Přehled působení templářského řádu v Čechách a na Moravě

Brno

Dominikánské věže 

Po silnici od Znojma drkotal lehký vůz. Táhl ho malý hubený koník, na kozlíku seděl kočí a vzadu dva muži: Měli na sobě bílé kutny - byli to nějací řeholníci. Jak dojeli do Strmiska, vyptávali se na cestu do Brna. „Zůstaňte u nás na noc," přemlouvali je vesničané, „do Brna máte ještě moc hodin jízdy a noc na krku." 

Ale mniši, že pojedou dál; a tak jim jeden sedlák ukázal, jak mají jet: „Držte se pořád vpravo, to si pamatujte. Kdybyste zabočili doleva, dojedete k mostu a dostanete se do hlubokých lesů, a tam byste jistě zabloudili."

Řeholníci poděkovali a jeli podle té rady. Ale jak se lekli, když se najednou ocitli na mostě a před nimi se černal hluboký les! Byl sychravý a mlhavý podzimní den a rychle se stmívalo. Vyhlíželi na všechny strany, kůň už jen pletl nohama a obracel na ně oči. Nakonec si museli říct, že v té neznámé krajině zabloudili. Co teď? Mají se obrátit, nebo mají hledat nějaký útulek tady venku?

„Jeď ještě dál," povídal jeden z řeholníků, „snad se nám přece ukáže nějaké světlo. Pak pojedeme rovnou za ním."

Netěšili se naplano. Najednou viděli plno světel! Hned po­ručili kočímu, aby řídil koně na tu stranu. Nebohý čeledín se nejvíc radoval, že už bude konec tomu nočnímu toulání! Vypadalo to, že je to nějaký klášter nebo zámek: zářily jim vstříc řady vysokých; oken a nad nimi se černaly věže. Jen přijeli k bráně, pacholek zabouchal na okovaná vrata. Ta se rozevřela dokořán, jako by už na ně čekali. Na prahu stál mládenec v světlém rouchu, červeně křížem protkávaném, a vítal hosty. Než ho řeholníci oslovili, kočí už pohnal koně do dvora. Oni zatím vrátnému vykládali, že jsou žebra ví mniši, že zabloudili a že prosí pána o přístřeší.

Než se stačili rozhlédnout, mládenec byl zpátky a povídá: „Náš pán vás rád uvítá pod svou střechou. Jen pojďte dál."

Za ním spěchalo hejno služebníků. Vypráhli koníka z vozu a odváděli ho do stáje, sbírali věci z vozu a komorníci je vedli do jejich pokojů. Milí řeholníci se nestačili divit. To byly pokoje jak pro nevznešenější pány, ta nádhera! Zpočátku se upejpali, ale když viděli, že už jinak není, rozložili se na pohodlných lenoškách a šeptem si vyprávěli: „Kampak jsme se to asi dostali? No, hlavně že máme střechu nad hlavou, vždyť bychom dneska v lese zmrzli."

Trochu si odpočinuli a už ťukal komorník na dveře, že prý je pán zve na skromnou večeři. Vešli do večeřadla, a žasli ještě víc! Stáli na prahu velikého sálu, jaký jakživ neviděli. Kam se podívali, všude nic jiného než zlato, stříbro, drahé kameny, a všecko se třpytilo, protože tam hořely husté řady voskovic. Z jednoho konce na druhý se táhla dlouhá tabule, za ní stáli rytíři, každý u svého sedadla, na sobě bělostné pláště. 

„Vítám vás, vzácní páni," povídal jeden z rytířů. Vystoupil z řady a šel jim naproti; podle všeho to byl jejich mistr. „A teď už se posaďte a pojezte s námi, beztak máte po té cestě hlad." Zavedl je na první místa u stolu, každého si posadil po jedné straně vedle sebe. Milí poutníci se nezmohli ani na jediné slůvko, jak byli zmateni. A těch jídel! Zdálo se, že stoly pod nimi praskají, ale služebníci nosili nové a nové mísy. Něco takového řeholníci jakživ ještě neokusili, a jedli a pili, co hrdlo ráčilo. Při hostině si povídali to a ono, mnichům se už taky rozvázal jazyk, a mezi řečí se jich hlavní rytíř vyptával: „Kdo jste a kam jdete?"

„To je bratr Celestýn a já se jmenuji Anastáz. A kdo jsme? Dva žebraví dominikánští mniši a jezdíme po Moravě za koledou. Sbíráme dary na náš brněnský klášter, abychom ho mohli dostavět."

 „A hodně si toho vezete?" „Inu, vezeme, vezeme," povídal fráter Celestýn, „ale moc toho není. Ale pánbůh zaplať i za to." 

Pán už nic neříkal a mluvili zase o jiném. Jak hostina skončila, všichni páni a rytíři se tlačili k řeholníkům a každý jim řekl na noc něco laskavého. Když uléhali do měkkých postelí, povídali si potichu o tom, co dneska prožili. „Co to má všecko znamenat?" divil se Anastáz. „To bych rád věděl!" „Co bychom si s tím lámali hlavu. Sfoukni světlo a pojď spát, však brzy ráno vstáváme na cestu." Než nadobro usnuli, zaklepal na dvéře sluha a něco jim nesl. „Náš pán vám posílá malý dárek na cestu, tady tu truhličku. Ale prosí vás, nedívejte se do ní dřív, než dojedete domů do Brna." 

Když se ráno probudili, měli už všecky věci ve voze, jen si tam ještě odnesli darovanou truhličku a podkoní jim přinesl pytel obroku pro koníka. Ještě za tmy vyjeli z paláce. Kočí Kuba na kozlíku sebou vrtěl, pořád se na ně otáčel a vykládal jim, jak bohatýrsky si včera žil, co dostal k jídlu, jaká sladká vína pil, a hlavně, kolik stříbrňáků vyhrál v kostkách na domácí chase. Jak tolik vykládal, přestal dávat pozor na cestu - a najednou poznali, že sjeli z cesty. To se lehko stalo už proto, že v noci se naprášilo trochu sněhu. Rozhlíželi se v ranním šeru, na kterou stranu by se měli otočit. Vtom se za nimi ozval rachot a hřmění. Poděšeni zůstali stát, poslouchali - ale bylo zase ticho.

„Tam vzadu vidím nějaké zbořené zdi," povídal najednou Anastáz. Pacholek obrátil koně a jeli po kolejích zpátky k těm zří­ceninám. Co to znamená? Poznávali věže, bránu, nádvoří, kde včera chodili, a ani nejmenší známky po životě. Chvíli stáli jako pomatení, až potom kočí vykřikl: „Pánbůh s námi! Ať se propadnu, jestli tohle nejsou nějaké čáry." 

Chytl bič, práskl do koní a tryskem uháněli z toho podivného místa pryč. Jak kus odjeli a kočí se trochu vzpamatoval, něco ho napadlo: sáhne do kapsy, kde měl vyhrané stříbrňáky od včerejška, vytáhne cosi - a v hrsti má jen trošku popela. „Tfúj!" zahromoval a ukázal to řeholníkům a hodil to za sebe. Všem třem běhal mráz po těle a beze slova ujížděli dál, co koník stačil. Za nějakou chvíli se Celestýn podíval  na truhličku a povídá: 

„Tak si myslím, že v té truhličce vezeme také něco takového. Pan rytíř věděl, proč máme truhličku otevřít až doma," řekl a kysele se usmíval. „Nejlepší bude, když jeho dáreček hned shodíme z vozu," řekl Anastáz a užuž chytal za truhličku, že ji svalí dolů na cestu. Tu Celestýn spustil ruce a povídá: „Ale nechme ji být, ať se s ní potěší sám pan převor." Tak ji nechali na voze a zachumlali se do plášťů. Až pozdě k večeru se přikodrcali do kláštera. 

Pan převor byl přísný pán. Všecko mu odvedli, on se probíral sebranými penízky a potom se zeptal: „A nic víc už jste nepřivezli?" „Už nic, domine," řekl páter Celestýn, „jen ještě tady tu truhličku - a pytel obroku pro koně." Vykládali převorovi, co se jim minulé noci stalo, kde nocovali a jak k té truhličce přišli. Převor ji obhlížel ze všech stran, byla pevně uzamčena a klíčky k ní neměli. Tak převor poručil kočímu, ať přinese sekyrku, a řekl: „Odraz víko, ať vidím, co mně pan rytíř posílá." 

„Posílá ti, posílá," pomyslil si fráter Celestýn a v duchu si představoval, jak přísný pan převor protáhne obličej, až v truhličce najde hromádku popela, jako se to stalo včera jejich kočímu. Víko zapraštělo a všichni zbledli. „To je bohatství!" zašeptal Celestýn ohromeně.

Truhlička byla až po samý vrch plná zlatých kalichů, řetězů a skvostů. Napadlo je otevřít i pytel, a našli v něm samé zlaté dukáty.

Panu převorovi ležela celá ta podivná věc v hlavě a hledal v starých knihách. Tam se dočetl, že na onom místě u Jamolic stával kdysi hrad Templštýn a že za válek jej cizí vojska spálila a rozbořila. Ale vždy jednou za sto roků se prý hrad jedinou noc objeví v své dávné nádheře, jako býval v době své největší slávy. Převor si domyslil, že právě v tu zázračnou noc na hrad přijeli jeho žebraví mniši.

A co se stalo s tím pokladem? Klášterní či odhlasovali, že za něj dají postavit na dominikánském kostele dvě krásné vysoké věže. Posavad se zachovaly.

Z knihy: Šrámková, M. - Sirovátka, O.: Brněnské kolo a drak. (Pověsti z Brna) Blok, Brno, 1982