Jedny z nejznámějších procesů s čarodějnicemi u nás se odehrály v letech 1678 - 1696 na Losinsku a Šumpersku na severní Moravě. Jejich vůdčí osobností se stal neblaze proslulý Jindřich František Boblig z Edelstadtu, domýšlivý a nepříliš vzdělaný člověk. Jeho přičiněním tu zahynulo kolem stovky osob.

Kdo do zdejšího kraje, v němž vrchnost z vypočítavosti nejenom sama přestoupila ke katolické víře, ale všemi prostředky k tomu nutila i prostý lid evangelického vyznání, tehdy po čtyřicetileté "praxi" ve Slezsku Bobliga pozval, přesně nevíme. Zdá se, že to mohl být jeden z jeho nejvěrnějších přátel, vrchní správce biskupských panství Mírova a Svitav Karel Julius Kotulínský z Kotulín, který činnosti Bobligových apelačních soudů svým vlivem nemálo prospěl.

Od prvních chvil zde Boblig tušil vhodnou příležitost k vlastnímu obohacení, k čemuž mu měl dopomoci majetek několika zdejších měšťanů. Právě proto z nich se za pomoci útrpného práva snažil co nejdříve vykřesat přiznání. Hned po příchodu si také stanovil neskromné požadavky. Kromě dobrého ubytování pro sebe a sluhu zdarma, úhrady všech nákladů spojených s přestěhováním, se nerozpakoval požadovat denní plat ve výši tří zlatých rýnských, zvláštní příplatky na stravné a nocleh při všech cestách okolím.

Ve středověkých mučírnách muselo být vše připraveno tak, aby příchozího pojal strach hned při vstupu. Pak byl vysvlečen a inkvizitor na jeho těle nejponižujícími způsoby hledal tzv. ďábelské stigma čili znaménko, jímž prý vládce pekel označoval své pomocníky na zemi. Teprve potom přistupoval obviněný jenom v černé košili k jednotlivým nástrojům, používaným u každého z několika stupňů mučící škály. Nebohé oběti si nakonec musely uhradit nejenom veškerý pobyt tady, ale také práci katovu a jeho pomocníků včetně dřeva potřebného k postavení hranice i slámy.

Boblig si své "výsledky", jejichž účelem bylo zdiskreditovat patricijské rodiny města, začal s neobyčejným elánem, avšak po prvních čtyřech v krátkém čase za sebou nevinně odsouzených ženách (byly upáleny jenom s tou "úlevou", že kat jim pod hrdlo uvázal pytlík se střelným prachem) začínalo množství odsouzených budit  podezření. 

Proti čtyřiašedesátiletému Bobligovi v té době nejenergičtěji vystoupil mladý losenický farář Tomáš František Konig. Boblig tedy na čas rozvířenou hladinu života města uklidnil a procesy omezil. Přitom však nenápadně připravoval jejich rozšíření i do blízkého Šumperka. Tam totiž zatoužil po majetku bývalého purkmistra, obchodníka s přízí Sattlera. Na Konigovo vystoupení proti sobě nezapomněl, čekal jen na vhodnou příležitost k odplatě.

Ta se mu brzy naskytla, když losenický tribunál mezitím vynesl rozsudky nad dalšími pěti ženami. Ještě předtím, než je kat sťal a potom spálil, od nich Boblig vynutil "přiznání" nejenom proti Sattlerovi, ale i proti Konigovi. Ušetřeni však nezůstali ani další příslušníci katolického duchovenstva. Ti se totiž Bobligovi stávali nebezpečnými tím, že jako zpovědníci se mnohdy od odsouzených dozvídali, jakým způsobem od nich bylo "přiznání" vynuceno.

Odpor proti Bobligovi vzrostl ještě více, když 5. září 1680 při hromadné popravě čtyř nešťastnic jedna z nich, uvázána v hořícím ohni u kůlu, v posledních vteřinách života k tisícovému zástupu zoufale zvolala: "Ježíši, buď nám milostiv, ježto z donucení jsme z čarodějnictví obvinily také několik nevinných lidí."

Osmadvacetiletý Konig se tehdy rozhodl k okamžité akci. S dvěma přáteli - knězi a dalšími kapucíny, stojícími hranici nejblíže a slyšícími ono svědectví umírající, sepsal protokol, který adresoval přímo olomouckému biskupovi. Popisoval v něm nekalou práci Bobligovu.

O Konigově akci byl však Boblig svými lidmi informován ještě týž den, a tak biskupovi bez ostychu napsal, jak opovážlivě si Konig vůči němu počíná, a že tím znevažuje činnost celého soudu. Vědom si svého postavení doufal v Konigovu omluvu, avšak když nepřicházela, dopis brzy doplnil dalším. V něm Konigovi přisoudil nejenom roli vůdce čarodějnické tlupy, ale také poměr s mladou schovankou Alžbětou Moserovou, která se prý také shromáždění zúčastňuje.

Konig pomluvám zpočátku nepřikládal žádný význam, ale když byla Moserová, které se ujal jako sirotka, zatčena, pochopil, jak nerovný boj ho čeká. Jeho přátelé i zbabělí olomoučtí kapucíni svá tvrzení také brzy odvolali a tak, když ani u biskupa žádná naděje pro porozuměni nesvitla, věděl, že jeho osud je rozhodnut. Zakrátko byl také přeložen jinam a před dalšími Bobligovými útoky jej zachránila jedině smrt, která ho naprosto duševně vyčerpaného zastihla ve třiceti letech.

V Bobligových piklech vůči váženému šumperskému děkanovi Kryštofu Aloisu Lautnerovi pak připadly klíčové úlohy šedesátileté Marii Sattlerové a Zuzaně Voglické, děkanově  hospodyni. Ty mu mnoho potíží nedělaly, neboť Sattlerová po mučení neváhala z čarodějnictví nařknout nejenom svoji rodinu, ale i další vážené občany města. Avšak ani po tom ještě nebylo snadné šumperského děkana uvěznit. K tomu došlo až na slavnostní hostině, kam byl pod záminkou urovnání pozván. Odpor děkanovy hospodyně zlomila tehdy tolik obávaná "španělská bota". A tak se zakrátko Lautner dozvěděl, že k "ohavné bandě čarodějnic a čarodějů, scházejících se s démony na Petrových kamenech pod Pradědem ke smyslným a chlípným orgiím a hodokvasům pod patronací samotného ďábla", patří i on sám. Přiznání však z něho vynutili až teprve po pěti letech nepředstavitelného nátlaku. V roce 1683 jej úplně zhrouceného odvezli do Mohelnice, kde se obžalovaný ještě naposledy pokoušel zachránit žádostí, adresovanou přímo biskupovi v Olomouci. Ten však místo pomoci dal v červnu 1684 svolení k dalším výslechům …

Sattlerovi, Voglická a další, kteří Lautnerovi svá obvinění vmetli do tváře, už dávno skončili na hranici, ale teprve potom se děkan po deseti dnech soustavných výslechů přiznal k věcem, které nejenom neučinil, ale ani nikdy učinit nemohl.

Povzbuzen majetkem Sattlerových, do jejichž zapečetěného bytu vnikl ještě před majitelovou popravou a v očekávání dalšího (po Lautnerovi zůstalo téměř 3000 zlatých, což byla cena docela slušného statku i s pozemkem), vynesl Boblig (už osmdesátiletý stařec trápený pakostnicí) nad třiašedesátiletým Lautnerem svůj ortel 13. září 1685.

Tehdy koncem září přijelo do Mohelnice na popravu kolem dvaceti tisíc lidí až z Prahy, Vídně i Říma. Lautnerovi nejdříve za asistence ostatních děkanů sedřeli cihlou jeho posvěcení na hlavě a rukou a pak jej násilně vlekli ke hranici. Neustále po celou dobu volal, že je nevinen, a zmlkl teprve, až když jej krutě popálil výbuch střelného prachu, umístěného mu u krku. Byl poslední nejznámější nevinnou obětí Bobligovou, na níž se dlouho po kraji vzpomínalo. 

Procesy pak sice ještě deset let pokračovaly, avšak v roce 1696 je kníže z Lichtenštejna pro všeobecný odpor zakázal. Ty losinské a šumperské, v nichž naprosto bezdůvodně zahynulo mnoho prostých i vzdělaných lidí, však v dějinách zdejších míst patřily kdysi k nejotřesnějším.

V roce 2000 byla děkanu Lautnerovi odhalena pamětní deska. Olomoucký arcibiskup Graubner se omluvil za excesy v čarodějnických procesech. Alibisticky a s cynismem však neopomněl zdůraznit, že obviněné dala popravit světská moc … Navíc, jeden z církevních hodnostářů přitom řekl, že pokud stovka svědků prohlásila, že Lautnera viděli na Petrových kamenech při čarodějnických sletech, musí na tom něco být …

A nakonec – stovka nespravedlivě umučených se ani té pamětní desky dodnes nedočkala ...