: přemístění odjinud (možná až ve velmi pozdních dobách), vztyčení Kelty na jinak záměrně pustém a tabuizovaném místě, anebo i původní přítomnost menšího keltského sídliště, jehož pozůstatky byly přestavbami a úpravami Vyšehradu zcela zlikvidovány.
5) Košnář (3) je považoval za výčnělky skal a uvádí naivistickou pověst o jejich vzniku. Podobnost s malými postavami dává domněnku, že jde o objekty dnes umístěné u rotundy a na rohu Karlachových sadů.
Fotografie
 |
 |
 |
 |
|
|
|||
| 1 | 2 (foto 10) | 3 (foto 10) | 4 (foto 10) |
Odkazy a literatura
1) Slouka, J.: Záhadné objekty pražského Vyšehradu. http://www.revuekamen.cz/vysehrad.htm
2) Hrubešová, E. – Hrubeš, J.: Pražské sochy a pomníky. Praha 2002
3) Volf, M.: 1998 – Čertův sloup. In: Kámen 4, č. 1, s. 77 -79.
4) Kozák, P.: Tajemná místa Prahy. MH, Beroun, 2001
5) Košnář J.: – Staropražské pověsti a legendy. Praha, 1947
6) Nechvátal, B.: Vyšehrad. Praha 1976
7) Rybařík, V.: Ušlechtilé stavební a sochařské kameny České republiky. Hořice v Podkrkonoší, 1994
8) Eminger, V.: Základní kámen města Prahy. http://aaawebpages.cz/eminger_1.htm
9) Čertův kámen na Vyšehradě. KPUFO Praha, http://www.kpufo.cz/wa/waa/vyse.htm
10) Erdeová, J.: dopis do KPUFO, 10/2007