V letošním roce uplyne 65 let od  katastrofy na dole Ferdinand v roce 1937. Jako vzpomínku na všechny, kteří tam položili svoje životy a také na rodiny obětí, uveřejňujeme část kroniky obce Chomle – zapsal kronikář Josef Pešek.

 Na severní straně za obcí, kde se křižují cesty do Radnic, Kamence Mostiště a Vejvanova, stojí kamenouhelný důl Ferdinand, 62 metry hluboký. Majitelem dolu jest pan Leontin Kautský z Vejvanova a František Cajthaml z Kamence, kteří zaměstnávali kolem sta horníků.

Den před chomelskou poutí, 24. dubna onoho nešťastného dne, byl jsem zaměstnán v uvedeném dole posunováním plných vozíků do klece a obsluhováním dvou parních pump, které čerpaly vodu z dolu.

Kolem půl jedenácté hodiny dopolední zpozoroval jsem silný proud vzduchu a během dvou minut přiběhli někteří horníci, celí vyděšení  sdělující, že se voda provalila do pracovních míst. Poněvadž jsem viděl jen několik horníků prchat, běžel jsem zpět, kde horníci pracovali, maje na mysli jejich záchranu. Horník Tryner byl již u šachty a zvolal:“ Mám tam bráchu“, vrátil se a zůstal tam také……

Aby si čtenáři učinili představu polohy pod zemí, kde horníci pracovali, uvádím, že pracovní místa byla o 11 m níže než dno těžní jámy a vzdáleno asi 400 m od jámy. Doběhl jsem ku konci západní úpadnice a dále nemohl, protože proti mně se valila voda plnou chodbou, takže 14 horníků bylo již utopeno, neboť byli ještě níže a tam voda nejdříve vnikla. Toto dílo zkázy bylo vykonáno během několika minut, poněvadž z 15 minut stoupla voda již k těžní jámě. Nezbývalo nic jiného, nežli běžet rychle zpět, abych zachránil sebe. Po vyjetí na povrch, pokusil jsem ses horníkem Rohlou z Kladrub a kovářem Braumem z Vejvanova sestoupit do větrací jámy vzdálené asi 100 m od těžní jámy, které jsou chodbami spojené, avšak na dno jámy jsme se nedostali, protože voda i zde již stoupala do šachty. Zdrceni a sklíčení, že nám nebylo možno ani jednoho z horníků zachrániti, vrátili jsme se zpět. V závodní kanceláři bylo zjišťováno, kteří horníci se zachránili a které stihla hrozná smrt utopením. V uvedenou chvíli neštěstí bylo v dole třicet lidí, z nichž se zachránili: Pak Jaroslav ze Svinné, Bezstarosti Franta z Jablečna, Hruštinec Matěj a Taubr František z Mostiště, Kratina Václav, Hůla František, Záhrobský Jan , Šefrhans Jaroslav, Krchov František, Zeman František z Vejvanova a Rohla Josef z Kladrub, Smeták Josef ze Svinné, Jaroš z Hlohovic, Fišer Antoním z Němčovic, Zíka Jaroslav Z Kamence – štajgr, a moje maličkost – Josef Pešek z Chomle.

Zpráva o této hrozné katastrofě roznesla se bleskurychle po celém kraji, neuplynula ani hodina a již docházely na místo tragedie manželky a děti horníků, aby zvěděli, jestli muži a otcové vyvázli z nebezpečí strašné smrti. Srdcervoucí scény odehrávaly se na místě neštěstí. Stále a stále přicházeli lidé k dolu Ferdinand a tam v dole dodělávala voda své zhoubné dílo – stoupala výš a výše. Dle výpočtu odborníků hrnulo se do dolu sedm kubických metrů za vteřinu, takže 2 700 m chodeb bylo zaplaveno v necelých patnácti minutách.

Voda v jámě neustále stoupala až do vyrovnání podzemní hladiny, která je velmi rozlehlá, poněvadž celá oblast je poddolovaná a spojena chodbami ze zaniklého dolu Pistorius, Davidu a Prkenky.Prudkost vody valící se do dolu Ferdinand, jeví se v tom, že ohromná spousta vody, nashromáždění v třech vyrubaných dolech měla velký spád a tlak  do dolu Ferdinand. S určitostí lze říci, že voda z Prkenky se protrhla do jedné z chodeb Ferdinanda, poněvadž při katastrově voda z jámy Prkénka klesala. Dle důlních map měla býti jámou Ferdinand a Prkénka stěna 240 m silná, dosud neprodělaná, takže zde nebylo obav z jakési vodní katastrofy. Ještě v den neštěstí přijeli k vyšetřování okresní hejtman a vrchní rada r. Kumpt, vrchní báňský rada ing. Chudoba, dále soudní komise, četnictvo a zástupci odborových organizací. Hlavní otázkou bylo, jak k neštěstí došlo a kdo je viníkem P/osud komise byl jednomyslný, že zatím nelze nikoho vinit, nýbrž vyčkat do doby, až se voda vyčerpá a pak na místě samém se zjhistí, jak k zátopě došlo, kdo nese vinu na této katastrofě. V odpoledních hodinách rozhlas již vysílal o katastrově v Chomli. Druhý den – 25. dubna o Vojtěšské pouti, měla být zábava, která samozřejmě byla zrušena a zajisté na ni nikdo ani nepomyslel. Každý myslel jen na těch 14 horníků, tátů a manželů. Voda v těžní jámě stoupala na  Prkénce klesala.  Za pochmurného jitra a po celý den docházejí a přijíždí spousty lidí na místo neštěstí.O půl deváté dopoledne dostavili se na obecní úřad zástupci úřadů a to: ministři veřejných prací – ing. Dostálek, okresní hejtman Luděk Pik. Bylo jednáno o vyproštění utonulých horníků a o okamžitou pomoc pozůstalým. Bylo rozhodnuto o: 1/ Okamžitou pomoc - mimořádnou podporu pozůstalým.2/ Vypsání sbírky k podpoře pozůstalým, ke zřízení fondu pro 27 sirotků, 3/ Pomoc státu  při čerpání vody ze zatopeného dolu, aby se těla podařilo vyprostit.4/ urychlení a schválení projektovaných prací investičního obvodu Radnic, aby bylo náhradní zaměstnání pro ty, kdo na dole někoho ztratili.

Okresní rada Kumpf slíbil, že požádá zemský úřad o mimořádnou sbírku i mimo okres. Pan ministr Dostálek podal zprávu ve sněmovně a jako první výpomoc poskytl 10.000 korun z úvěr u min. veřejných prací k podpoře pozůstalých , z úvěru pro sociální péči hornickou.

Okresní hejtman nařídil dobrovolnou sbírku v okrese. Na žádost starosty Plzně Pika usnesla se městská rada na provolání ke sbírkám, z níž na knížku každého dítěte bude vloženo 1. 000 korun a zbytek odevzdán vdovám.Na okresní a obecní úřad v Radnicích zasílány peněžité dary. Dle posudku od horníků bude čerpání vody z dolu Ferdinand vyžadovat dlouhé doby, aby pak utonulí horníci mohli být vyzdviženi a pohřbeni. V den 1. května – svátek práce šli horníci z Vejvanova s hudbou do Radnic. Tentokráte však šli bez hudby, s praporem zahaleným smutkem. Voda v těžní jámě vystoupila na 27 metrů. 19. května byli vyslechnuti krajským soudem všichni zaměstnanci, každý zvlášť, že příčinou zjištění viníka katastrofy.

Během několika dnů po zatopení, nařídil báňský úřad v Plzni čerpání vody z dolu Ferdinand a též z dolu Prkénko. Firma J.D.  Stark, majitelka jámy „Prkenka“ ihned začali s přípravnými pracemi, dala zavést přípojku elektřiny z rovniček, která jest vedena z Nadryb do Zvíkovce. Dále byla firma nucena zřídit strouhy na vody. Z dolu Ferdinad začalo se čerpat l. června a to pumpou Nautilus o výkonnosti 2000 litrů – dvě pumpy byly na Ferdinandu a dvě na Prkence. Všechna 4 čerpadla, ponorná o výkonu 8 000 l za minutu. Z obou těchto dolů tekl potok vody, z počátku špinavé a páchnoucí, do obecního rybníka a dále ke mlýnu a Radnicům. Voda se čerpala nepřetržitě až na malé výjimky, kdy musely pumpu posunovat níže. 23. června započato se znovu s těžbou uhlí, ne však těžní jamou Ferdinand, nýbrž ve slojích, kde se již dříve pracovalo a kde jsou zbytky uhlí pouze 5 – 10 m pod povrchem. Těžba je ovšem malá, uhel podřadný, přes to však je zaměstnáno na 60 dělníků. Stále docházejí a dojíždějí lidé zvláště  o nedělích, podívat se na důl Ferdinad, s otázkou, kdy bude voda stažena. Na vrcholu těžné jámy vlaje černý prapor, symbol této tragedie.

Nadále přinášejí občané květy utonulým. Na Prkence svítí velká elektrická žárovka pro obsluhu dělníkům, zaměstnaným u čerpadel. 19. srpna byla z dolu Ferdinand vyčerpáno tolik vody, že byly nalezeny mé hodinky, které jsem tam ve spěchu při katastrově zapomněl. Hodinky byly zavěšené na hřebu u vchodu a zastavili se v 11. hod. 5 minut dopoledne, tj. že byly v chodu ještě 20 minut ve vodě, nežli se zastavily.  Od těžní jámy bylo možno postoupit k horníkům vpředu, asi 30 m, protože byly stropy polámané, nános bahna , vozíky nakupeny na sobě, špatný vzduch. Práce odklizovací byly nebezpečné a namáhavé.  Po několika dnech přestala fungovat jedna pumpa a důl se znovu zatopil. Jáma Prkénka  byla 57 m hluboká a byla vyhloubena na počátku minulého století. Důl byl tehdy v majetku císařské rodiny a pak přešel do majetku J.D. Stark. Při dolování na do David, byla Prkénka spojena s těžní jámou David jako větrací a úniková jáma. Když na dole David se přestalo  v roce 1931 těžit, naplnili se prázdné prostory vodou a tudíž i jáma Prkénka. Po katastrofě, když byla voda stažena , že se jáma mohla dřevit, pozorovali horníci, že dno jámy není původní, že jest nános a dno jámy je ještě hlouběji. Po odklizení nánosu zjištěno, že je o 5 m hlubší.Od jámy Prkénka vedla chodba přes 500 m do dolu Ferdinand. V blízkosti této chodby pracovali horníci z Ferdinandu, aniž tušili nebezpečí, jež bylo na dosah ruky.

 Pouze 70 cm silná stěna dělila horníky od davidských chodeb naplněných vodou! Následkem odstřelu uhlí vznikl otvor  velikosti 2x2 m a tato voda pod velkým t lakem strhávala  vše co bylo v cestě do dolu Ferdidand hrnulo se 7 kubických metru vody za vteřinu, což odpovídalo skutečnosti učiněné průrvy. Při odklízecích pracích nemohli horníci z Prkénky dále, kde byla voda z Ferdinadu. Vyšetřovací komise zjistila, že příčina neštěstí se jeví v tom, že v dřívější době se nevěnovala náležitá pozornost zakreslování důlních map. Kdyby byla na mapě správně zakreslena chodba z Prkénky, bylo aby odpadlo tvrzení, že mezi Prkénkou a Ferdinandem jest stěna 240 m silná, dosud neprodělaná. Zajisté  se mohlo tímto zabránit katastrofě.

Pohřbů utonulých se zúčastnilo veliké množství lidí, náklady hradil částečně majitel dolu L. Kautský a Fr. Cajthaml, dále hornická nemocenská pokladna a revírní rada hornická v Plzni. Poslední z pohřbů se konal až za 8 měsíců od důlní katastrofy, teprve tehdy bylo tělo nalezeno.

Tehdy se o této katastrofě psalo všude jako o dani hornickému povolání. Také já jako kluk jsem tomu věřil. Teprve horníci z dolu Ferdinand, kteří vyváželi své mrtvé kamarády a čistili šachtu, zjistili, že k zátopě nikdy nemuselo dojít, kdyby se dodržovaly hornické bezpečností předpisy. Za dané situace mělo se předvrtávat /tak zvané bezpečnostní sondy/ a horníci by se byli zachránili.

      (Vypsáno z kroniky obce Chomle, kronikářem Josefem Peškem, horníkem od 14 let a obyvatelem obce)

Ať již byla pravda jakákoli, život to nikomu navrátit nemůže. Proto za všechny naše horníky a zejména ty „radnické“ nechávám uveřejnit tento článek, aby se nikdy na oběti této tragedie nezapomnělo.(J.Svoboda, Břasy 300, 338 24) 

 Pro časopis Mikroregion Radnicko, na základě kroniky obce Chomle zapsala V.Gregorová