Dějiny templářů v Čechách, a historie jejich řádu
zpracoval dle nejnovějších pramenů, dle listin v současnosti známých a dle buly papeže Klementa V. Joseph Wilhelm Graf. Vydáno v Praze, 1825. 

Překlad: Ing. Zora Schildbergerová

Předmluva

Kromě velice zajímavých pojednání české literatury od vysoce vzdělaných učenců, pana Pelzela — Příspěvek k dějinám templářů v Čechách a na Moravě (1798) a profesora Millauera - Upomínka na templáře (1822), se ukázalo, že mnoho spisovatelů, kteří se pokoušeli o tuto historii, přiznalo, že svými pokusy nepřidali žádnou hodnotu k historií tohoto světoznámého řádu. Kolem dějin tohoto řádu byla v dnešních nových časech provedena další rozmanitá zkoumání.

Láska ke studiu dějin vlasti přiměla proto tohoto spisovatele čerpat ze zachráněných a dosažitelných zdrojů to nejzajímavější o templářském řádu v naší vlasti. Spisoval pojednání o těchto šlechetných obyvatelích Čech a doufá, že bude poctěn dobrotivou shovívavostí čtenářů.

Přes veškerou vynaloženou píli by bylo totiž velmi nezodpovědné věřit, že tento jeho pokus nebude bez nedostatků a on dychtí tyto nedostatky napravit, jak nejlépe bude možno. Stejně tak spisovatel touží, aby měl možnost zpracovat i případné druhé (opravené) svědectví.

Konečně také autor děkuje pánům, kteří jsou v české literatuře velice zběhlí, tedy vysoce vzdělaným pánům, panu abbému Josefu Dobrovskému a panu Karlu Bártovi, majiteli privatizované c. k. výpůjční knihovny v Čechách za jejich laskavé zapůjčení děl, která byla potřebná pro spisovatelovu práci.

Dějiny templářského řádu

V roce 1099 se Gottfried de Bouillon s křižáky zmocnil města Jeruzalému, náležejícího v té době dynastii egyptských Fatimovců. Stal se proti své vůli křesťanským králem nové říše. Ve stejném roce byl založen řád špitálníků neboli johanitů v Jeruzalémě, jak překrásně opěvoval básník Schiller. (viz originál str. 1)

Po dobytí ostrova Rhodos velmistrem řádu Fulkem Villaretem (1313) dostali johanité jméno rhodosští a poté, co jim císař Karel V. daroval ostrov Maltu, i jméno maltští.

Devatenáct roků po založení tohoto rytířského řádu byl založen slavný řád templářů, který po sto devadesát čtyři roky kvetl pro dobro křesťanství a dosáhl již na počátku čtrnáctého století vrcholů své velikosti.

Založil ho Hugo de Payens s osmi francouzskými šlechtici rytířského rodu, kteří se ze své vlasti vypravili do Jeruzaléma válčit proti Saracénům a ochraňovat poutníky. 

Balduin II., král Jeruzalému, jím s radostí vyklidil sídlo v paláci na východní straně Šalamounova chrámu - templu, po kterém templáři obdrželi své jméno.
Po deset roků nepřesáhl stav rytířů původní počet, tedy devět. Byli zpočátku tak chudí, že jezdili dva na jednom koni. Rád potom tento symbol převzal i do své pečetě. Jejich prvním velmistrem byl Hugo de Payens, neohrožený, šlechetný muž, který byl obdařen všeobsažným duchem originální geniality.
(viz originál str. 2, 3.)

Poté byla templářskému řádu na církevní radě v Troyes ve Francii (1127) sv. Bernhardem, opatem z Clarvaux, vypracována řádová řehole. Tehdy byla již připravena, ale ve své nynější podobě pochází z pozdější doby. (viz originál str. 3) Zde je patrná velká shoda s benediktinskou řeholí. (viz originál str. 4) 
Ohlas templářských činů způsobil nejenom brzký příliv členů, ale také četné dary v podobě pozemků a kapitálu. Rád sám měl několik různých tříd, rytíře, panoše či zbrojnoše a bratry sloužící, později (1272) k řádu patřili také duchovní, tedy knězi, kaplani a tajní písaři.

Jako znak řádu nosili všichni opasek ze lněných provazců, který vyjadřoval jejich závazek k cudnosti. Duchovní měli bílé, panoši a sloužící bratři šedé nebo černé oblečení a rytíři nadto, kromě svého prostého rytířského Šatu, ještě bílé lněné pláště zdobené osmihranným (osmicípým) krvavě červeným křížem, protože svoji krev přelévali ve službách církve.

Templářští rytíři žili jako řeholníci v řádových domech (klášterech), jejich hlavní povinností byla udatnost v bojích proti Saracénům. Kdo z nich padl do zajetí, zůstal tam a sám se tím, stejně jako u johanitů, vyloučil z řádového společenství. Rád se o něj dále nestaral. Když později začala vzájemná výměna zajatců, předala se nějaká maličkost, pásek nebo nůž za totéž. Další závazky templářů se celkem shodují s předpisy benediktýnské řehole. Rád pečoval o potřeby svých členů.

Počet řádových provincií se nedá přesně stanovit z důvodu nedostatku jakéhokoliv písemného soupisu. V Orientě byly: Jeruzalém, centrum řádu a sídlo velmistra, Tripolis, Antiochie, Limosso na Kypru, Nikósie a Gastira na ostrově Pathos. Na západě se nacházely: Portugalsko, Kastilie a Leon, Aragonie, Majorka, Francie, Irsko, Skotsko, Horní a Střední Itálie, Apulie a Sicílie a Německo. V Německu měli templáři tři velkopřevorství, v Čechách, Horním Německu a v Brandenburské marce.

Templáři také snad mohli být usazeni v Maďarsku. Ale bohužel, zde se až do nynějška nepodařilo jejich přítomnost doložit (ani diplomatickou cestou). Není pravděpodobné, že byly ztraceny dějiny jednoho řádu, který ve dvou staletích svého trvání nabyl takového majetku a styků a který byl ověnčen věncem nesmrtelných hrdinů a jehož příslušníci byli vnímání jako synové rudého kříže, řádu, který ale byl právě tak obžalován z příšerných zločinů a který byl zrušen s takových rozruchem a pohoršením.

Pokud by opravdu nebyli templáři v Maďarsku zdomácněli, ztrácely by pověsti svůj základ. Stejně jako nemůžeme pominout domněnku, že král Zikmund do země uvedl křížovníky s červenou hvězdou (též duchovní rytířský řád), kteří podle bájí a tradic osídlili spolu s templáři mnohá maďarská místa. Pro svoji vzájemnou podobu byli templáři zaměněni za křížovníky. V nordických zemích neměli templáři žádné državy. Provincie se skládaly z menších celků, nazývaných balleie a komendy. Ze sestavy rytířů, kteří museli byt šlechtici rodem, museli nabýt rytířské hodnosti před svým vstupem do řádu a byli přijímaní ve shromáždění ozbrojené kapituly, se ... nejvýše tajným, ale jednoduchým způsobem volil velmistr řádu, dále nejvyšší úředníci, drapieři jako dohlížitelé přes oděv (nebo zástavu), senešal, maršál, pokladník, turkopolír neboli velitel lehkých oddílů, které se tak osvědčily a staly nepostradatelnými v bojích proti Saracénům. Dále se volil generální vizitor, převoři, jednotliví představitelé templářských sídel nebo převorství, jako byli opati, komtuři, velkopřevoři, pod které spadaly provincie, stejně tak volili provinciály řádových klášterů a velmistra, nejvyššího představitele řádu.

V takzvaném velmistrovském sále, kde se nacházela zobrazení všech velmistrových předchůdců, vybralo třináct bratrů - jejich počet byl odvozen od Ježíše Krista a jeho dvanácti apoštolů - z nejvyšších představitelů svého řádu jednoho kandidáta ke zvolení. Po volbě odešel velitel voleb s těmi dvanácti zase zpět do kapituly a pronesl k bratrům:

„Milí pánové, chvalte Pána našeho, Ježíše Krista a sv. Pannu Marii, neboť my jsme nyní ve jménu božím, jak je přikázáno, zvolili velmistra. Jste s tím spokojeni, co jsme učinili?"

Všichni templáři: „Ve jménu božím."

Velitel voleb: „Voliči, slibujete mu svoji celoživotní poslušnost?"

Všichni templáři: „Ano, s boží pomocí."

Potom hovořil velitel voleb k nejvýše postavenému bratrovi: „Komture, když bůh a my jsme té za velmistra vybrali, chceš nám doživotně přislíbit, že chceš být do konce svého života řádu nakloněn a dobré obyčeje a zvyky chránit"?

„Ano, když bůh tak chce", odpovídá tázaný.

Stejně tak se ptal velitel voleb druhého, třetího, čtvrtého vysokého představitele řádu. Potom odešel ke zvolenému bratrovi, pojmenoval ho jménem a řekl mu: „Ve jménu božím, ve jménu otce, syna i ducha svatého, vybrali jsem tě, bratře, k tomu, abys byl našim velmistrem a zvolili jsme tebe k tomu". K bratrům potom hovořil: „Pánové a bratři, děkujte bohu, zde přichází velmistr".

Po těchto slovech velitele voleb zpívali knězi Tedeum, všichni templáři odešli z velmistrova sídla. Těšili se ve svých srdcích povinnou bázní ke svému velmistru a odnesli ho na svých ramenou do kaple před hlavní oltář, aby ukázali tohoto muže spasiteli, neboť tento muž se stal hlavou řádu. Knězi zpívali oslavné písně, které chór v pobožném rozjímání opakoval.

Pak se zvoleného bratra chopili hlavní představitelé řádu, ozdobili jej jeho pláštěm a uvedli ho do velmistrovské síně.

Nejstarší: „Ve jménu božím, ukážu ti nyní věrná vyobrazení mužů, kteří jsou lepší jako ty. Ty je následuj a v prostotě třímej korouhev řádu. Tak budeš žít a ne tak, že tvůj pán bude zapomenut a tvá památka se nám vytratí."

Velmistr: „Jak jsem vám přislíbil, tak to také dodržím, Ježíš Kristus mne pomáhej! A tito starci, kterým já nejsem hoden uvolnit řemínky na střevíci, oni mají povinnost žalovat na mě bohu, jakmile mě se svatou přímluvou před beránkem zastoupí, když vám budu Činit jinak, než jsem řekl."

Poté zvolal maršál řádu třikrát jeho jména z balkonu síně ke shromážděným. Jestliže byla hodnost velmistra uprázdněná Či mocí konventu omezená, vyřizoval až do nové volby všechny záležitosti (obchody) velkopřevor nebo komtur.

Obecné předpisy byly v provinciích a v jednotlivých odděleních tytéž.

Nejvyšší veleni bylo závislé na generální kapitule, ta však zasahovala jen zřídka. Navíc v Jeruzalémě v mezičase nahradil tuto funkci konvent. V provinciích byly zřízeny zvláštní konventy neboli kapituly, takže v souladu se zákony a ideami řádu probíhalo volnější řízení a bratrská rovnost. Tato pravidla byla nanejvýš poučná a jejich podrobný přehled - stanovy templářského řádu - byly zapsány do knihy stanov.

Jakmile byl řád potvrzen církví, rostla jeho moc. Křesťanští šlechtici soupeřili v možnosti řád obdarovat a nejbohatší a nejváženější rody si počítaly za čest být s řádem spojeni příbuzenstvím.

Řád obdržel mnoho mimořádných držav a privilegií, spadal přímo pod papeže. Rád byl neustále oblíbencem svaté stolice a dokonce i u svých nepřátel, Saracénů, byl v nejvyšší úctě.

Velmistr obdržel titul kníže, s přídomkem z boží milosti a králové měli důvod se ho obávat.

Templáři se mohli chlubit vynikající přízní králů Jeruzaléma, ta je vždy doprovázela. Byli neustále v první linii a při jejich aktivitách je doprovázel svatý kříž.
Žárlivost a závist jejich soků, johanitů, z jejichž almužen templáři kdysi žili, byla příčinou, proč o dvě staletí později král Filip, šlechetný král Francie, chtivý řádového pokladu, zvolil nešťastný způsob, aby pro Francii získal značnou část ze čtyřiceti tisíc řádových komenturií a ze dvou milionů tolarů templářských příjmů.

Templáři získávali obranou Palestiny skvělé zisky, několik velmistrů se dostalo do zajetí, další položili v bojích své život, a jestliže oni z hojnosti štěstí a z lidské slabosti klopýtli, tak je posuzujme lidsky. Lidské nedostatky jsou výstřelky a lidské ctnosti jsou květy stejného plodu. A plod často cestuje z oné strany hrobu.

Templáři prožívali svůj úděl díky moci získané křížovými taženími. Vzdálenost západních zemí, závislost na pomoci, a Saracéni zde podrývali pozvolně kolísavou pozici trůnu v Jeruzalémě, Antiochii, Tyru, Edesse a tím tedy také pozici templářského řádu.

Proto také řád po dobytí Assonu sultánem egyptským (1291) na konci posledního desetiletí třináctého století ztratil svá veškerá křesťanská sídla v Palestině a templáři uprchlí na Kypr, kde měl řád velké državy. (Viz originál str. 12, 13)

Po hrdinské smrti velmistra při dobytí Assonu byli na Kypru dále zvolení: (viz originál str. 14)

Molay byl mladším synem jednoho z největších rodů v Burgundsku, jeho starší bratr v tomto hrabsrví vlastnil výstavné sídlo a mel zde skvělé postavení. Molay vstoupil do templářského řádu už v mládí a nabyl v něm vynikající proslulosti, stoupal po řádových stupních a jako velkopřevor řádu byl zvolen velmistrem řádu, čímž se uzavřela řada jeho řádových funkcí. Výčet není zcela úplný, neboť se zdá, že někdy byl též pokládán za velkopřevora sloužícího velmistru.

Molay měl skutečné zásluhy, byl poctivý, duchaplný, mírného charakteru, jeho zvyklosti byly prosté a jeho způsob života přehledný. Exceloval u francouzského dvora a nabyl příznivé náklonnosti krále Filipa. Král si ho zvolil jako kmotra pro svého čtvrtého syna Roberta.

Filip byl, jak již bylo zmíněno, žádostivý templářských pokladů, chtěl dosáhnout vyhlazení řádu. Papež Klement V., kterého většina spisovatelů sice bez důkazů, ale přesto obviňuje, že se zavázal k naprosté poslušnosti vůči Filipovi přísahami, se pohodlně také v této věci zachoval dle vůle krále. (viz originál str. 15)

Na základě papežova pozvání přibyl Molay, vědom si své neviny ve svém konání. Nemohlo ho napadnout, co se mu později přihodí. Nebyl ve stavu, kdy by myslel na obdobné dosavadní případy z dějin, a přijel tedy spolu s dalšími svými šedesáti rytíři z Kypru do Francie. Dění, které nyní mělo přijít, mohl tento rozumný muž předvídat Byla to taková shoda maximálně náhodných okolností, jako by ji tentokrát řídila prozřetelnost. V plánech a knize odplaty a utrpení musela mít významné místo.

Současně, bez předchozího papežského oprávnění, rozeslal Filip ve svém království určité dopisy s příkazem, aby ve stejný den a ve stejnou hodinu bylo zahájeno zatýkání templářů. A tak 13. října 1309 byli všichni templáři z celé Francie vzati do vazby, jejich zboží zabavené a jejich pařížské sídlo Tempelhof si zvolil král jako své obydlí. Shromažďoval všechny jejich písemnosti a odebral jim majetky, zlato a stříbro. Pouze v samotné Paříži bylo zatčeno sto čtyřicet templářů, zde následují jejich jména zapsaná na základě jejich výslechů: (viz originál str. 16-21)

Proti templářům byly uplatněna takováto nesmyslná obvinění: údajně se měli zříci křesťanské víry, měli uctívat božskou představu Bafomet (Mahomed), s tímto odpůrcem (boha) měli být pevně svázáni, měli se dopouštět nepřirozených neřestí, měli obětovat děti, měli vlastnit kouzelný opasek, vypalovat říše svých křesťanských bratří a měli také prodat velké množství křesťanů egyptskému sultánovi.

Všechny tyto výtky nejsou doloženy a jsou to částečně nesprávné názory a nedorozumění, částečně hanebné pomluvy. Zapírání spasitele bylo někdy žádáno, zdá se, že asi snad jedna taková zkouška byla uplatňována, hlava (Bafomet) byla relikvií, patrně hlava sv. Jana z Tauferu. Uvedená obvinění napadal (hanobil) Werner ve své dramatické básni „Synové Thalesu", to když v seznamech templářů zatknutých v Paříži byl objeven velkopřevor Normandie, Quido de Biennois (Viennois). Při výslechu před pařížským arcibiskupem odpovídal takto: (viz originál str. 22 - 23, originál str. 24 – 45) Proces byl veden nanejvýš ukvapeně a nespravedlivě. Všichni vyslýchaní byli odsouzeni hned, bez ohledu na povahu (druh)svědků, kteří se měli pečlivě rozlišovat: svědci mimo řád a svědci, příslušníci řádu.

Svědkové mimo řád byli svědkové pouze z doslechu, neboť kapitula žila za uzavřenou bránou, to byli tedy svědkové, kteří svá svědectví mohli mít pouze z třetí ruky. Také u svědků z řádu samotného se mělo rozlišovat: rytíř, kněz a zbrojnoš nebo soužící bratři. Ti poslední sice nepatřili zcela k řádu, přece jen však mohli o řádu vědět více, než kdokoliv jiný. Spravedlivé by bylo vyhnout se svědectvím těch osob, které dříve z řádu vystoupily a možná přešly do jiného dalšího řádu.

I zde se vyskytuje případ takového chování. Jeden vynikající francouzský rytíř vystoupil ze zemského sídla řádu, ale měl se znovu přidat k templářskému řádu. Ale o tomto posledním tvrzení bude třeba pochybovat. Proto se povolal velmistr, měli vyslechnout jeho. Sám velmistr však toto nevyšetřoval. Mnohým svědkům byly výpovědi předem zadány, další výpovědi byly vynuceny na mučidlech. Výpovědi pak byly vysloveny mnohými rytíři nahlas a opakovaně. Byli to dílem sloužící bratři, kteří byli nařízením vyňati z řádu a kteří nebyli členy kapituly, a často nerozuměli ani jazyku, což ovšem taky posloužilo. 

Filipova metoda jednání je tím nezákonná, jen sám papež směl uznat řád. Klement V. přeháněl, zrušil řád (3. dubna 1312) z opatrnosti a apoštolské moci na jednání tajné konsistoriální rady, protože na církevní radě ve Vienne zaznívalo velké množství hlasů s hlasitými protesty proti nespravedlivým postupům.
Prostřednictvím rozličných dovedných tahů mělo být také vylákáno prohlášení velmistra, který měl vinu řádu potvrdit. On měl konečně sám zopakovat, že popírá všechna obvinění.

Král mu nechal prostřednictvím svého kancléře Viléma Nogareta přečíst nabídku, že mu ponechá život a současně mu byla nabídnuta nejvýznamnější místa, když by chtěl přiznat původní obvinění. Sám vznešený Molay mel dojemnou řeč k lidu a poté vstupoval se svými druhy, s již jmenovaným Quiedem de Biennois (Viennois) a Hugem de Peyraud, radostně do plamenů a ještě uprostřed v ukrutné smrtící trýzni ujišťoval s rukama vztyčenýma nad svojí hlavou o nevinnosti řádu. Jak bylo tělo velmistra postupně pohlcováno ohněm, záře a plameny se měnily v temnotu.

Všeobecně byli templáři litováni. Čím více se tato historie objasňuje, tím více nabývá jejich památka na hodnotě. Přestože existence řádu trvala skoro plná dvě staletí, nebylo doposud vyhlazení řádu s konečnou platností objasněno, ani význam Filipovy ziskuchtivosti. Ani jeden z ostatních králů se nepřipojil zcela úplně k takovému řešení. Templáři trpěli za svoji vinu celá staletí. Jejich pád byl předzvěstí všeobecného pádu rytířských řádů, přestože to nebyl přirozený vývoj v rámci celého období, ale individuelní čin jednoho jedince. Templáři nečinili nikoho nešťastným, umírali s klidem nevinných a ve Francii ani nezačaly nepokoje, které by lehce mohly vzniknout při zmínce jména krále Filipa. A tak se vydělují nevinné stopy ze stop provinilců.

Dle prostudování knihy stanov panem Munterem a dle prostudování precesních aktů panem Moldenhauerem nelze nevinu templářského řádu žádným dalším způsobem zpochybnit. Procesní akta se po dlouhou dobu mohla zveřejňovat pouze na základě zkomolených výňatků, které byly součástí Posouzení dějin templářů. (Dupuh?)

Moldenhauer, profesor z Kodaně, objevil původní rukopis v knihovně opatsťví Saint Germaine de Pres v Paříži a po překladu jej vydal. V bohaté knihovně z Korfu (původem z Říma), našel Bedřich Miinter, dánský profesor, rukopis v provensálské jazyce, který také po překladu vydal. Druhá část, která měla obsahovat originál a objasňovací pojednání, nebyla však objevena. Časem byla pronásledování templářů méně násilná. Jejich statky však byly zabaveny a z části dány johanitům.

Dějiny tohoto řádu v Čechách od jeho založení až k jeho zrušení

Od zrušení rytířského řádu, jehož historie je nyní zobrazována na základě nových zdrojů, studovali průběžně čeští dějepisci, především královský dvorní opat, Petr Žitavský a František Pražský Všeobecné prohlášení.

Opat píše ve své královské dvorní kronice: „Již uvedený papež Klement V., který skonal 20. dubna 1314, vytrhl mocný a věhlasný řád templářů z lůna církve a současně byl papežem řád obviněn z kacířství a zcela zrušen. Jakkoliv papež odporoval, velmistr zemřel násilnou smrtí ohněm na základě příkazu krále Francie o velikonočním měsíci v roce 1313 u Paříže (na ostrově ležícím v řece Seině mezi zahradami krále a kláštera augustiniánů). Většina templářů byla dána na mučidla, zbytek se částečně vrátil po odložení řádového roucha zpět do světského života. Mnozí lidé se přece jenom domnívali, že tento řád byl zrušen pro své velké bohatství a kvůli chamtivosti zlých lidí, nikoliv kvůli kacířství".

Skoro stejnými slovy jako královský dvorní opat si posloužil také František Pražský ve své kronice, kde toliko říká výslovně: „Je oprávněné se domnívat, že řád porazily jeho velké bohatství a chamtivost zlých lidí".

Tato formulace je pozoruhodná, protože František Pražský věnoval svoji Kroniku poslednímu pražskému biskupu, Janu IV. z Dražíc, který se osobně zúčastnil církevní rady ve Vienne. Zde, jak známo, bylo usneseno zrušení templářského řádu ve velikonočním měsíci roku 1312.

Podle všeobecně uznávané domněnky přisel tento řád do Čech teprve v roce 1232. Přednosti řádu popsal sám Jeroným Balbus (Balbín), právník, prostřednictvím přímluvy biskupa z Terstu ke králi Václavovi II., jenž se sám narodil pod kouzelným nebem Itálie. To se dalo jen málo zatajit, protože se rozplýval chválou v následujících verších. (viz originál str. 51-52) 

A nyní se vrátím ve svém popisu od těchto šlechetných vlastenců rakouské monarchie a hraničních států zpět k létům příchodu templářského řádu do naší milované země. Tehdy vládl Václav I., jehož otcem Otakarem I začíná nepřetržitá řada Českých králů. Václav je jedním z pamětihodných českých vladařů. Se svým synem, markrabětem českým, Přemyslem 1 (pozdějším Otakarem II.), nechal uprostřed anarchie pěstního práva stvrdit rozumnými muži město Jihlavu, které vzniklo z německých zdrojů a udělil ji horní právo. Město Jihlava a jeho horní právo byly vzorem pro všechna následující města, jimž tyto svobody byly vydány. A Jihlava sama tedy platila po celá staletí za místo, jehož dobrozdání si vyžadovala stejná další města a nezřídka i zahraniční, např. Freiburg v Sasku.

Tento král zanechal také milostné písně, které se nejen pro svůj starodávný původ, pro - v německých básních se zřídka vyskytující zemi (míněna česká vlast krále) a pro svého korunovaného spisovatele, ale především také pro svůj vnitřní obsah doporučují příznivcům básnictví. Polovina básníků ve svých básnických experimentech ho tituluje: „Král Václav, minnesenger z Čech, objevil se na projevenou žádost ctěného publika."

Václav, byl v Praze vychováván spolu se svou pozdější manželkou Kunhutou, dcerou Filipa Švábského, touto kojnou a pěstounkou německého umění, a je možné předpokládat, že s touto princeznou přišlo k českému dvoru i několik jejich krajanů. Prostřednictvím těchto krajanů pak mohlo být uvedeno do Čech básnictví švábských minnesengrů, Schillerem tak půvabně opěvované, a Václav s ním mohl být seznámen. (viz originál str. 54, 55) 
Tento korunovaný minnesenger, který jako první dovezl do Čech rytířské turnaje, které se stávaly pro svoji udatnost, galantnost a nádhernou okázalost ihned silně oblíbenými, dovedl též již v roce 1232 templáře do naší vlasti.

Právě v tomto roce opustil Vratislav z Perštejna, purkrabí hradu Veveří na Moravě, který se napříště ukáže být templářem, družinu vévody Bedřicha ze Streitbarenu z Rakouska a přimkl se k družině krále Václava. Vyměnil s ním hrad Veveří za opevněné a tehdy vzkvétající město Straškov na Moravě.
Již v následujícím roce 1233 nabyl řád templářů v Čechách tak velké slávy a proslulosti, že mnoho šlechticů vybudovalo na svých hradech kláštery a spolu s bratry tohoto řádu sloužili všemohoucímu.

V roce 1243, ve kterém stvrdil král Václav brněnský landrecht (zemské právo), sídlili templáři na Moravě a pravděpodobné také v Čechách, se kterými byla propojena tato markraběcí skupina. Dokazuje to jedna stará listina. Podle ní uvedený vévoda rakouský, současně (1246) vévoda rakouský z vymřelého babenberského rodu potvrdil klášteru Zrwettel (?) na Moravě dar a v této listině je uveden jako svědek bratr Friedrich, komtur sídla řádu templářů na Moravě.
V roce 1249 postoupil král Václav templářům sídlo na jednom místě v Praze, kde podle zpráv vlasteneckých kronikářů sv. Václav, vévoda český, měl na počest boha zasvětit uvedený kostel sv. Vavřincovi (St. Laurenz), a kde se nyní nachází zmíněný dřívější kostel sv. Vavřince s dochovaným klášterem dominikánek sv. Anny.

V roce 1250 byl templářský řád velmi rozšířen v Čechách, stejně jako na Moravě. Zde hrad Spilberk sloužil mnoho roků jako rezidence velmistrů pro Čechy a Moravu, řád obsadil vedle pevnostních hradů i hrad Templštýn. Jeho zříceniny ve znojemském kraji jsou vzdáleny asi jednu hodinu severozápadně od Moravského Krumlova a nacházejí se na místě ohraničeném lesy na pravém břehu řeky Jihlavy. Nyní zde zůstala jen velmi silná obranná zeď, některé stupňovitě sestavované zdi a pět set loktů hluboká studna vytesaná ve skále. Všechno ostatní je pokryto křovím, břízami a sutí. Přes suťový pahorek a zdivo se propletete pouze s nebezpečím, než se dostanete na toto místo. Ze zříceniny můžete vidět hluboké a divoké údolí, ve kterém se vine řeka Jihlava. Z boční strany byl hrad zabezpečen širokým zdivem tří templářských klášterů (kostelů), ze strany od řeky byl chráněný příkrou strží. Zde sídlili bratři templářského řádu , a bděli pro dobro vlastní i snad pro dobro bližních a zde uchovávali poklady, které podněcovaly žárlivost králů a templáři tak urychlovali svůj pád.

V roce úmrtí krále Václava I. (1252) vstoupil již zmíněný Vratislav z Perštejna do templářského řádu (brzy po výměně Straškova za Veveří) a to na základě králova oznámení, že přivedl jednu dvorní dámu do neštěstí, a k Škodě svého krále se pustil do podezřelého a nebezpečného dopisování s císařem Fridrichem II.

Byl zbaven svého čestného místa a byl dopraven do vězení na opevněný hrad Klingenberg v prachatickém kraji. Byl z něj však zachráněn prostřednictvím ženské lsti. Prchl přes Bavorsko v Římské říši a uchýlil se do Francie. Zde vstoupil v uvedeném roce do tehdy vzkvétajícího a mocného templářského řádu a mezi dalším svými moravskými panstvími a sídly daroval řádu také hrad Veveří s územím k hradu příslušným.

Jakmile obdržel z Francie tuto zprávu jeho bratr Burian z Perštejna, který tehdy jakožto prvorozený vlastnil kromě mnoha dalších panství na Moravě pernštejnské rodové sídlo, vzal ihned pod záminkou bratrské dědické smlouvy hrad Veveří a jeho území ve své držení. Svým jménem dosadil Branka z Obran jako purkrabího, nařídil mu, aby neuznával nikoho dalšího jako svého pána, a templáře, kdyby se hradu měli chtít snad zmocnit, vší silou znovu vytlačil. Slíbil mu také v naléhavém případě dostatečnou pomoc a osvobození.

Templáři byli o násilném a svévolném dobytí hradu zpraveni, podali žalobu, ve které požadovali navrácení hradu a jeho území. Král nechal předat žalobu moravskému landrechtu (zemskému soudu) s příkazem, že se váženému templářskému řádu v tomto případě žádné bezpráví nesmí přihodit Ačkoliv nyní landrecht navrátil hrad Veveří s jeho územím do původního držení, protože to bylo vlastnictví člena templářského řádu, a ustanovil, že se má tento majetek vydat, setrval přece jen Burian pevně na tom, že hrad nikdy templářům nevydají, ale že se templářům vší silou postaví a hrad udrží a povolal sem proto na pomoc také své blízké příbuzné z Moravy, tehdy velice silné pány ze Žerotína.

Tu templáři viděli, že Veveří by bez násilí nezískali, proto v následujícím roce 1253 za vlády krále Otakara II. , který byl stejně jako jeho otec Václav L, příznivcem a aktivním podporovatelem německého básnictví, zahájili vojenské tažení.

Z svých pevností Špilberk, Lukov, Tepenec, Janovice a Neuschlos shromáždili vojsko s asi tisícem osob a rozhodli sen zmocnit hradu ozbrojenou silou.
Burian naproti tomu přivedl jen sám svých dvou pevností (tvrzí) a z panství Náměšť a Perštejn zakrátko asi šest tisíc mužů ve zbrani, devět set mužů leželo táborem u Veveří, ostatní ale byli umístěni kolem hradu v okolnívh lesích, a bránili balvany, pomocí příkopů a kamením všechny příchody k hradu.
Nyní táhlo vojsko templářů pod velením svého velmistra pro Čechy a Moravu Bertholda z Cimburku proti pevnosti. Dne 26. června došlo mezi Říčany a Veveřím ke krvavé, ale nerozhodné srážce, ukončila ji jen vkrádající se noc. V následujících dnech byl vyhlášen třídenní klid zbraní, aby bylo možné pohřbít mrtvé. Během této doby bylo v tmavém lese s poctami pohřbeno do tří jam přes tisíc sedm set mrtvol.

Mezi všemi zde pohřbenými vzpomeňme znamenitého mistra Vočka z Strenbergu, Petra z Říčan, Jaroslava ze Zerotína, Závise z Loděnic, Václava Korzického, Jindřicha Bořitu, Libomíra z Helfštejna, a mnoha dalších templářů, pocházejících z těch nejpřednějších moravských rodů.
Po skončení příměří došlo opět k srážkám, templáři udrželi převahu (vítězství), a Burian se vrhl po velkých ztrátách do hradu, který hrdinně hájil. Nekonečné krupobití šípů a kamenů a klád vrhaných z poprsních hradeb přinášelo stovkám mužů na straně templářů a také nemálo templářům samotným okamžitou smrt, mnohým ale přinesly smrt i obtížné svahy strohé skály, na které hrad, obehnaný diskovitými vysokými kruhovými hradbami, stál. Tehdy nalezli obléhatelé místo, kterého se templáři obávali méně (na kterém nehrozilo takové nebezpečí). Usadili se zde s mužstvem a zásobili se i hojně potravinami.

Mezitím od nich král Otakar obdržel zprávu o sporu a poslal pana Aleše Holiczkého ze šlikovského rodu s dopisem pro Buriana. V tomto dopise poroučel král Burianovi, aby ihned ukončil nepřátelství, a předal smírně hrad templářům dle soudního rozhodnutí zemského landrechtu. V případě odmítnutí by se král zasadil za veřejného klid a nerušený mír ve své říši, a vojenskou mocí by nepřítele vlasti zničil a zkonfiskoval by všechny majetky nepřítele.
Jakmile Burian uslyšel příkaz krále, neměl žádný důvod (neodvážil se) déle protivit se králi a upadnout v jeho nemilost zrušil ihned důvody k obléhání, vpustil templáře mírumilovně do hradu, který jim předtím sebral, a hrad, včetně jeho dědičného území, jim postoupil. Takto pak bylo Veveří ve vlastnictví templářů až do zániku řádu.

Když se Vratislav z Perštejna dozvěděl o všech potyčkách a zákrocích krále Václava I., vrátil se z Francie do své vlasti na Moravu, stal se templářským komturem a užíval hrad Veveří spolu s dalšími třiceti templáři.

Po převzetí hradu Veveří nechali ve svém držení templáři i další hrady, patřící jejich řádu, opravit a zařídit podle vzoru Veveří, t.j. s vyššími a silnějšími kruhovými zdmi a s pozorovací věží. Podle lidových pověstí uchovávali v podzemních klenutých sklepech velké bohatství.

V roce převzetí hradu Veveří do templářského držení byl také mnoha náklady vystavěn klášter templářů při kostele sv. Vavřince na Starém Městě v Praze. Jakmile bylo toto jejich vlastnictví (1249) uznáno králem Václavem pod jménem sv. Vavřince, nechal Petr z Ostrova z proslulého rodu Berků z Dube a Lipé, velmistr templářského řádu v Německu, k němuž patřily Čechy i Morava, zaskvít i dřívější kostelíček. Nechal mu dát novou podobu a současné nechal přistavět prostranný klášter pro své řádové bratry. Také tento klášter byl šťastně dokončen ve zmíněném roce, v němž přešel hrad Veveří na templářský řád, a byl nazván Jeruzalém.

V roce 1263 museli mít templáři jak v Čechách, tak i na Moravě mnoho usedlostí, protože tyto země byly vedeny jako zvláštní provincie řádu. Vyplývá to z toho, že velmistr Jan se nazýval velmistrem templářského řádu pro Německo, Čechy, Moravu a Polsko. 

V roce 1278 položil král Otakar II přičiněním zrádce Miloty z Dědic svůj hrdinný život v bitvě proti císaři Rudolfu Habsburskému. Po dlouhém bezvládí obdržel Rudolf titul německého císaře a současně jednal i o sjednaní všeobecného míru a nastolení práva v Německu prostřednictvím Rakouska a tím jeho rod nabyl nesmrtelné slávy. (Viz originál str. 64) 

Po smrti krále Otakara se stal po ručníkem jeho syna zatvrzelý markrabě Ota Brandenburský a začal vládnout v r. 1283. Protože vzpomínky na spoušť v Čechách po tomto markraběti ještě byly v dobré paměti, chtěl za své vlády Václav proti takové spoušti učinit opatření. Proto bylo poukázáno na obvyklé zbraně templářů -pevnosti, jako byly Písek, Klingenberg, Burglitz, Frauenberk a další, které byly současně používány i jako sídla. Proto také se řád v Čechách a podobně i v jiných zemích jevil jako velice mocný. Za zmínku stojí, že k tomu velice přispěl templář Berthold z Gepzensteinu.

V roce 1290 si vzal Rudolf, vévoda rakouský a švábský, za ženu Elišku, sestru krále Václava II. Vévoda byl svým Švagrem pozván do Prahy, ale několik dnů po svém příjezdu, v předvečer nanebevzetí Krista, však zesnul. Byl pohřben v chrámu sv. Víta. Společně s tímto vévodou přišel do Čech templář, Šváb Berthold z Gepzensteinu, moudrý a prozíravý muž, který si získal díky svému náboženskému cítění důvěru krále a zůstal na královském dvoře až do své smrti. Král se z častých besed s Bertholdem z Gepzensteinu -poučil o upadajících mravech svých přátel a pomocí jeho rad zlepšoval stav království, aby působilo lepším dojmem. Berthold byl králem často požádán o radu ve státních záležitostech. Proto není žádný důvod k pochybám, proč by nemohl doporučit své řádové bratry a opatřit jim některá sídla.

V roce 1292 musely být řešeny rozepře v klášteře ve Velehradu na Moravě, v souvislosti vytýčení hranic při prodeji statku Pritlach. Opat Lupin z kláštera ve Velehradě, Ekko, komtur řádu templářů z Čejkovic, o kterém se ještě mnohokrát zmíníme, a Siegfried Nejdek uzavřeli obchod a vytýčili hranice statku.

Opata zastupovali:
z Pritlachu: rychtář Albert, starý Dietlin, Ekkard und Kuno ze Švábska, 
z Potovaric: soudce Meinhard se svým synem Siegfriedem a Heinrich Radenwicer,
z Frakunic : rychtář Berthold.

Zástupci templářů byli:
Konrád, Peter, Kolomann, "Ungarn von Themes", Pertiger, Gunnar, Tirward von Eisgrub (z Lednice) a Saclo z Langenzeil.

Podle listiny, vystavené templářem Gukolfem, se stali svědky bratři Ekko, Hermann, farář z Pritlachu, panoš Ortolf, podivínský rychtář Kuno von Weitra (z Vitorazi).

V právě v tomto roce darovala hraběnka Marie z Hardeku, vdova po panu Oldřichovi z Jindřichova Hradce, a její syn Oldřich templářům z Uhříněvsi patronátní právo k farnímu kostelu ve Stodůlkách, patřícímu k majetkům vrchního purkrabího. O tomto daru bylo pražským biskupem Tobiášem z Bechyně vystaveno potvrzení nazvané Hungari villa. Dnešní zkomolené pojmenovaní Uhříněves pochází právě od názvu této listiny.

Tobiáš, z boží vůle pražský biskup, všem, kteří do této listiny nahlédnou, ke slávě a lásce boží. Protože vzpomínky na skutečnosti s odstupem času postupně uhasínají, byl dle autorit znalců zaveden chvályhodný a osvědčený zvyk, zachovat tyto skutečnosti prostřednictvím listin. Z nich bude možné zjistit v současnosti i v budoucnosti:

že velectěná paní hraběnka Marie z Hardeku, vdova po panu Oldřichu z Jindřichova Hradce a její syn Oldřich z Jindřichova Hradce, z lesku svatého ducha pocházející, v Praze v naší přítomnosti darovali pro spásu svých duší templářskému řádu z Uhříněvsi po dlouhou dobu jim přináležející patronátní právo k farnímu kostelu ve Stodůlkách. Současné dárci přislíbili odvádět zmíněnému kostelu všechny desátky z tříakrového pozemku příslušejícího k hospodářskému dvoru, ležícímu v této vesnici, a současně se zavázali, že vše zaplatí, pokud by měl byt pronajat tento hospodářský dvůr někomu jinému. Rovněž se zavázali tyto desátky platit, pokud by se všechny uvedené závazky převedly na nového vlastníka, který by jim pro své dluhy nebyl schopen dostát.

Naplněni hlubokou úctou nás požádali, abychom toto darování milostivě zachovali na stálé časy. Dojati touto prosbou jsme schválili jejich zbožnou žádost, a potvrzujeme jejich darování z moci nám dané a podle níž my ustanovujeme, aby pro uvedené řádové bratry byl zmíněný kostel uvolněn, prostřednictvím jejich řádu nebo prostřednictvím nějakého světaznalého duchovního - vikáře (?) byl obsazen a stejně tak ustanovujeme, aby byly tomuto kostelu uděleny svátosti. Schvalujeme, že řád může používat všechny požitky tohoto kostela, ať je nazveme jakkoliv, jen s výhradou obživy pro vikáře a s výhradou všech práv, která náleží nám, jakožto arcidiakonálnímu zástupci a papežskému legátu.

Pro větší utvrzení jsme dali tuto listinu vystavit a námi uvedenou ženou a jejím synem Oldřichem z Jindřichova Hradce jsme ji nechali zapečetit.
Dáno v Praze léta Páně 1292, 4. ledna, ve čtrnáctém roce našeho setrvání v biskupském úřadu.

Dcera Oldřicha z Jindřichova Hradce Eliška měla za manžela hraběte Amanda z Berneku a Niddy, pána z Kunštátu, předka Jiřího z Poděbrad, který se vyšvihl na český trůn a jehož pramáti rovněž pocházela z rodu pánů z Jindřichova Hradce, jak dosvědčuje následující rodokmen. (viz originál str. 69.)
V roce 1294 prodal dříve zmíněný Ekko, komtur templářského řádu z Čejkovic a Uhříněvsi, statek Vodochody. Statek leží v rakovnickém kraji a nyní naleží rodu Lobkoviců a to majorátní větvi z Roudnice. Vodochody od komtura zakoupil dříve uváděný Tobiáš, pražský biskup za 220 pražských stříbrných marek, přibližně tedy za 3000 zlatých "konvenčních mincí".

Tento prodej schválil podle následující listiny král Václav II.:

My, Václav, z boží vůle král český, vévoda krakovský a sandoměřský a markrabě moravský, oznamujeme tímto listem zjevně všem, že vyplňujeme žádost našeho pokrevního příbuzného milovaného knížete a velebného otce v Kristu pana Tobiáše, pražského biskupa a koupi ve Vodochodech od řádových bratří, která byla uzavřena mezi ním a komturem Ekkem a bratry rytířského templářského řádu při kostelíku Jeruzalém u sv. Vavřince v Praze, uznávám za dobrou a tímto ji milostivě schvalujeme. Dáváme na vědomí, že jsme nechali tuto listinu vystavit a opatřit ji ruční pečetí. Dáno v Praze prostřednictvím našeho protonotáře magistra Petra, "představitele" chrámu na Vyšehradě a Vreslau (?) léta Páně 1294, 7. září, "římského počtu" 7.

V následujícím roce 1295, doložil velmistr templářů pro Německo, Slavii, Čechy a Moravu, Berchram von Zweck, že pražský biskup zaplatil za prodej. Tato listina zní:

My, bratr Berchram von Zweck, velmistr templářského řádu pro Německo, Slavii, Čechy a Moravu, zjevujeme pro současnost i pro budoucnost, že bratr Ekko, komtur z Čejkovic a Uhříněvsi s naším schválením prodal řádový statek ve Vodochodech, náležející k pražskému obvodu, včetně obdělané i neobdělané půdy a se všemi právy a příslušenstvími. Statek byl prodán velebnému otci v Kristu Tobiáši, z boží vůle pražskému biskupovi a to pro něj a jeho následovníky. Pražský biskup zaplatil 220 pražských stříbrných marek za koupi, bratr Ekko platbu za prodej přijal a společně nechali dle místních zvyklostí vytýčit hranice uvedeného majetku. Pro větší stvrzení dáváme na vědomí, že jsme přikázali nechat zapečetit tuto listinu námi a bratrem Ekkem. Dáno v Praze, léta Páně 1295, 8. června, "římského počtu" 8.

V roce 1297 daroval templářům zbožný Protiva z Doubravice část svých statků na obou březích řeky Beir (pravděpodobně Lipník a HelfŠtýn na březích Bečvy). V této listině, uložené v brněnském sídle landrechtu (zemského soudu) při kostele sv. Petra a Pavla, se komtur Ekko jeví jako velmistr templářského řádu v Čechách a na Moravě. Pamětihodnými svědky tohoto jsou:

Milota z Dědic, zrádný místodržící krále Otakara II. a velitel části panstva proti císaři Rudolfovi, Filip z Perštejna, Zdislav ze Šternberka, a Albert ze Šternberka, olomoucký zemský komoří.

Ve stejném roce daroval již uváděný pan Oldřich z Jindřichova Hradce templářům z Čejkovic a Uhříněvsi jeden statek u Rudgerschlagu, ležící v táborském kraji a to s podmínkou, že by se měl pro příště nazývat Neuhof - Nový Dvůr. To se odehrálo se v přítomnosti velmistra Ekka. Darovací listina zní takto:
My, Oldřich z Jindřichova Hradce dáváme na vědomí všem, kteří nahlédnou do této listiny, že my, pro námi láskyplně přijaté důstojné bratrství s templářským řádem, pro jeho trvající pokoru, s přízní a schválením našeho pána, Václava, slavného krále Čech, a podle doporučení našich věrných ke spáse naší duše, pro spásu duší našich předků i dědiců, darujeme tomuto řádu nás majetek, dvůr ležící u naší vesnice Rudgerschlag. Hranice tohoto majetku byly vytýčeny v přítomnosti bratra Ekka, velmistra templářského řádu. Majetek je prodáván se všemi právy, z nichž my žádná práva pro sebe ani pro naše dědice nevyjímáme, avšak s podmínkou, že se statek pro budoucno bude nazývat Neuhof. Tak darujeme, že s tímto darovaným dvorem stejné tak i příslušenstvím mohou nakládat, půdu obdělávat, lesní plochy mohou prosekávat, a to vždy a takovým způsobem, jak to bude užitek řádu vyžadovat. Aby náš dar tomuto řádu příslušel stále a aby se nemohly nevyskytnout pochyby žádného z našich následovníků o neplatnosti, nechali jsme tuto listinu potvrdit za přispění přítomných svědků naší pečetí. Svědky byli:

bratr Zdislav, německý rytíř, pan Hermann, farář z Rutgerschlagu, pan Bransod, Konrád Pulz, Gottfried, měšťan, Ortlieb, měšťan, Přibyslav, prokurátor, Rinold, Heinrich Dornich, Hartwig, notář, Ulrich Anfora, Oto Fuchs. Dáno v Jindřichově Hradci, léta Páně 1297, 5. října.

V roce 1304 se na komendě na Veveří konala provinciální kapitula, přičemž se sešlo velké množství templářů z Čech, Moravy, Slezska a Polska.
Této kapitule předsedal jako generální visitátor osobně pozdější velmistr řádu Jakub Molay. On v tomto roce v provincii Morava prováděl visitaci a konal různé přípravy.

V roce 1305 zesnul král Václav II., a v následujícím roce zahynul v Olomouci jeho nadějný syn Václav III., v mladém věku, jako klíčící rostlina v krásném květu. Při poledním odpočinku na tamějším děkanství (nyní je zde biskupství) byl přepaden a zbaven života rytířem Kunou z Pottensteina z Durýnska. Kuna chtěl ihned prchnout s krvavou dýkou v ruce, ale byl vzápětí na místě zabit, dřív než mohl promluvit. Proto zůstal samotný původce této královraždy utajen. S Václavem vymřel královský rod v mužské linii. Začal vládnout Rudolf, arcivévoda rakouský, který se oženil s vdovou Eliškou. Po jeho smrti v roce 1307 Jindřich, vévoda korutanský, manžel nejstarší dcery Anny krále Václava II., nedal Čechám ani Moravě, svým miláčkům, ve své nespoutanosti pokoj. Hrůzné scény pěstního práva se znovu objevily a většině Šlechticů se proměnila jejich rytířské hrady v sídla loupeží. V této sporné době si templáři přisvojili jako svoje sídla udržované pevnosti Hlubokou a Zvíkov s vojenskou posádkou a to až do dosazení Jana Lucemburského, syna císaře Jindřicha VII. na trůn. Ten byl ženat s Eliškou, pozůstalou dcerou krále Václava III (?), V roce 1308 byl oddělen českomoravský velkopriorát od německo-slovanského velkopriorátu, který se pak od tohoto roku nejčastěji vyskytoval u jména Bedřicha z Ulvenslebenu, velmistra pro Německo a Slawien, ale bez uvedení Čech a Moravy.

Právě v tomto roce koupil (pozn. překl. zde je historický zmatek napřed koupil, pak pronajal) řád na 30 roků majetek Vsetín - město spolu s hradem Freundsberg - od moravského pána Vočka z Kravař. Tato listina je zapečetěná vévodou Bedřichem rakouským a štýrským, klášterem templářů z Čejkovic a svědky: 

Filip z Perštejna, zemský komoří na Moravě, Protiva z Doubravic, Vít z Gutsche, Jan z Meziříčí, Dionýs ze Šternberka, jehož pečeť představuje Šternberskou osmipaprskovou hvězdu, a dále byli svědky templáři Hartlieb z Boskovic, který svému řádu přinesl hrad Černá Hora. Tento hrad se vrátil po pádu řádu templářů zpět rodu Boskoviců.

3. dubna roku 1312 došlo na církevní radě ve Vienne ke zrušení templářského řádu a jak to doslovně stojí v papežské bule papeže Klementa ne cestou práva, ale podle apoštolského rozmyslu, (úmyslu).

Ve stejném roce 6. května udělil papež Klement johanitům někdejší templářské državy s výjimkou těch, které leží v Kastilii, Aragonii, na Malorce a v Portugalsku, které byly určeny k pokračování války proti Maurům, a poslal následující bulu vysoce chvályhodným panským stavů, královské říše Čechy:
Klement, papež , sluha sluhů božích. Milovaným synům, vší šlechtě, pánům, hrabatům a baronům, a stavům království českého spásu a apoštolské požehnání.

Nedávno na veřejném, všem otevřeném církevním shromáždění, prospěšném všemohoucímu, křesťanstvu a pro dobro svatých zemí, propůjčuji državy zrušeného templářského řádu špitálskému řádu sv. Jana z Jeruzaléma, když templářský řád znovu zřídí a (nebo) nebo se s ním sloučí v jeden Špitálský řád. Protože však někteří tvrdili, že by bylo užitečné, tyto državy raději opět propůjčit templářskému řádu, nově zřízenému jako špitálský řád, tak by bylo naše úsilí neplodné. Sam jsme nakonec z boží vůle rozhodli, a tato církevní rada schválila 6. května, že templářské statky budou uděleny uvedenému řádu, avšak s vyloučením těch, které leží mimo Francii, v zemích našich vznešených, vřele milovaných synů v Kristu v Kastilii, Araginii, Portugalsku a na Malorce, které vyjímáme z propůjčení tomuto řádu, neboť ony v této chvíli zvláště zabezpečují, aby - dle názoru našeho a apoštolské stolice - se s nimi mohlo nakládat pro blaho svatých zemí. Žádáme tím a odtud laskavě vaši šlechtu, pro slávu Spasitele, jak také důstojnost naše a apoštolská stolice napomáhá, aby prostřednictvím prokurátorů zkonfiskovali templářské statky, ležící v jejich královstvích z důvodů našeho propůjčení a aby stejně tak prostřednictvím zvlášť zřízených komisařů sem co nejrychleji umístili velmistra, priory a bratry špitálského řádu. Tím, mimo odměnu na věčnosti, jsem také světskou slávu rozmnožil, abychom my Vaši Šlechtu, blyštící se naší poctou, mohli brát pod naši ochranu. My ustanovíme také, že tato bula bude dána na vědomí každému z Vás, jak je to zapotřebí. Dáno v Liberoni ve valintinerském obvodu 17. května v 7. roce naší papežské vlády.

Podle této buly byl johanitům předán dřívější templářský majetek při kostele sv. Vavřince v Praze spolu se značným příslušenstvím v rámci města, domy se skladovacími prostory ve dvoře, a stejně tak i práva daňová a jiná k tomu přináležející práva.

Již v následujícím roce 1313 prodal tento majetek hrabě Berthold z Hennebergu, velmistr řádu johanitů pro Čechy, Moravu a Německo, dominikánkám, jako jednu z usedlostí pro jeho řád nepoužitelnou. Dominikánky předtím pobývaly po deset roku na Malé Straně pod Petřínem směrem k sv. Anně. Původní templářská usedlost byla prodána ze 130 kop pražských grošů, asi 2000 zlatých "konvenčních mincí".

Tento původní klášter sv. Anny se nacházel nedaleko od dřívějšího kláštera dominikánek, tedy od dnešního c.k. vrchního poštovního úřadu č. 388 na Újezdě, tehdy na předměstí, nyní v Praze u č. 404, Zde se již po několik let ukazují v květu karafiáty pana Saureka, a zadní budovy jsou ještě doposud nazývány klášterem. Poslední pojmenování pochází od toho, že onen klášter byl založen v roce 1330 Eliškou, královnou českou, matkou císaře Karla IV., a byly sem dovedeny dominikánky z Olomouce. Klášter existoval ještě dlouhý čas. K tomuto také přihlíží Schaller ve svém Popisu Malé Strany. Kostel sv. Anny na Újezde, píše Ředí ve své Pozoruhodné Praze, je bezpochyby klášterní budovou, která se ještě nyní (1710) nachází v lauterbašském dvoře, a patří ženskému klášteru premonstrátek v Doranech (Do ran ech?)

Listina hrabete Bertholda zní takto: 

Ve jménu páně. Amen. 

Protože v běhu života všechno pozemské s ním jako vlny mizí, tak je obezřetně pevné stanoveno, prokázat listinami to, co chceme zachovat jako trvalou památku (doklad), neboť z toho seznají potomci, co jejich předkové pevně stanovili a co vyžadovali udržet jako nedotknutelné (neměnné). My, Bedřich Berthold z Hennebergu, velmistr špitálníků sv. Jana z Jeruzaléma pro Čechy, Polsko, Moravu a Rakousko, jsme nechali vyhotovit tento list a dáváme jím najevo, že: po dobrozdání našich bratří, kteří dřívější majetek templářů, ležící v městě Praze u kostela sv. Vavřince, který připadl nám a našemu řádu spolu s ostatními statky podle společného dekretu sv. otce v Kristu, pana papeže Klementa V. a celé církevní rady, která zasedala nedávno ve Vienne, tento majetek prodáváme na věčné časy za 130 kop pražských grošů bohabojným ženám, které jsou nyní pod péčí bratří kazatelů, převoryši a ostatním sestrám z řádu sv. Augustina, které nyní sídlí na pražském předměstí pod Petřínem u sv. Anny, spolu s dvory, prostory ve dvorech, daněmi, všemi právy k městu Praze se vztahujícími a spolu s patronátním právem ke kostelu sv. Vavřince, nacházejícím se ve zmíněném dvoře. My přiznáme, že jsme přijali peníze za prodej od tohoto ženského řádu, a slibujeme, že si nikdy nebudeme počínat tak, aby to odporovalo tomuto prodeji, ani ho napříště neodvoláme. Zříkáme se každého duchovního a světského zákona, které by byly našemu řádu uděleny prostřednictvím buly papežské stolice nebo výsad vydaných v takovém případě na naši žádost. Zříkáme se zejména vyhlášek města Prahy, které by směřovaly k opětovnému držení v předchozím stavu, a vůbec každého právního prostředku, prohlašujícího tento prodej za neplatný. 

Nechali jsme tento list vystavit a stvrdit naším řádem sv. Panny u Pražského mostu. 

Toto se stalo v přítomnosti našich bratrů: Wernera, komtura, Konrád, převora, Heralda, rytířů Wolframa, Otty, Johanna, Konráda, Heinricha, Vratislava, Niklasena, Liebharda, Veita, Fridlinan, Johana, Ulbericha, Herrmanna, Ulricha.

Dáno v Praze, léta Páně 1313, 9. Června. Tato listina je sepsána na pergamenu, malá pečeť ve tvaru šestiúhelníka z červeného vosku obsahuje stojící slepici s nápisem: „Pečeť Friedricha Bertholda z Hennebergu".

Pečeť visí na šňůře, která sestává z červených, žlutých a modrých hedvábných vláken. Velká kruhová pečeť z bílého vosku obsahuje obraz Marie s nějakým svatým v gotické budově a nápis: „Pečeť bratří křížovníků od sv. panny Marie v Praze". Je zavěšena na zelené hedvábné šňůře. Zvenku jsou na této listině následující nápisy:

latinsky: Listina o založení kláštera sv. Anny a sv. Vavřince na Starém Městě pražském v roce 1313.

česky: O založení kláštera sv. Anny zakoupením bývalého templářského domu a dalších dvorů Č. 103 bratry špitálníky sv. Jana z Jeruzaléma.

Královské potvrzení této koupě má následující znění:

My, Jan, z boží vůle král český a polský, říšský správce a hrabě lucemburský, dáváme na vědomí všem, kteří tento list spatří a budou ho slyšet číst, že našemu veličenstvu byla podána žádost od bohabojných žen, převoryše a konventu sester sv. Anny s regulí sv. Augustýna, které se nyní nacházejí pod péčí bratrů kazatelů na předměstí pražské Malé Strany pod Petřínem. Žádají o schválení koupě dvoru ležícího na Starém Městě pražském u kostela sv. Vavřince, dříve patřícího templářům, a to na základě společného dekretu svatého otce v Kristu, pana papeže Klementa V. a celé církevní rady, která nedávno zasedala ve Vienne, kterou všechny statky řádu templářů přešly na řád a bratry špitálníky sv. Jana z Jeruzaléma. Dvůr zakoupily ku prospěchu sester řádu od bratrů špitálníků. A protože řádové sestry po našem schválení koupily od zmíněného velmistra řádu špitálníků pro Čechy, Polsko, Moravu a Rakousko, od Fridricha Bertholda z Hennebergu, jak to z listiny jím vystavené vyplývá, tak ráčíme my žadatelkám z vrozené náklonnosti naše schválení k této koupi udělit a pro spásu naši a naší manželky, pro spásu samotného našeho švagra pana Václava III., zesnulého krále českého, zakladatele uvedeného dvora, touto službou bohu budou zmnožena srdce jemu nakloněná.

Po dobrozdání naší rady stvrzujeme my ze své moci a blahovůle tento list a dáváme výslovný souhlas k této koupi. Dáváme na vědomí, že k víceronásobnému utvrzení jsme nechali sepsat toto potvrzení a nechali jej opatřit naší pečetí. Dáno v Praze, léta Páně 1313,15. června, ve třetím roce naší vlády.

Velká dvojitá kruhová pečeť je připevněna ke šňůře, zhotovené z červených a žlutých hedvábných vláken, je však již rozlomená, takže na jedné straně lze spatřit polovinu krále, sedícího na trůne, se slovy: „Jan, z boží vůle král". Na druhé straně přední části je vidět jezdec se slovy : „Hrabě lucemburský".
Zvenčí jsou na listině tyto nápisy: 

latinsky: List jeho veličenstva, krále Jana českého, o dvoře, který byl vybudován u kláštera sv. Anny. V roce 1313.
česky: Potvrzení krále Jana ke koupi templářského dvoru křížovníky s bílým křížem č. 103 a 1.

K založení tohoto templářského dvora přispěl velice mnoho Václav I, nadto ještě jeho vnuk Václav III. je zmiňován jako zakladatel tohoto dvora v královském potvrzení prodeje, jako potomek zakladatele onoho kostela, a templářského dvora u sv. Vavřince. Stejně tak se to přihodilo s vyšebrodským cisterciáckým klášterem, proslaveným v husitských válkách, ležícím v budějovickém kraji u rožmberského území, když v roce 1611 zemřel Petr z Rožmberku.

Dominikánky byly do nového kláštera u sv. Anny uvedeny ihned, a nazývaly svůj kostel u sv. Vavřince a sv. Anny. Tento ženský klášter byl zrušen dle svrchovaného dekretu dvora z 21. května 1782. Kostel sám v nynější době slouží jako depositář pro kočáry (drožky), stolařské zboží atd. Zbývající část k němu náležející stavby je obydlená, zde se také nachází c.k.tiskárna pánů šlechticů ze Schonfeldu, kancelář s Časopisy a písárna. Na protějším kostelu sv. Anny napovídají zdi, gotický vchod a starověké, nejvýš 15 sáhů vysoké a jen 4 sáhy nad kostelní štít čnějící věž (věže) svým tvarem, a báněmi, pokrytými stejně tak jako obě starobylé věže zrušeného kláštera sv. Jiří na pražském mostě čtyřbokými granitovými taškami odolávajícími času, že stavba mohla být vybudována dominikánkami. Po existenci templářského dvora již není ani stopa.

Takže, jak již bylo řečeno, snad jen věž a kosterní zdi mohou být považovány za pamětihodnost. Templářské symboly, nástěnné malby podobající se technice brakteáže, a další prastaré malby nenacházejí se ani na tomto kostele, ani na žádných dalších částech (složkách) tohoto dřívějšího templářského dvora. Ale na horní části pěti severních chrámových oken se nalézá 44 různých na skle namalovaných symbolů, které zachycují 10 jednoduchých křížů a jeden tak zvaný ondřejský kříž, Slunce, Měsíc a hvězdy, ruku, která se zdá být přejata z starých českých mincí z Voigtovy dílny - "Boží ruka“, 15 erbů, které až na malé odchylky náležejí starým českým rodům. Čeští lvi, avšak bez koruny, erb dřívějších pánů z Dube, narážka na známého templářského velmistra, a zakladatele tohoto dvora Petra Ostrova, ze stejného rodu, kolovratský orel, avšak s korunou na hlavě, prostý orel s mečem a říšským jablkem, erb Kinských s hroty (vroubky, zářezy?), lobkovický s oběma orly, kůň pánů z Pardubic atd., písmena T a M - templářský klášter (Templariorum Monasterium), latinský nápis a letopočet, který přeložený do němčiny zní: 

Léta Páně 927, a konečně devět symbolů stavitelského umění.

O malbách na skle oken se ví v Praze již dlouho, ba i všeobecně, že ony nejsou starobylé, tím méně templářského původu. Je to pravděpodobné již na první pohled kvůli:

a) nízkému stáří oken, na nichž je železo a obruba sotva více než jedno století stará,
b) zřetelně novému a dokonalému tvarování několika těchto symbolů, především erbů, písmen v nápisu, letopočtu atd.,
c) okolnosti, že se nezvažoval žádný převod do Schonfeldského muzea ve Vídni, kde by ověření jejich starobylosti a pravosti bylo spolehlivě provedeno. 

S jistotou je předkládáno:

a) tyto kusy (exponáty) nejsou ani hialurgické, nadto ani enkaustické, (pozn. překl. jedná se o technologie kresby na sklo), ale potřebná skla byla zhotovena pouze olejovými barvami stejným způsobem, tak jako mládež vytváří stínové hry.

b) přiznání posledního vlastníka areálu tohoto bývalého kláštera, zesnulého v roce 1821, že několik jeho známých si nechalo vyrobit tyto malby na skle spolu s černými groteskními dekoracemi asi před deseti lety na vlastní náklady u malíře St., který tam byl bytem, a to proto, aby, jak on řekl, okolojdoucí pohledem vzhlédli ke klášteru nebo chrámu templářů. Tohle všechno nemohl uvést žádný z dřívějších vlasteneckých spisovatelů, ba ani Schaller ve svém Popisu Prahy v pojednání o onom Anenském klášteru a jeho osudech. Ve vídeňských Nálezech z východu sdělili, že pouze některé malby na skle - památky - byly prováděné olejovou barvou, a to se zřetelnými odchylkami od zmiňovaných českých templářských památek. Stejně jako dleli templáři v tomto dvoře , tak přebývali i v tak doposud zvaném templu v Celetné ulici (Zeltnergasse), kde ale po jejich dvoru nezůstala ani stopa. 

Cruger zahlédl ještě v 17. století v tomto chrámu nástěnnou malbu, která zobrazovala Spasitele, stoupajícího na Kalvárii (Calvarienberg). Usuzoval z toho, že v tomto templu žili templáři.

Hammerscbmied viděl na počátku 18. století na starých stěnách tohoto templu různé erby jako templářská znamení. Píše: Ve dvoře za špitálem v templu, který kdysi patřil templářům, jsou vidět nějaká znamení templářů. Leccos o templářích najdeš v mé historii staroměstského kostela sv. Vavřince a kláštera sv. Anny. Tato stať se snad nejevila jako důležitá, nebýt toho, co je uvedeno v Riegrově díle: Studentská nadace v Čechách bývá uváděna jako správce písemného odkazu Hammerschmieda a majetku pražské c.k. knihovny, zvláště když jí tento odkaz náleží podle záměru autora. Od té doby se ale dostala do ztráty (ztratila se?), a proto zde nemůže být použito tohoto zdroje.

To je velmi politováníhodné, že Cruger a Hammerschmied ty staré erby (znaky), malby atd., které kdysi viděli v tomto chrámu, nemohli přesně popsat. Schaller vysvětlil ve třetím svazku Popisu Prahy, že zvažoval z nedostatku důkazů, zda se může přiklonit k názoru, že toto místo někdy měli templáři v držení. Jak tvrdil Hammerschmied, podle některých starých znaků, které se nacházely na dvoře, ležícím za občanským špitálem (Špitál byl prý přenesen do místa jménem Hrdlořezy, které se nachází jednu míli od Prahy) je to možné. Ale stejné klenby, které se nachází ve formě kaple ve většině domů této části, dávají velký podnět k tomu, abychom se toho dopustili. Vyskytuje se také často mínění, a mezi tím i mínění Dobnerovo, že templáři měli dříve v držení celou délku Celetné ulice počínaje od Zlatého pera (hřebene) - č. 60 až k nové hospodě, nyní k domu U zlatého anděla, č. 588, naproti Generalkommandu (hlavnímu velitelství) a dřívější kostel sv. Petra a Pavla (právě ten, tzv. dům č, 589) byl pojmenován podle templářů. Sám zesnulý stavitel Kante, viděl opakovaně malby v tzv. manhartickém domě v Celetné ulici. Podobně nás ujišťuje Dobner, průchozí dům, obvykle také nazývaný dům piaristů, (původní č.60 se kdysi muselo změnit na dnešní č. 595), měl ještě počátkem osmnáctého století kapli nebo kapitulní síň, postavenou gotickým způsobem, a tabernákl z mramoru. Ten se ale, protože již byl silně poškozen, použil k opravě sklepa. Po zrušení templářského řádu byla celá tato trasa prodána různým kupujícím. Ebeny. existující doklady o tomto však nebyly doposud nalezeny. Jak dosvědčuje Schallerova zpráva, tak by nebyl chrám na johanity přesel. Sám Hammerschmied píše výslovně: Z ostatních, na johanity přešlých templářských držav, přešel také chrám a klášter sv. Vavřince, nyní sv. Anny, na tyto rytíře, kteří ho spolu s příslušenstvím prodali v roce 1313 dominikánkám. Viz listina o kupní a prodejní smlouvě doslovně v mých Dějinách staroměstského kláštera sv. Anny. Tato koupě a prodej potvrzené Janem lucemburským, králem českým, v roce 1318 (místo uvedeného 1313). Je třeba podotknout, že tyto jeptišky dříve než od johanitů zakoupily staroměstský kostel sv. Vavřince a stejné položený dům, bydlely deset let na Malé Straně pod Petřínem u sv. Anny" Hammerschmiedem zmíněnou listinu viděl také Hubička, jak to vyplývá z jeho pětidílných chronologických Dějin. O kupních dokladech, říká, že byly nalezeny v archívu kapitulního dómu, tak i v archivu sv. Anny, a uvádí z nich v poznámce jeden fragment. I on uvádí u potvrzení krále Jana místo 1318 nesprávně 1313. Originály, které kdysi archivu dominikánek sv. Anny patřily, se nyní nacházejí se v c.k. knihovně, a byly nejprve v českých templářských památkách vedeny. Také u domu v Celetné ulici, kde je malý poštovní úřad - č. 598, nachází se ve sklepě jedna prostora, která má tvar štíhlé kaple. A v části domu U kamenného orla v Dlouhé ulici najde člověk také takovou, podle prastarého způsobu klenutou kapli. Zda je to však pozůstatek po templářích nebo jedna ze třinácti českých kapliček, postavených na počest křtu vévody Bořivoje, nechává Schaller stranou. Mimo Prahu mohly, podle přehledu listin, s nimiž jsme se doposud seznámili, mohou být koncem 13. století porovnáním přijaty jako templářské jen Čejkovice a Uhříněves v Čechách.

Předpokládaná sídla templářů v abecedním pořádku a s historickými poznámkami

Jako předpokládaná sídla tohoto templářského řádu sloužila dle předpokladu následující místa:

Altenburg 

Tento starý zámek, vybudovaný ze zříceniny „Stará" leží v bydžovském kraji a patři ke Kopidlnu. Mezi tamnějším obyvatelstvem přetrvává pověst, že zde měli templáři své sídlo.

Blattna

Také Blatná v prachatickém kraji se stala dávným sídlem templářů. Stavební sloh hradu prozrazuje šedá starobylá věž. V jídelně tohoto zámku je malba, na které je zřetelný templářský obraz z minulého století. Obraz zobrazuje tmavý a skalnatý les, v jehož popředí se nalézají templáři zahaleni ve svých typických oblecích s červeným křížem. Před nimi kráčí mouřenín, obličej má otočený vzad, tedy směrem k templářům. V levé ruce drží lucernu, která osvětluje sousední velký kámen. Vztyčeným ukazováčkem pravé ruky ukazuje na zmíněný kámen, který je osvětlen velice zřetelné. Asi před padesáti lety, takže v roce 1770, zkoumal tamější - krátce před tím zde zaměstnaný - úředník tento obraz. V miste osvětleného kamene našel dutinu, otevřel ji a hned druhý den zmizel se vším, co našel. Nalezená díra ve stěně měla být tak velká, že se do ní vešlo půl měřice obilí. Změny prováděné na tomto zámku asi před třiceti léty nás připravily o zbytky této památky, považujeme to za velmi bolestnou ztrátu. Nebylo to rozumné, bylo to beze smyslu. Mouřenín, bohatý ochránce zlata, vedl templáře k pokladu, který byl určen pro ně, ale přesto byl utajeny. Jako by se jich mouřenín ptal: „Hledáte vaše zlato? Zde pod tímto kamenem, který je ozářen světlem mé lucerny, zde ho najdete." Schaller píše ve své knize Topografie Čech: „Mnozí by chtěli tvrdit, že templáři zde tenkrát panovali či byli vlastníky Blatné. Částečně jejich vlastnictví odůvodňují dle pozůstatků zničeného kostela a z části dle zbytků maleb, které byly vyvěšeny ve starém sále zámku Blatná a kde kostýmy mužů tohoto řádu prokazovaly to stejné. Potvrzovala by to i pověst ze šedivých dávných dob. Ať je to, jak chce, já za sebe jsem nemohl najít žádné pravé a jisté důkazy. Netroufám si tvrdit a ani vyvozovat z domněnek správný závěr, abych tímto mně nakloněným čtenářům nepředkládal místo pravdivých informací - nesmysly. Z listinných dokladů se dá pouze tolik prokázat, že pánové z Rozenthalu vlastnili Blatnou už začátkem 15. století. Ve které době však zmíněnému šlechtickému rodu toto sídlo připadlo, je stejně jako v prvém případě velice těžké ověřit".

Budín (Budyně n. Ohří)

Toto město převzala za vlády Václava II. a po odstoupení biskupa Bernharda z Míšně, míšeňská paní Griffina von Bandetz a po nějaký čas ho držela. Jak uvádí Poproczký v Českém státě: Templáři toto město chvíli vlastnili, po zrušení řádu připadlo zpět koruně a králem Janem Lucemburským byl v roce 1336 vyměněn za Žebrák v berounském kraji s panem Zbyňkem z Hasnburku (Hasenburgové, čili Hasenburkové, čili Zajícové). Že templáři měli v Budyni své sídlo a to ve zdejším zámku, prokazuje stará malba, na které je zobrazen templář v typickém bíločerveném obleku, kolem jsou zobrazeny různé erby prastarých českých rodů Kolovratů, Rožmberků, Lovžitz, (nepřeloženo, snad Lovčic) Vršovců, Bořity z Martiniců, Guttensteinů, (Gutštejna) a 11 dalších, o nichž se bez pochyby domníváme, že byli donátory nebo přímo Členy řádu. Erb pánů z Háznburku zde ale chybí. Peltzel uvádí zobrazení této templářské památky ve svém tak často již zmiňovaném díle.

Burglitz

Tato bývalá pevnost na kopci, nyní hrad patřící knížecímu rodu Furstenberků, leží v rakovnickém kraji. Je obklopen vysokými horami a hustými lesy, nedaleko tzv. rakovnického potoka, který po čtvrthodině vtéká do Mše, od Prahy je vzdálen 5 mil západním směrem. Autor velice zajímavého díla Hradní pevnosti a rytířské zámky rakouské monarchie píše: „Brzy po smrti knížete Vladislava I (1176) přišel tento hrad do rukou templářů. Jak dlouho ho drželi? Proč jim byl hrad znovu odebrán a jakým způsobem připadl zpět koruně? O tom neexistuje nikde žádná zpráva. Stačí, že se setkáváme s Křivoklátem na zač. 14. století pod správou slavného Viléma z Hasenburku, vrchního komořího, vychovatele korunního prince Karla IV." Tento hrad byl vždy královský, teprve v r. 1307 se ho zmocnil Vilém z Hasenburku, protože po smrti Václava III. bylo v Čechách bezvládí a vládl chaos. I přesto mohli být templáři přítomni na tomto hradě až do r. 1318, v tomto roce musel být přenechán králi Janu Lucemburskému, protože patřil koruně. Pěšina ve své Monografii píše: „Zhruba od r. 1200 (to je ale příliš brzy) používali templáři Křivoklát jako své sídlo, v roce 1307 se zmocnil hradu Vilém z Háznburku, ale roku 1318 přešel na krále.

Chvalkovitz

Toto město leží v královehradeckém kraji a bylo především považováno za sídlo templářů.

Eger (Cheb)

Toto krajské město a pevnost leží v loketském kraji. V 6. svazku knihy Nálezy z orientu byly zobrazeny ilustrace z historie hradu v tomto městě, kvůli kterým se nedá jejich templářský původ vyloučit. Nejméně prokázanou domněnkou různých spisovatelů, tedy nepodloženým míněním je, že se v Chebu nacházeli templáři. Ani kamenný kříž vytesaný nad vchodem do tamějšího dvojitého hradního kostela to nepotvrzuje, protože na něm není žádný průkazný, žádný templářský význam (značka).

Dolan

Tato vesnice, ležící v rakovnickém kraji, s kostelem sv. Petra a Pavla, která již v roce 1384 měla svého vlastního faráře, leží hned vedle ruiny zámku u řeky Mše. Na kostelních zdech jsou v kameni vytesané časté biskupské tabulky, které v nás vzbuzovaly domněnky, že by templáři mohli vlastnit toto místo.

Frauenberk

Kolem konce 13. století se stalo území majetkem rytířů z Pořešína, dříve však muselo být původně majetkem českých Rožmberků, neboť toto území leželo ve středu jejich okolních sídel (především Budějovice, Krumlov, Rožmberk, Hradec a Třeboň), potom přišlo zpět koruně a sice buď koupí nebo výměnou, někdy v době výstavby nového českého královského města České Budějovice, kolem roku 1265, ale pravděpodobnější je kolem 1283, konfiskací velké části majetku této rožmberské větve, rodu, jehož zásluhou byly vybudovány staré Budějovice. Rodu, kterému patřila i přilehlá Hluboká a ze kterého pocházel nešťastný Závis z Falknštejna. Vdova Kunhuta (po Otakaru II.) a matka Václava II., která už dlouho před tím měla utajený poměr s Falknštejnem. Falknštejn měl v erbu zelenou růži, Kunhuta si ho vzala po smrti krále Otakara. Porodila mu syna jménem Jan, ten se stal po čase komturem řádu německých rytířů pro Čechy a Německo. Pomocí neustálých pletich (intrik) došla Kunhuta tak daleko, že král jmenoval Falknštejna jako svého 1. rádce a velitele celého království. Toto vysoce postavené místo dodalo Falknštejnovi velikou pýchu. Začal od této doby ostatní české vladyky přehlížet, povyšoval pouze ty, kteří dolézali a podlézali jeho milosti. Nestaral se ani o vykonávání práva — spravedlnosti nebo o vytváření podmínek pro klid v zemi. Poté zemřela Kunhuta a byla pochována v klášterním kostele u křížovníků U pražského mostu. Protože byl Falknštejn hrdý, namyšlený, udržoval styk s cizími králi, tak požádal o ruku sestry krále Ladislava Uherského a dostal ji skutečně za ženu. Když mu porodila syna, pozval krále Václava ke křtu, u kterého byl přítomen i uherský král a kníže voň Breslau (kníže břeclavský asi), kteří byli spřáhnuti proti Václavovi. Měl se tam dostavit i Václav, který byl ale včas zpraven o setkání spiklenců, a proto odmítl pod přátelskou záminkou nabízenou účast. Poté si král Falknštejna povolal pod záminkou utajené porady k sobě do Prahy. Ihned ho vsadil do vezení v Bílé věži. Protože ale Falknštejn během dvouletého vězení ani neuznal své chyby, ani nechtěl vydat své pozemky v Čechách králi dobrovolně, byl před rokem 1291 na rozkaz krále přiveden před Hlubokou a zde mu byla uťata hlava. Byl pochován ve známém klášteře ve Vyšším Brodě, který jediný v českomoravské diecézi cisterciáků nebyl zničen husitskou zvůlí, jelikož byl šťastně bráněn a ochraňován proti nepřátelským hrozbám potomky Oldřicha z Jindřichova Hradce z rožmberského rodu. Tenhle schwarzenbergský zámek v budějovickém kraji u Vltavy patřil, jak už bylo řečeno, v roce 1283 králi. Jestli původně patřil templářům, není jasné, ale asi tam měli své sídlo.

Gradlitz 

Neexistuje žádná stopa, kdo zpustošený hrad v královehradeckém kraji vystavěl a po nějaký čas tam bydlel. Přesto se zařazuje k majetkům, které tomuto templářskému řádu v Čechách patřily a které po zániku řádu připadly - jako i jiné hrady - koruně.

Heuraffel

Kostel v Heurafflu leží v budějovickém kraji u řeky Vltavy mezi Friedbergem v Čechách a Weisenbachem v Německu a je jediným v celé české zemi, u kterého se objevují pilíře a okna ve tvaru T formovaného do kříže vytesané do kamene. Ale nesmí se dle tvrzení archivů v Budějovicích, Třeboni, Hradci, Vyšším brodě, Krumlově a „Schlegelu" (nepřeloženo) uvažovat o zdejší existenci templářů. Tímto by se kostel totiž považoval omylem za templářskou památku. Tento kostel byl vybudován přičiněním místních lidí, kteří si v roce 1093, tedy dlouho před templáři, tento kostel založili a templáři neumísťovali znak T jen do erbu, ale i na své oblečení na levé straně hrudi.

Kadov

O tomto bývalém rodovém hradu pánů z Kadova v prachatickém kraji existuje pouze pár poznatků. Někteří by templářské sídlo chtěli na tento hrad umístit, ale pro tato tvrzení neexistují dostatečné podklady z dějin.

Klingenberg (Zvíkov) 

Tento bývalý, velice silný hrad, nyní ale většinou ležící v ruinách, se nachází v prachatickém kraji při vtoku Otavy do Vltavy - 10,5 míle vzdálený od Prahy. Jsou zde k spatření starodávné malby, jakož i kostel sv. Václava a z kvádrů postavená věž, ve které byly uloženy korunovační klenoty před tím, než byl postaven hrad Karlštejn. Tento hrad se stal nejoblíbenějším hradem Karla IV. Zde se král zabýval plány na vytvoření blahobytu svých poddaných a stejně tak se zde i modlil a kál ze svých hříchů. Když byl ubytován na Karlštejně, přijímal zde v létě nesčetné návštěvy. Výhodná poloha Zvíkova, jakožto i fakt, že se jednalo o bývalou pevnost - předchůdce hradu, to vše sloužilo k tomu, že čeští králové si jej zvolili k bezpečnému pobytu a ke státním poradám.
Tento hrad byl vždy královský. Teprve v roce 1307 se ho zmocnil během nepokojů po smrti Václava III. svobodný pán Bavor ze Strakonic, který měl v erbu černou šipku v červeném poli. I přesto mohli templáři zde být, bez toho, že by jim toto místo patřilo.

Kloster

Tento zámek ležící na rovině na alodiálním panství hraběte Waldsteina u Mnichova Hradiště v boleslavském kraji odděluje řeka Jizera od městyse Mnichovo Hradiště. Ten se nachází devět mil od Prahy. Byl to dříve vlastně klášter duchovního řádu benediktýnů, který pan Heřman z Ralska, zvaný také Wartenberk, v roce 1054 založil, po čase ale nástupci Wartenbergů z Waldstejnu 1143 změnili klášter na cisterciácký. Tento klášter byl v roce 1420 přepaden orebity vedenými Hynkem Krušinou z Kunburgu, zničen a všichni dospělí ztratili své životy. Nechci tvrdit, že nebyl nikdy dán k dispozici templářům. Obraz života zbaveného smrtí zárodků žití, který se v tomto zámku nachází, má základ také zcela zřejmě na několika místech Bible, v Novém Zákoně. „Když pšeničné zrno do země padne a odumírá, zůstává samo, ale když ono odumře, přinese mnoho plodů". Ale někdo by se chtěl rád zeptat: Když po smrti následuje zmrtvýchvstání, v kterých tělech se mrtví zjeví (ukážou)"? O, ty pošetilče. Co ty rozséváš, to neožije, pokud to předtím nezemřelo. A co ty rozséváš, to věru není umělé příští tělo - ta již plně vyškolená (rozumná) rostlina -, ale pouhé semeno (zrno), například pšenice nebo něčeho jiného. Tento symbol není, jak se zdá, docela templářský, ale má daleko pozdější původ. Je doposud používán i při pohřbech, pohřebních hostinách atd. (Viz originál str. 105, 106, 107, 108) 

Krakov

Krakov, a v domácím jazyce a v samotných listinných dokladech také zvaný Červený zámek - Rothschloss, leží v rakovnickém kraji, sedm mil severozápadně od Prahy na panství Horka na značně příkré (strmé) skále, která se rozšiřuje od severovýchodu k jihozápadu, a tvoří sice úzký, ale přece značně dlouhý a plochý hřeben. Jedna lidová pověst říká, že tuto starou tvrz (pevnost) dlouho vlastnili templáři, ale pravděpodobně je to jen povést. Tento zámek, který stával za časů knížete Kroka kolem roku 676 v blízkosti vesnice Steben (asi Slabce), čtvrt hodiny od panství Horka, a byl nazvaný podle jména knížete Kroka, ležel již od počátku dvanáctého století zase v ruinách. V roce 1007 daroval ho vévoda Jaromír spolu s vesnicemi Braum, Gublow, Hublitz a Trubin (nepřeloženo) a s místem vrchního nadlesního svému věrnému sluhovi Hovoroví, který ho měl u Velisch (snad Veležice) v bydžovském kraji osvobodit svým chytrým jednáním ze smrtelného nebezpečí a krvelacných rukou Vršovců. V roce 1200 postavil tento zámek Beneš Kolowrat, který spolu s králem Vladislavem bojoval proti nevěřícím a zbývající roky svého stáří chtěl konečné prožít v klidu, zase zde. Od těch dob byl zámek pokládán za rodový zámek hrabat Kolovratů Krakovských a přes tři staletí byl těmito hrabaty oblíben.

Kunjetitz

Ten zámek je velmi výhodně rozprostřen na jediné skále, která se kolem dokola vyskytuje. Ještě existující kostel, klenba, zdi, věže, tři po sobě navzájem následující brány a hradební příkop, na kterém byla umístěná čtvrtá neboli vnější brána s padacím mostem, to vše prokazuje dřívější pevnost nyní zpustlého zámku. Po ukončení třicetileté války stihl zámek stejně jako další zámky v naší vlasti krutý osud pro udanou škodlivost. Že zde templáři měli jednu svou komendu, napovídá všeobecná pověst. Ale Schaller to zpochybnil a podává jako důkaz, že templáři v celých Čechách jinde než v Čejkovicích, Uhříněvsi a Vodochodech nesídlili, jak již uvádí listina jejich velmistra Berchrama von Zweck. Podle této listiny má Schaller za prokázané, že pražský biskup Tobiáš zaplatil za koupi statku Vodochody komturu Ekkovi. Kdyby se touto listinou lidé zabývali s rozvahou, najde se sice zde, že templáři tři zmíněné osady vlastnili, ale naprosto ne, že oni vlastnili pouze tyto. Musely by se tedy v každém dokladu o koupi naznačit (uvést) všechny zbývající možnosti. A nač měl by být takovýto údaj v této listině nutný. Je sice pochopitelné, že o dřívějším bohatství templářů v Čechách se bude více bájit, než jaké skutečně bylo, že mnoho hradů spíše než jeden bude uváděno jako vlastnictví těchto rytířů pouze proto, že ony jsou staré, aniž kdy jeden templář na nich bydlel. Přece řád byl v Čechách bohatý a silný, že mu zde zůstaly víc než tři statky, pro výše zmíněné tvrzení by se měly uvádět lepší důvody.

Písek

Zda se toto královské volné okresní město v prachatickém kraji, které má ve znaku polovinu měsíce s hvězdami, dostalo do rukou templářů, a po zrušení řádu bylo dáno do zástavy králem Janem anebo bylo vlastnictví města korunou odebráno neoprávněnému majiteli, nedá se v tomto případě pro nedostatek písemných dokladů spolehlivě stanovit. Toliko se ví jistě, že císař Karel IV., jakmile byl svým otcem jmenován místodržitelem a spoluvladařem v Čechách, pospíšil otcem zastavené zámky a města, mezi nimi se nacházel také Písek, částečně hotovými penězi vyplatit zpět, částečné z rukou neoprávněného majitel vyrvat.

Pósig

K tomuto starému, dříve nadmíru pevnému zámku v boleslavském kraji se vztahuje místní pověst, že mezi dvojitou zdí se střílnami a Čtyřmi věžemi vede cesta. Leží na příkré skále, s věží o výšce 76 pražských loktů a její zdi jsou 8 loktů tlusté. V roce 1280 byl hrad královským, neboť korunní princ Václav II tu dlouho sídlil se svou matkou Kunhutou. Nic nám nebrání v tvrzení, že po čase právě tento princ, který usedl na trůn v roce 1283, předal hrad templáři Bertholdu z Gepzensteina. Po zrušení templářského řádu se Bezděz stal znovu královským hradem, s nímž pak císař Karel IV. dle své libosti nakládal. Beckovský a Hammerschmied tvrdí, že tato pevnost by mohla patřit templářům. Sám Schaller, nový topograf Čech, hodlá znovu o této možnosti uvažovat. Psal: „Nemyslím si, že Bezděz byl od roku 1280 do roku 1350 královským, stejně tak nevím, jak se Beckovský a Hammerschmied mohli společně dobrat toho, že zámek jako vlastnictví templářů uznají, a to po celý čas až do zrušení řádu. Jsem mínění, že to podle všeho bude rodové jméno prvního velmistra templářů, Petra Ostrova Berky z Dube a Lipé, které svádí nedopatřením k tomuto mínění. Tito dva pánové totiž zjistili, že tento templářský řád byl v Čechách zaveden a dali do souvislosti, že Berkové zámek Bezděz dlouhý čas, avšak ale o dvě století později měli v držení". Nehledě k tomu, zámek byl v roce 1280 a 1350 královský, mohl přece od 1290 až do 1312 templářskému řádu patřit.

Priesnitz

Nad prastarým kostelem Priesnitz v litoměřickém kraji jsou ještě nějaké známky dříve postavených místností nebo mnišských cel (kobek),to vedlo k tomu, že se někteří domnívali, že toto místo drželi templáři.

Podweselitz

Jen jednu polovinu míle od Wolimi (snad Velim) v královéhradeckém kraji se zahlédne před vesnici Podveselice okraj velice sličného údolí, ze kterého Metuje vystřeluje k cestě za dalším rozšířením svého objemu. Tráva šatí pahorek, kde se vykopaly rozličné válečné přístroje. Zde byl také usmrcen královský hraběcí krajský hejtman, rytíř Vienenberg. Vyskytuje se zde lidová pověst, že zde všude byl klášter templářů. Později se shledáváme s pány z Veselí jako s majiteli tohoto místa.

Pottenstein

Zříceniny tohoto zámku leží v královéhradeckém kraji na řece Divoká Orlice v místech, kde se tato řeka dostává na svobodu ze sevření v romantickém údolí, na jednom kopci, který se pne značné vysoko nad vodní hladinou. Tamější nápis: Osvědčená dobročinnost zničí nepřátele byl objeven ve wienenbergských (vídeňských) nálezech a ve vykopávkách orientu (východu). Tento nápis buď vůbec není templářskou památkou, tomuto názoru také nebyl nikdo před rokem 1818 nikdo přikloněn. Ale snad jedna narážka na chartu Charotatis, na kterou upozornil svatý opat Stephan z cisterciáckého řádu, by mohla templáře připomínat.

Serovitz

Také toto místo v táborském kraji se považuje za sídlo templářů, protože se na tamním zámku setkáváme s mnoha kameny, které jsou označeny osmirohými (templářskými) kříži, které mívají templáři uvedeny ve svém znaku.

Sternberg

Ten zámek se na rozdíl od ostatních míst se stejným jménem nazývá Český Šternberk a leží v kouřimském kraji mezi dvěma malými městy Divišov a Ratiay (Rataje), sedm mílí od Prahy jihovýchodně na břehu Sázavy, na skále, která je vyvýšená nad vodní hladinu. Stejnojmenný mestys, sestávající asi z padesáti domů leží ale v údolí na skále na severozápadní straně. Málokteré zámky v Čechách - ano dokonce i v celém Německu s výjimkou půvabné krajiny kolem Rýna a Dunaje spojují ve své vnější formě tolik stop ještě zachovaného starověku se svojí romantickou polohou. Po vítězství Jaroslava ze Šternberků nad Tatary 25. Července 1241, jehož otec Zdislav, pražský purkrabí, byl předkem hrabat ze Šternberka, říká všeobecně rozšířená pověst a tvrdí i někteří noví spisovatelé, a jak nás ujišťuje za dalším i Schaller ve své Topografii, mohl věnovat král Václav I. Svému zasloužilému vojevůdci kromě území kolem Olomouce i hrad Český Šternberk nebo raději (spíše) Strzemilitz, jak se tehdy jmenoval. Přece se vsak k tomuto údaji váže všelijaká pochybnost. Není příliš jasné, jak by se hrad dostal do královských rukou, když by opravdu tehdy templáři vlastnili. Řády skutku vpravdě neochotně vydají, co si jednou přisvojily. Zrušení řádu přichází až o 71 roků – 1312 - později. Prameny a podobní spisovatelé o hradu Šternberk mlčí po celou dobu a ani jeden z nich se nezmínil, jak bylo realizováno odměňování na Moravě. Uvěřitelné je to potud, že ne Jaroslav, ale teprve jeden jeho strýc nebo pravnuk po zrušení templářského řádu zámek Strzeemilitz na sebe převedl, a po svém rodu ho nazval. Možnost této odchylky v mínění dává, jak se mi zdá, jedna listina císaře Karel IV. vyhotovená v Praze r. 1377 u 25. velikonočního měsíce (dubna), v které odměnil monarcha Albrechta ze Šternberků, syna Petra ze Šternberků, mimo jiného i velkým množstvím pozemků, a s nimi také polovinou zámku Šternberk, který v zemských (zřizovacích) knihách z roků 1381 a 1382 asi bude ještě pod svým starým jménem Strzemilitz uvedený, a Jan ze Strzemilitz zde postavil kapličku na počest naší milované paní, z čehož jasně vysvítá: že tehdy bydlely na zámku současně dvě rodiny, Sternberkové a Strzemilitzové. Jméno Šternberk zavdalo asi podnět, neboť král Václav , aby potvrdil svou radost nad Jaroslavovým vítězstvím, daroval tomto hrdinovi značné území kolem Olomouce. Toto území má ještě dnes jméno podle tvrze (pevnosti) Šternberk, kterou tam Jaroslav vybudoval. Dle svědectví jednoho váženého historika Moravy bylo i zde sídlo templářů.

Wamberg a Weleschow

Západním směrem od Potštejna přes Divokou Orlici se vypíná na příkrém, ale o něco nižším kopci, než je tamten potštejnský, několik ruin prastaré tvrze Velešov, které jsou zcela obklopeny lesem. O této tvrzi koluje povést, že na ní měli bydlet templáři. K tomu mohl dát podnět částečně kopec, na kterém je zajímavé to, že nese název Tempelberg, částečně k tomu mohlo dát podnět půl míle vzdálené městečko Vamberg, protože zde kolem leží zříceniny stejnojmenného hradu, který templáři opravdu obývali.

Žleb

Tento zámek v čáslavském kraji přešel hned v počátku čtrnáctého století, tedy brzy po zrušení templářského řádu na určité pány, kteří se nazývali podle tohoto Žlebu. Tito ho měli pouze v zástavním držení, neboť po úmrtí posledního vlastníka Jindřicha ze Žlebu odejmul ho císař Karel IV. r. 1356 od vdovy Anežky, a zase tímto zbožím obdaroval se zřetelem ke všem českým šlechtickým rodům pány z Wartenberka, kteří jsou podle svědectví svobodného pána voň Schleinitz, prvního litoměřického biskupa, nejbližšími příbuznými hrabat z Walsteinu. (kruci nebo naopak, ti Walsteinové měli předky Wartenberky, na to nepřijdu). Nic nestojí v cestě tvrzení, že templáři v tomto zámku buďto jen bydleli, nebo ho zvláště měli v držení.

Zrutsch

Tak rád by chtěl Schaller vyhovět mínění, že alodiální statek Zruč v čáslavském kraji byl poskytnout templářům, tak málo mu to dovolí tvrdit staré listiny. Podnět k této domněnce částečné poskytla pečeť, nalezená roku 1773 na jednom zručském poli, s jetelovým listem s nápisem, na kterém je vidět: Jindřich, kostelník u (z) kostela na výšině (nebo z Kostela na Výšině) (Kirche an der Hohe), Částečně tento podnět poskytly malby patrné ještě dnes na zámku ve Zruči. Na malbě se objevuje templář v bílém řádovém oděvu a plášti, ozdobeném červeným křížem. Jeho bedra jsou opásána rudou plenou, a z ramena splývavá dolů rudá šerpa. Na druhé malbě je zobrazen templář v (?) Šatě, který zvoní u brány. Přestože prošel Schaller nesčetné množství dokumentů, nedokázal si vzpomenout, že by se někdy setkal s městysem Kirche an der Hohe (Kostel na Výšine), ano, on skrytě raději vycházel z opaku, že se tu zpravidla podle vlasteneckých kronikářů tento městys již na počátku čtrnáctého století vyskytuje. On pochybuje, že templáři toto místo v držení měli. „Neboť", hledá slova, „jak nesmyslné by bylo, kdybych umístil na pražský královský hrad velkosultány jenom proto, že jsem tam před tím nechal udělat jeden nebo několik jejich portrétů".

Mimo uvedených míst by mohla být jako sídla templářů také přijata: Dobříš, Kostomlary, Leimberg (asi Lamberk), Litoměřice, Nyžburk (Nížbor), Řepín, Svádov a Toužetín. Po templářských památkách by se ale na těchto místech člověk tázal marné. O templáře asi všude tam, kde je umísťuje kronikář Hájek v dodatku ke svým Zříceninám (ruině), nebylo pečováno, totiž v uvedených místech, ale templáři také mohli mít v Čechách, kde máme přes 500 zničených rytířských hradů, daleko více sídel než jsme doposud z listin informováni. Neboť podle zpráv vlasteneckých spisovatelů a jejich mužné jistoty král Jan více než 20 templářských zámků a hradů zabavil pro královskou komoru. Také si někteří z rytířů hrady ponechali sami a ty pak přešly na jejich potomky dědictvím.

Templáři žili podle všeobecně předpokládaných let jejich příchodu - 1232 a do zániku jejich řádu 1312 za vlády následujících králů: (viz originál str. 121)
Tedy v naší vlasti dleli sotva 80 roků. Tato okolnost v souvislosti s tak mnohými domácími spory zřejmě dostatečně objasňuje malé množství památek po templářích, nacházejících se v Čechách.

A ta je příčina, proč se žádné originální listiny, dokumenty kolem zámků templářů v Čechách, nenalezly. Mohly by být nalezeny, protože ony zámky by připadly koruně. Nebo také buď byly ty zápisy zničeny, nebo by ležely v královských českých zemských deskách. Zde se od 2. června 1541 shromažďují všechny listiny, které se týkají jak království tak i mnoha z pánů a rytířů. Nebo se mohly snad se stát kořistí plamenů.

Podle mého názoru, věřím nyní, moji ctění čtenářové, a žádám ještě jednou o dobrotivé prominutí, že budu moci sdělit na základě nových a prokázaných zdrojů ještě všelicos zajímavého o proslulém templářském řádu v naší vlasti. (viz originál str. 122) (str. 122 - 135 - latinský text Balbínovy básně : Čechy)

Chronologický seznam některých znamenitých spisů o templářském řádu

Die Regula pauperum comílitonum Christi templique Salomonis in Abr. Miraci delicíis ordinum equestr. Colonia 1613 Seite 226

Historie de la condemnation děs Templiers par Dupuy. Paris 1654 4. Seitdem oftmals gedrickt, zuleBt Bruxelles 1751 4.

Alex. Ferreira memorias on nocias historicas da celebre ordem dos templarios, Lisboa 1735 II.4

Don Rodrigo Campomanos dissertraciones historicas dél orden y Cavalerie de los templarios. Madrid 1747

Histotrie de Pabolition de Templiers. Paris 1753

Anton, Versuch einer Geschichte des Tempelherreordens. Leipzig 1781, 8. 2teAuflage

Von Nikolai, Versuch uber die Beschuldigungen, welche dem Tempelherrenorden gemacht worden. Berlin 1782. II. 8.

Historie eritique et apologetique des chevaliers de St. Jean de Jerusalem dit templiers par R.S.M.J. Paris 1789 II. 4

Moldenhauers Prozess gegen den Orden der Tempelherren. Hamburg 1792, gr. 8

Munters Statutenbuch des Ordens der Tempelherren. Berlin 1794 8. 1 theil

Pelzels Beitrage zu einer Geschichte der Tempelherren in Bohmen und Mahren, im 3ten Band der neuern Abhandlungen der koniglich-bohmischen Gesellschaften der Wuissenschaften Prag 1798. 4.

Memoires historiques sur les templiers ou Eclarissemens Nouveaux sur leur Histori, leur Proces, les Accusations intentées contr´eux, et les Causes secrétes de leur Ruine, puisés en grande partie dans plusieurs Monumens on Ecrits publiés en AUemagne par M.G** Cronvelle. Paris 1805 gr.8

Bohmens Denkmahle der Tempelherren. Sammt einer treuen Darstellung der Glasmahlerei bei St. Anna in Prag. Von dem ordentlichen Mitglied und der Zeit Director der koniglich-bohmischen Gesellschaft der Wissenschaften Maxmilian Millauer, Capitular des Zisterzienferstiftes Hohenfurt, Doktor und offentlicher ord. Proffesor der Theologie, Historiographen und emerirten Dekan der theologischen Fakultat, korrespondirendem Mitgliede der k.k. mahr. Schles. Gesellschaft zur Beforderung des Ackerbauues, der Natur und Landeskunde. Fur die Abhandlungen der kóniglich-bohmischen Gesselschaft der Wischeschaften, Prag 1822, gedruckt bei Gottlieb Haafe, bohmisch-standischem Buchdrucker.


Poznámky k textu překladu

V textu překladu se vyskytuje množství gramatických chyb způsobených především mojí neznalostí při psaní jmen historických osobností, a zcela jistě také nesprávným přečtením některých obtížnějších písmen při převodu z fraktury (tzv. švabachu). Upřímně se za to omlouvám. Dále není v textu překladu rozlišováno označení hrad - zámek. V německém textu knihy je velice často používáno Schloss, které je v češtině spíše vnímáno jako zámek. Některá z popisovaných sídel byla postavena původně jako tvrz, později přestavěna na hrad a posléze zrenovována do podoby zámku. Je proto velice těžké použit pro danou dobu přesný název. Pokud má někdo zájem o moje poznámky, výpisy k textu z dalších knih, stačí požádat emailem, ráda se o ně podělím. Jedná se především o některá upřesnění darovaní majetku templářům, ztotožnění německých názvů míst s nynějšími českými obcemi spolu s podrobnostmi o jejich historii z dnešního pohledu. Současně mám k dispozici poznámky o listinných zmínkách o působení templářů na území dnešních Čech a Moravy, některá osobní zjištění kolem majetků templářů na Moravě. K dispozici je rovněž i vyvrácení pověsti o bojích kolem Veveří s odkazy na historické skutečnosti. Pokud v textu naleznete místa s méně logickým překladem nebo místa, která nebyla přeložena vytříbeným jazykem, omlouvám se, je to způsobeno buď strašnou němčinou v knize, citáty z bible (nejsem jejich znalcem a nenašla jsem si čas na konfrontaci textu z knihy s citáty z bible). Totéž platí o odkazech na církevní hierarchii či liturgii (opět nejsem jejich znalcem). V německém textu knihy samotné se však vyskytuje také několik chyb či nelogičností. Při překladu se pro mě stával text postupně nezáživným, zvláště po zjištění, že nepřináší kromě smyšlenek naprosto nic nového, objevného a že byl vlastně vytvořen v ovzduší romantismu pro okruh lidí, kteří templářský řád vnímali jako něco tajemného, mýtického. Přiznávám, že k dokončení textu mě přivedl záhadolog Jiří Keller, kterému děkuji, že mně neúnavně nutil k soustavné práci na překladu. Nepřineslo mně to sice z hlediska templářského řádu žádná nová zjištění pro moje dlouhodobá bádání kolem templářů, ale kupodivu osobní uspokojení nad zvládnutím problematiky písma - fraktury a překládání.

Ing. Zora Schildbergerová, 2002