Jihlavská svítící chodba (1)

(Ivan Mackerle – 9.2.2001)

O jihlavském podzemí se povídají fantastické věci. Žijí tam bytosti z jiného světa? Je tam vstup do legendární říše Agharti? Nebo brána do odlišného časoprostoru?

Katakomby plné překvapení

Možná, že za to může můj článek, který byl otištěn počátkem roku 1996 v časopise Květy, kde jsem tajemnou zelenkavou záři v podzemní jihlavské chodbě do souvislosti s říší Agharti skutečně dával. Článek tehdy vyvolal vlnu zájmu o jihlavské podzemí především mezi milovníky záhad, výzkumníky paranormálních jevů, ale i mezi parapsychology, senzibily a spiritisty. Stále častěji se objevovaly zprávy o přízracích, obvykle stínech mnichů v kápích, zjevujících se ve svítící chodbě, o tajemných hlasech, ozvěně kroků neviditelných bytostí a vzdálené chrámové hudbě. Návštěvníci, ale i průvodci podzemím popisovali další a další neuvěřitelné zážitky. A podstata tajemné zelené záře zůstávala nevysvětlena.

Tajemná záře

Se záhadami jihlavských katakomb mne v prosinci roku 1994 seznámil Jan Šustr, technik správy jihlavského podzemí. Vyprávěl mi, jak v dětství prolézali s kamarády polozasuté podzemní chodby pod Jihlavou, až jednou narazili na chodbu, ve které slabě svítilo jakési nazelenalé světlo. I když zhasli baterky, mohli se vzájemně rozeznávat. Záře vycházela z bílého povlaku jakési měkké hmoty, která stěny pokrývala. Chodba je přístupná dodnes a vede směrem k dlouhé únikové štole asi 11 metrů pod povrchem u kostela sv. Ignáce. Svítící úsek je dlouhý 12 metrů a je zčásti ražený ve skále, zčásti obezděný starými cihlami. Po roce 1989 založil Jan Šustr se svými kamarády skupinu Netopýr, a společně začali upravovat podzemní chodby pro využití jako turistickou atrakci. Dnes jsou zpřístupněny veřejnosti - jsou tam betonové chodníčky a elektrické osvětlení, takže si svítící chodbu může prohlédnout každý.

Jak je to s říší Agharti

Průzkumu svítící chodby jsem věnoval dost času a proto považuji za nutné vysvětlit, jak jsem to vlastně s tou říší Agharti myslel. Pozorování slabého nazelenalého světla nebo zelenkavé záře kolem objektů i osob je typické pro případy zážitků, souvisejících s přechody do jiné reality. Tato odlišná realita, mnohem širší než tzv. "objektivní realita" racionálních lidí, leží za bariérou, vytvořenou naším mozkem, který neustále filtruje a upravuje naše vjemy tak, aby odpovídaly dohodnutému a po generace děděnému mechanistickému pohledu na svět a tzv. "zdravému rozumu". Jedná se sice o subjektivní zážitky pozorovatele, ale rozhodně to nejsou individuální halucinace ani živé montážní představy, jak se mylně domnívá konvenční psychiatrie. Tyto stavy je možno vyvolat záměrně, například mystickými koncentracemi, šamanskými praktikami, magickými rituály a podobně, objevují se však i spontánně, obvykle v místech, kde jsou tzv. "brány" nebo "okna" do jiných realit, jinými slovy v místech, kde u člověka dochází z dosud nejasných důvodů k přechodu z každodenního běžného stavu vědomí do rozšířeného stavu vědomí, které přesahuje jak svět hmotných jevů, tak časoprostorové kontinuum. Běžnými příklady prožitků v těchto stavech jsou setkání s duchovními bytostmi, přístup k informačnímu poli (akaše) a pod. Mezi tyto příklady zážitků patří i "cesty do podzemní říše Agharti". Tato říše je podle starých legend osvětlena nazelenalým světlem, vycházejícím ze stěn i stropů podzemních prostor, které ovlivňuje tok času. Ve skutečnosti však Agharta není konkretní místo pod povrchem země, kam by mohla sestoupit vědecká výprava s fyzikálními přístroji, ale jde o jakýsi stav mysli, trochu podobný snění, vyvolaný v podzemí dosud neznámým mechanizmem. Je to tedy psychický stav, který není možno vědecky zkoumat, protože vnímané jevy se neodehrávají v materiálním světě.

Chtěl jsem proto zjistit, zda se v případě jihlavské svítící chodby jedná o takovýto psychický fenomén se všemi doprovodnými jevy, nebo o čistě fyzikální záležitost způsobenou přirozeným a vysvětlitelným pochodem. Výzkum proto probíhal ve dvou rovinách. V rovině fyzikální, mající za úkol zjistit podstatu nazelenalého světla, a v rovině parapsychologické, zkoumající fenomény z psychické oblasti, tedy optické a akustické vize, spojené s tímto prostředím.

Jihlavská svítící chodba (2)

(Ivan Mackerle – 19.2.2001) 

Největší záhadou jihlavského podzemí pro nás zpočátku bylo to, že stěny chodby údajně zářily trvale a samy od sebe, aniž by jim byla dodávána jakákoliv energie. To přece odporuje přírodním zákonům! Marně jsme hledali fyzikální původ záhadné luminiscence.

Byli jsme přesvědčeni, že světélkování musí být buzeno slabým radioaktivním zářením okolní horniny (smolincem a podobně) nebo nějaké příměsi radioaktivního zářiče přímo v látce (například mesothoria). Ale měření radioaktivity horniny přímo v chodbě neukázalo žádné zvýšené hodnoty. Dále jsme postupně vyloučili bioluminiscenci i chemoluminiscenci. Tajemná zelenkavá záře svým charakterem nejvíce odpovídala fotoluminiscenci. Po ozáření světlem baterky, elektrické lampy nebo fotografického blesku se intenzita světélkování podstatně zvýšila. Rovněž při buzení ultrafialovým světlem záře značně zesílila. Nepochopitelné však bylo, že látka v chodbě slabě zářila i bez vybuzení. Odebrali jsme proto vzorky bílého zářícího povlaku na stěnách chodby pro důkladnou analýzu. Zažili jsme však velké překvapení.

V laboratoři se najednou látka chovala zcela podle všech pravidel a zákonů, jako fotoluminifor s dlouhou dobou dosvitu. Po ozáření světlem a následném umístění do tmy látka světélkovala, ale její záření postupně pomalu sláblo a asi po 30 minutách zcela vyhaslo. Objevilo se proto podezření, že ani v chodbě látka sama nezáří, ačkoliv to tvrdili i správci podzemí. Naše vlastní ověření této skutečnosti nebylo důsledné. Při první návštěvě jsme sice do chodby došli potmě, abychom ji světlem nevybudili, ale neměli jsme jistotu, zda tam chvíli před naším příjezdem někdo nesvítil.

Proto jsme při další návštěvě jihlavského podzemí v říjnu 1996 nechali chodbu tři hodiny před sestupem zamčenou, aby v ní nikdo nemohl svítit, a když jsme pak do ní potmě doklopýtali, zjistili jsme, že chodba je skutečně absolutně tmavá - po zelené záři nikde ani stopa. Stačilo pak jenom bliknout baterkou a známé tajemné světlo bylo opět tu. Vše se rázem vysvětlilo. V podzemí se pochopitelně bez světla chodit nedá, a tak kdokoliv, kdo do chodby přišel, látku nevědomky vybudil, a když pak své světlo zhasl, viděl už jenom pouhý dosvit.

Tím se situace úplně změnila. Teď už nebylo třeba hledat neznámý zdroj energie. Záhadou zůstalo pouze to, jak je možné, že má látka tak neskutečně dlouhý dosvit. To by bylo možné pouze u uměle vyrobených luminoforů. Člen našeho výzkumného týmu Walter Pavliš, geochemik z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze podrobil látku důkladnému chemickému rozboru i rentgenografické struturální analýze a zjistil, že se skládá z barytu (BaSO4) a wurtzitu (hexagonální modifikace ZnS). Druh wurtzitu, nalezený ve vzorku z jihlavské chodby, byl silný luminifor, který je uměle vyráběn a pod jménem Sidotovo blejno používaný pro luminiscenční látky a svítící barvy s dlouhou dobou dosvitu. Přítomnost barytu vysvětlil ing. Věnceslav Patrovský, CSc. Za druhé světové války byl baryt používán jako plnidlo do lacinějších druhů uměle vyráběných luminoforů. Německá firma IG Farben Leverkusen vyráběla Leuchtgelb, svítící sirník zinečnatý s příměsí 50 procent barytu, který byl za protektorátu běžně v prodeji. Tato látka se používala mimo jiné k označování objektů a vchodů do protiletadlových krytů, které měly být ve tmě viditelné i po vypnutí elektrického proudu a tedy i osvětlení. Proč byla natřena na stěny šestimetrového úseku chodby v jihlavském podzemí není dosud zcela jasné. Sloužila možná jako nouzové orientační osvětlení v protiletadlovém krytu, možná ale také, že zde byly prováděny zkoušky svítivosti této látky. Chodba se totiž nachází pod bývalými kasárnami, kde byl za války umístěn Wehrmacht.

Takřka souběžně s námi prováděl nezávislý průzkum svítící látky z jihlavského podzemí reportér časopisu Koktejl Zbyněk Pavlačík. Při analýze látky mu však byl místo wurtzitu mylně stanoven velice podobný sfalerit (krychlová modifikace ZnS), který luminofor není, a proto jeho závěr, že se jedná o uměle vyrobenou sloučeninu sirník barnatozinečnatý (BaZn)S, je nepřesný. Jisté však je, že záhada tajemné zelenkavé záře je vyřešena a není na ní nic paranormálního.

Jihlavská svítící chodba (3)

(Ivan Mackerle – 25.2.2001)

Zelené světlo v jihlavské chodbě je tedy fyzikální povahy a nemá nic společného s aktivací "bran do jiné reality". Chodba není nijak odlišné a výjimečné místo a nic výjimečného by se v ní tudíž nemělo dít. Ale…

Vyskytují se opakovaně zprávy o záhadných optických a akustických fenoménech. Chtěl jsem si je ověřit a současně zjistit, zda se jedná o jevy skutečně paranormální, a nebo jen o jevy přirozené, pouze špatně interpretované, jako jsou například hry světel a stínů, nezvyklé akustické poměry v podzemí a podobně.

Pozorování duchovních bytostí a přízraků se v naprosté většině odehrává v oblasti prožitkové (subjektivní) a jen velice zřídka v oblasti jevové (objektivní). Proto je zkoumání běžnými vědeckými metodami velmi obtížné a často nemožné.

Jelikož nejsem senzibil a neumím se sám uvést do změněného stavu vědomí, ve kterém bych dokázal překročit hranici konvenční reality a mohl vnímat realitu rozšířenou, musel jsem takovou důvěryhodnou osobu najít a vzít do jihlavského podzemí s sebou. Byla to Pavlína Brzáková, dívka s mimořádnou citlivostí, která se při svých cestách po východní Sibiři dostala mezi šamany a naučila se praktiky pro navazování kontaktu s bytostmi z duchovního světa. Pro zvýšení pravděpodobnosti úspěchu jsme si pro den návštěvy jihlavského podzemí vybrali Halloween, předvečer svátku všech mrtvých (31.10.), magickou dobu s příznivými podmínkami pro "navazování kontaktu se záhrobím".

Abych ji neovlivnil, nic jsem jí o strašidelných jevech v podzemí neřekl. Pavlína Brzáková se po příchodu do svítící chodby cítila dobře, nevnímala žádnou stísněnost ani přítomnost tzv. negativních energií. Atmosféra prostředí byla normální. V místě nepravidelné nazelenalé skvrny na stěně chodby, o které někteří průvodci podzemím tvrdí, že je to obraz mnicha, který se občas pohybuje, cítila v napřažené dlani slabé brnění, ale přikládala to spíše reakci na spodní vodu.

Na klidném místě poblíž těžní šachty asi 20 metrů od svítící chodby jsme zapálili svíčku a provedli jsme pokus o napojení její mysli na nehmotné struktury (z okultního hlediska astrální útvary) spojené s místním prostředím. Pavlína Brzáková použila metodu automatické kresby. Tato metoda umožňuje zachytit a zobrazit charakterový potenciál místa a situace, vnímaný nevědomím senzibila. Po předcházející meditaci její ruka začala automaticky kreslit obrázek jakési bytosti. Pozdější výklad tohoto obrázku byl různý. Někteří okultisté v něm viděli gnóma, tedy ducha živlu země (elementála). Důležitější je však výklad samotného tvůrce obrázku, který již dobře zná svou vlastní symbolickou řeč. Pavlína Brzáková si bytost na obrázku vykládala jako oživenou myšlenku, tedy bytost uměle vytvořenou myslí ať už jednotlivce nebo celého davu. Je to tedy obraz toho, co si průvodci představují, že se v chodbě zjevuje, a neustálým soustřeďováním myšlenek to nevědomky v psychické sféře vytvářejí. Když byl obrázek ukázán jedné průvodkyni, ta potvrdila, že se podobá bytosti, se kterou se občas v podzemí setkává.

Ani další pomocné metody, jako například infračervená fotografie a pokus o zaznamenání elektronických hlasů (EVP) nepřinesly výsledky. Jenže...

Průzkum chodby pokračoval i v roce 1997 a přinesl nečekané výsledky…

Jihlavská svítící chodba (4)

(Vladimír Mátl – 27.3.2001)

I když byla záhada svítícího nátěru vyřešena, jak průvodci tak i návštěvníci jihlavské "svítivky" mluvili opakovaně o podivných jevech, kterými byli svědky (stíny, zvuky kroků apod.). Výzkum jihlavského podzemí, jehož hlavním protagonistou byl Ivan Mackerle, se proto v roce 1977 přesunul do "rezortu" senzibilů.

Začátkem roku 1997 tedy vyrazil do jihlavské chodby opět Ivan Mackerle, tentokrát se senzibilkou a na Sibiři zasvěcenou šamankou Pavlínou Brzákovou. Výsledkem nebyl nijaký dramatický zážitek, pouze zajímavá automatická kresba senzibilky. Ivan Mackerle již chtěl odložit "jihlavský případ" ad akta, ale právě v té chvíli o něj projevila zájem televize…

Ve čtvrtek 16. května 1997 odpoledne dorazily na pozvání Ivana Mackerleho do Jihlavy za přítomnosti televizního štábu dvě senzibilky - Marie Löwová a Jenny Nowak. Měly sestoupit do podzemí a říci svůj názor na to, "co se tam vyskytuje".

V časopise Fantastická fakta 5/97 o tom Marie Löwová píše následující řádky:

Než jsem sestoupila do podzemí, prohlížela jsem si jeho plánek, vyvěšený před vchodem, a pro vlastní potřebu začala vyhledávat místa, kde by bylo něco podivného, pro člověka nebezpečného a podobně. Našla jsem několik míst - na začátku a na konci tzv. svítící chodby, kde jsem cítila velmi negativní energii, další bylo uprostřed této chodby, kde jsem našla něco, co jsem nemohla přesně identifikovat. Nebylo to ani vysloveně negativní ani pozitivní, prostě jsem si s tím nevěděla rady. Svěřila jsem se se svým zjištěním průvodkyni, která měla tam dole několik podivných zážitků. Ta se mě ptala, jestli jsem v chodbách už někdy byla, protože jsem "kritická" místa přesně určila. Na další hovor nezbyl čas, protože jsem měla poprvé vstoupit do podzemí, i když s televizním štábem to není zas až tak nic dobrodružného.

Už jsem navštívila hodně podzemních chodeb v různých městech Čech, ale při vstupu do zdejších prostor jsem pocítila zvláštní tíseň, ačkoliv jsem se vědomě vůbec nebála. Jako by mi na prsou seděla noční můra, hůř se mi dýchalo, srdce mi bilo o poznání rychleji a celá jsem se roztřásla, ovšem nikoliv zimou (že by rozrušení nebo tréma z natáčení?). I na místě samém, tedy na začátku a na konci svítící chodby, o které jsem ani nevěděla přesně, kde se nachází, protože v podzemí to všechno vypadá úplně jinak, jsem opět našla místa, která se mi ani na plánku "nelíbila". Také jsme se dostali k místu, kde byly viděny podivné úkazy. Bylo to téměř uprostřed svítící chodby, kde jsem detekovala asi půl metru širokou, řekněme "zónu", která procházela od pravé stěny chodby k levé. To bylo místo, které především zajímalo filmaře - chtěli vědět, co tam cítím a co by to asi tak mohlo být.

První vjem, který jsem měla, když jsem do tohoto pásma vstrčila ruku, byl ten, jako bych se dotýkala předmětu pod napětím. Bylo to zvláštní, nikdy jsem se zatím ve své praxi s takovým intenzivním pocitem nesetkala. Později jsem si na něj zvykla a snažila se zjistit, jaká je jeho příčina. Částečně jsem cítila podzemní vodu, což by nebylo nic divného. Ale bylo tam ještě něco jiného, cosi daleko intenzivnějšího... Neuměla jsem to televiznímu štábu popsat, natož vysvětlit, co "to" je. Ostatně jakékoliv soudy po prvním ohledání místa by asi nebyly nejserióznější.

Jenže pracovníci televize potřebovali nějaký zajímavý záběr. Štáb proto nechal v chodbě zapnutou kameru s mikrofonem a nechal tam Marii Löwovou asi hodinu o samotě. Žádný mimořádný úkaz se však natočit nepodařilo. I když - senzibilka tvrdila, že měla během zmíněné hodiny dvakrát pocit, jako by za ní někdo stál a pozoroval ji. Když se otočila, nikdo tam pochopitelně nebyl…

Pozitivní závěr byl pouze jeden: obě senzibilky se nezávisle na sobě shodly na "místech i pocitech".

Věci se tedy nikterak nehnuly kupředu. Jenže ještě téhož roku přišla hotová bomba: Jihlavského "ducha" se skutečně podařilo natočit!

Jihlavská svítící chodba (5)

(Stanislav Motl – 4.4.2001)

O další vygradování pátrání po tajemství jihlavské svítící chodby se postaral reportér TV NOVA Stanislav Motl…

Prožil jsem na svých toulkách světem všechno možné a netušil, že vůbec největší zážitek mého života na mně čeká doma. Přesněji řečeno - v Jihlavě. V jihlavských katakombách.

Jak to všechno začalo

Celý tento příběh se začal odvíjet u mého kamaráda Pavla Dražana - režiséra, s nímž jsem natočil řadu reportáží, odvysílaných později v pořadu Na vlastní oči. Jednoho rána mi Pavel přinesl do redakce výstřižek z novin. V článku jsem četl o záhadách jihlavského podzemí, kde prý světélkuje chodba a odkud si někteří lidé odnášejí prazvláštní zážitky. Někdo prý v podzemí slyší tajemné zvuky, dokonce snad varhanní hudbu. Někdo prý uviděl stín tajemného mnicha. Kromě toho se tam dole údajně nachází jakýsi skalní výklenek, o němž se někteří lidé domnívají, že je to vlastně brána do jiného časoprostoru.

Pavel Dražan mi nasadil do hlavy pomyslného brouka. Za pár dní jsem se sešel se záhadologem ing. Ivanem Mackerlem. Dnes už každý ze zasvěcených ví, že Ivan odhalil tajemství světélkující chodby. Přišel na to, že stěna byla natřena zvláštní luminiscenční barvou - v době druhé světové války si tak lidé značili přístup do protileteckého krytu... Ivan přišel s dalšími nápady, jak oživit chystanou televizní reportáž o záhadách jihlavského podzemí.

A potom už následovala moje první cesta do Jihlavy. Poznal jsem Jarku Divišovou, Jirku Havlíčka, Jardu Slámu a další lidi z jihlavského družení Netopýr. Velkou radost z chystaného natáčení zrovna nepociťovali. Nedivil jsem se jim. Měli obavy z laciné senzacechtivosti. Nicméně jsme se dohodli a 13. května 1997 jsem přijel do Jihlavy s celým filmovým štábem.

První noc

Čekala mě první noc. První noc v jihlavském podzemí. Už v Praze jsem se totiž rozhodl, že se pokusím v jihlavských katakombách přespat. V těsném sousedství tajemného výklenku.

Ještě předtím jsme však podnikli několik experimentů. Senzibilky ing. Marie Löwová a Jenny Nowak se nezávisle na sobě shodly v tom, že mezi výklenkem a protější stěnou prochází něco, co by šlo pojmenovat jako kladný i záporný druh energie. Obě se také pokusily o automatickou kresbu, kdy se senzibil uvede do stavu naprostého soustředění a poté mu ruka automaticky kreslí nejrůznější obrazce - údajně by tyto obrazce měly symbolizovat něco, co se v daném prostoru nachází a co není vidět lidským okem. Obě senzibilky mě zaujaly. Ing. Löwová například tím, že v podzemí cítila "jakési bytosti, které někdy byly živé..." a Jenny Nowak svou automatickou kresbou; na papíře se objevila podivná postava se zvláštní, spíše hranatou hlavou...

No a pak už byla řada na mně. Ve starých pověstech jsem čítával, že hodina duchů by měla být mezi půlnocí a jednou hodinou ranní. Protože jsem si nebyl jistý, zda duchové registrují letní i zimní čas - udržoval jsem se raději v bdělém stavu už od třiadvacáté hodiny až do druhé hodiny ranní. Kromě občas nepříjemných pocitů, které prožívá zřejmě každý, kdo se někdy v noci ocitne na tajemném místě úplně sám - jsem nezaznamenal nic zvláštního.

Takže jsem se zavrtal do spacáku. Věděl jsem, že už mohu usnout - kdyby se v chodbě cokoliv přihodilo, vše by měla zaznamenat časosběrná kamera, která tu nepřetržitě pracovala...

Usnul jsem. A teď přichází první nevysvětlitelná událost. Aby bylo jasno - já netrpím na noční sny. Zřejmě spím tak tvrdě, že si pak žádný sen nepamatuji. Jenomže v této noci jsem měl sny dva. A velmi živé. A velmi symbolické pro můj osobní život. Nechci tyto sny podrobně líčit, ale o druhém snu přece jenom něco říci musím. Odehrával se totiž přímo v jihlavském podzemí. Najednou jsem z ničeho nic procházel místy, která jsem znal od předešlého dne. Po nějaké době se mi podařilo dostat do zcela neznámého podzemního prostoru. Bylo to tam velmi zvláštní. A - nebyl jsem tam sám... Pak jsem se probudil. Ležel jsem ve spacáku a hodinky ukazovaly tři ráno. Cítil jsem se nesvůj. Měl jsem totiž pocit, že to, co se před chvílí odehrávalo, nebyl sen, ale skutečnost. Všechno bylo příliš živé...

Zbytek noci jsem strávil mezi spaním a bděním. Ráno jsem z odzemí odcházel ani zklamaný, ani nadšený. Žádného ducha - což se ostatně dalo předpokládat - jsem neviděl.

Přesto však tento příběh první jihlavské noci měl pointu...

O pár dní později jsem si na videu prohlížel materiál, který jsme dole natočili. Bedlivě jsem se díval zejména na to, co pořídila časosběrná kamera. Najednou - nevěřil jsem svým očím - vidím sám sebe, jak vylézám ze spacáku, obouvám si boty a náhle - zmizím... V dalším záběru však zase ležím klidně ve spacáku. Podle časového kódu jsem zjistil, kdy byl tento záběr pořízen. Teď se držte - bylo to těsně před třetí hodinou, tedy v době mého druhého snu... Pamatuji si, že jsem v průběhu noci několikrát opustil spacák. Ale dal bych krk za to, že to nebylo mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní... Na inkriminovaný záběr jsem se díval několikrát za sebou. Se mnou také režisér Pavel Dražan a kameraman Luboš Stibůrek. Nakonec jsme celou záležitost uzavřeli s tím, že kamera mohla mít drobný časový výpadek a já zřejmě v onu dobu opravdu vylezl ze spacáku - byť jsem si to pak nepamatoval... Přistoupil jsem na tento závěr. Už také proto, abych já - coby nevěřící Tomáš, který odmítá jakoukoliv víru v duchy a nadpřirozené bytosti - neztratil soudnost. Přesto však ve mně celá tato příhoda ve mně zanechala značné rozpaky.

Ale celá věc měla své pokračování…