Od časů Případu čerta číslo čtyři a Případu jantarové komnaty L. Součka bereme německé diskoplány v Praze téměř jako hotovou věc. Když však všechny předložené důkazy a indicie rozebereme podrobněji, všechno najednou začne vypadat spíše jako jedna z dovedných Součkových mystifikací než jako realita.  

Pro většinu z nás jsou události druhé světové války už jenom historií. Čas si běží svým tempem a lidská paměť slábne. Dnešní začínající scénárista už nedokáže realisticky vylíčit ani poměry panující v naší socialistické společnosti osmdesátých let. Co si teprve mají ti mladší počít s tak mlhavým tématem, jako jsou tajné technologie nacistické Třetí říše, když se narodili třeba třicet let po válce. Ve spekulativní literatuře se tak objevují nacistické létající talíře, jaderné hlavice, biologické zbraně i antigravitační motory. Je na tom vůbec aspoň zrnko pravdy?

Asi nejucelenější teorií tohoto druhu je příběh diskoplánu, tedy létajícího talíře, údajně vyvíjeného v pražské junkersce (dnes Avia Letňany). Nejméně tři očití svědci vyprávěli o tom, jak jeho prototyp těsně před koncem války na vlastní oči viděli při zkušebním letu. Odtud se začal odvíjet částečně fiktivní příběh o možné výrobě diskoplánu v některé z nacistických podzemních továren. Snad se plánů létajícího talíře, jeho součástek nebo dokonce jednoho či dvou kusů zmocnili Američané a pokračovali v jejich vývoji.

Fikce nebo skutečnost? Porovnáme-li příběh o vývoji nacistického diskoplánu se skutečností té doby i s následujícími událostmi, bude jeho nereálnost ještě zřetelnější. Hitlera zázračné zbraně na začátku války možná jen fascinovaly, po neúspěšném tažení v Rusku je začal zoufale potřebovat. Pohlaváři Třetí říše disponovali pro nás neskutečnou mocí a snažili se přání svého vůdce plnit ještě dřív, než je vyslovil. To se v plné míře projevilo v analogickém příběhu bezpilotního letounu V-1 a raketové střely V-2. Nacisté zde použili nový, revoluční druh pohonu - raketový. Zkoušky nové zbraně byly tak přesvědčivé, že na výrobu raket byl vyčleněn již existující obrovský podzemní komplex Dora v Harzském pohoří. Nacisté se nehnali za žádnou chimérou, ale za vítězstvím. V září 1943 začali první vězni pracovat na dalším rozšíření podzemních prostor, během podzimu byly osazeny všechny potřebné stroje a v lednu 1944 se počítalo s regulérním nasazením V-1 do boje. Tento ambiciózní plán se splnit nepodařilo. Na Silvestra 1943 byly vyrobeny teprve první tří kusy raket, se sériovou pásovou výrobou se začalo až v dubnu 1944. Postupující fronta zabránila tomu, aby se továrna dostala až na plný výkon, tedy k plánované výrobě 900 ks V-1 měsíčně pří zapojeni 16 000 vězňů a 2 000 techniků. Přesto však vybudování podzemní montážní továrny pro výrobu zbraně sestávající z 50.000 součástek netrvalo nacistům ve válečných podmínkách a při bojí na dvou frontách déle než čtyři měsíce. Tohoto šíleného tempa bylo možné dosáhnout pouze díky neomezeným lidským zdrojům v podobě vězňů z Buchenwaldu a likvidačními pracovními podmínkami, jaké si dnes neumíme snad ani představit.

Doru můžeme považovat za typickou německou podzemní továrnu. Nacisté přesunovali svoji výrobu do podzemí proto, aby byla chráněna před nálety. Nestavěli vlastně nic náročného, jenom účelně pospojované výrobní haly s běžícím pásem. Pokud možno se vyhýbali komplikacím, které by stavbu zbytečně zdržovaly a prodražovaly. Proto byly podzemní továrny jednopodlažní a hlavní pracovní sílou v nich bylí vězni. Někdy se nacisté spokojili i s pouhými železničními tunely, jako třeba u Davle. Podzemní továrny také mívaly dalekosáhlé zázemí. Dora měla hned vedle podzemní filiálku zvanou Laura, dále koncentrační táboř s příslušnou ostrahou, zdvojené dodavatelské závody na různých místech Třetí říše a dva raketodromy, Peenemunde a po jeho rozbombardování Bliznu. Obrovský organizační kolos, do něhož byly zapojeny desetitisíce lidí. Jenom technický archiv Dory, před koncem války nacisty pečlivě schovaný a potom zase objevený, vážil 14 tun. Stal se základem pro pozdější raketový vývoj a německé raketové střely nám nakonec otevřely cestu do vesmíru a na Měsíc. Části raket je přitom možné v Doře vidět dodnes.

A co nám zbylo po diskoplánech? Celý příběh o německých létajících talířích stojí vlastně jen na několika svědeckých výpovědích. Český příslušník závodní ochrany v junkersce údajně vyprávěl o podivných událostech, k nímž v továrně došlo 24. února 1945. Tehdy bylo k večeru všechno osazenstvo továrny nahnáno dovnitř a zatemněna okna. Nikdo tak neviděl, co se děje venku. Ludvík Souček se domnívá, že právě tehdy z letňanské továrny odstartoval prototyp diskoplánu, a to kolmo a bezhlučně z narychlo vybetonovaného plácku. Měl mít namířeno do své mateřské podzemní továrny v Chebu, kde možná leží dodnes. Tato teorie má ovšem ^několik slabých míst.Vycházíme z toho, že diskoplán byl vyvíjen v Čechách. Nezdá se mi pravděpodobné, že by tak tajný výzkumný projekt byl umístěn zrovna do Prahy, mimo vlastní území Třetí říše, do velkoměsta, uprostřed hustě obydlených Čech. Riziko prozrazení by bylo příliš velké. Pravděpodobnější je druhá lokalita spojovaná s diskoplány, chebské podzemí. To nebyla „typická" podzemní továrna, spíše výzkumný ústav. V režimu přísného utajení zde pracovali zde jen prověření nacisté, žádní vězni. Pod zemí nebylo jen jedno patro, ale prý osm, dodnes neprozkoumaných. Něco je zatopené, něco vyhodili do vzduchu nacisté, něco spojenci, něco spadlo samo. Faktem je, že zde nacisté mohli vyvíjet cokoliv. Neexistuje žádný důkaz pro to, že by to byl zrovna diskoplán.

Připusťme, že to byl diskoplán a že dokonce existovalo několik funkčních prototypu. Snad mohl některý ze zkušebních letů vést i do Prahy. Možná došlo i k haváriím, jako třeba 12. 12. 1944 u Toužimi. Trosky havarovaného stroje z lehkého bílého kovu snad leží v tamějších močálech při cestě na Útvinu dodnes. (tento případ byl žert místní radnice, pozn. red.) Toužim přitom leží přesně na spojnicí Cheb - Praha. Z logiky věci však vyplývá, že úspěšný konstruktér diskoplánu by se snažil svůj vynález co nejdříve představit vůdci, což by vzhledem k jeho údajným manévrovacím schopnostem a minimálním nárokům na přistávací plochu bylo otázkou několika málo hodin. Neztrácel by čas a několikaměsíčním poletováním nad Čechami. Vývoj tak složitého stroje až do stádia prototypu by s sebou nesl i tolik dalších věcí, že by rozhodně neproběhl bez povšimnutí. Tak, jako špioni odhalili zkoušky a výroby V1 a V2, objevili by nakonec i diskoplán. Četné stopy by zůstaly i v archivech - žádanky o materiál, prostory a lidi, plány, výkresy, dokumentace, nepodařené součástky, modely, zkušební lety... Diskoplán měl mít průměr kolem 45 metrů. To je deset osobních aut postavených za sebou. To by se nedalo přehlídnout ani rozložené. Otevřená zůstává také otázka pohonu - byl to systém trysek, malý jaderný reaktor, antigravitace nebo něco jiného? Můžeme jenom hádat. Možná existence nacistického diskoplánu nebyla potvrzena ani dodatečně následným navazujícím poválečným výzkumem. Zbylo tedy jen několik málo hypotéz. Německý diskoplán létal nad Prahou před více jak padesáti letu. A za celou tu dlouhou dobu se neobjevil jiný důkaz nebo indicie o jeho existenci než svědecké výpovědi. Když víme, co všechno zbylo po VI a V2, zdá se to nemožné. Pokud tedy diskoplán skutečně někdy existoval. Můžeme tedy vyslovit několik hypotéz:

1. Nacisté měli fungující diskoplán, ale utajili či zničili ho tak dokonale, že je pro lidstvo ztracen.

2. Diskoplánu a související dokumentace se zcela nebo částečně zmocnili Spojenci, spíše USA než SSSR. Na tomto základě byl vyvinut dodnes tajený americký „létající talíř" (UFO).

3. Nacisté pracovali na diskoplánu, ale nikam to nakonec nevedlo. Ve vývoji po válce nepokročili ani Spojenci.

4. Nacisté nikdy na žádném diskoplánu nepracovali a celé „UFO nad Prahou" je jednou velkou, i když dovednou mystifikací. Osobné jsem přesvědčena o tom, že kdyby nacisté skutečné měli funkční diskoplán, nemohl tak dokonale zmizel ze světa. Nejpravděpodobnější se mi proto bohužel Jeví poslední, nejméně zajímavá hypotéza Ledaže by se ve věcí nacistického dískoplánu objevilo něco nového. Potom ráda změním názor.

 JUDr. Jitka Lenková