Podivná světluška za nádražím

Paní Ludmila Z. pravidelně jezdí k příbuzným na Berounsko. Protože má zdejší krajinu velmi ráda, po celý rok vyráží s rodi­nou na procházky, výlety po kraji. Poblíž Zdic se jí přihodil před 16 roky velmi zvláštní zážitek. 

„Šli jsme docela obyčejnou polní cestou, už se šeřilo. Kousek od protivínské že­lezniční tratě, která opodál zahýbá ke zdickému nádraží, jsme uviděli světlo. Klouzalo kolem tratě a potom přeskočilo na pole. Nejdřív jsme si mysleli, že se jedná o nějakého drážního zaměstnance, pochůzkáře, že kontroluje traťový svršek a má v ruce svítilnu. Ale když odbočil do polí, už jsme si jisti nebyli. Cekali jsme, koho uvidíme, proč tady večer svítí. Ještě si manžel dělal legraci, že je to nějaká přerostlá tlustá světluška a nemůže najít cestu domů, nebo opilý železničář, bojící se vrátit na stanici. 

Bylo mi jasné, že to tak jednoduché nebude. Na mega-světlušky nevěřím a pít se na dráze nesmí. Syn to vyřešil za nás. Sebral velký kámen z polní cesty a hodil ho směrem po klátícím se světle. Manžel kluka vztekle okřikl, co když opravdu nějaký mužský nese lucernu, vždyť ho může zabít. Hrklo v nás. Kámen ke světélku pochopitelně nedoletěl, bylo dost vzdáleno od nás, jenže náhle zhaslo. Co bylo ještě nepochopitelnější, rozžalo se na druhém konci pole, alespoň nám to tak připadalo. Kdo dokáže uběhnout sto metrů za tři, čtyři sekundy? Člověk asi ne. Zvíře? Zajíc s lucerničkou? To je přece nesmysl. Byli jsme v rozpacích a náhle si připadali hloupě. 

Vykročili jsme směrem ke světélku. Na místě druhého zjevení jsme ale vůbec nic nenašli. Asi po deseti minutách dalšího zkoumání a rozhlížení v šeru jsme to vzdali. Vykročili jsme zpět ke Zdicím, protože se již téměř setmělo. Ještě dlouho nám vrtalo hlavou, co jsme tenkrát doopravdy viděli. Nějaký přírodní úkaz? Plyny, které světélkují?"

	Podle :
	Nový, J.:	Víkendová záhada. Spirit, č. 37/2004