Působení inkvizice

Inkvizice 

V roce 1183 zřídil  papežský úřad zvláštní vyšetřovatelskou instituci pro potírání kacířství - inkvizici. Za papeže Inocence III. doznala tato církevní instituce organizačně velkého rozmachu, zejména když pak byl založen řád dominikánů. 

Inkviziční proces, jenž přetrval v různých státech až do buržoazních revolucí 17.-19. století, používala církev zejména v protireformačních taženích stále častěji. Měl rysy příznačné pro dogmatickou moc: proces zahajoval soudní církevní orgán ze svého popudu, obvykle na udání, soudce byl zároveň vyšetřovatelem i žalobcem, řízení bylo tajné, obrana nepřípustná, obviněný bez jakýchkoliv práv. Velkou váhu měly formální důkazy, rozvinuté v celý systém. Rozhodujícím bylo doznání obviněného, vynucované zpravidla krutým mučením. Z hlediska středověkého práva církevního byla podstatná jedna maličkost - odvolal-li obviněný svou původní výpověď, třeba vynucenou na mučidlech, podepsal si tím ortel smrti. Ostatně rozsudků smrti byla při inkvizičních soudech většina. Církev však licoměrně odsuzovala k smrti bez prolití krve, k smrti tzv. očistné, k smrti upálením. Když se pak od konce 13. století rozmohly tzv. čarodějnické soudy, hořely hranice po celém křesťanském světě.

Půda pro inkviziční proces s templáři byla připravena celým 13. stoletím.