Ještě jednou k této akci

Vážení přátelé, kolegové, rád bych se s Vámi podělil o pár nesouvislých úvah nad stavem našeho hnutí.

Delší dobu jsem se nezúčastňoval veřejných akcí a setkání s větším počtem zájemců o anomální jevy, kromě několika setkání scifistů a nějakých přednášek a tak s postupujícími lety mohu srovnávat a sledovat řadu znepokojivých tendencí.

Je to třeba hrozivý vědomostní propad u mladších lidí, oproti počátkům 90. let, ale s tím těžko něco uděláme, jen snad to bude vyžadovat lepší výběr nových členů a výchovu nových badatelů.

S tím, jak se blíží opět výročí vzniku „ufologie“, pořád se ptám, proč i po 58. letech je stále ufologie v plenkách. To má řadu příčin, a některé se tu budu snažit postihnout.

Domnívám se, že je to jednak tím, že se stále začíná od začátku. Do hnutí přicházejí stále noví a noví lidé, kteří začínají úplně od nuly, nestaví na tom, co již bylo vytvořeno a zjištěno. Něco je aktuálního zaujme, přicházejí a neznají vývoj ani předchozích pár let, jejich dotazy a představy jsou úplně triviální, týkají se věcí, které jsou dávno vyřešeny, objasněny. Stálí badatelé tak nutně vysvětlují, a vysvětlují. A to pěkně zdržuje.

S tím souvisí propastný rozdíl mezi názory veřejnosti a tím, čím se badatelé zabývají. Tuto propast prohlubují sdělovací prostředky, ale badatelské hnutí nedělá nic, co by ji pomohlo překonat.

V praxi to vypadá tak, že k hnutí přichází noví lidé, do značné míry velmi ovlivněni senzacechtivou atmosférou. Jejich vývoj a výchova trvá nutně čas, který brzy naruší změna životních podmínek a zájemce na různě dlouhou dobu odpadá z aktivního dění. I když se třeba za čas vrátí, situace se opakuje.

To však myslím není to hlavní. Situace se mění každému z nás a obecný vývoj společnosti neovlivníme.

Žijeme a fungujeme jako badatelé, proto jsme se tak různě sdružili do spolků, které mají v programu nějaké směřování, dané zkoumáním jevů. K tomu byly vytvořeny koncepce, máme své metodiky, postupy atd.

Neustále prezentujeme svá bádání skoro jako vývoj nové vědy, dosud neuznané, stavíme se do role div ne průkopníků.

Ovšem to, co chybí, je polemika a nedej bůh, snad ještě kritika! Všichni všechno v poklidu strávíme. Jsme schopni vyslechnout výlevy i těch nejbeznadějnějších kreténů bez uzardění, netroufáme si ani hlesnout slovo nesouhlasu.

Viděl jsem to nyní na setkání v Morkovicích. Mluvím do vlastních řad a vše co píšu, v plné míře platí i na mne. Po létech jsem se zúčastnil takového setkání a byl to pro mne otřes. Samozřejmě pomíjím společenskou část věci, řadu přítomných jsem rád viděl, seznámil se s kolegy z KPUFO i odjinud. Ale setkání „badatelů a zájemců o anomální jevy“, jak byla akce prezentována, si představuji jinak. A to není vůbec namířeno proti organizátorům, naopak, v tom to není. Je to v přístupu nás všech k problému.

I v reakcích, které o setkání odezněly, není naplno řečeno, co se tam ve skutečnosti dělo. Reakce moje a kolegy Kroupy (1) je vedena spíše v ironickém duchu a ani zde není naplno ukázáno všechno. Po přečtení reakce J. Kulta (2) jsem měl dojem, že jsem byl na úplně jiné akci, ten nevidí absolutně žádné problémy (nebo se jim důsledně vyhýbá?).

Co se to s námi děje ?

Komu ve jménu jakési „tolerance“ a „snášenlivosti k jiným názorům“ necháváme volné pole působnosti? Je to šíření fantasmagorií, jaké nemají obdoby.

Valnou většinu času a námahy nyní strávíme tím, že budeme vysvětlovat, jak se věci mají, že s tím nemáme nic společného, že naše cesta je jiná, atd., atp. A přesto na místě jsme nebyli schopni vejít do polemiky. A přitom víme, jak se tyto názory utváří, známe přesně ony myšlenkové zkratky (nebo spíše zkraty), díky kterým dnes v „záhadologii“ se line velice podivný směr. Směr plný neznatelných energií, vlivů, pocitů, tajemných náznaků, kterým se dnes říká „psychotronika“, se kterou to má samozřejmě jen pramálo společného. Podivná symbióza této rádoby „psychotroniky“ a „ufologie“, kterou jsme mohli sledovat při oné estrádě doc. Chudáčka, není žádným výjimečným jevem. Úplně totéž můžeme vidět např. v činnosti P. Kozáka, když každý kámen v přírodě označí za menhir, a neopomene připomenout, že u něj zanechali kdysi ufoni část své energie z minulosti. Lidé vypijí jakoukoli břečku v domnění, že si vyrobili „diamantovou vodu“. V. Žert zase doporučuje tělo pomalovat čárovými kódy. Atd., atd.

Nikdo se nad takovými bláboly nepozastaví. Neznatelné energie a tvrzení, pro které není jediný nezávislý důkaz, se nezadržitelně šíří a otevírají netušené možnosti nikoli jen v ohlupování lidí, ale také v konečném důsledku k jejich faktickému okradení, zakoupí-li si nějaký zaručený „přípravek“, „tvarový zářič“, apod. za těžký peníz.

A přitom právě my, badatelé, bychom měli velice důrazně říci, jak se věci mají. Proč se tak neděje?

I já, ač jsem o měsíc dříve v Otevřeném dopisu (3) doc. Chudáčkovi psal, že se rozhodně nehodlám zúčastňovat jeho workshopu s vyvoláváním mimozemšťanů, jsem se toho zúčastnil. Ano, bylo to ze zvědavosti a v podstatě z rezignace nad tím, že už vlastně nejde o setkání badatelů, ale v podstatě o společenskou událost, stejné, jako bych se zúčastnil někde na dovolené táboráku.

Chybí zde otevřenost. A to nejen na naší straně, ale i na straně druhé. Jen vzpomeňte, jak rychle se utvořily skupinky, které měly z akce v podstatě zábavu, a po hloučcích sami sebe přesvědčovaly o svých pravdách. Ať řekl kdokoli cokoli, nevedlo to k diskusi, ani k té nejmenší. Kdo s něčím nesouhlasil, prostě odešel k jinému hloučku, kde měl jistotu, že nalezne stejný názor. Ať už to bylo se současným hitem záhadologie, s „orby“, nebo s příznivci namejkapované „prosté sibiřské ženy“ Anastázie, nebo s Plejáďany pana Hladíka a konečně i doc. Chudáčka.

Ale to není všechno. Celé setkání ukazovalo nejen ztrátu kritičnosti v myšlení lidí, kteří klidně odkývali i tu největší pitomost.

Na tu nominuji fotografii Strahovského kláštera, kolem jehož vrcholku se vinula jakási modrá spirálka. Podle autora „spirálka energie“ – jak jinak – souvisela s jeho minulými životy. A přitom každý Pražák (nebo alespoň občasný návštěvník Prahy jako já) musel vědět, že jde o tobogán na protější stráni. A i kdyby to nevěděl, podrobný průzkum fotografie to musel odhalit. Přesto, že jsem to autorovi fotografie sdělil, nedal se ve svém přesvědčení zviklat.

Viděl jsem i docela rozumné a vzdělané účastníky akce, jak pochybovali sami o sobě, o svém úsudku a klidně ponechali všem nesmyslům otevřené dveře. Není to jen jakási „tolerance“, dle mého mínění naprosto pochybně myšlená a pochopená. Tolerance a svobodné vyjádření názorů není možné chápat tak, že se založenýma rukama budeme v tichosti přihlížet šíření těch největších pitomostí, neboť i já mám právo na vyjádření svého názoru. Ovšem ve vědě něco takového možné není. Buď víme, kam poznání dospělo, a kam se bude s určitým rozptylem vývoj dál ubírat, a v tom případě není možné mlčet k šíření nesmyslů nebo žasnout nad „odvážnými hypotézami“, např. že je Země placatá. Ve jménu čeho? Na jedné straně přesvědčení, že vývoj v poznání se ubírá velmi rychlým tempem, takže nelze s určitostí říci, k jakému objevu dojde dnes nebo zítra, na straně druhé se tak zpochybňují dávno známé poznatky a relativizuje se poznání v mnoha oblastech vědění. Není to samozřejmě tím, že by věda postupovala tak rychle kupředu, ale spíše to souvisí s tím, co jsem psal na počátku – s hrozivým propadem vzdělanosti. Jak se lze zabývat anomálními jevy, pokud nejsou známy dosažené meze a možnosti vědy, staví se na předpokladech, přáních a dávno vyvrácených faktech?

Jak správně podotkl V. Šiška, bylo zajímavé sledovat rozvoj masové hysterie. Já bych podotkl, že se to nedá ohraničit jen seancí doc. Chudáčka. Celé setkání mělo na všechny přítomné zhoubný vliv. Zatímco lidé, kteří akce nebyli přítomni dnes po přečtení zpráv o ní říkají, jak by se všemu z plna hrdla vysmáli, nejsem si tím jist. Domnívám se, že by byli v šoku, stejně jako já a další kolegové.

Celá produkce doc. Chudáčka ukázala nejen onu ztrátu kritičnosti, ovlivnění davem, ale i velmi zřetelnou touhu lidí po rituálech. Ty dnes ustupují do pozadí, takže jakákoli šaškárna, navíc s nádechem jakési „vědecké“ metodiky, může slavit úspěch.

Ano, nejsme vědci a každý může namítnout, proč se tak vzrušujeme? I když je to pravda, nevím, proč bychom měli rezignovat na zdravý rozum a úsudek, proč neklást otázky – jak je to s oním vegetariánstvím vlků na Sibiři, kde se pořád berou ony zprávy o politickém zřízení na Plejádách, kde jsou důkazy pro to či ono tvrzení? Co je na touze po důkazech tak neslušného?

A jaký je výsledek ? Tvrzení bez důkazu pomalu získávají vrch. Horko těžko dnes hledáme jakýkoli náznak nové myšlenky, nového přístupu, nového nápadu v badatelském hnutí, založeném na racionálním, kritickém uvažování.

Samozřejmě zde nemůžeme pominout komerční stránku věci. Proč se snažit v badatelské práci, když to vyžaduje práci, námahu, a koneckonců neexistují časopisy, kde by bylo možné publikovat a získat tak alespoň nějakou hmotnou kompenzaci za svou snahu? Na jedné straně profláknutí záhadologové a autoři knih nemají zájem na tom, aby badatelé třeba odhalili, jak se věci mají – ubývala by jim sféra činnosti. A na druhé straně, pokud někdo něco v nějaké oblasti publikuje, vyvolá to zděšení nad tím, že někdo cizí si dovolil vejít na jejich půdu. (viz pokřik speleologů nad knihou „Tajemné podzemí“). A z jiného pohledu – daleko lépe se prodávají nesmysly a čím větší pitomost, tím lépe. Kritické pohledy prostě nejsou v módě.

Akce v Morkovicích tak jako v kapce vody odrazila veškeré dění v tzv. záhadologii. Bylo by další chybou se z toho nepoučit.

1. http://www.kpufo.cz/portal/view.php?cisloclanku=2005060402

2. http://www.gewo.applet.cz/zablesk/morkovice.htm

3. http://www.kpufo.cz/forum/read.php?f=5&i=120&t=116

L. Šafařík (KPUFO)