Klub psychotroniky a UFO Beroun

Bacín - rituální vrch

Český kras je krajinou mystickou, mnohá tajemství dosud spočívají v hlubinách, skryta před zrakem zvědavých pátračů. Některá, chráněná magickými „zámky“, nebudou odhalena nikdy, jiná se alespoň zdánlivě pootevírají našemu chápání. Ale třeba je všechno úplně jinak.

Přibližně deset kilometrů od středočeského města Berouna najdeme jednu z podivných záhad Českého krasu, magický věčný kopec Bacín, ležící v tiché krajně. Jeho vrchol činí přibližně 499 metrů nad mořem a nalézá se na něm plošinka s jezírkem, připomínajícím Boží oko. Okolní valy působí až démonicky a strašidelně. Měl jsem dojem, jako kdyby se zde navždycky zastavil život. Stále jsem se otáčel, zda na nás nevykoukne alespoň skalní šotek, ukrytý kdesi v ústraní. Když jsme se pídili po podrobnostech o tomto zajímavém vrchu, byli jsme docela překvapení. Nikdo nám nebyl schopen (nebo nechtěl?) poskytnout potřebné informace. A tak nastalo „lovení“ ve starých knihách a záznamech, protože tehdejší bedekry byly na rady skoupé.

Na sklonku osmdesátých let dvacátého století tu odborníci nalezli v skalní průrvě zbytky kostí a keramiky. Podrobný průzkum odhalil šokující (ale předem částečně tušenou) pravdu. Vrch zřejmě fungoval jako skalní svatyně, byl dějištěm tajemných rituálů rozličných kultur. V puklině byly nalezeny kosti dětí i dospělých, promíchané s kostmi zvířecími, střepy a zbytky nádob. V blízkých Vinařících prý vědí své. Už staří pamětníci vyprávěli hrůzostrašné pověsti o skalních démonech, chodbách s příšerami, bezhlavými draky. Ještě v 19. století se prý kolem Bacína (ale i na vrchu samém) potulovaly bytosti s vypouklýma očima. Měly zvláštní hlavy mrkvovitého (či spíše dýňovitého) tvaru, ostře kontrastující s neduživými těly. Pradědové v nich viděli gnómy, duchy. Na mimozemšťany – šediváky ještě nikdo nevěřil, i když je popisem silně připomínají. Tyto drobné bytosti měly mít ještě jednu zvláštní schopnost – údajně dovedly měnit barvu kůže.

Myšlenka bacínské svatyně dodnes zaměstnává záhadology, vše nasvědčuje tomu, že zde opravdu mohla být. Navíc se podařilo díky vyzvednutí vrstev nánosu učinit několik dalších a překvapivých objevů. Vrch byl dějištěm rituálů zřejmě již před sto tisíci lety, v časech neandrtálců, kontinuita kultu a obětí trvala až do středověku! Je možné, že jistý kult dokáže přežít tisíciletí? Prý není, ale stopy obětí (zvířecích i lidských) vypovídají o opaku. Naši předci sem docházeli, aby vzdávali úctu bohům či duchům, aby si je usmířili, naklonili. Potom by i pověsti z 18. a 19. století byly pokračováním této úcty, obav z čehosi nebezpečného. Vylézalo snad „něco“ onou skalní průrvou a škodilo lidem? Nebo se u ní věštilo? Představa sedícího mága u štěrbiny navozuje srovnání s věštírnou v Delfách. Možná, že Bacín je opravdovým unikátem.

Na závěr připojím vyprávění pana M. z Berouna. Jeho pradědeček u Bacína prožil několik zvláštních příhod, chodíval sem s kamarády pást dobytek. Pepík, jeho nejlepší přítel, viděl jakési lesní zvíře, utíkalo ke skalnímu valu a přímo v něm zmizelo. Pan M. říkal, že to zní jako klukovský výmysl, ale v dospělosti si na místě ověřil, že na čtyřech místech vrchu jeho statný vlčák zuřivě štěkal, stál se zježenou srstí a odmítal jít dál. Vždycky sroloval ocas, měl viditelný strach, místa museli obejít oklikou. Ještě v padesátých letech 20. století se tu prý děly divné věci, nakonec bylo rozhodnuto o vysázení dalších stromů.

	Obr., foto


	Podle :
	Spirit	Rituální vrch