Klub psychotroniky a UFO

Klub psychotroniky a UFO (KPU), který má sídlo v Plzni, je nejvýznamnější badatelskou organizací v naší zemi, zkoumající paranormální jevy. Má více než šest stovek členů rozmístěných ve všech okresech, takže ústředí dostává čerstvé informace o záhadách i z těch nejzapadlejších vesnic. Databáze KPU obsahuje tisíce záznamů o pozorování UFO, zjevení, duchů a dalších jevů, vymykajících se racionálnímu vnímání světa. Je s podivem, že ačkoliv jsem již tři roky tiskovým mluvčím této gigantické organizace, a odpovídal jsem jejím jménem již na řadu otázek, položil jsem si tu zásadní otázku, na kterou se mě ještě nikdy nikdo nezeptal, teprve minulý týden. K čemu to všechno je, a jaké výsledky vlastně mnohaleté snažení záhadologů přineslo, resp. jaké záhady jsou vyřešeny? Rozhořčen vlastní pomalostí a podezřením z otřesu domněle neochvějných základů mého intelektu, jsem přijal pozvání na třídenní akci, která by se dala nazvat:

Ufologický Silvestr na konci října

Pozvání jsem přijal s tím, že se zcela oprostím od členství v Klubu psychotroniky a UFO, definitivně přijmu roli novináře, který vše nezaujatě pozoruje, postavím se spíše do opozice a budu klást primitivní otázky typu: Existuje UFO? Chcete dokázat přítomnost mimozemských civilizací či astrálních bytostí?

Ačkoliv jsou to totiž otázky primitivní, klade si je značná část populace. A já jsem chtěl jednoznačnou odpověď. Třídenní sraz záhadologů mi pro její získání připadal jako ideální prostředí, přes poněkud zlehčující tón navozený souvislostí se Silvestrem, kterou jsem jednak nechápal, jednak jsem ji považoval za pouhý žert. Když mě totiž jeden z čelných představitelů KPU Luboš Šafařík na akci zval, hovořil kromě Silvestra o ufologických, megalitických a jiných odbornících z nejrůznějších „jiných" měst, kteří se měli dostavit do Rabštejna v okrese Plzeň-sever, aby zde prokonzultovali dosavadní výsledky své badatelské činnosti. Představoval jsem si tedy třídenní seminář probíhající v akademické atmosféře vědeckých debat se všemi atributy, které k události tohohle typu patří, včetně projekcí, tabulek, dokumentů a postarších pánů v kravatách hádajících se ve fouyeru hotelu o trhlinách teorie průchodů do jiných dimenzí či o principu fungování létajících talířů. Jak se však ukázalo, všechno bylo úplně jinak. A ten Silvestr jsem neměl tolik podceňovat.

První ufologická, tedy v našem případě odborná, debata se rozproudila již v autě, zrovna, když jsme projížděli Kralovicemi. Luboš Šafařík nadhodil téma z posledního čísla Fantastických fakt, kde se píše o ufounech, kteří se živí zubní pastou, kyselým zelím a rozmnožují se nehtama. Že je to úplná kravina jsme se shodli, ještě než jsme dorazili do Žihle. A protože jsem byl za novináře, akorát jsem se rozčiloval, jak někdo může zveřejněním takové pitomosti v odborně se tvářícím časopise blbnout lidem hlavu.
Než jsem všem zúčastněným ve svém spravedlivém rozhořčení vysvětlil všechna pravidla, kterými by se měl řídit každý slušný novinář, mezi něž patří nezveřejňování hovadin rozeznatelných dokonce i od záhady na první pohled, projeli jsme Žihlí, silnici obklopily černočerné lesy, obloha potemněla těžkými mraky a Šafařík se radoval z ponuré atmosféry, která je jako stvořená pro studium paranormálních jevů.

V Rabštejně byla díky siluetě hradní věže zlověstně trčící na pozadí temného nebe atmosféra ještě ponuřejší, měsíc, který nad věží občas vykoukl z mraků, jen těžko rozptyloval hustou tmu, takže lesy byly ještě černočernější, a k tomu jsem s hrůzou zjistil, že cesta k našemu cíli vede právě do jejich nitra. Představy o hotelu a seriozním semináři začaly získávat trhliny, které se prohlubovaly s každým projetým výmolem rozblácené lesní cesty, a definitivně se zhroutily před dřevěnou cedulí „Ranch Havraní kámen".

Zaparkoval jsem auto, pochválil svoje Martensky za to, že do nich neteče, sebe za to, že jsem si je pořídil, a šel jsem si dát věci na pokoj. Pak jsem se vrátil do baru, uvařil si kafe, protože za barem nebyl nikdo, kdo by to udělal za mě, a sedl si ke stolu, kde už seděl Luboš Šafařík s nějakým vousatým chlapíkem, který mi byl představen jako

Megalitickým Yardou nazval Luboš Šafařík Jaroslava Helšuse proto, že je odborníkem na kamenné řady, zejména na řady Kounovské, o kterých napsal dokonce knihu, a při zkoumání megalitů prosazuje měření v tzv. megalitických yardech. Tak jsem mu položil první ze svých primitivních otázek: „Jaký mají Kounovské řady význam?" Místo odpovědi se Megalitický Yarda jen potutelně ušklíbl. Nenechal jsem se ušklíbnutím odbýt a znovu se ho zeptal, jestli po významu Kounovských řad pátral. Jestliže jsou totiž v lese zasázeny desítky šutráků do země tak, že tvoří pravidelné geometrické útvary, na něž se jezdí dívat stovky turistů a desítky badatelů z celých Čech, připadalo mi celkem logické chtít po odborníkovi vědět PROČ. „Když jsem se v roce 1979 začal Kounovskými řadami zabývat, vadilo mi, že se jim přikládá kultovní význam. Po deseti letech, během nichž jsem shromáždil veškeré dostupné informace, vyjádření archeologů atd., jsem dospěl k tomu, že nejspíš měly kultovní význam," odpověděl odborník, a šli jsme do několik kilometrů vzdálené hospody, protože bar nefungoval.

V sobotu ráno mě Šafařík vyburcoval z postele časně, neboť na programu byla

Její strašidelnost spočívala zejména v existenci zvláštního místa, které prý pozná bezpečně každý návštěvník, neboť jakmile na místo vstoupí, okamžitě ho zaplaví zvláštní pocity jako brnění, mrazení a tak. Alespoň tak mi to bylo řečeno předchozí den v hospodě.

Naši badatelsko-novinářskou výpravu přivítala třiadvacetiletá družka majitele chalupy Daniela Svobodová, a hned nás vybídla, abychom se prošli po místnostech a zkusili si místo sami najít. Šafaříkovi se do toho moc nechtělo, protože má z takových věcí strach, což u šéfa Klubu psychotroniky a UFO dodnes nemohu pochopit. Tak jsem vyrazil, prochodil jsem místnosti křížem krážem a nic. Akorát u dveří jedné cimry mi bylo trochu divně, ale vzápětí jsem byl upozorněn, že jsem označil špatné místo. Zachránila mě až další členka výpravy Romana Schneinerová, která se jako jediná cítila divně na tom samém fleku, co já. Zato megalitický Yarda Helšus našel správné místo hned. Pocity, které na něm má, popsal jako sprchu mravenců, a jsou prý tak intenzivní, že by ho dokázal označit i se zavázanýma očima. Tak jsem se toho hned chytil, a on to opravdu dokázal. Badatelská hodnota našeho pokusu však byla podle Dr. Šafaříka z vědeckého hlediska prachmizivá, neboť světnice byla tak malá, že se k inkriminovanému místu daly snadno odpočítat kroky. I když já Helšusovi věřím, že nepodváděl.

Existence jednoho (pardon dvou) podivných míst, se mi však zdála na strašidelnou chalupu pořád málo. Její pověst ale zachránila Daniela Svobodová, která řekla, že tam byl jednou spatřen muž v bílém plášti. S duchem už jsem se spokojil, Luboš Šafařík ještě vyzpovídal obyvatele chalupy, poradil jim, aby tam nepoužívali virguli, neboť by „to" z nich mohlo čerpat energii a jeli jsme

Jelikož jsme byli kousek od Žihle, nemohli jsme vynechat kruhy v lese, jež někteří badatelé dávají do souvislosti s obilnými piktogramy, a o nichž jsme již v Regionu psali. To si nenechal ujít další z členů KPU MVDr. Pavel Kroupa, který se fotografováním agrosymbolů zabývá již čtyři roky. Aby získal snímek tolik diskutovaného útvaru, vylezl na strašně vysoký strom, což bych já nedokázal, ačkoliv mě ostatní přesvědčovali, že určitě jo. Následná diskuse o možném vzniku „kruhu ze stromů" však nepřinesla žádné nové závěry, než jaké jsme již otiskli, tedy, že útvar vznikl působením přírodních sil, jako je vítr, námraza, sníh či všechno dohromady.

Večer se pak na ranchi skutečně slavil Silvestr a bodrý chlapík, který pro všechny vařil guláš a roznášel pivo, tvrdil, že loni v červnu viděl ducha. Svůj zážitek do detailů popisoval a za každou druhou větou nás ujišťoval o svém duševním zdraví. Tak jsme se rozhodli, že ho druhý den navštívíme v jeho chalupě, kde k paranormálnímu jevu došlo, a všechno důkladně prozkoumáme. Měli jsme ale smůlu, protože ráno jsem byl úplně grogy, ostatně jako většina účastníků večírku. Marně jsme se sháněli také po megalitickém Yardovi, neboť v plánu byla ještě návštěva menhirů, která se nakonec musela obejít bez odborníka. A já jsem se musel obejít bez odpovědí na své otázky.

Vlastně jediný závěr, k němuž jsem během třídenního srazu záhadologů dospěl byl, že v této problematice nelze získat jednoznačné odpovědi na jednoznačné otázky.