Čtvrtá křížová výprava (1202-1204) rozhodně nebyla bojem o svatou věc. Vznikla z přílišné horlivosti nového papeže, velmi ambiciózního Inocence III., který důsledně prosazoval nadvládu papeže nad všemi panovníky. 

Když si obratnou politikou učinil svými vazaly krále anglického, portugalského, švédského, dánského i aragonského, podnítil čtvrtou výpravu francouzských, italských a německých křižáků na Střední východ.

Cílem 4. křižácké výpravy mělo být dobytí Egypta a odtud pak Jeruzaléma. Do Egypta se měli rytíři přepravit z Benátek na benátských lodích. Projevili určitou naivitu, pro kterou se benátským kupcům podařilo udělat z této výpravy obchodní záležitost.

Chytrý dóže Benátské městské republiky, osmdesátiletý Enrico Dandolo, kterého pro divadelní scénu zvěčnil Shakespeare v „Kupci benátském", dokázal lstí použít křižáků pro benátskou politiku a poslal je nejprve dobýt města Zadar na jadranském pobřeží. Tento přístav, který byl tehdy v držení  uherského a tedy i křesťanského krále, konkuroval Benátkám a křižáci jej dobyli. 

Odtud se, opět na přání Benátčanů, obrátili proti Cařihradu, oblehli jej (1203) a v roce 1204 dobyli. Cařihrad, středisko řecko-katolické církve, padl k velké radosti papežově, a tím byzantské císařství dostalo ránu, z které se již nevzpamatovalo. 

Benátky zabraly značnou část pobřeží, patřícího Byzanci. Tím také skončila čtvrtá křížová výprava, většina křižáků se tu usadila a z rozhodnutí Říma tu bylo zřízeno latinské císařství s Balduinem flanderským jako císařem. Latinská a řecká církev byly formálně prohlášeny za sjednocené a latinští císařové vládli v Cařihradě až do roku 1261, kdy tato říše padla a na trůn se s pomocí Janovanů, konkurentů Benátek, vrátila Byzanc.