Cvilín - přesněji Přední (441 m) a Zadní Cvilínský kopec (423 m). Na předním kopci starověké hradiště, dnes poutní kostel a rozhledna, na zadním zřícenina hradu Šelenburka (13.st). Zdejší osídlení sahá do pravěku, u nedalekého tzv. Burgbergu bylo nalezeno už v r. 1817 pohřebiště s popelnicemi, asi tam kde později stál lichtenštejnský panský dvůr. Hrad byl nejprve zeměpanský, nakonec se r. 1523 dostal s celým krnovským knížectvím do rukou markraběte Georga von Anspach - Brandenburg, který sice nechal hrad opevnit proti Turkům, ale pak tu nesídlil a hrad zůstal asi od r. 1530 opuštěn. Sloužil prý jako útulek lupičů, zejména Hunzachovy bandy,která týrala celý kraj.

	Česká verze pověsti o loupežnících na hradě Šelenburku a jejich pokladu: Poutníci tu v noci vídali světla, mnozí zaslechli pláč a bědování a mezi lidmi se rozkřiklo, že na hradě straší.Na počátku 16.st.sloužila v krnovské šenkovně U zlatého orla šenkýřova schovanka Dorka.
	Jednoho večera seděl v hospodě kupec, který toho dne vyvdal dceru za kupce z Opavy a navečer ji vypravil s bohatou výbavou na cestu. Řeč přišla i na strašidla na hradě. Z žertu vybídl jeden ze sousedů Dorku, zda by se na hrad vypravila. Ta se vsadila se, že na tam doběhne a jako důkaz donese větvičku jeřabiny, která roste hned za branou. Došla na místo, uřízla kousek větve a chystala se zpět, když zahlédla v okénku v rozpadlé zdi záři. Nahlédla dovnitř a viděla loupežníky dělící se o lup. V rohu místnosti leží bezvládné tělo ženicha kupcovy dcery. Zachvěla se,couvla od okna, ale přitom se vydrolilo ze zdi několik kamínků. S rachotem padaly ze svahu dolů a dívka více neotálela. Utíkala z hradu, když tu se před ní zvedl stín. Náčelník lupičů si jí nadběhl. Tvář měl zakrytou šátkem, takže viděla jen jeho oči, on sám však velmi dobře spatřil v měsíčním světle její tvář. Dorka zvedla ruku s nožem,loupežníka bodla a prchala do města. Vpadla do hospody, beze slova položila na stůl větvičku jeřabiny, teprve, když se trochu vzpamatovala, vyprávěla, co na hradě spatřila. Sousedé ihned osedlali koně a řítili se na hrad. Přišli pozdě. Loupežníci byli pryč, ve sklepení doutnalo ohniště a v koutě ležela mrtvá těla kupcovy dcery a jejího muže.V příštích dnech dorazilo do města vojsko. Prohledalo postupně okolní lesy a hory- marně. Minuly roky a jeden podzim vdával dceru hostinský z hospody U slunce, která stávala na krnovském předměstí.
	Na svatbu přišel také šenkýř od Zlatého orla se schovankou. Vzpomínalo se a přišla řeč i na statečný čin Dorky. Ta se neustále točila v kole s mládencem z markraběcí družiny. Zachariáš, jak mladíka oslovovali jeho druhové, mohl na ní oči nechat. Tanečníkův pohled a jeho oči děvčeti najednou připomněly vůdce loupežníků Hunzachese a jizva na krku,kterou mu způsobila bodnutím nože, jí dala jistotu. Uvědomila si, že se opět ocitla v jeho rukou, ale na záchranu bylo pozdě. On využil divokého zakončení tance a u otevřených dveří ji popadl´vyděšenou, vynesl ven, posadil před sebe na koně a unášel ven z města.

 Po chvíli se vzpamatovala a začala křičet.Volala a s loupežníkem bojovala, vjeli na most přes Opavici. Kůň, znepokojený zápasem, klopýtl a zřítil se z úzké lávky do vody. Z té po chvíli vyplavala jenom ona, Hunzaches s koněm ve vlnách utonuli. Když se ráno překvapený šenkýř dozvěděl o nočním dobrodružství, společně se sousedy umluvili novou výpravu. Ani tentokrát loupežníky nenalezli, zato ve sklepeních objevili truhlice s pokladem. Z části postavili pomník nešťastným mladým manželům, za zbytek nechala statečná schovanka vybudovat na místě dnešního poutního kostela kapličku.

Německá verze téhož:

Jonáš, krnovský kupec, vdával dceru Rosu za obchodníka z Opavy. Večer pátého dne svatby, o vigilii sv. Martina 1528, vyjeli novomanželé do Opavy, s bohatou výbavou nevěsty na vozech. Bezstarostně jeli po křovisky obrostlé cestě a nebyli ještě daleko od města, když tu náhle byli přepadeni loupežnou bandou, která se ukrývala na Schellenburgu. Doprovod mladého páru byl pobit dříve, než stačil sáhnout po zbraních, a po mladém novomanželovi žádal hejtman Hunzaches vydání věna, peníze nebo život, mladík na výzvu odpověděl střelbou, zabil tři loupežníky a dokonce ohrožoval samotného hejtmana, než se ho podařilo přemoci. Umírající ženich a bezmocná nevěsta byli s celou kořistí loupežníky odvlečeni na hrad a tam vhozeni do sklepení. Mezitím ostatní svatební hosté „U zlatého orla“ bujně slavili konec svatebních hodů. Edeltraud poslouchala s nevolí řeči o slabosti, pověrčivosti a bázlivosti dcer Eviných a protože každý věděl, že na hradě straší a po kraji se potulují loupežné bandy vzkřikla: „Teď právě, v tuto hodinu, donesu z hradu oskeruši (planou třešni). Když se protáhla křovím až ke hradu, zahlédla jakousi velkou postavu, vstupující do sklepení. Připlížila se ke skulině, kterou prosvítalo světlo, a uviděla loupežníky u ohně a uslyšela pláč zajaté. Edeltraud věděla dost, a pospíchala pryč, jenže na cestě si vzpomněla na sázku a na to, že potřebuje důkaz o tom, že si všechno nevymyslila. Vydrolila několik kamenů a tím vyplašila loupežníky. V zoufalém útěku si vzpomněla na poustevnu u Cvilína. Boží muž jí poskytl pomoc, schoval ji do rakve za oltářem, jež mu sloužila jako lože, a už bylo slyšet kroky, kletby a výkřiky loupežníků. Poustevník však zůstal klidný, nedal se jimi vyrušit z modlitby u oltáře a tak odtáhli.

Teprve když byl všude klid, dovolil Edeltraud vylézt, ukázal jí skrytý chodníček k Opavě a doporučil ji pod ochranu Všemohoucího na cestě do města. Jen došla k řece uslyšela, že loupežníci prohledávají křoví a náhle byl jezdec až u ní. Statečná dívka se však rozmáchla nožem a v okamžiku, kdy ji chtěl chňapnout, bodla ho do krku, srazila s koně, sama se vyšvihla do sedla a cestou necestou se hnala do Krnova. Svatební hosté a měšťané se kolem ní sběhli, a jen co vypověděla svůj zážitek, svolal městský hejtman Starkenbach hotovost a vyrazil na loupežnické hnízdo. Jenže banda se vším všudy zmizela, doupě bylo prázdné, jen mrtvoly novomanželů mohli převézt do Krnova a tam je pochovat ve společném hrobě. Lichnovští osadníci pak chytili jednoho z loupežníků a Mattu, starou loupežnickou hospodyni. Ti pak vyznali, že hejtman Zacharias, obvykle zvaný Hunzaches, rodem z Uher, sem přitáhl z Uher se silnou bandou většinou ze zběhlých vojáků, táhli už Polskem, Slezskem, Moravou i Rakouskem, prý byli až u Jaderského moře, všude loupili a plenili, a kořist ukryl hejtman jednak v propasti u Blanice, jednak na Schellenburgu.Hned se tam vypravili hledači, ale nenašli nic. Na jaře 1532 přijel markrabě Georg von Anspach - Brandenburg do Krnova.Při svatbě Edeltraudiny kamarádky, dcery hostinského od „Zlatého slunce“, tancovala i s rytíři z markraběcího doprovodu. Ve víru tance se octla v náručí jednoho statného rytíře s mnoha jizvami, který s ní v tanci zamířil ke dveřím, u dveří ji chytil,vyskočil s ní na připraveného koně a ujížděl z města. Dívka se bránila, kůň se začal plašit a na mostě skočil do řeky. V pádu přimáčkl rytíře pod sebe, ale ona zůstala nezraněna. Tu se umírající přiznal, že on je tím loupežnickým hejtmanem, který se dal do vévodových služeb, aby se tak mohl bezpečně dostat do Krnova a pomstít se jí. „Ty jsi moje unesená nevěsta,“ zalykal se krví, „jdi a vem si své věno ve sklepě Schellenburgu, tam co dokonala Jonášova dcera, vpravo od vchodu.“ S těmito slovy vydechl naposled. Na´označeném místě se vskutku nalezl poklad. Edeltraud vrátila ubohému Jonášovi věno jeho dcery a za zbytek dala postavit na Burgbergu malou kapli, u níž prý bývala i poustevna.

Podle jiné verze pověsti se prý asi rok po útěku loupežníků ze Schellenburgu o Edeltraud ucházel knížecí rytíř či mladý bohatý obchodník a otčím byl rád, že našla tak vzácného ženicha. Teprve když si nevěstu se zpěvem odvážel, rozhrnul se mu na mostě límec a dívka podle jizvy a hlasu poznala loupežnického hejtmana, který jí se
smíchem přiznal, kdo je. Neztratila však hlavu a shodila ho z koně do vody, kde ho slavnostní zbroj stáhla ke dnu.

Ďáblova kazatelna a poustevník

Ve skalnaté sluji na severovýchodním okraji cvilínského kopce podle pověsti za noci rarach lákal pocestné a ze skalky je obluzoval mistrnou řečí.

Kdysi se tu usadil muž, který pracoval jako truhlář ve službách markraběte Jiřího z Ansbachu. Truhlář žil v jeskyni nuzně, živil se pouze kořínky a lesními plody, s nikým se nestýkal ani nemluvil. Časem pozbyl svaly svého těla a jeho seschlá a zažloutlá kůže byla nalepena na holých kostech. Oči zapadly do důlků, tváře se propadly a tak spolu s kostnatými údy připomínal více kostlivce než živého člověka. Osadníci se ho nejdříve báli, postupně si ale na jeho přítomnost zvykli a začali využívat i jeho lazebnického umění. Nikdy se jim však neukázal, svou pomoc nechával před jeskyní. Odměnu nepřijal, o uznání nestál. Byl zatrpklý, ničemu se netěšil. Jeho jediným přáním bylo zemřít, ale přesto, že na něj postupně dolehly nemoci stáří a přivodil si též mnoho úrazů, skonu se stále nedočkal. Lidé byli přesvědčeni, že jeho trýzeň způsobila osadnice, která jej proklela za urážku posvátného obrázku. V samotě a opuštění přežíval další generaci, až nakonec došlo ke střídání majitelů panství. Noví páni, Liechtenštejnové, s sebou přivedli mnichy minoritského řádu. Těm byl odevzdán obraz, který způsobil starcovo prokletí a tímto činem se jeho osud konečně naplnil. Dočkal se zaslouženého klidu a věčného spočinutí.

Pověst o Černé smrti - "morové stádo"

Podle dávné legendy se u Cvilína zjevují přízrační mlžní koně tehdy, když má oblast zasáhnout nějaké veliké neštěstí či smrtící epidemie. 

Krnovský pán byl samotář, o své statky se příliš nestaral a raději se věnoval lovu nebo toulkám v okolních lesích. Jednou pozdě večer vystoupal ke zříceninám hradu , přešel val, přistoupil ke zbytku zdi a s údivem pohlédl do tmavého nádvoří. Spatřil pasoucí se stádo bílých koní, na nichž seděly postavy v tmavých pláštích.Při pohybu nebylo slyšet žádný zvuk, jen od chřípí zvířat stoupaly obláčky bílé páry. Pán slyšel o hradu mnohá vyprávění, přešel tedy kolem zdi, aby si tajemné stádo blíže prohlédl. Sotva spatřil pod helmami jezdců lebky kostlivců, vyběhl z hradu a spěchal co nejrychleji do města. Když zabušil na městskou bránu a začal se starého fortnýře vyptávat,zda spatřil bílé stádo, velice jej svým zjevem a dotazem vyděsil. Stařec zalomil rukama a zvolal : „Je psáno v sudbě města. Když cvilínští bělouši vyrazí ke krnovským hradbám, zapláčou všichni měšťané krvavými slzami!“ A opravdu – již druhého dne vypukl ve městě mor, který sklátil desítky obyvatel. Starý fortnýř byl první, kdo na černou smrt zemřel.

O zjevování cvilínského „morového stáda" se zmiňují už staré slezské kroniky. Přízraky se prý objevily poprvé v 16. století, kdy zemi postihla hrozivá morová epidemie. Historik Václav Krolmus uvádí, že mělo-li být ohlašované neštěstí obzvláště veliké, seděly na přízračných koních i fantomy bledých, bíle oděných jezdců.

Naposledy se toto zjevení objevilo po první světové válce. Vypadali, jako by byli i husté mlhy, a ačkoliv běhali neklidně sem a tam, nevydávali žádný zvuk. Po nějaké době pohroma skutečně přišla, když celý kraj postihla španělská chřipka.

Přízrak zakleté dívky

O půlnoci se tu objevuje přízrak zakleté dívky. Kdysi šel opozdilec v noci přes Burgberg a tu potkal dívčí postavu, prosící o vysvobození a slibovala mu za to poklady. Měl zde strávit 3 po sobě jdoucí noci a nedat se zastrašit a odehnat. 2 noci vydržel, ačkoliv se objevovali draci a různé obludy a za řevu ho hrozily spolknout. Třetí noc však byly obludy tak hrozné, že ve strachu o život utekl a tak zůstala zakletá panna dále strašidlem.

Krnovský Ahasver:

K vršku „Baderspiel“ na severovýchodní straně Burgbergu (Cvilína)se pojí tato pověst: Když se Krnov stal majetkem brandenburského markraběte (luterána),museli tamější minorité opustit svůj klášter. Mariánská kaple kláštera se měla stát výčepem (hospodou) a hned první večer po odchodu minoritů už měla být k tomu účelu zařízena. Zvláště aktivní při tom byl dvorní truhlář knížete. Nejprve byly strženy obrazy svatých a vhozeny do ohně, jen obraz Matky Boží s Ježíškem zůstal ušetřen. Celou noc se v kapli hýřilo. Teprve za svítání se opilci odpotáceli až na onoho truhláře, který byl tak zmožen vínem, že zůstal v kapli ležet asi tam, kde předtím stával oltář. Ráno přišla do kaple na mši svatou stařenka z Chařové, která o ničem nevěděla. Když uviděla tu spoušť, vzplanula hněvem a truhláře proklela, ať tak dlouho nenajde na zemi pokoje, dokud ten obraz nebude opět posvěcen. A tak truhlář neumíral a změnil se v živoucího kostlivce, který žil v jeskyni na onom vršku (zde se dodnes ukazuje tzv.Ďáblova kazatelna, kde podle pověsti za noci rarach lákal pocestné a ze skalky je obluzoval mistrnou řečí) , živil se sbíráním bylin a výrobou léků pro dobytek, nikomu se však neukazoval, jen položil léky na dohodnuté místo, odkud si je lidé odnášeli. Roky plynuly a lidé říkali, že je určitě ve spojení s ďáblem, který dává jeho mastím zázračný účinek a prodlužuje mu život a onomu vršku říkali „Teufelsbad“ („Čertovy lázně“) a jemu „Teufelsbader“ („Čertův lázeňský“). Sto let musel čekat, než udeřila hodina jeho vysvobození. Když se po změně náboženských poměrů minorité opět vrátili do Krnova, doslechli se o něm, měli s ním soucit a chtěli se pokusit o jeho vysvobození. Představený kláštera ho navštívil v jeho jeskyni,poučil ho o pravdách římskokatolického náboženství a obrátil ho tak, že Teufelsbader přistoupil ke svaté zpovědi. Byla tedy na nejvyšším místě Burgbergu postavena dřevěná kaple, onen obraz Matky Boží do ní zavěšen a znovu posvěcen. V tu chvíli Teufelsbader dokonal. Podle jiné pověsti místní lázeňský („Bader“) hrál s ďáblem mlýnek a protože hru („Spiel“) prohrál, skutálel ho čert s vršku zatlučeného v sudu, probodaném noži - odtud „Baderspiel“.

Pověst o „morovém stádu“ 

Podle: Peter A.: Burgen und Schlösser im Herzogthum Schlesien, Teschen 1879: Hrad Lobenstein alias Cvilín, "Vvalen", Úvalno, Schellenburg, Šelemburk.