Byli jsme na palubě létajícího talíře

Byli jsme na palubě létajícího talíře

Černý Američan Barney Hill a jeho bílá manželka Betty se vraceli v noci 19. září 1961 autem po silnici č. 3 z krátké dovolené i v Kanadě do Portsmouthu. Kolem 23. hodiny spatřili u Cannon Mountain na nebi "světlo" neobyčejné intenzity. Zastavili a pozorovali světlo dalekohledem. Hádali, zda to je hvězda, letadlo nebo družice. Světlo začalo bezhlučně sestupovat k Zemi a dostávalo podobu letadla bez křídel. Poprvé měli pocit, že jsou pozorováni, když předmět začal nad nimi opisovat kruh. Barney vstoupil do vozu a řekl ženě, že letadlo je asi zpozorovalo a teď se lidé v něm baví. Pomalu se rozjel ke Cannyon Mountain, ale světlo se opět objevilo a pohybovalo se paralelně s autem ve výší několika set metrů vpravo. Betty opět vzala dalekohled: jasně viděla dvě řady okének. „Zastav,“ řekla manželovi. Barney se podíval: předmět byl už jen asi 60 metrů od nich a přibližoval se.

Hill zastavil vůz u Indian Headu a vystoupil s dalekohledem. Předmět byl těsně nad zemí a bylo jej možno vidět celý - byl to obrovský disk.Z jakéhosi neznámého popudu Barney vstoupil na pole a zamířil k neznámému předmětu. Disk byl mírně nakloněn k zemi asi ve výši stromů. Zamířil dalekohled a za okénky uviděl půl tuctu figur oblečených v černém. Najednou všechny kromě jedné zmizely. Vysunuly se jakési ploutve a také schůdky. Postrašený Barney se pokusil utéct, ale byl jako přikován k zemi. "Cítil" pohled jednoho z posádky, dvě podivné oči, jaké nikdy neviděl. Sebral všechnu sílu a utíkal k autu. Rozjel se a řekl Betty, aby sledovala pohyby předmětu, protože má pocit, že "tamti" je chtějí zajmout. Betty se podívala na nebe, ale všude byla jen tma. Najednou začal vůz podivně vibrovat, shodně s podivným zvukem, který se zdál přicházet z prostoru pro zavazadla. Bylo to nepravidelné hučení. Asi čtyřicet kilometrů, od Indian Headu po Ashton, jeli Hillovi jako v somnambulickém spánku, a vůbec nic si nepamatují, co se dělo v tomto časovém úseku.

Přijeli do Portsmouthu nad ránem, nevěděli, kolik je hodin, hodinky se jim zastavily. V kuchyni zjistili, že už je pět, o dvě hodiny víc než předpokládali. Dvě hodiny jejich života, proběhly bez toho, že by si je byli uvědomili. Hodiny, o nichž si vůbec nic nepamatovali. Barney zavezl auto do garáže a zjistil, že řemen dalekohledu byl nevysvětlitelně rozřezán v polovině. Vrátil se domů, oba cítili zvláštní nevolnost. Barney pociťoval bolest jakoby v žaludku. Ale manželé se rozhodli neříkat nikomu o tom, co viděli v noci. Nechtěli, aby jejich dobrodružství, tak neuvěřitelné, bylo případně zneužito k rasistickým štvanicím.

Odpoledne Betty přece jen telefonovala své sestře. Ta se spojila se svým přítelem fyzikem, který jim poradil, aby si ověřili, zda auto nebylo zasaženo zářením z létajícího disku. Stačí prý k tomu obyčejná buzola. Magnetická jehla zpočátku vůbec nereagovala. Když Betty přistoupila k prostoru na zavazadla, objevila na karosérii tucet jako penízky malých koleček. Přiblížila k nim buzolu a jehla začala okamžitě reagovat. Barney se domníval, že kolečka vznikla tím, že něco spadlo na vozidlo. Betty potom telefonicky vyrozuměla o příhodě leteckou policii v Portsmouthu. Také Barney podal zprávu, ale vyhnul se tomu, aby vyprávěl o podivných figurách v létajícím přístroji, o kolečkách vyrytých na karosérii: Důstojník, který přijímal hlášení řekl, že o podobných příhodách jim už vyprávělo víc lidí. Hillovi se uklidnili.

Asi deset dnů později začala mít Betty tísnivé sny. Ani ne za týden zmizely. Po v několika letech si dokáže přesně vyvolat k každý detail onoho dne.

19. října 1961 dostal lektor haydenského planetária v Bostonu, mr. Walter Webb, pověření od společnosti NICAP, aby prověřil případ manželů Hillových. Webb byl velmi skeptický, už desítky osob ho ujišťovaly, že viděly bytosti z vesmíru, ale vždy šlo o neodpovědné lidi a nikdo z nich neuměl poskytnout dokumentaci, která by dávala nějaký smysl. Po dlouhých hodinách "výslechu" obou manželů, společně odděleně, a po ohledání místa příhody, Webb vypracoval podrobnou právu pro NICAP. Její závěr zněl: "I když svědectví Hillových nemohou být považována za vědecká, silný dojem na mne učinila inteligence, kterou oba prokázali, jejich zjevná čestnost a jejich živá touha prohloubit fakta."

Manželé Hillovi se vrátili na místo příhody ještě po vánočních prázdninách, ale všechny pokusy, které konaly ještě po několik měsíců, k ničemu nevedly. Pokaždé se rekonstrukce zastavila na stejném bodě. Co se dělo s Barneym poté, co u Indian Headu vystoupil z auta a přiblížil se k svítícímu předmětu? Co se dělo od chvíle, kdy uslyšeli podivné bip- bip- bip až do chvíle, kdy se vrátili domů? Přes všechno úsilí ani Barney ani Betty si nemohli na nic vzpomenout. Tento časový úsek jim prostě vypadnul z paměti. Mezitím se zdravotní stav Barneye zhoršil. V lednu 1962 se podrobit léčení žaludečního vředu. Ošetřující lékař mu však radil, aby se obrátil na psychiatra. Barney vyhledal známého specialistu dr. Stephense, ale nějakou dobu se vyhýbal tomu, aby mu vyprávěl o událostech v noci na 19. září. Později lékaře s nimi obeznámil, ale nepřikládal jim veliký význam. Psychiatr se věnoval svému pacientovi po celý rok. Jednoho dne lékař prohlásil, že je velmi nepravděpodobné, aby dvě osoby simultánně trpěly stejnými halucinacemi a ztrátou paměti, i když v psychiatrii je znám vzácný jev tzv. Folie á deux, (šílenství ve dvou), při němž dvě individua rozvíjejí psychické podmínky, jež vedou k tomu, že mají stejné myšlenky. Ale to však není případ Barneye a Betty, prohlásil lékař, protože podmínky, v nichž se jev projevuje, se mu nezdají být splněny v jejich manželském vztahu. Přece však jim dr. Stephensen radil, aby vyhledali také doktora Benjamina Simona, vynikajícího psychiatra a neurologa v Bostonu, který se specializoval na hypnózu. Za druhé světové války byl nejdříve psychiatrickým poradcem u Hlavní lékařské poradny v New Yorku a potom přednostou psychiatrického odděleni Mason General Hospital. Dr. Simon používal metod hypnózy zejména při léčení duševních chorob a šoků u vojáků. Po válce opustil armádu a věnoval se dál studiu ve svém oboru.

14. prosince 1963 navštívil Barney bostonského psychiatra i s manželkou. Dr. Simon souhlasil i s léčením Betty, protože pochopil, že i ona potřebuje pomoc. Manželé přinesli s sebou i zprávu NICAP. Postoj psychiatra k případu s UFO byl neutrální. Po prvém rozhovoru se rozhodl "otevřít“ ztrátu paměti, začít s hypnotickou terapií a potom pokračovat podle dosažených výsledků. Simon se současně rozhodl zachytit na magnetofonovém pásku jednotlivá sezení, aby měl přesnou dokumentaci, kterou by mohl použít ke konfrontaci s výpověďmi, které oba udělají za normálního stavu vědomí. Vysvětlil jim, že hypnóza je stav podobný spánku, ale nikoliv zcela identický se spánkem. Přináší jistá rizika, ale není škodlivá. Největší nebezpečí je v tom, používají-li ji osoby, které nemají lékařskou etiku a odpovídající přípravu.

Po dostatečné přípravě obou se dr. Simon rozhodl podrobit hypnóze nejdříve Barneye. Doufal, že ho "vrátí" do noci 19. září 1961 a nechá si vyprávět všechny podrobnosti cesty z Kanady do Portsmouthu. Podaří-li se, aby mu Barney sdělil detaily a v hypnóze vyplnil prázdná místa v paměti, pak bude mít podklady pro to, aby nechal vyprávět Betty její historii bez toho, oby byla ovlivněna manželem. Dne 22. února 1964 byl Barney připraven vydat se na cestu do podvědomí. Barney Hill se posadil proti doktoru Benjaminu Simonovi, před veliký psací stůl. Psychiatr ho uvedl do hypnotického spánku a hned začal sezení: "Spíte," řekl, „hluboce spíte. Ted si vzpomeňte na všechno a řekněte mi všechno, co si pamatujete, chci od vás všechny podrobnosti vaší příhody, chci znát všechny vaše myšlenky a pocity, od chvíle, kdy jste se vydal na cestu." Když si přesně vzpomenul na cestu do Kanady a začátek návratu do Portsmouthu, Barney dodal:

"Dívám se z okénka a vidím hvězdu. Je velmi podivná, ale říkám Betty; že jde o družici. Potom vycházím z vozu s dalekohledem a uvědomuji si, že to není družice - je to letadlo."

LÉKAŘ: „Jaký typ letadla to byl? Měl vrtuli?“

BARNEY: „Nevím a neslyším žádný hluk. Není to letadlo... Je to podivná věc. Dívám se ještě jednou, pak se vracím do vozu a říkám Betty, že snad to je letadlo Piper Cub. Ale Betty myslí, že to je létající talíř. Potom hledám místo, kde bych zastavil auto, abych vystoupil a lépe se podíval.“

LÉKAŘ: „Dobře, hledáte místo, kde byste zaparkoval auto a Betty dál naléhá. Co se děje potom?“

BARNEY: „Dost! Chci se vzbudit!“

LÉKAŘ : „Nevzbudíte se, spíte hluboce. Není se čeho bát, pokračujte. Ještě si vzpomeňte.“

BARNEY: „Je napravo ode mne. Bože můj, co to je? Pokouším se získat kontrolu nad sebou, aby mně Betty neřekla, že mám strach. Ale mám strach. Chci pušku...“

Barney začíná křičet a bezútěšně vzlykat. Doktor se musí rozhodnout, zda ho má probudit, nebo ponechat v hypnóze tak, aby se zbavil toho tísnivého stavu. Rozhodne se pro druhou alternativu,

LÉKAŘ: „Spíte, uvolněte se. Vzpomínejte dál.“

BARNEY: „Dobrá. Otvírám zavazadlový prostor a beru veliký klíč. Potom se dívám dalekohledem - ještě je tam, nad loukou. Nemám strach, nemám strach! Jdu přes silnici. Ještě je tam, Bože proč neodchází? Je tam uvnitř člověk! Kdo to je? Proč se na mne dívá?“

LÉKAŘ: „Čemu se podobal ten předmět?“

BARNEY: „Podobal se velikému disku, s mnoha okny a mnoha světly. Ne, ne s mnoha světly: s jediným, ale velice silným. Ale není to dopravní letadlo. Proč nikdo nepřijde, aby mně řekl, že to není pravda? To nemůže být...“

LÉKAŘ: „Buďte přesnější. Uvolněte se.“

BARNEY: „Ještě je tam. Když dám pryč dalekohled, možná, že odejde. Ale ne, proč neodchází? Je tam jeden, který se na mne dívá a směje se.“

LÉKAŘ: „Viděl jste ho jasně? Jakou měl tvář?“

BARNEY: „Je kulatá. Myslím, že je to Ir, ale nevím proč. Irové jsou obyčejně zlí k černochům. Ale pak je tam ještě jeden strašný, je to šéf, zdá se, že to je nacista, ano, nacista. Má kolem krku černou šálu, která mu padá až za levé rameno.“

LÉKAŘ: „Měli tváře jako jsou naše? Řekl jste, že jeden se zdál být Irem.“

BARNEY: „Oči byly šikmé, ale ne jako u Číňanů, jako u králíků.“

LÉKAŘ: „A co dělá mezitím Betty?“

BARNEY: „Nevím, neslyším ji. Ten ji něco říká. Dívám se mu do tváře. Jeho rty se nepohybují. Dívá se na mne a říká: "Neměj strach, nejsem králík." Jsem zachráněn... Nemám strach.“

LÉKAŘ: „Slyšel jste ho, že to říkal, anebo to byl jen pocit?“

BARNEY: „Ano, pocit. Chci pryč, chci pryč...“

LÉKAŘ: „Dobrá, dobrá, uklidněte se. Tedy jste si jist, že to tak řekl?“

BARNEY: „Měl šikmé oči, nikdy jsem neviděl tak šikmé oči. Teď řídím vůz a říkám si: "Vzpamatuj se, jsi silný, dokážeš řídit vůz." Ale cítím je na sobě, v mozku. Prosím vás, vzbuďte mne.“

29. února 1964 Hillovi přicházejí opět přesně k doktoru Simonovi. Betty zůstala v jiném pokoji a lékař uvádí Barneye podruhé do transu.

LÉKAŘ: „Kdo byl šéfem?“

BARNEY: „Byl jinak oblečen. Myslel jsem, že je od námořnictva, z ponorky. Chtěl jsem se vrátit k Betty, ale díval jsem se dál. Také on se na mne díval. Pak jsem se vrátil do vozu a Betty mi říkala, že mne víckrát hlasitě volala. Ale já ji neslyšel. Teď opět řídím a uvědomuji si, že nejsem na dálnici číslo tři.“

Poprvé se Barneyova ztráta paměti uvolnila: až dosud vždy zapomněl, co se dělo na poli u Indian Headu.

BARNEY: „Nemohu pochopit, proč jsem na jiné silnici! Přede mnou mi někdo dává znamení, abych zastavil. Říkám si, neměj strach, mám přece francouzský klíč.“

LÉKAŘ : „Co jste viděl?“

BARNEY: „Viděl jsem skupinku lidí uprostřed silnice a veliké světlo. Ti jdou ke mně a blíží se k vozu. Cítil jsem se slabý, ale neměl jsem strach... Mé nohy se pohybují. Zdá se, že sním.“

LÉKAŘ: „Kde byla mezitím Betty?“

BARNEY: „Nevím... Všechno je tmavé, a mám zavřené oči. Stoupám po nakloněné ploše, nohy už nejdou po kamení. Bojím se otevřít oči, chci je mít pevně zavřeny... Nechci být operován...“

LÉKAŘ: „Operován? Proč myslíte na operaci? Byl jste už operován?“

BARNEY: „Jenom jednou. Mandle.“

LÉKAŘ: „To se podobalo operaci mandlí?“

BARNEY: „Snad ano. Ale mám zavřené oči, a necítím bolest. Jenom trochu chladu v spodní části břicha... Pak jsem otevřel oči a viděl jsem operační sál, celý modrý, v nebeské modři.“

LÉKAŘ: „Když vám operovali mandle, jaký byl operační sál? Byl modrý?“

BARNEY: „Ne, byl bílý.“

LÉKAŘ: „Řekl jste, že jste cítil chlad v spodní části břicha.“

BARNEY: „Byl jsem položen na stole a někdo něco na mne kladl. Řekl jsem si, buď klidný, nic zlého mi neudělají a všechno se rychle skončí. Pak mne sundali se stolu a cítil jsem, že mi je lehce. Kráčel jsem a otevřel jsem oči: můj vůz, konečně. Světla byla vypnutá a motor v klidu. Také Betty vstoupila do vozu, podívali jsme se na sebe, máme štěstí. Nebylo to tak zlé. Na nebi vidím zářit měsíc, usměju se a říkám: "Dobře, už odešli." Spustím motor a vracím se na dálnici číslo tři. Betty a já se cítíme spokojeni, šťastni, ulehčeně.“

LÉKAŘ: „Z jakého důvodu?“

BARNEY: „Protože jsme se nacházeli v hrozné situaci a nic se nám nestalo.“

LÉKAŘ: „Tak předmět se vzdálil?“

BARNEY: „Ano! Pak vůz začal bzučet a slyšel jsem bip- bip- bip. Ohmatal jsem volant, myslel jsem, že hluk přichází odtud, ale bzučení pokračovalo. Úzkostlivě jsem pospíchal domů, abych se podíval co mám na břichu, protože jsem si myslel, že by to mohl být důkaz, že se mi přihodilo něco velmi podivného. Když jsem přišel domů, šel jsem do koupelny, ale neviděl jsem no sobě nic. Pak jsem si lehl do postele, ale nemohl jsem si vzpomenout na nic jiného než, že jsem byl u Indian Headu. Proto jsme se s Betty rozhodli, že nikomu o věci neřekneme...“

Když skončilo druhé sezení, mohl dr. Simon poprvé rekonstruovat příhodu Hillových. I když byl dále skeptický, přece jen se začal domnívat, že nějaký fakt, vztahující se k UFO, byl alespoň z části odpovědný za emotivní stav Barneye Hilla. Co ho nechávalo v údivu, byl údajný "únos" Barneye jakýmisi bytostmi. Doufal, že snad Betty mu bude moci nějakým způsobem upřesnit vyprávění jejího manžela. Simon ji pozval k sezení na příští týden. Od první chvíle vyvolávání vzpomínek žena vyprávěla lékaři historii podobnou té, kterou popsal Barney. Když se víckrát zastavili, aby lépe pozorovali zářící předmět - říkala v hypnóze - viděli na silnici muže, kteří se blížili k jejich vozu. Neznámí je oba vzali s sebou a říkali jim, aby neměli strach, že jim nic špatného neudělají.

LÉKAŘ: „Ti muži mluvili anglicky?“

BETTY: „Jenom jeden mluvil, a měl podivný přízvuk. Šli jsme. Předmět byl položen uprostřed pole a zdálo se mi, že je to tentýž, který jsme předtím viděli letět. Nechtěla jsem jít dál, ale dva muži mně vzali za ruce a vedli mne dovnitř. Byla tam chodba a na konci místnost. Obrátila jsem se a viděla jsem, že odvádějí Barneye. Ptala jsem se proč a řekli mi, že místnost je vybavena jen pro jednu osobu. Pak vstoupil jiný muž - myslela jsem, že je to lékař. Vyhrnuli mi rukáv a začali mi zkoumat paži, procházeli nad ní jakýmsi mikroskopem s velikými čočkami, jako by chtěli ofotografovat moji kůži. Pak vzali jakýsi perořízek a začali s ním škrábat na paži, aby dostali pár kousíčků kůže, které pak zabalili do kousku celofánu nebo plastiku. Potom mi jeden otevřel oči a začal se do nich dívat lampičkou. Postupně mi otevřeli ústa, aby mi prohlédl hrdlo a zuby a podíval se mi do uší. Do levého ucha mi vložil jakýsi druh tampónu, trochu jím hýbal a uložil jej do krabičky spolu s kousíčky kůže a kadeří vlasů. Druhý mi ohmatal krk za uchem, pod bradou, kolem klíčních kostí, ruce a nohy. Potom mi řekl, abych se svlékla. Vysvlékla jsem se a natáhla naznak na stůl.

Doktor něco vzal, jak bych vám to řekla, podobá se to hroznu jehel, každá zakončená kovovým vláknem. Dotýká se mně těmi jehlami na kolenou a nohy se mi vymrští… Potom opakuje operaci na noze poblíž kotníku. Otočí mně na břicho a dotýká se zad. Opět mě obrátí, doktor má v ruce dlouhou jehlu. Ptám se ho, co chce dělat a on mi odpovídá, že ji chce vbodnout do pupku, jednoduchou zkoušku, říká. Zapřísahám ho, aby to nedělal, ale on mi zavírá oči jednou rukou a ujišťuje mne, že nic nebudu cítit. Pak už nemám strach, ale cítím bolest na místě, kde je zabodnutá jehla. Ptám se doktora, proč to dělají, a ten mi odpovídá, že jde o zkoušku plodnosti.“

LÉKAŘ: „Dobře, pro dnešek to může stačit.“

Hillovi se vracejí do psychiatrovy ordinace 14. března 1964. Betty má mít druhé sezení.

LÉKAŘ: „Vraťme se k jehle. Byla hodně dlouhá?“

BETTY: „10-15 centimetrů a měla nasazeno něco jako trubičku. Injekce trvala jenom několik vteřin.“

LÉKAŘ: „Co jste cítila?“

BETTY: „Jako bodnutí nožem a byla jsem ráda, když ji lékař vytáhnul a pomohl mi zvednout se. Pak jsem se oblékla a zeptala se, zda mohu odejít. Řekl mi, abych počkala, protože Barney není ještě připraven, jemu musejí udělat daleko víc zkoušek. Dala jsem se tedy do řeči s tím, který se mi zdál být šéfem a řekla jsem mu, že nikdo by mně neuvěřil, kdybych vyprávěla tuto historii, a že bych potřebovala něco, čím bych mohla prokázat své dobrodružství. Ten se začal smát, ale řekl, že se podívá kolem, zda něco nenajde, čím by mně posloužil. V pokoji toho nebylo mnoho, ale viděla jsem knihu, velikou knihu, zeptala jsem se, zda si ji mohu vzít. Šéf mě vyzval, abych jí prolistovala: stránky byly celé popsané, ale i řádky nebyly horizontální jako v našich knihách, šly shora dolů.“

LÉKAŘ: „V jakém jazyce byly psány, v anglickém?“

BETTY: „Ne, nebyly v angličtině.“

LÉKAŘ: „Byly psány rukou nebo tištěné?“

BETTY: „Nevím, byly tam malé řádky a větší, byly tam řádky rovné a řádky zakřivené. Šéf se mne ptal, zda bych je uměla číst, odpověděla jsem, že ne, ale vysvětlila jsem, že kniha by mě posloužila jako důkaz. Dodala jsem, že vím, že nejsou pozemskými bytostmi a zeptala jsem

se, z kterého světa přicházejí. Ten šel vzít mapu a chtěl vědět, zda jsem někdy viděla takovou mapu. Byla celá poseta tečkami, jedny velmi malé jako hlavičky jehly, jiné veliké jako peníz. Byly tam čáry, které spojovaly jeden bod s druhým. Zeptala jsem se šéfa, co znamenají ty znaky a on mi odpověděl, že silné čáry označují obchodní cesty, ostatní místa, kde už byli a čárkované linky dráhu jejich výpravy. Zeptala jsem se také, kde je jejich základna a on mi odpověděl: "A kde jste vy na mapě?" Podívala jsem se a řekla, že nevím. "Když nevíte, kde se nacházíte, je zbytečné, abych vám řekl odkud přicházím." A vzal mně mapu. Zakrátko vstoupili do místnosti další muži, byli velmi vzrušeni a přistoupili k doktorovi. Lékař mi otevřel ústa a začal mi násilně tahat zuby. Ptala jsem se ho, co to dělá a on mi odpověděl, že to nemůže pochopit: Barneyovi zuby šly ven a moje ne. Začala jsem se smát a řekla jsem mu, že Barney má protézu a vysvětlila jsem, co to protéza je. Dodala jsem, že téměř všechny osoby jistého věku mají protézu. Doktor mi položil řadu otázek o věku, o našem životě a pak se mně zeptal: "Co je to rok?" Vysvětlila jsem mu, z kolika dnů se skládá rok, z kolika hodin den, z kolika minut hodina a tak dál. Vysvětlila jsem mu to jak jsem uměla nejlépe, ale on nepochopil. Tak jsem mu řekla, že nejsem příliš vzdělaná, ale že u nás je mnoho jiných osob, které by byly šťastné, kdyby mohly zodpovědět všechny jeho otázky. Proto, kdyby se chtěli ještě jednou vrátit... Já však bych je už nechtěla znovu spatřit. On se dal do smíchu a řekl: "Rozhodneme-li se vrátit, najdeme vás. Vždy najdeme osoby, které hledáme." Konečně Barney vstoupil a šéf nám řekl, že se můžeme vrátit k vozu. Vydala jsem se na cestu s Barneyem, pevně jsem držela knihu, ale když jsme začali sestupovat po nakloněné ploše, muži nás dostihli. Pak přišel i šéf a vzal mi knihu. Nahněvala jsem se, řekla jsem mu, že slíbil mi ji dát, že je to můj důkaz. Šéf odpověděl: "Ostatní nechtějí, abyste vy dva věděli, co se stalo, chtějí abyste všechno zapomněli!" Řekla jsem mu, že ač s knihou nebo bez ní stejně nikdy nezapomenu, co se stalo. On se opět usmál: "Snad se vám podaří si vzpomenout, ale přeji si, abyste nikdy nepochopila." Pak se všichni vrátili dovnitř a odešli. Barney, který až do té chvíle měl oči zavřeny, je otevřel. Vstoupili jsme do vozu a odjeli. Najednou jsme uslyšeli to bip- bip- bip z prostoru pro zavazadla.“

LÉKAŘ: „Bylo to podruhé, co jste slyšeli ten zvuk?“

BETTY: „Ano, ale řekla jsem Barneyovi: "Dobrá, doufejme, že to je jejich signál, kterým nás zdraví," a pomyslela jsem si, že bych chtěla všechno zapomenout.“

LÉKAŘ: „Proč jste chtěla držet vaši příhodu v tajnosti?“

BETTY: „Nevím, pro potěšení šéfovi, který mi řekl; abych zapomněla...“

Když Betty skončila své vyprávění, dr. Simon zavolal Barneye a uvedl ho do transu, aby zkontroloval jeho příběh s verzí, kterou mu dala žena. Barney řekl, že se nacházel na palubě létacího přístroje a dodal:

"Bál jsem se otevřít oči, protože mně řekli, abych je měl pevně zavřené. Proto jsem se omezil jen na to, že chvílemi jsem je trochu pootevřel. Pak jsem cítil jejich ruce na svém těle a zdálo se mi, že mně počítají obratle. Pak mi otevřeli ústa a vstrčili do nich dva prsty. Škrábali mě jakousi hůlkou na levé paži, a když mi donesli boty, postavili mě na nohy. Otevřel jsem oči a vykročil jsem. Viděl jsem své auto s vypnutými světly a nemohl jsem pochopit, proč jsou zhasnutá. Vstoupil jsem do vozu a viděl jsem, že Betty přechází přes silnici."

LÉKAŘ: „Byla sama?“

BARNEY : „Ano, zdálo se mi, že cítí bolest. Vešla do vozu a řekla mi: "Nikdo neuvěří..." Světlo se stále zvětšovalo, potom zmizelo. Nastartoval jsem a odjel.“ LÉKAŘ: „Řekl jste Betty, co se stalo?“

BARNEY: „Ne, nepamatoval jsem si to...“

Jak Barney, tak i Betty řekli lékaři, že si dobře nepamatují, co se jim přihodilo, když konečně vyšli z auta.

LÉKAŘ: „Mluvila s vámi Betty o svém zážitku?“

BARNEY: „Ne, nikdy.“

LÉKAŘ: „Tedy žádný z vás dvou neřekl druhému, co se dělo uvnitř létajícího stroje?“

BARNEY: „Ne.“

LÉKAŘ: „Proč ne?“

BARNEY: „Nic jsem si nepamatoval.“

LÉKAŘ: „Pro dnešek to stačí.“

Dr. Simon už konstatoval, že ti dva nelžou a pokládal za nejvýš nepravděpodobné, že by oba trpěli natolik podobnými halucinacemi. Proto chtěl jít dál a zjistit, zda je možné, že příhoda, kterou vyprávěli, je jenom výplodem jejich fantazie, jenom zpracováním nějaké méně významné události, které se oba dva skutečně zúčastnili. Po prvním sezení s Barneyem byl přesvědčen, že to byla Betty, která přejala od manžela iluze a fantastické představy, ale na konci druhého sezení s Betty pochopil, že i opak by mohl být pravdou... Vyvolané vzpomínky Barneye byly neurčitější než u jeho manželky a jeho popis lékařské prohlídky byl méně podrobný. Jestliže domněnky dr. Simona byly správné, bylo tedy třeba objevit, jakou část Betyniných snů přejal Barney.

Při následujícím sezení, 21. března 1964, psychiatr vyslýchal muže při plném vědomí, ještě před hypnózou. Barney řekl lékaři, že minulý týden se mu poprvé v životě zdálo o UFO, a že se to dělo po tři noci. Potom ho Simon uvedl do spánku a zeptal se, zda Betty už měla tíživé sny.

BARNEY: „Ano, řekla mi jednou, že měla sen: že byla dovedena společně se mnou na palubu létajícího talíře a že mluvila s jeho posádkou. Vysvětlil jsem jí, že jde jen o sen, děsivý sen, ale ona tvrdila opak, řekla, že "Cítila", že zde byl vztah mezi snem a něčím, co se jí skutečně přihodilo. Pak jsem ji slyšel vyprávět Walteru Webbovi, funkcionáři Národního výboru pro šetření leteckých jevů, že jí něco dali do pupku...“

LÉKAŘ : „Betty vám vyprávěla o postavách, které byty v létajícím stroji?“

BARNEY: „Řekla mi jenom, že vstoupili do místnosti, kde se nacházela, že měli mou protézu a že byli polekáni, protože mé zuby šly ven a její ne.“

LÉKAŘ: „A o dalších věcech, o kterých jste mi vyprávěl, co vám řekla? Neříkala vám Betty nic o své prohlídce?“

BARN EY: „Ne, nikdy.“

LÉKAŘ: „Ted mi něco povězte o těch mužích na silnici. Je jisté, že tam byli, anebo se vám zdáli?“

BARNEY: „Ne, nezdáli se mi.“

LÉKAŘ: „Řekl jste mi, že ti muži vás zastavili. Pokračujte.“

BARNEY: „Vyšel jsem z vozu, a cítil jsem, že dva muži mně drželi za ruce. Měl jsem oči zavřené.“

Doktor Simon pochopil, že Barney opakuje své předchozí vyprávění, zarazil ho: "Počkejte chvíli - neříkala vám to náhodou Betty, když jste byl vzbuzen?"

BARNEY: „Ne, Betty mi o tom nikdy nevyprávěla.“

LÉKAŘ: „Proč to tvrdíte? Myslíte, že se to tak opravdu stalo?“

BARNEY: „Tak se to stalo: Nechci vzpomínat, ale mohl bych.“

LÉKAŘ: „Kdo vám řekl, že si nebudete moci vzpomenout?“

BARNEY: „Vštípili mi to do mysli.“

LÉKAŘ: „Vštípili do mysli? Kdo vám to vštípil do mysli?“

BARNEY: „Muž, který se na mne díval.“

LÉKAŘ: „Řekl jste krátce předtím, že nevíte co se stalo, ale řekl jste také, že Betty vám mnoho povídala o svých snech.“

BARNEY: „Betty mi o sobě vyprávěla, ale nikdy jsem nevěřil jejím snům.“

LÉKAŘ: „Nevěříte-li snům Betty, proč věříte svým?“

BARNEY: „Nikdy se mi nezdálo o UFO až do minulé neděle. A pak se mi o nich zdálo v úterý a ve středu v noci. Bylo to poprvé, co jsem měl sen o UFO.“

LÉKAŘ: „Nemohla to být halucinace?“

BARNEY: „Kéž by, ale jsem si jist, že to nebyla halucinace.“

LÉKAŘ: „Ti muži s vámi mluvili?“

BARNEY: „Jenom jeden, šéf. Ale nemluvil se mnou slovy, mluvil se mnou myšlenkami.“

LÉKAŘ: „Mohla to být nějaká forma telepatie?“

BARNEY: „Chápal jsem jeho myšlenky: přicházely ke mně jako mé vlastní, když ke mně mluvil.“

LÉKAŘ: „Betty vás nikdy nehypnotizovala?“

BARNEY: „Ne, nikdy.“

LÉKAŘ: „Stává se vám často, že uhodnete Bettyniny myšlenky?“

BARNEY: „Ano; někdy. Často se pokoušíme uhodnout, co si myslí ten druhý.“

LÉKAŘ: „Mohla vám Betty vštípit do mysli ty myšlenky ohledně UFO?“

BARNEY: „Vím, že mne Betty nikdy nehypnotizovala. Myslel jsem, že to byla Betty, která mně řekla, že ten předmět je tam dole, ale ve skutečnosti byl opravdu blízko nás.“

Na konci sezení Barney řekl psychiatrovi, že na rozdíl od dřívějška si nyní něco pamatuje z hypnotických stavů.

LÉKAŘ: „Co zvlášť pamatujete?“

BARNEY: „Že jsem viděl UFO, že jsem vám vyprávěl něco, co mne překvapilo a co jsem nemohl pochopit. Ted už vím, komu se podobal ten, co se na mne díval.“

LÉKAŘ: „Dobře. Vy si stále více uvědomujete, co se s vámi děje za hypnózy.“

Až do této chvíli neměli ani Barney ani Betty povoleno hovořit o tom, co se dělo během sezení. Nyní se Simon domníval, že přišla doba, aby odvolal svůj zákaz. Barney se vzdálil a lékař uvedl Betty do transu.

LÉKAŘ: „Mluvme o vašich snech. Nezdálo se vám snad, že jste na palubě létajícího stroje?“

BETTY: „V posledním snu jsem byla unesena muži, které jsem viděla na silnici. Pak se mi zdálo, že mi vbodli jehlu do pupku.“

LÉKAŘ: „Mluvila jste s Barneyem o těchto snech?“

BETTY: „Řekla jsem mu, že jsem měla sny, ale Barney mě nechtěl poslouchat.“

LÉKAŘ: „Mluvila jste o nich s někým za přítomnosti Barneye?“

BETTY: „Myslím, že mě slyšel vyprávět.“

LÉKAŘ: „Ale všechny tyto věci se vám nemohly zdát?“

BETTY: „Ne, naprosto ne.“

LÉKAŘ: „Proč jste si tak jista?“

BETTY: „Pro jisté rozdíly: zdálo se mi, že jsem vystupovala po schůdkách, ale já jsem vyšla nahoru po nakloněné ploše.“

LÉKAŘ: „Domníváte se, že je to podstatný rozdíl?“

BETTY: „Nevím...“

LÉKAŘ: „A ti muži mluvili naším jazykem, ale věděli tak málo o nás; myslíte si, že přišli z jiného světa?“

BETTY: „Tak, ano!“

LÉKAŘ: „Domníváte se, že se mohli s vámi dorozumívat způsobem odlišným od našeho? Například přenášením myšlenek?“

BETTY: „Nevím, co chcete říct.“

LÉKAŘ: „Jste schopna přenášet svoji myšlenku na někoho jiného a přijímat myšlenky někoho jiného?"

BETTY: „Barney a já často říkáme najednou stejné věci.“

LÉKAŘ: „Mohla jste toto všechno sdělit Barneyovi pomocí přenášení myšlenek?“

BETTY: „Ne, nevěřím tomu.“

LÉKAŘ : Slyšela jste mluvit ty muže anglicky. Slyšela jste opravdu, anebo šlo o přenos myšlenek~

BETTY: Věděla jsem, co říkali.

LÉKAŘ: „Věděla jste, co si mysleli. Vám nebyl šéf nepříjemný, pravda?“

BETTY: „Nejdřív jsem se ho bála, ale pak jsem pochopila, že mi neudělá nic zlého.“

Sotva Hillovi odešli, Simon učinil tento krátký komentář: "Zdá se, že zde jsou příznaky toho, že Barney Hill přijal značnou část věcí od manželky, i když tvrdí, že ne. Závislost je zřejmá a nyní třeba pokračovat v rozhovoru při vědomí. Nyní se zdá, že oba si vzpomínají daleko víc."

28. března se dr. Simona zeptal Betty:

"Ted už si vzpomínáte na mnoho věci ze svého zážitku, že?“

BETTY: Myslím, že ano. Měla jsem ještě několik tíživých snů, Barney měl sny po celý týden. Nyní se snaží přijít no to, zda se tamti ještě vrátí.“

LÉKAŘ: „Kdo by se měl vrátit?“

BETTY: „Ti z UFO, protože nám řekli, abychom zapomněli a my jsme je zklamali. Barney se cítí vinen a má pocit, že se tamti ještě vrátí.“

Barney byl plný pochybností a zdál se být zmaten. Téhož rána se ptal psychiatra, zda je možné, že po roce 1961 se mu zdálo o UFO a že potom, za hypnózy si vzpomenul na sen.

LÉKAŘ: „Ptáte se mne, zda to mohl být sen. Podle vás, mohl to být?“

BARNEY: „Upřímně vám říkám, že šlo o něco, co se mi přihodilo, ale nechci se stát směšným.“ Věděl jsem, že jsem viděl obrovský předmět, věděl jsem to bezpečně, ale nechtěl jsem na to myslet.“

LÉKAŘ: „Dobře. Vy jste téměř přesvědčen, že jste něco viděl, ale máte pochybnosti, zda šlo o sen nebo skutečnost. Ale mohl byste mi vysvětlit, proč vy a Betty máte stejný pocit?“

BARNEY: „Právě na to se ptám sám sebe. Nemohla to být Betty, jež mě ovlivnila?“

Barney také sdělit Simsonovi, že se mu opět zanítily vředy na břichu, které se mu poprvé objevily ve tvaru dokonalého kruhu v lednu 1962. Řekl také, že během prohlídky na palubě létajícího talíře mu nasadili okrouhlý nástroj právě tam, kde se mu nyní vytvořily vředy. Mohou být v nějakém vztahu s onou prohlídkou? Barney však by1 dostatečně inteligentní, aby chápal, že to mohlo být i naopak; že vředy mohly být psychosomatickým symptomem, odvozeným z pocitu, který prožíval během hypnotického vyvolávání paměti. Potom však, uvažoval Barney, proč se objevily v lednu 1962, kdy si ještě nevzpomínal, co se stalo na létajícím talíři? A proč se zanítily právě teď, ve spojitosti se sezením? Ani dr. Simon, ani dermatolog nebyli sto najít řešení, ale vředy lehce zmizely po efektrolytickém ošetření.

5. dubna 1964, v den posledního sezení, dr. Simon řekl Barneyovi a Betty, že podle jeho mínění každý z nich měl společné i různé zážitky; proto musel oddělit oba příběhy a konfrontovat je mezi sebou.

Každopádně, dříve než se shrne konečný výsledek, je třeba, oby oba věděli, co řekli za hypnózy. Bude to pro ně těžké, ale je nutné, oby to slyšeli.

"Když jsem slyšel svůj hlas," řekl později Barney, "stěží jsem věřil svým uším. První část mě nepřekvapila, pamatoval jsem si z ní každý detail. Ale když došlo k Indian Headu, byl jsem ohromen: měl jsem žaludeční křeče a svaly mi ztuhly." Také Betty měla podobnou reakci: "Začala jsem mít strach," vyprávěla, "a řekla jsem: "Můj bože, chci zpátky domů, nechci už nic slyšet." - "Když jsme přišli k momentu únosu," dodal Barney, "začal jsem se upamatovávat. Konečně jsem pochopil, jak se přetrhl řemen dalekohledu - strhnul jsem jej, když jsem uviděl ty muže na palubě UFO. Jak se záznam blížil k místu, které jsem si nepamatoval, zdálo se mi, že se zbavuji těžkých okovů. Byl jsem přesvědčen, že nešlo o sen nebo halucinaci."

Naslouchání magnetofonovému záznamu vyvolalo v obou vzpomínky na další podrobnosti, o nichž nemluvili po čas sezení. Barney si vzpomněl, že muži měli trojúhelníkové hlavy se širokou lebkou a malou bradou, a že oči se tím prodlužovaly po stranách hlavy.

BARNEY: „Ústa, která jsem dříve neuměl popsat, mohu teď nakreslit - byla jako horizontální řez s dvěma svislými malými čarami po stranách. Kůže byla šedavá a zdála se být z kovu. Nevšiml jsem si, zda měli vlasy anebo měli na hlavě barety. Neviděl jsem ani nos, nosní dírky tvořily dvě díry."

Poslech záznamu trval několik týdnů, ale nebylo vyřešeno dilema: šlo o sen nebo o skutečnost? Za nějakou dobu se vytvořila tři různá hlediska. Pro dr. Simona je možné, že Hillovi měli co činit se zvláštním leteckým jevem a že si z něj odnesli silné dojmy, ale příběh s únosem se mu zdál nepravděpodobný. Betty byla přesvědčena, že hypnóza jasně ukázala, že její sny byly odrazem nebo vzpomínkou na skutečnou událost. Barney kolísal mezi těmito dvěma názory, ale podle něj proběhla jejich cesta v jednom sledu a nebyla přerušena ani únosem.

V červnu lékař i oba manželé zjistiti, že další sezení nemají smysl, že by také, vyžadovala ještě mnoho času. Dr. Simon prohlásil, že není s to rozřešit dilema, a že konečný výsledek závisí od toho, zda Barney a Betty přijmou věc více či méně jako skutečnost. Každopádně z jejich příběhu vyplynuly tyto neoddiskutovatelné body:

1) oba určitě něco spatřili,

2) toto něco se podobalo létajícímu stroji,

3) spatřené vyvolalo v obou silnou reakci,

4) obava způsobená smíšeným manželstvím Barneye a Betty, mohlo přispět k zesílení tohoto pohnutí,

5) Hillovi neměli důvod vymýšlet si podobný příběh,

6) případ byl zkoumán mnoha techniky a vědci, kteří zvažovali hypotézu, že jde o událost, která se skutečně stala,

7) série průvodních fyzikálních jevů zesiluje pravděpodobnost zážitku,

8) hypnotizování výtečným psychiatrem, Barney a Betty vyprávěli příběhy téměř identické.

Někteří čtenáři budou považovat příhodu manželů za neuvěřitelnou, jiní snad v ní najdou něco pravděpodobného. Novinář John Fuller ji předložil tak, jak ji oba vyprávěli jemu a Dr. Simonovi. Ani lékař ani Hillovi netvrdí, že o ní by nemohly být pochybnosti. Po šesti měsících psychoterapie a hypnózy dr. Simon prohlásil:

"Některé aspekty příběhu kladou otazníky, na které neumíme odpovědět." Ale dodal, že "žádný z obou není psychopatem," a že "jak Barney tak Betty vyprávěli svědomitě a v hypnóze říkali to, co pokládali za skutečnou pravdu."

Dejme poslední slovo autoru knihy "Incident v Exeteru". V jejím závěru John Fuller říká: "Když jsem začínal se svým pátráním, byl jsem naprosto skeptický. Končím je s přesvědčením, že to není žádný žert, a že je pro nás životně důležité, aby záhada byla - tak či onak - objasněna.“