Je na hradě Houska místo časoprostorových přesunů ?

Již delší dobu se v "záhadologických" kruzích diskutuje o hradu Houska v severních Čechách. Publikované informace spekulují s tím, že hrad byl postaven na podivném místě, vážou se k němu podivné pověsti a ani jeho účel nám není plně znám. Tyto spekulace se staly námětem jednoho z dílů "Záhad a mystérií" na TV Prima a následně také příčinou třenic mezi těmi, kdo si na místní záhady dělají výlučný nárok (tj. redaktoři časopisu Fantas. Fakta) a tvůrci televizního pořadu. Zatímco se ukázalo, jak to s natáčením a informacemi ze "záhadologických" kruhů opravdu bylo, objevila se kopie dopisu, který je připisován Karlu Hynku Máchovi. Pro jeho mimořádnou zajímavost jej uvádíme v plném znění :

 "Milý Eduarde,

všechno se mi drolí pod rukama, v co doufám, zavadne, zas netušená naděje se zrodí … Starosti mám, s holkou svou, Lori, s dítětem svým, nechte si vyprávět, až se zas uvidíme. Vzpomínáte na můj dopis z června - zkoušky jsem složil - a - Eduarde! - jak by mi život v jeden díl končil, jak by mě zazdívali do kamení -. Strobach mi předhazuje, že jsem bledý a zasmušilý. Ponoukl mne k cestě na Tejřov, dvakráte přemlouvat nemusil - vejlet jsem podniknul co balšám na své chmurné rány. Rieger mladý šel s námi, a Trojan; má dobré básně - budu-li kdy já ty své číst co vydané!

Večer v Tejřově holky na nás braly. Hostinský nechtěl dáti večeře, i řekl jsem mu, že jsem policejní komisař - ten hnedky lítal! Rieger pak politizoval, troup, Trojan mluvil, že má v Litoměřicích příbuzného Durasem notářem a justiciárem, že by potřeboval amanuensise - a já chci z Prahy! Rozloučili jsme se na Žebráce, já ruče upaloval k Litoměřicům, abych sobě místo pojistil. Nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha - když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu!

Foto 1. - zřícenina Nový Hrádek v Kunratickém lese

Došel jsem na Housku s druhé hodiny po půlnoci. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem, jasno všude, lampy nepotřebí - v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási vede do pekla. Jedni praví, že ji sám ďábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temněší - otvor v podzemí.

Do té pekelné jámy spustili kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a - Eduarde, já se toho odvážil - vlez jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubiny louč zhasla.

Kolem děsivá nicota, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz na hladině, v něm stíny jak strašidla … Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničných snách…

Foto 2. - turistický rozcestník u Nového Hrádku

Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavoučí. Povětří sytila síra, prach a čoud, štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a polutlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, bílým, sinavým. Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami - ratolestí nevidět.

Bytosti lidské, s lícemi změněnými, začasté nevidomé, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem. Štvály je Dantovy ďábelské, chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky. Eduarde, já myslel, že zšílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál: po chvíli jsem přivyknul, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez pousmání, bez pozdravu.

Talácel jsem se valicím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl, až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínající tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: "Jsem v pekle…"

Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval; smála se, řkouc po česku zpěvavým hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: "To si myslí mnohý … Po světě je hůř." Sáhla na skříňku, co u boku nesla, odklopila víko - já uzřel živý obraz, Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.

Člověk nemůže popsat, co vidiny ve skříňce ukazovaly. Všeckny mé noční přístrachy se otevřely, všecky temnoty, plameny, propasti, lidi co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své … ! Rakev temnoty a červů, bolesť, hrůznosť jsem nejdrtivější děsivější otevřeného hrobu... Hrůza ... Eduarde, kéž bych směl zapomenout !

"Jestli toto není peklo, kde tedy jsem ?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře.

"V Praze, předci,"odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: "Který letopočet?" vyhrkl jsem.

"Dva tisíce šest," pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.

Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnosť nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem - mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bilé zídky … Utíkal jsem k nim: zas nebylo viděti živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem …! Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází …

Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila - víc nevím. Zbudil jsem se na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen - hrozné tušení! Pište mi, Eduarde - pište, co nejdřívěji!

Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek

Kde se to Karel Hynek ocitl ? Pouze znalí Pražané ví, kde je jediný záchytný bod tohoto vyprávění - hrádek krále Václava je v Kunratickém lese. Pojďme po stopách tohoto dopisu :

V okolí Kunratického lesa jsou kolem dokola nová sídliště. Mácha píše: "V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, bílým, sinavým." - tyto "útesy" mohou být pouze jediné - panelové domy a byty v nich.

V obraze : "Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel …" poznáváme stožáry vysokého napětí. Ty se vyskytují právě mezi sídlištěm Libuš a čtvrtí Zelené domky.

Mácha se zřejmě přenesl do letního období, neboť píše, že "bytosti lidské, (…) začasté nevidomé," - lidé zřejmě měli sluneční brýle. Spěchající davy "štvály je Dantovy ďábelské, chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky." - Vídeňskou ulicí projíždí právě kloubové autobusy a jejich syčení při otvírání a zavírání dveří známe všichni.

Mácha potkává jakousi dívku s podivnou skříňkou u pasu a ve vlasech - páska od sluchátek (od wolkmena ?). A pak : "Sáhla na skříňku, co u boku nesla, odklopila víko - já uzřel živý obraz, Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí." Co to bylo za skříňku ? Jedině digitální kamera - ta má "odklápěcí víko" i obrazy na displeji dělají dojem jakéhosi "přelévání".

Po sdělení letopočtu Mácha utíká pryč - "Bloudil jsem - mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky … Utíkal jsem k nim: zas nebylo viděti živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami." Mezi paneláky lze bloudit velice snadno, a není divu, že jej přilákala právě čtvrť Zelené domky. A již několik set metrů za nimi je cíl jeho cesty : "Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem …! (…)

 Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází …" Ano, všechno je tak, jak Mácha napsal - na kmeni stromu je i ta cedule - turistický rozcestník s nápisem "Nový Hrádek". Je zde jáma, i to smetí, jen kovový plot tu ještě není - snad jej tam městská správa brzy instaluje, aby nikdo nedošel k úrazu - času je dost - ještě 7 let.

A zde cesta Karla Hynka končí. Místo jako stvořené k opětovnému přestupu na hrad Houska. Kde však cesta započala ? To je už místo poněkud prozaické - někde mezi paneláky sídliště Libuš.

Je na hradě Houska místo časoprostoprových přesunů ? Pravda nebo mystifikace ?

Astrologie a "časový posun"

Obr. záhlaví : Houska od severovýchodu. Karel Hynek Mácha, asi 1832 

Foto : © KPU, 1999