Klub psychotroniky a UFO Plzeň - viděno na vlastní oči

Francouzská Bretagne je vskutku zemí pohádkovou. Členité pobřeží, starobylá města a městečka plná poklidné atmosféry a příjemných obyvatel …

Avšak Bretagne není jen Slunce a moře. Ukrývá jednu z největších pohádek minulosti naší modré planety.
Je to kultura megalitického období - kultura gigantických kamenných staveb.
Ty jsou právě předmětem dohadů, spekulací a výzkumu mnoha oborů.

Dnes je v Bretani registrováno přibližně 2500 menhirů. Úctyhodný počet, vezmeme-li v úvahu, kolik z nich bylo již zpracováno po staletí jako stavební materiál. Mnohé byly odstraněny, protože prostě překážely. Vztyčené menhiry různých velikostí jsou roztroušeny doslova všude. Lidé s nimi žijí na svých zahrádkách, některé postávají uprostřed městeček, jiné nalézáme v lesích. Objevujeme je i tam, kde je vůbec neočekáváme.

Nejznámější jsou v Carnacu, Locmariaquer a v Gavrillis. Region Kermario a Menec je proslaven tisíci menhiry, které jsou uspořádány v dlouhé mnohakilometrové řadě. Kerlescan proslavil největší kamenný kruh na světě o průměru 232 metrů. Locmariaquer je znám především dolmeny. Největší z nich Le Grand Menhir je dlouhý 21 metrů a váží 350 tun.

Po zásahu bleskem v minulém, století je rozlomen a povalen. Gavrinis je jasným matematickým poselstvím, které je uloženo v tzv. chodbovém hrobě.

Různě veliké kameny, ponejvíce granitové, mnohdy o váze několika desítek tun, více či méně opracované, jsou rozestavěny a uspořádány v krajině podle přesných plánů. Nepředstavitelná je pro nás práce s opracováním, ale také s dopravou. Mnohé z nich jsou velmi přesně opracovány a sestaveny přesně na sebe, i když váži mnoho tun.

Pro člověka žijícího na sklonku 20. století je způsob opracování a pracovní úsilí zarážející a nepochopitelné. Vyfrézované přesné pravoúhlé drážky, vrtané přesné otvory trubkovitými vrtáky, použití kotoučové pily. To vše v granitu, tvrdé žule, která odolává i našim rozbrušovacím kotoučům. Technické hádanky, které snad jednou v budoucnosti rozřešíme. Co však neobjasníme nikdy, se skrývá za slůvkem proč.

Co vedlo dávné předky k tak velkému úsilí, aby transportovali obrovské kameny až 300 kilometrů na Stohehenge ? Proč musí být zrovna tak mohutný a těžký Le Grand Menhir ? Proč jsou kameny uspořádány v kilometrových alejích a po celém světě ? Proč se stavěla Baalbecká terasa z 700 - 900 tunových bloků ? Proč tolik dolmenů ve Španělsku, Anglii a Francii ? Vždyť v nich nikdo nebydlel! Proč mají tak obrovské a mnohatunové stropní desky ? A stovky dalších proč, které zůstávají bez odpovědi.

Pro člověka dnešní doby, který po staletí uchovává vštěpované moudrosti o středu vesmíru, je těžké pochopit snahy a úmysly dávných civilizací. Ti ale s tímto sebevědomým klamem nikdy nežily.

Dne 18. června 1995 se vypravila skupina členů Klubu psychotroniky a UFO a jejich rodinných příslušníků na cestu, na jejímž konci stály památky staré tisíce let. Dlouho očekávaná a připravovaná cesta za poznáním bretaňských kamenných monumentů započala.

První zastávka ve Francii byla ve Versailles, kde na nás obětavě čekal pan Henri Chaloupek - nestor francouzské ufologie. Francie právě v tu dobu žila novým objevem - filmovým záznamem, který proslul jako "pitva mimozemšťana". Velkoplošné reklamy po celé Francii byly mimozemskými tvářemi z tohoto filmu doslova zaplaveny. Jak nám však pan Chaloupek sdělil, otázka pravosti filmu je opět velmi nejasná. Problému byla věnována i televizní diskuse, kterou jsme také sledovali.

Další zastavení bylo v Chartres, městě vzdáleném asi 90 km jihozápadně od Paříže. Zdejší katedrála patří mezi nejobdivovanější na světě. Historie pahorku, na kterém se katedrála tyčí, je v mnoha ohledech opředena tajemstvím.

V křesťanské době zde bylo jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst ve Francii, před tím se zde shromažďovali Galové, a ještě dříve Keltové, kteří zde měli "druidskou sluj". Předmětem uctívání zde byla Černá panna, dřevěná plastika panny s děťátkem , která byla vytvořena podle prorockého vidění keltských druidů, tedy dávno v předkřesťanské době. Plastika časem zčernala, od čehož dostala svůj název.

Po příchodu křesťanů, kteří byli soškou okouzleni, zde na místě jeskyně vzniklo šest kostelů. Pět z nich zničily požáry, šestá stavba, dnešní gotická katedrála, je zahalena tajemstvím. Neexistuje žádný soupis prací ani plány výstavby tohoto monumentu. Plány k její stavbě stejně jako umění konstrukce gotických katedrál prý přivezli ze Středního Východu templáři.

Ovšem nejdůležitější tajemství katedrály je samotné místo, kde se rozkládá. Tímto pahorkem prochází zvláštní energetické proudy, příznivě působící na duševní prožívání člověka. Poutník, který došel na toto místo, prožil navíc i smyslové dojmy z katedrály, jejich tvarů, geometrických proporcí, barev z oken i hudbu z chorálů. Tím, že se přišel poklonit Panně Marii, získal jejím prostřednictvím duchovní energii a spirituální osvěžení.

Důkazem toho, že stavitelé katedrály věděli, že zde tento významný energetický proud aktivizující spirituální síly prochází a počítali s jeho využitím, je samotná orientace stavby. Katedrála je orientována nikoli k východu, jako u ostatních křesťanských chrámů, ale k severovýchodu, kudy prochází tento proud a ten je dodnes citlivci vnímán.

V katedrále je i řada architektonických zvláštností. Jedním z nich je i otvor kdesi v okně, skrze níž paprsek světla dopadá na dlaždici s výstupkem přesně 21. června o poledni. Na místě jste však byli o dva dny dříve - 19. 6. 1995 ve 14 hodin.

Následující den jsme se vypravili z města Vannes, kde jsme byli ubytováni, směrem ke Carnacu, vzdáleném asi 30 km. Asi 6 km severně od města jsme už šli pěšky. První nález byl u mohyly za vesnicí Le Mustoir, která měla dvě komory a u ní stály dva menhiry o výšce přes 2,5 m.

Pak už jsme jen užasli nad monumentálností kamenných řad u Kermario a Kerlescanu. Stojí zde největší seskupení megalitů, na 4 tisíce kamenů srovnaných do několikakilometrových řad. Dlouhé kamenné řady začínají u vesničky Le Ménec, prochází vesnicí Kermario, kde stojí nejvyšší kameny o velikosti až 7 metrů.

Po 1200 metrech se kameny zmenšují, a přecházejí do třetí skupiny u Kerlescanu, kde stojí na 540 kamenů.

Kamenné aleje probíhají severovýchodním směrem a svým nejvzdálenějším koncem se dotýkají kamenných řad u Petit Ménec, vzdálených 3,3 km.

Tato stovka kamenů o výšce do jednoho metru dlouhé řady uzavírá. Za řadami u vesnice Kerlescanu stojí sedmimetrový menhir Géant du Manio. Nesměli jsme chybět u mohyly Kercado, jejíž vchod je o zimním slunovratu obrácen k východu Slunce, obsahuje komoru lemovanou kameny a uprostřed je čtvercová kamenná komora.

Skutečnou lahůdkou byla návštěva menhiru a dolmenu u vesnice Kerluir , který stojí na soukromém pozemku, a ke kterému bylo nutno si cestu doslova proklestit neprostupným křovím, přeskočit několik ohrad pro dobytek a zároveň dávat pozor, zda místní dojnice neprojevují nepřátelství.

Na cestě do Carnacu, již téměř na jeho okraji stojí malé návrší, jenž obsahuje mnoho malých hrobů údajně z doby 4. 000 let př. n.l. Posvátné místo bylo pokřesťanštěno zasvěcením sv. Michalovi (St. Michel). V mnohém zajímavý je i carnacký kostel, jehož nástěnné i stropní malby mohou vzbuzovat nejrůznější asociace.

Další den pokračoval zájezd celodenním výletem na severní pobřeží bretaňského poloostrova.

Navštívili jsme Rennes, Dol de Bretagne, zastavili jsme se u zdejšího devítimetrového menhiru a pokračovali jsme na Saint Michel, nejpozoruhodnější a nejpamátnější místo v západní Evropě. Je to ostrůvek spojený hrází s pobřežím, na jehož vrcholku se vypíná středověký klášter s katedrálou. Den jsme ukončili prohlídkou hradu ve Fougéres.

Následující den jsme se opět přiblížili ke Carnacu. Nejprve jsme se zastavili u největšího menhiru na světě. 21 metrový a 350 tunový kvádr u Locmariaquer, východně od Carnacu, nazývaný "El Grah" - Krásný kámen, se do dnešní doby nezachoval celý. V minulém století se rozlomil na čtyři kusy po zásahu blesku.

Pak jsme se opět vrátili na místa kamenných řad. Tentokrát jsme byli s prohlídkou důkladnější. Začali jsme u řad v Petit Ménec, navštívili dolmen u Kerlescanu, menhir de Manio, prozkoumali kamenný kruh Champ de menhir, dolmen de Brizil, mohylu u Crucuny, dolmeny u Keriaval a Mané Kerioned, dolmen u Nautério a menhir u le Nignol. Den jsme ukončili opět u řad v le Ménec.

Původ a účel těchto staveb je doposud neznámý. Doba jejich vzniku se uvádí mezi 4. a 3. tisíciletím před n. l. Řada těchto kamenných staveb ústí do moře, což je např. pro E. von Dänikena důkazem pro domněnku, že tyto stavby jsou daleko starší, neboť hladina moře se zvedla před 10. 700 lety. Podle něj šlo o úkryty před nebezpečným slunečním zářením v té době.

Podle prohlídky dochovaných mohyl je zřejmé, že dolmeny vznikly jako vyzdění jejich vnitřních prostorů. Dnes volné kameny v přírodě bretaňské krajiny, u kterých můžeme obdivovat jejich obrovské rozměry, vznikly právě rozebráním uměle navršených mohyl a použitím menších kamenů pro výstavbu místních domů. Řada těchto prehistorických památek padla za oběť právě pozdějšího stavitelství, řada umělých mohyl překážela rozšiřujícím se polím vesničanů.

Otázkou není ani tak doprava a vztyčení mnohatunových bloků, i když i to muselo představovat značné pracovní a technologické vypětí, nehledě na rozvinutou organizaci a řízení práce, jako spíše problém proč byly tyto stavby postaveny a k čemu sloužily.

V řadě odkrytých mohyl se sice našly lidské kostry, což vedlo k domněnce, že šlo o hrobky. Předpokládané domněnky o stáří kolem 8. 000 let př. n.l. může vést k myšlence, že byly vybudovány lidmi, kteří přežili potopu. Pokud by šlo o úkryty, postavené ze strachu před novou katastrofou, je zajímavé, že vchody do mohyl vedou převážně na východ, neboť přílivová vlna při potopě, máme-li věřit dávným odkazům, přišla od západu.

Geometrické vazby a zvláště jejich rozmístění na soustavě energetických proudů podněcujících spirituální síly člověka může vést k domněnce, že šlo spíše o prehistorická kultovní místa, či prostory pro meditace a iniciační obřady nebo šlo přitom o snahy využít energetické vlivy pro potřeby magických operací k duševnímu vzestupu člověka či celého kraje.

Skutečnou záhadu však představují geometrické vazby mezi jednotlivými stavbami, jež jsou propojeny přímými liniemi o délce několika kilometrů a naznačují, že stavitelé měli rozvinuté měřící schopnosti pro měření a orientaci i v zalesněném a nepřehledném terénu. Podivuhodné spojitosti mezi megalitickými památníky naznačují, jako by jejich stavitelé znali nejen Pythagorovu větu, ale i další pravidla moderní geometrie.

Je na dnešní generaci, aby uchránila tyto dávné památníky, které trpí znečištěným ovzduším i činností samotného člověka.

Jak nám řekl jeden řidič, který nás jako stopaře vezl směrem ke Carnacu, i jeho dědeček měl na svém poli tyto kamenné monumenty, ale protože mu překážely v orbě, rozbil je dynamitem. Kamenné řady u Carnacu jsou prý dnes také ohroženy výstavbou nové silnice, jak hlásaly neuměle připravené tabule místních aktivistů.