Tak popisuje mocnou sílu velkých kamenci francouzský badatel Louis Charpentier ve svém dnes již klasickém díle "Tajemný pravěk Evropy". Vychází přitom z teorie, podle které celou Zemí probíhají podzemní telurické proudy, zatím neznámé fyzikální povahy. Pokud jsou v rovnováze, je všechno v pohádku. Pokud se rovnováha naruší, třeba tektonickým zlomem nebo pramenem spodní vody, je možné tuto rovnováhu obnovit podobné jako u člověka akupunkturou. Jenom k tomu zapotřebí o něco větší jehly. Naši předkové k tomu používali velké kameny, které usazovali na různá pečlivé vybraná místa, známé menhiry. Důležitý byl i jejich tvar a velikost. S touto Charpentierovou teorií úzce souvisí i starý čínský princip feng-šuej o rovnováze krajiny a lidských příbytků a nakonec i známé geopatogenní zóny.

S tímto konstatováním bychom se mohli spokojit, kdyby dnes všechno zůstalo tak, jak je. Jenže ono tomu tak není. I když v Čechách je menhirů například proti Francii nebo Anglii velmi málo a jejich význam pro "zdraví země" je zanedbatelný, neznamená to, že bychom je mohli naprosto ignorovat. Tím spíš, že největší menhir v Čechách nepostavili naši předkové, ale my sami. Je to známý obelisk z mrákotínské žuly na Pražském hradě.

Vztyčit ho nebylo nic snadného. Celý nápad povstal již v roce 1923, snad v tehdejším okruhu architekta kolem prezidenta Masaryka. První blok kamene se rozlomil ještě v lomu, druhý se rozlomil při pádu cestou na nádraží v Telči a teprve třetí kus se podařilo dopravit na místo, ovšem jen díky použití speciální saňové konstrukce, tažných traktorů a železničního vagónu vyrobených jen pro tento účel ve Škodovce. Monolit vážící 112 tun a osmnáct metrů vysoký zaujal svoje místo na pradávném posvátném pahorku kdysi zvaném Žiži.

To bylo na přelomu října a listopadu roku 1928. O rok později vypukla zatím nejhorší celosvětová hospodářská krize vůbec a v parlamentě se svým prvním projevem vystoupil komunistický poslanec K. Gottwald. Obelisk - menhir však nebyl dokončen. Podle původního záměru ho měla ještě na Špičce zdobit malá pyramidka. Takovou pyramidku totiž mají všechny "správné" obelisky. Jedním z nejstarších obelisků na světě je ten, který stojí v egyptské Heliopoli. Je vytesaný z růžové žuly a na vrcholku byl kdysi ozdoben malou pyramidkou ze zlata nebo mědi, tradičních "božských" kovů. Náš obelisk na Pražském hradě dostal svoji pyramidku, dva metry vysoký jehlan svařený z pozlacených ocelových profilů, 13.5.1996. Ještě že to bylo pondělí a ne pátek. I tak je však následující bilance neradostná - několik vážných operací pana prezidenta, dvoje záplavy, zhoršující se ekonomická situace, které dnes už můžeme právem říkat krize...
V úvahu je třeba vzít také to, že pražský monolit zapadá do celosvětové sítě obelisků, menhirů a posvátných míst. Nachází se totiž s některými z těchto objektů v jedné linii. Nejblíže je to německé město Karlsruhe stojící ve středu hned několika linií, které vytvářejí obrazec pěticípé hvězdy. Poté následuje Paříž se svým známým Luxorským obeliskem (24 metrů, 220 tun) na náměstí Svornosti ze třicátých let. Dále následuje známý klášter Mont-Saint Michel a jeho okolí poseté megality. Mimochodem je známo, že Bretonci, kteří zde hledali útočiště poté, co byli vyhnáni Sasy z Anglie, zdejší megality jako pohanské houfně poráželi a ničili. Následovaly záplavy, které oddělily klášter Mont-Saint Michel od pevniny. Naše linie potom pokračuje na nejzápadnější výběžek Francie a těsně pod Brestem opouští Evropu. Má druhé straně Atlantiku potom míří do Washingtonu k tamějšímu pomníku zvaném Washington Monument. Ten sice připomíná obelisk, ale není z jednoho kusu kamene, protože to by nebylo technicky možné - měří totiž 159 metrů. Jako materiál byl použit bílý mramor a celá stavba byla dokončena v polovině minulého století. Pokud naši linii protáhneme ještě dál na západ, dostáváme se k řece Ohio, do oblasti velkých indiánských mohyl. Nejznámější z nich je Velký hadí pahorek, dlouhý 405 metrů, podle indiánské mytologie symbolizující snad sílu vody. Ještě dále na západ pokračujeme přes Nové Mexiko až do Kalifornie a na Havaj. Směrem na východ se dostáváme někam pod Moskvu, kde se nacházejí tzv.  Stonehenge ruské roviny a potom do další lokality s velkým výskytem megalitů v okolí Krásnojarska. Těžko uvěřit, že toto všechno jsou jen náhodné souvislosti.

Zbývá odpovědět jen na několik otázek. Jak mohli architekti pracující na úpravách Pražského hradu ve dvacátých letech vědět, že obelisk, který navrhli a také postavili, byť nedokončili, zapadne do již existující sítě geomantických linií? 

Za prvé o geomantických liniích procházejících celou Evropou již tehdy vyšly první práce a je možné, že na ně někdo z Masarykova okruhu narazil. Za druhé je možné, že to správné místo někdo z architekta prostě jen vycítil, stejně jako proutkaři dokáží najít spodní pramen. Domnívám se, že pravděpodobnější je ta druhá možnost.

K desátému výročí založení republiky se slušelo postavit nějaký pěkný pomník. Tehdy v architektuře a umění vládly takové moderní směry jako kubismus a funkcionalismus, strohé linie, žádná zdobnost. Prostý obelisk tedy odpovídal cítění té doby. A byl také zároveň i klasický - ze všeho nejvíc se podobá turisticky známému obelisku v Karnaku. Ten je navíc také zakončen "pyramidkou". Kdyby měl tehdy autor obelisku (snad sám Plečnik) jenom to nejmenší tušení, že jeho vztyčením může nepříznivě zasáhnout do vývoje Čech, asi by o jeho postavení tolik neusiloval. Anebo se domníval, že naopak Čechám takto pomůže? Určité precedenty tu byly. V roce 1769 byl na své místo dopraven vůbec nejtěžší kámen v celé novodobé historii, žulový podstavec pro jezdeckou sochu Petra Velikého v Petrohradě (1250 tun), a to pomocí bronzových koulí. Téhož roku potom carevna Kateřina II. zahájila vítězné tažení proti Turecku. To všechno jsou dnes už jenom spekulace.

Kdybychom však přijali myšlenku, že kus kamene, jako je právě obelisk na Pražském hradě, maže narušit tok telurických proudů, což potom působí (v našem případě negativně) na okolí včetně lidi, kteří v blízkosti kamene dlouhodobě prodlévají, pak bychom se měli pokusit tuto myšlenku ověřit. v praxi. Obávám se však, že
Správa pražského hradu odstranění obelisku, třeba jen dočasně, za účelem ověření výše nastíněné teorie asi nepovolí.

V této souvislosti je ovšem pikantní postavení pomníku obětem povodní z jednoho kusu kamene, prakticky tedy megalitu, v Troubkách. Ve Francii existuje několik takových kamenů, které se jmenují Zátka. Místní obyvatelé věří, že kdyby některou z těchto Zátek vytáhli, budou následovat záplavy. Možná se tedy u nás podaří takto povodním v příštích letech zabránit. Stejným způsobem by mělo pomoci i vrácení sochy Radegasta na vrch Radhošť v Beskydech. Zda tomu tak bude, teprve uvidíme.

Jitka Lenková (1998)