Klub psychotroniky a UFO

KPUFO Domažlice

Po nekonečných PŠM, běhání kolem hřiště, dobývání Pahorku, pořadového výcviku, skoku hlubokodalekého, leštění samopalu, gorodku a zrychlených přesunů, za nadšeného zpěvu "Na tu svatů Katerinu", se z nás odvedenců stali, po mohutném zvolání "TAK PŘÍSAHÁME", opravdoví pohraničníci. Byl konec veškerým radovánkám, naložili nás na Véesky a rozvezli na pohraniční roty. Do tohoto okamžiku to byl pro všechny stejný model.

Pro mne, coby novopečeného psovoda, však začaly nové útrapy. Na 15.rPS Všeruby jsem se naučil vařit psům, teda fenkám, následně po té baště všude uklidit, rozšiřoval jsem znalosti kynologie, znalosti terénu, bojovou připravenost, ale nejoblíbenější činností byly - nikdy nekončící rajóny.

Po přidělení služebního psa přibyly ještě nácviky a posléze první služby v terénu. Jako zocelený pohraničník jsem myslel, že toho prvního půl roku prostě nepřežiju! Člověk ale musí vydržet víc než pes a tak to ještě pokračovalo.

Absolvoval jsem výcvik P1 se svou fenkou Cifrou v Libějovicích a po návratu na rotu jsem začal sloužit poplachovky a překrytí.

Služba střídala službu, den po dni utíkal, odešli supráci, odešli mazáci a nastupovali další mladí. Na podzim 84 odešli i starší půlročáci do civilu.

Tehdy jsem měl už velitele hlídky, na rotě nás bylo prý z důvodu slabých ročníků málo a tak služby byly náročnější. Obcházely se i předpisy a vojenské řády. Prostě jsem chodil na průzkumy jako velitel a můj pes byl člen hlídky. Ověšen nepostradatelným vybavením, dvojnásobným množstvím munice a pocitem největší zodpovědnosti, jsem vyrážel na kontroly signální stěny a při zpáteční cestě na průzkum ve vnitrozemí.

Tu noc jsem se vracel z jedné takové hlídky od styku se sousední rotou Sruby. Procházel jsem okrajem lesa a přes pastviny. Bylo to hodně do kopce, už jsme toho s Cifrou měli dost - a tak jsem na vrcholu vyhlásil odpočinek.

Toužebně vzhlédnu směrem k rotě a v tom jsem ztuhl.

Nad rotou nebo někde nad mezipásmem ve výšce cca 80-100m svítila tři velká světla. Ne reflektory, ale červenooranžová světla, která vlastně ani nesvítila (nevyzařovala světlo do okolí). Takže, a to bylo na tom všem záhadné, objekt který byl zdrojem těchto světel, se dal skoro jen tušit.

Těleso nad nimi vůbec neodráželo žádné paprsky. Navíc vždy v pravidelných intervalech jedno ze světel pohaslo a objevilo se na protější straně. Celé to vypadalo, jako když převracíte trojúhelník po stranách. Podle nejasných obrysů mohlo mít těleso tvar nějakého mnohoúhelníku. Když jsem se trochu vzpamatoval, chtěl jsem samozřejmě svoje pozorování ohlásit, používali jsme tuším vysílačku RF 10.

Ohlásil jsem se předpisově, ale z vysílačky přilétla zcela nepředpisová odpověď, "ty vole, vidíš to taky?"

Pohled mi sklouzl na prostranství před rotou, kde tupě zíralo zhruba dvacet lidí, spánky-nespánky. Vyrazili jsme okrajem lesa směrem k rotě. Když jsme vyšli na silnici, bylo všechno jako dřív. Jen na rotě se té noci moc nespalo. Zdálo by se, že tady můj příběh končí, ale opak je pravdou.

Pár hodin spánku, denní rozkaz a v knize služeb mám pro změnu pravou stranu signální stěny směrem k rPS Maxov. Už nevím, ale pravděpodobně v dopoledních hodinách předpisově vyrážíme s Jirkou Š. Přibližně po 1km chůze nás šokuje pohled na kontrolní orný pás.

Uprostřed oraniště seděla kovově lesklá koule o průměru cca 70cm. Okamžitě jsme upozornili rotu a s připravenou zbraní čekali na příjezd poplachovky.

Náhle, když už byl UAZ na dohled, se koule bezhlučně zvedla z KP a velikou rychlostí zmizela v nedohlednu. Nebýt předešlých událostí a nepatrného důlku v oraništi, asi by nám to nikdo nevěřil. Později se proslýchalo, že snad velitelství zjišťovalo postoj druhé strany.

Nedaleko hranic v Bavorsku bývala totiž americká tanková brigáda a tak se nabízelo podezření z nějaké provokace.

Nikdo však nic takového nepotvrdil a tak se vše zametlo. Dodnes tedy nevím, co jsem vlastně viděl...

Ze stránek: