Cesty za agrosymboly (Anglie 1996)

Od objevení prvních kruhů v obilí vyvolává jejich existence řadu otazníků:

Co znamenají ? Odkud pocházejí ? Jak vznikají ? Obsahují nějaké sdělení nebo snad poselství ? A kdo je vlastně jejich tvůrcem?

Tvary obrazců se stávají stále složitějšími a komplikovanějšími - od prvních kruhů a jejich různých kombinací, přes obdélníky, trojúhelníky až k nejsložitějším tvarům z fraktální geometrie.

Agrosymboly se objevují v České republice od roku 1994. Jejich průzkumem se od počátku zabývají členové Klubu psychotroniky a UFO. Avšak již několik let se skupina KPU, vedená Václavem Cihlou, vypravuje na cestu do pravlasti obilných obrazců - jižní Anglie. Následující článek a fotografuje dokumentují zážitky z takových cest.

Mystérium konce tohoto tisíciletí - obrazce v obilí, též piktogramy i agrosymboly, vznikají již hezkou řádku let po celé naší zeměkouli, v některé zemi více, jiné se vyhýbají. Utvářely se stejně v trávě jako v rýžových polích nebo v běžných obilovinách. Existují oblasti, kde mají již tvůrci kruhů, zdá se již domovské právo. Tou je bezesporu Jižní Anglie, i když posledních letech lze pomalu nabývat dojmu, že se jím stávají také Čechy.

Tomuto fenoménu se věnovaly již stovky lidí, nejen amatérů ale i odborníků, seriózní výzkumné týmy s nejmodernější technikou. Existuje několik, snad i desítek teorií vzniku. Tyto se v průběhu doby redukují, většina nemůže obstát. Pominula také doba anglických důchodců Douga a Daeva z roku 1991, kteří jsou dodnes bohužel ještě pořád využíváni pro dezinfomaci veřejnosti.

V Anglii již přestalo být módou opičit se po tvůrcích a ničit pole. I u nás je tento fenomén jistě pro některé lidi k smíchu, a to i pro lidi s vědeckými tituly a s předpokládaným rozhledem. Někteří spisovatelé těží ze své bývalé slávy a s pohrdáním informují veřejnost o tom, že důchodců i studentů je po světě zřejmě dost. Lidé, pro které je největším pohybem a námahou posunovat tužku po papíře. Nic naplat, obrazce jsou tady, ať chceme nebo ne, stále složitější, krásnější, s fantazií a řečí i tvůrců.

Přípravy na cestu jsou provázeny nedostatkem času, sestavuje se žebříček pořadí nutnosti, zvláště technického zařízení. Sbíráme informace a to je kámen úrazu, ty z literatury a ty osobní, ústní zprávy se nějak neshodují. Představy jsou zase moc ideální. Začínám být znatelně nervózní, k tomu přibývají statisticky získané údaje. Počet obrazců drasticky klesá, budeme tam vůbec něco platní? Těsně před odjezdem dostávám informaci, že jsou letos pole v jižní Anglii nekompromisně oplocena a je nemožno se na některé dostat ! Co teď? Ivan pohotově řeší situaci: "Vykašli se na to, jedem tam, abychom si to všechno ověřili !" Takže Jarda, Ivan a Venca. Jarda přijíždí do Karlových Varů ze Sušice na poslední chvíli a to dostávám facku : "Od včerejška mám krásný kruh kousek za chalupou." No to ještě scházelo ! Přestěhovali se snad tvůrci do Mlázov ? Ale vyrážíme, změna cílové první zastávky Stonehenge za Warminster, se později ukázala jako ideální. Výpis cesty od autoklubu s objížďkou francouzských dálnic kvůli poplatkům, se ukázala později mimochodem také jako špatná informace, celá Belgie a Francie do Calais je volná, zadarmo.

Na lodi z Calais do Doveru se Ivan holí, bere si čistou košili. Nevycházím z údivu. "To je kvůli imigračním úředníkům," směje se. "Aby nebyly potíže." Já si opravdu myslel až do poslední chvíle, že žertuje. Čím jsi zanedbanější, čím delší vlasy, tím trvá výslech déle, přitěžující okolnosti jsou kytara, pak jakýkoliv výrobní nástroj i třeba nůž. Pokud by s sebou měl mít někdo jen tak v batohu montérky, výslech se ovšem podstatně zkrátí, ale pokračuje se v cestě zpět. Takže po pár hodinách je opět cesta na Stonehenge volná, tam dorážíme k večeru. Máme neobvyklé štěstí. Je pěkně, zapadá slunce, zřízenci právě vyklidili celý prostor pro jakési prominentní meditační skupiny o hodinu dříve. Fotíme stavbu zcela bez lidí. Pozdější návštěvníci u této památky viděli už jen stovky a stovky lidí, autobusů, hudba skoro u kamenů, hrůza.

Hltáme jídlo, vyrážíme na první obhlídku krajiny, anglický čas 21:30 a ještě je světlo. Lezeme z jedné mohyly na druhou. Objevujeme blízko polehlé pole. Je to piktogram nebo ne? To by bylo ale příliš jednoduché. Dalekohled už to nebere. O půlnoci se dovídáme o obrazci u Alton Barnes. Jsem ochoten vyjet hned, ale vítězí rozumná myšlenka na spánek a navíc ráno pro jistotu prohlédnout ono pole. Přes nashromážděnou únavu z cesty nemohu usnout.

Ráno vyrážíme do polí. Běžím obloukem, odhaduji, podle počtu stop od traktoru. Vbíhám doprostřed pole.

Jak je uspořádán, to zjišťujeme až teprve po chvíli. Složen je ze 149 kruhů, jak se dozvídáme později, je nazván "Stonehenge, Julia Set". Obrazec měřil v průměru asi 117 m a od megalitu byl vzdálen cca 400 m.

Hlavní akce je u konce, sklízíme vše, a teprve teď jsme se uklidnili. Zkoušíme mentální setkaní s formací kruhů. Ovšem to trvá asi dvě - tři minuty; objevuje se farmář s vysílačkou. Je trochu hlučný, ale jinak velice slušný. Po chvilce diskuse a po dvou lahvích plzně měkne a má najednou čas na diskutování. Najednou se mi udělalo málem zle: piktogram je prý falešný, snaží se nás přesvědčit.

"Byl jsem osobně přítomen, o půlnoci tu bylo 20 studentů a ti s tím byli hotovi za hodinu". Všichni jsme si hlasitě oddechli. Ivan mi bere myšlenku z úst: "Tak takovéhle potvrzení o pravosti piktogramu je cenné!" Museli jsme slíbit, že to všude rozhlásíme. Pak si oddechl zase viditelně farmář. A pak ještě jednou, když jsme jej ujistili, že od kamenů obrazec vidět opravdu není, že jsme tu jen čirou náhodou. Zástupy Japonců a dalších návštěvníků Stonehenge by mu úrodu zničili úplně beze zbytku, s tím měl již své zkušenosti.

Přejíždíme do oblasti Alton Barnes - Milk Hill, kde se piktogramy objevují již pravidelně. Jde o místo, kde výzkumné a televizní štáby z USA, Japonska a dalších států vyvíjely několikrát neobyčejnou aktivitu v "ulovení pachatelů" a získání něčeho konkrétního. Oblast, kde každý hlídá každého. Na úpatí Milk Hill se rozprostírají ohromná překrásná pole, která musí tvůrce kruhů přímo vybízet. V romantické hospodě na břehu anglického kanálu, "Barge Inn" se scházejí cereologové a všichni fandové tohoto fenoménu. Pár stovek metrů odtud je v té době již proslulý obrazec "DNA".

Fotíme jej, místo navštěvují nepřetržitě desítky lidí, zastavují auta ze všech koutů světa. Pole kompletně zničené, avšak šroubovice DNA je ještě živá, 200 m dlouhá, složena z 92 kruhů, (k původním 89 přibyly za tři dny ještě 3).

Dovídáme se, že právě zde se odehrála jedna z nejpodivnějších historek. Před 17 dny, farmář, který do letošního roku nevěřil, že "crop circles" nedělají studenti, chodil pravidelně po půlnoci hlídat střídavě několik svých polí. Šestého dne v tomto poli usnul a byl probuzen hlukem a větrem. Za pár minut byl klid a kolem kruhy. Nato několik dní trpělivě vyháněl všechny z pole, třetí den to vzdal, a šel se do Barge Inn opít. Pole prostě odepsal, uvolnil jej pro poutní účely. Přímo pod bílým koněm objevujeme další "živý" obrazec. Byl zařazen do série scorpiónů, nám ale jasně připomíná šneka, není ani moc poškozený, fotíme jej, má zajímavě spletená stébla. Nikdo nás neomezuje a nevyhání. Pohoda. Touláme se po hřebenu, prohlížíme nádherná, urovnaná pole. Plno barev a jen stopy od traktorů. Ivan slevuje ze svého přesvědčení, že do Anglie nejel kruhy fotit, ale hlídkovat po nocích a zjistit, kdo a jak kruhy vyrábí. Nijak se mu nedivíme, po takovém maratónu přes den máme už v deset večer jediné přání: spát. Tak to jde každý den. Ještě se pokoušíme rozluštit tajemné záblesky a dunění. Je téměř tma, pátráme dalekohledem, takže nic tajemného, tanková a letecká střelnice je v čilém nočním provozu.

Dojíždíme k Sillbury Hill, z dálky je vidět po levé straně pravidelný geometrický obrazec, také už ovšem staršího data, má průměr asi 45 m.

Opět bez ztráty času stejný postup s fotografováním, opět je přístup na pole volný, nikdo nás neomezuje a nevyhání. Pro projíždějící farmáře na traktorech jsme už asi všední nutnou záležitostí. Samozřejmě se vždy a zásadně pohybujeme ve stopách traktorů, byť je cest víc.

Jarda nějak přehlédl ceduli a vybíhá na Sillbury Hill, já za ním, zhora je piktogram ještě hezčí.

Na kopci není nic moc zajímavého a záhadného, i když otázek poskytne celou řadu. V dálce je Long Barrow, vyrážíme ihned. Divná stavba, jako ostatně všechny. Z informačních tabulí všech megalitických památek lze vyčíst otazníky a ne zrovna jistotu. Poprchává, už toho máme všichni dost, odjíždíme někam na nocleh. Instantní polévky a nepřekonatelné špagety eliminují únavu a stres, ovšem od dvou mistrů kuchařů. Od volantu se vidím už někde v klidu u špaget. Ne, ještě ne, co je zase tohle.

Brzdím zase téměř smykem, bez rozmyslu střílím pár obrázků. Na čočce jsou již kapky. Krásná stříbřitá koule nad obzorem, bohužel je už víc než šero. UFO ? Stavíme dalekohled, zastavují další auta. Střídáme se v pozorování a shodujeme se, že dole jsou patrné jakési nitky, takže jde zřejmě spíše o balón. Už dost!

Další den je vyhrazen na hledání letiště. Podle informací, které máme, je to špatné. Piloti s licencí nemají čas ani zájem, ostatní nemohou nikoho vozit, minimálně se musí čekat na neděli. Diskuse na tohle téma mi moc na náladě nepřidává. Ivan velí rázně: "Nech toho zase, nejdřív to jedem všechno ověřit." Nějak mi není jasná teorie, že se prostě z letiště nehneme, jedině až nás posadí do letadla. A kam vůbec, ptáme se v informačních kancelářích. Ten radí to a ten tohle, nejskvělejší pomoc je, když vám někdo přisune telefon a řekne: "Tak si tam pánové zavolejte." V jedné cestovce jsme asi 10 minut trapně vysvětlovali, co jsou to crop circle. Konečně chápou a doporučují nám letiště v Londýně. To bylo v Devizes. Odjíždíme pryč, hrůza. Tak to jsme nezvládli, nikdo z nás nemá chuť ani mluvit. Kde je chyba ? Jedem do neznáma. Brzdi, brzdi, co je to tady - malé letiště?

Během pár minut se situace mění o 180 stupňů. Oslovujeme přítomné, během minuty okamžitě přesně ví co chceme. "No problem, zítra v 8 ráno." Krátce po osmé startuje dvousedadlové rogalo, já ověšen foťáky, Tony Huges zná bez vyptávání mé cíle. Vozí mne po okolí, krouží nad všemi kruhy a památkami tak dlouho, až řeknu OK. Plní mi každé přání, dolů - nahoru, ukazuji prstem do dlaně, okamžitě chápe, že chci fotit kolmo. Kroužíme kolem Avebury, ukazuje mi světlé otisky po loňských piktogramech, pak ještě další pole, obrazce lze ještě rozeznat, úžasné ! Mám pocit, že mohu jet s klidným svědomím domů. Perfektní parta; všichni jsou přirozeně družní, pijeme kávu, Tony chvíli přemýšlí a pak nám ukazuje album a velmi podivnou fotografii. Rozhostilo se ticho - co to je ? Okamžitě s jistotou vím, že tento obrázek budu mít jednoho dne doma. "Wery, wery strict," uzavírá Tony. Loučíme se.

Jedeme v bláhové naději shánět vodu na koupání, prohlížíme si bez pocitu ztráty času Salisbury. Navečer míříme opět do Alton Barnes. V Barge Inn pozorujeme lidi, diskutujeme, hodnotíme, že na nástěnce je i mapa Čech s výskytem kruhů, shodujeme se, že pivo si budeme v Anglii napříště dávat jen v případě krajní nouze, pokud ovšem to, co pijeme je opravdu pivo. Dozvídáme se o prvních piktogramech letošního roku utvořených převážně v řepce, k 10. červenci 1996 jich bylo známých asi 30, ostatní teprve dojdou. Dozvídám se o právě vzniklém překrásném obrazci v Essexu (14.7.1996). Jaký je to opravdový šperk, mohu vychutnat teprve až doma z fotografií.

Loučíme se, pomalu se vydáváme na zpáteční cestu, povídáme o všem možném, ale jedno vím zcela jistě. Příští léto si rezervovat pro Jižní Anglii alespoň o týden víc.

Václav Cihla